Nevím, kolik je v dnešní Evropě podobných míst, ale mnoho jich asi nebude. Na území několika desítek kilometrů čtverečních na jihozápadě francouzského Burgundska je snad největší koncentrace románských kostelů na světě. A ne jen tak ledajakých. Kdekoli jinde než v památkami přeplněné Francii by to byla ohromná atrakce pro turisty - místním to ale připadá celkem normální a cestovní kanceláře jezdí spíš na dostupnější a Paříži bližší místa.
 

 
Ohlédnutí do historie
 
Burgundsko se zapsalo nesmazatelně do evropských dějin hlavně v době panování vévodů z Valois od přelomu 14. a 15. století, kdy se Dijon stal uznávaným centrem kultury i politiky, kdy burgundské vévodství sahalo daleko za hranice dnešní Francie a bylo její významným konkurentem. Málokdo však ví, že podobně důležité bylo také o půldruhého tisíciletí dříve, kdy zdejší území ovládaly galské kmeny a kdy tu sám mocný Caesar musel svést nejeden tuhý boj. Významnou roli sehrál tento kout Burgundska i po vzniku ranně středověké Francie, kdy zde vzniklo několik nesmírně mocných center křesťanských církevních řádů. A to se již dostáváme k románským památkám, o které tu jde především.
 

 
Cluny a jeho okolí
 
Benediktinské opatství Cluny bylo založeno již v roce 910. V dobách své největší slávy spadalo pod jeho správu téměř 1500 klášterů s více než 10 tisíci mnichy po celé západní a střední Evropě. Monumentální pětilodní bazilika z přelomu 11. a 12. století Saint Pierre-Paul byla až do dokončení svatopetrského kostela ve Vatikánu největší církevní stavbou křesťanského světa. Dnes z ní ale návštěvníci mnoho nezahlédnou, neboť byla v době Velké francouzské revoluce prakticky úplně zničena.
 
Okolí bývalého církevního centra je doslova nabito dalšími raně středověkými skvosty. Kostely v Chapaize, Ozenay, Brancion, Uchizy či Vers jsou důkazem nejen ohromného majetku a moci církve, ale zároveň i umu jednotlivých stavitelů - kolik forem, variant a nápadů se může vtěsnat do tak strohého slohu, jakým byla románská architektura.
 
Vrcholem všeho - alespoň podle mého mínění - je klášter svatého Philiberta v městečku Tournus. Jde o jednu z nejstarších a nejvýznamnějších středověkých staveb v Burgundsku z 10. až 12. století ze světlerůžového kamene, který mu dává téměř nadpozemský nádech. Nádherná je i původní krypta z 10. století se sochou Notre Dame la Brune, křížová chodba a koneckonců i citlivě zrekonstruované opevnění.
 
Ve výčtu burgundských církevních památek nelze zapomenout na další z řady místních opatství, tentokrát pár desítek kilometrů na severozápad - Vézelay. Opevněné středověké městečko je korunováno ohromnou bazilikou, která je viditelná ze vzdálenosti mnoha kilometrů. Velký podíl na slávě Vézelay má kromě toho, že sloužilo jako důležité shromaždiště poutníků do Santiaga de Compostela, také skutečnost, že pode pověsti ochraňovalo ostatky Maří Magdaleny. Asi největší pozoruhodností, která je ještě dnes k vidění, je mistrovsky provedený tympanon znázorňující Krista žehnajícího apoštolům z dvacátých let 12. století. Dodnes zde také žije početná mnišská komunita, přestože větší část původního opatství již v průběhu minulých století podlehla zkáze.
 

 
Odtrhli se, odstěhovali a vybudovali..
 
Cluny má částečně na svědomí i další perlu Burgundska, a to opatství Fontenay, které se ukrývá v hlubokých lesích necelou hodinku cesty severozápadně od Dijonu. Na samém konci 11. století se totiž skupina mnichů rozhodla skoncovat s rozmařilým životem v Cluny a založila řád cisterciáků. Právě k nim se v roce 1112 připojil mladý burgundský šlechtic Bernard, který se o šest let později stal zakladatelem opatství ve Fontenay. Pod jeho vedením dokázali chudí a skromní mniši téměř neuvěřitelné - během necelých tří desetiletí vybudovali rozsáhlý klášterní komplex, který dodnes udivuje funkčností, praktičností a nenápadnou vznešeností.
 
Z prostých, ale nádherných staveb doslova dýchá vážnost a moc, kterou tehdejší církev měla - však také všechna okolní šlechta opatství několik století štědře podporovala a byla pyšná na to že jej má poblíž svého panství. Mimochodem - Bernard byl prohlášen za svatého již 21 let po své smrti, v roce 1174, což také o něčem svědčí. O tom, že opatství nemělo před sebou jen světlou budoucnost, svědčí období po Velké francouzské revoluci, kdy bylo z rozhodnutí nových pánů přeměněno na papírnu. Ještěže se v roce 1906 dostalo do rukou nových majitelů, kteří nešetřili penězi a rozhodli se jej zrestaurovat do původní krásy.
 
Při procházce všechny návštěvníky určitě zaujmou přísně strohý a rozlehlý opatský kostel, kapitulní síň či scriptorium - jakási rozlehlá pracovna, kde mniši opisovali rukopisy. Údiv vzbudí fakt, že v celé areálu byly kromě kovárny a kuchyně pouze dvě místa, kde se mohli mniši ohřát. Tepla si asi příliš neužili ani ve spaní, k němuž sloužil prostorný dormitář - velká a notně studená hala s vysokým dřevěným stropem, kde se spalo na slaměných matracích na zemi. Přesto všechno, z tohoto místa dýchá tak neskutečný klid a vznešenost, že by možná mnohý z nás snadno zatoužil po tom hodit všechny starosti za hlavu a chvíli tu v naprostém klidu rozjímat. Tedy alespoň v létě....
 
Prokop Konopa