reklama

 
banan webhosting

Divoká slovenská dovolená

Polovina léta je přesně tím okamžikem, kdy se určitě hodí nabídnout vám lehčí vyprávění o jedné slovenské dovolené s několika skutečně netradičními zážitky. Na následujících řádcích se tak dočtete nejen o jezeru plném bahna, ale také o horách zeleniny ve stanu (trochu propagačně by se dalo napsat - spousta zeleniny zdarma) a hlavně o vichřici, která smetla jeden kemp. Všechno se to odehrálo již před delší dobou na slovenské Šíravě...
 
Asi před 11 lety jsem byla s manželem a svými dětmi na Šíravě, která se nachází na východním Slovensku - poblíž Vihorlatu. Cesta tam byla dlouhá a namáhavá pro nás všechny, protože bylo šílené parno, ale v podvečer jsme se zastavili v Branisku, kde jsou kopce, horské bystřiny a koliba, kterou protéká potok - a vy si tam můžete chytit pstruha a nechat si jej hned upravit na ohništi či na grilu. Tam jsme přenocovali a ráno jsme pokračovali dál až k obřímu jezeru na Šíravě, kde jsme si v autokempu Kaluža chutě postavili velikánský stan (vypůjčený) se dvěma ložnicemi, velkou předsíní a sluneční střechou. Pak jsme šli všichni k vodě v radostném očekávání pěkného plavání.
 
Po vstupu do vody se nám začaly bořit nohy do hustého bahna, které přibývalo s každým naším krokem dál do vody. Utěšovali jsme se tím, že až dojdeme bahnem a vodou k hloubce, že si zaplaveme a tím pádem nám bahno nebude tolik vadit. Ale ouha, šli jsme více než 150 metrů, stále směrem ke středu jezera - voda nám sahala napřed ke kolenům a později maximálně nad kolena. Plavat de-facto nebylo kde, což nás velice zklamalo, protože jsme jeli téměř 900 km a pak jsme se mohli koupat akorát ve sprchách.
 

 
Spousta zeleniny
 
Po návratu k našemu stanu nás oslovila maďarská rodina, kempující kousek od nás. Vůbec jsme jim nerozuměli, ale pak se připojil jeden Slovák, který nám navzájem tlumočil - prý nám nabízejí zdarma mnoho druhů paprik a rajčat a rajčin, protože musí ihned odjet domů a nechtějí to vézt zpět. My jsme jim nabídli, to od nich odkoupíme, ale odmítli s tím, že by se to stejně zkazilo a že peníze nechtějí - že prý mají radost, když my a naše děti si pochutnáme na zeleninových vitamínech.
 
Pak přišli všichni členové té maďarské rodiny a každý z nich nesl vrchovatou přepravku s různými druhy a barvami rajčat, paprik a rajčin. Beze slova nám každý z nich vysypal tu přepravku do stanové předsíně (mimochodem její velikost byla asi jako garáž na osobní automobil). Pořád se vraceli a sypali - a my jsme jen bez hlesu zírali na tu zvětšující se hromadu. Když byla stanová předsíň plná do výšky prsou dospělé osoby, udělali nám stejnou zeleninovou hromadu ještě po celé délce stanu zvenčí. Pak nám ještě poděkovali, že jsme jim pomohli zkonzumovat tyto produkty, popřáli nám hezkou dovolenou a odfrčeli pryč. A my jsme začali rajčata i papriky rozdávat všem kolem nás v kempu, kdo měl o ně zájem. Tak jsme se zbavili té obrovské haldy, co vedla podél stanu zvenčí.
 
Když už pak nikdo nechtěl, udělala jsem uličku v té zelenině, abychom se dostali tou zavalenou předsíní do obou ložniček (naštěstí jejich otvory byly oba směrovány ke středu - a začala jsem vařit na zelenině, vytvářet paprikové a rajčatové speciality, ke každému jídlu jsem samozřejmě pro každého z nás vždy připravila mísu salátu; což mně a dětem tolik nevadilo, protože máme rajčata i papriky šíleně moc rádi, takže jsme se jich tady nacpali dosyta jako nikdy v životě, ale můj manžel rajčata přímo nesnáší a papriku sní jen málokdy. Musím jej ocenit, protože když viděl to neubývající množství, začal se sám = dobrovolně učit jíst i tuto zeleninu a nakonec uznal, že s přísadou soli, koření a dalších jiných ingrediencí je to chutné dokonce i pro něho.
 

 
Bouře a vichřice
 
Chodili jsme tam na výlety a koupat se do jednoho vzdáleného rybníka. Cca ve druhé polovině týdne jsme se vraceli kolem 13 hodiny zpět k našemu stanu a z obou stran jezera se tmavě zatahovala obloha, ale skoro až do černa. Ptáci utichali a bylo takové ""divno"". Říkala jsem manželovi, že asi přijde nějaká hrůza, aby raději ani nestavěl sluneční clonu a nechal stan přivřený, ale on mne odbyl že prý jsem ""katastrofilolog"" a všechno zotvíral. Najedli jsme se, já jsem umyla nádobí a manžel mezitím vyndal ven ze stanu stoleček a křesílka, uvařil kávu nám a čaj dětem. Sotva však dolil vodou poslední hrnek, zadul prudce závan větru, který obrátil stolek i křesla a v tu chvíli nastalo doslova peklo.
 
Během pár vteřin se strhla strašlivá bouře, provázená děsnou vichřicí (bylo slyšet ""řvát"" vichr) a téměř tmou. Stihla jsem jen postřehnout, jak někteří lidé v okolí skáčí po hlavě pod svá auta, zaparkovaná vedle stanů, což mi přišlo směšné. Během minuty jsem pochopila, proč ... Náš stan byl obrovský luxusní hangár, který měl o celkové velikosti jako garáž pro téměř 3 osobní auta. Zajištěn byl silnými, na zakázku vyrobenými obřími hřeby o délce 30 cm a šířce 10 cm - hřeby byly zalomené, ale dobře držely v zemi i v písku a na nich byla ukotvena v hlubokých zářezech lana, která držela celou stanovou plachtu.
 
V jediné chvíli kdy začala ta hrůza, vyrvala vichřice celou boční (tu nejdelší) stěnu našeho stanu - ty hřeby vylítávaly ven jako špunty od šampusu, celá boční stěna se prudce zvedla a hrozilo odtržení celého stanu. Manžel skočil dovnitř k té odervané stěně a oběma rukama pevně držel spojovací kříž na té boční straně, až mu tekla krev z dlaní, protože ten kříž náporem větru praskl. Já jsem skočila dopředu k čelní části a snažila jsem se udržet tyč a kříž u vchodu do stanu. Zvedlo mne to asi 20 cm nad zem a já jsem se tam houpala jako opice, ale držela jsem tyč jako o život. Kolem nás létaly rozervané stany, kempový nábytek, nádobí, kempové vybavení a všechno to vichřice odnášela směrem na jezero.
 
Náš tehdy asi 13 letý syn skočil a všechno házel rychle dovnitř ložnic - zatímco naše 7letá dcera se klečíc snažila chytat trávy a vichřice ji rvala pomalu ven. Syn skočil a hodil dceru do ložnice také a pak skočil ke mně a pověsil se mi za nohy, abychom stáhli tu tyč k zemi. Pak jsme jen v hrůze zírali, jak vichřice vyzdvihla náš propanbutanový vařič i s bombou do vzduchu, kde vařič v rotujícím sloupu prachu a vzduchu letěl někam do dáli. Vypadalo to asi jako nějaké tornádo, které trvalo asi 20 minut, ale na tuto ""chvíli"" nikdo z naší rodiny dodnes nemůže zapomenout.
 

 
Opravy
 
Když se vichřice utišila, trochu sprchlo a pak hned zase vykouklo slunko. Pohled na cca 8tisícový kemp byl více než žalostný, protože jeho 2/3 byly úplně zdevastovány a zdemolovány. Vydali jsme se hledat věci, které nám vichřice vzala - něco jsme našli - něco úplně zmizelo. Lidé kolem nás, co jim nezbylo skoro nic, sedli do aut a odjížděli pryč. Já jsem si vzala kousek niti a jehlu a pokoušela jsem se zašít obrovskou trhlinu na plachtě stanu - nit mi stačila maximálně na 5 stehů - vždycky jsem to vytáhla a začala šít znovu. Mívám totiž něco jako ""zpětný šok"" - v kritických chvílích funguji, ale jakmile nebezpečí pomine - dostanu šok a pak se chovám nesmyslně.
 
Přišel ke mně jeden pán a doslova násilím do mne nalil sklenici s příšerně odporným alkoholem (jmenovalo se to Borovička). Kašlala a prskala jsem, pálilo mne to v krku i v jícnu a snažila jsem se tomu člověku vynadat. Když se mi podařilo promluvit, ten muž se rozchechtal tak nakažlivě, že jsme ve chvilce řvali smíchy i my všichni, až nám tekly slzy smíchu. Když to přestalo, řekl mi ten pán slovensky, že má radost z toho, že mne zbavil šoku, protože jsem prý byla v nebezpečném psychickém stavu. Nakonec jsem mu tedy poděkovala a zbytek týdne jsme tam trávili společně (jeho rodina a naše rodina).
 
Druhý den jsem zajela do Michalovců, kde jsem v jedné dílně nechala svařit všechny ty polámané kříže a spojnice ke stanu, stan jsme poopravili, ukotvili a do konce týdne jsme se ještě rekreovali, ale při větším závanu větru jsme už byli v pohotovosti celá rodina. Byla to zvláštní dovolená, trochu hezká, trochu strašlivá - a nakonec jsme všichni byli rádi, že všechno dobře dopadlo a že se zase můžeme vrátit domů, protože: všude je dobře, ale doma je nejlíp.
 
Jana Kodadová

 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz