reklama

 
banan webhosting

Klettersteig na Grosser Priel

Klettersteig (německy - lezecký výstup) nebo také Via-Ferrata (italsky - železná cesta) znamená prakticky totéž - náročná trasa skalnatým terénem, po jejíž celé délce je možnost jištění k ocelovému lanu, které je vždy po několika metrech ukotveno do skály. Na trase jsou navíc ocelové pomůcky (stupy, žebříky), které umožňují výstupy i na kolmé či převislé stěny, které by jinak byly přístupné pouze zdatným horolezcům. Klettersteig na Grosser Priel (2515 m) v Totes Gebirge tedy patří do této kategorie a nutno podotknout, že se v rakouské pěti stupňové škále řadí mezi trasy velmi těžké. Těžší už jsou pouze trasy označené jako extrémně těžké.
 

 
Dost teorie. Vyrážíme.
 
Vyzbrojeni předloňskými zkušenostmi z ferrat v italských Dolomitech jsme v sobotu 13.7.2002 v 5:00 ráno nastupovali do jednoho ze dvou mikrobusů brněnské cestovky. Do naší "výzbroje" patřila i ne příliš dobrá předpověď počasí pro danou oblast, takže jsme byli mírně skeptičtí. Do Hinterstoderu (výchozího bodu výstupu) jsme přes Znojmo a Linec dorazili kolem půl dvanácté. Tady jsme si nafasovali Klettersteig sety a přílby a po dvanácté vyrazili vzhůru. Tedy zpočátku asi hodinu spíše po rovině, kterou vedla zpevněná silnice. Z té je i první fotka, na které je vidět Grosser Priel a Spitzmauer. Spitzmauer (2446) je ta dominantnější hora vlevo a vrchol Grosser Prielu (ve střední části fotky) se trochu ztrácí v mracích. Zeleným údolím uprostřed vede přístupová trasa k chatě Prielschutzhaus, která je naším dnešním cílem.
 
: Zpevněná silnice postupně přechází v příjemnou lesní cestu a pak pěšinu, která začíná svižně stoupat. Počasí je zatím skvělé - většinou svítí sluníčko, občas mráček. Tedy bylo by skvělé ke koupání, ale na té stoupající pěšině jsme my ani naše propocená trička sluníčko příliš neocenili. Naopak nám byl po chuti onen občasný mrak a hlavně stín porostu kolem nás, který byl naštěstí docela častý. Po necelé hodině stoupání jsme dorazili k nádhernému vodopádu Klinserfall, shodili bágly, ve kterých jsme si nesli jídlo, oblečení, výstroj, spacák atd. Z vodopádu se dala dočerpat voda k pití (testováno na našich tělech bez jakýchkoli problémů). Při odpočinku u vodopádu jsme za sebou již měli dvě hodiny chůze, a tak jsme předpokládali, že jsme již jistě za půlkou dnešní trasy. Co se týče ušlé vzdálenosti tak jistě, ale k vodopádu jsme od nástupu vystoupali celkem jen 300 výškových metrů, jak říká Pavlův výškoměr, tudíž nám k chatě zbývá nastoupat ještě 500 výškových metrů. Doufáme, že výškoměr nefunguje správně, ale žel funguje, což si ověřili během dalších dvou hodin stoupání ti rychlejší z nás, my pomalejší (samozřejmě díky fotografování J) jsme si to ověřovali dvě a půl hodiny. Během stoupání nás obveselovali "ochočení" motýli, kteří neváhali usednout i na mou zpocenou ruku. Na manželčině ruce jeden motýl vydržel sedět asi 5 minut stoupání a to i přesto, že používala teleskopické hůlky a ruka rozhodně nebyla v klidu.
 
: Na chatě jsme tedy asi po čtyřech a půl hodinách s chutí složili bágly na našich rezervovaných pokojích a dali si skvělé pivo (po vystoupání 800 výškových metrů je každé pivo skvělé). A za pouhých 2,70 šilinků (pardon, Euro), nekupte to. Nocleh byl za necelých 11 Euro, pro členy Alpenvereinu polovina.
 
Předpověď počasí se začala naplňovat kolem půl osmé, kdy se spustil drsný lijavec. Během noci nás také probudily dvě bouřky, takže skepse narůstala, protože předpovídaná změna počasí měla trvat několik dní a taková bouřka na klettersteigu (což je vlastně jeden dlouhý hromosvod) je nic moc.
 
Nicméně při společném večerním posezení nebyla nálada rozhodně ponurá. Zpestřením byla skupinka českých turistů, kteří se během lijavce vrátili z klettersteigu na Grosser Priel, na který jsme se chystali jít druhého dne my. Pochopitelně jsme se z nich snažili vytáhnout rozumy. Ale většina z nich byla na klettersteigu poprvé, což je u této trasy dost odvážné (má již zmíněný čtvrtý stupeň pětistupňové rakouské škály obtížnosti) a bylo to na nich patrné - výrazy radosti z přežití střídaly výrazy "vědoucí". Rady nám dávali cenné: "potřebujete speciální vybavení na ferraty", "pokud máte závratě, tak tam radši nechoďte", "začněte výstup brzy a ne jako my ve 12:30". Pochopili jsme, že rozumy neposbíráme.
 

 
Lezeme
 
Noc nám zpestřily již zmíněné bouřky a téměř stejně hlasité chrápání jednoho člena našeho týmu, které má žena - nevím z jakého důvodu - zpočátku pokládala za mé.
 
Vstali jsme v šest hodin a jak je vidět na druhé fotografii (na které je opět Spitzmauer, tentokrát focený od chaty), počasí nevypadalo špatně - údolí sice byla plná mlhy, ale obloha polojasná. V 7:20 tedy vyrážíme. Po 20 minutách se od nás odděluje skupina, která jde na vrchol po klasické cestě a naše skupina pokračuje k nástupu na klettersteig, kde jsme za dalších 45 minut a máme za sebou 400 výškových metrů z plánovaných 1100 m.
 
: Pod nástupem je poslední chvíle k rozhodnutí jít či nejít, jak mi připomíná nejen racionálnější část mé mysli, ale i Denisa. Počasí sice vypadá nic moc - mlha stoupající z údolí nás dohnala chvíli po odchodu z chaty a stala se nám věrným průvodcem. Vlhkost je téměř stoprocentní - voda se sráží na každém chloupku zatím ještě čerstvé paže. Ale ranní předpověď počasí, kterou jsme zjistili na chatě, nevypadala špatně, Pavlův barometr stoupal, a tak doufáme, že nad mlhou je opravdu polojasná obloha. Nasazujeme vybavení a vyrážíme.
 
Prověrka je hned na prvních metrech: Honza V. nám nad hlavami povídá něco o mokrém vápenci, ale po pár minutách přece jen mizí za hranou skály. Stejně tak za ní mizí všichni ostatní: (Katka, Honza Š., Luboš) a přede mnou ono místo velmi rychle zvládla Denisa. Jdu do něj tedy sebejistě a zase se rychle po pár decimetrech vracím. Skála i lano jsou úplně mokré, k horní kramli mi od natažené ruky chybí alespoň metr a mokré stupy a chyty, které vidím, mě neoslovují. "Jak to ta Denisa tak rychle zvládla?" vrtá mi hlavou. Nakonec zapřu nohy v širokém rozkroku, který drží i na mokré skále, vzdávám se myšlenky na jakoukoli techniku lezení po skále, zaberu za mokré ocelové lano a doufám, že nepoletím ke spodnímu fixu ocelového lana. Povedlo se držím horní fix lana a přecvakávám horní karabinu. Uf. Druhou. Uf. Jestli bude celý klettersteig v tomto stylu, tak ho nevylezu ani do pátku (je neděle).
 
Situaci nástupu věrně zachycuje třetí obrázek, na kterém Honza V. zrovna mizí za hranou skály, Katka se chystá "vyšplhat po skluzavce" a Honza Š zaujímá startovní pozici, která je ovšem poněkud riskantní. Pokud by Katka "skluzavku" nezvládla, letěli by oba. Pravda, jenom k nejbližšímu fixu, ale i tak by to nebylo nic příjemného. Celou atmosféru dokresluje všudypřítomná slizká mlha, která kondenzuje málem i na fotografii.
 
: Další postup je naštěstí chvíli lehčí, akorát mi podkluzují boty, protože se na ně nalepilo bláto. Po chvíli stoupání a přelezení malého sedýlka přicházíme ke sice vodorovnému traverzu, ale místy na téměř kolmé stěně bez nebo jen s malou oporou pro nohy. Nezbývá tedy než uchopit vodorovné ocelové lano (tady není tak mokré a skála jen místy) pevně do rukou, nohy proti skále a ručkovat k dalšímu fixu. Tam se pěkně pustit jednou rukou, postupně přecvaknout obě karabiny a párkrát to vše opakovat. Naštěstí se občas objeví opora pro nohy a ruce si mohou odpočinout. Nicméně po několika takových pasážích, proložených krátkými výstupy, ale i občas převislými sestupy se se za mnou bojujícími Aničkou a Pavlem shodujeme na tom, že budeme mít ruce vytahané jak opice.
 
Trasa postupně začíná stoupat. Aby ne, když po více než hodině lezení je k vrcholu ještě skoro 600 výškových metrů, jak dí Pavlův žel neomylný výškoměr. Stoupání přechází v nádherný, mnoho desítek metrů dlouhý výstup téměř kolmou stěnou. Stěna je tak akorát členitá, že se střídají žebříky (asi tři i převislé), kramle, i samotná lana. Na čtvrtém obrázku Denisa zvládá jeden kolmý úsek. S dalšími nastoupanými desítkami metrů se kocháme pohledem téměř kolmo dolů na to, co je za námi. Žel nás stále provází mlha, takže pohled dolů pronikne jen pár desítek metrů a hlubinu jen tušíme.
 

 
K vrcholu
 
Stěnou nekončíme, trasa jde dál a občas se objeví průhledy do údolí, které nás naplňují nadějí, že se ta mlha už konečně rozpustí. Ale nic takového a místo toho začne krápat. Po chvíli sice ne silně, ale začne pršet. Na vrchol máme ještě asi 200 výškových metrů, cesta zpět nepřichází v úvahu a nezbývá než doufat, že zůstane jen u deště a nepřijde bouřka. Skála je opět nepříjemně mokrá a klouže. Déšť naštěstí po pár minutách končí, skála rychle osychá a my spěcháme k vrcholu, kam naše koncová skupinka dorazí po dvanácté hodině. Výhled do údolí žádný, po okolních kopcích jen chvílemi.
 
: Na pátém obrázku je opět Spitzmauer (2446 m), tentokrát již z dosaženého vrcholu Grosser Prielu (2515 m). Srovnáte-li tuto fotografii s druhým obrázkem (foto Spitzmaueru od chaty), je pěkně vidět, jak mlha od rána stoupla. I přesto, že počasí není ideální, vrchol si vychutnáváme. Asi po 30 minutách začínáme sestup normální cestou. Chvíli před námi odcházejí Anička s Honzou Vyškovským, který nám na hřebenu zapózoval, jak můžete vidět na posledním obrázku.
 

 
Míříme dolů
 
Sestupová trasa vede ještě chvíli po hřebeni. Kdyby nás bývala byla chytla bouřka pod vrcholem, byla by tato ústupová trasa hodně nepříjemná a nebezpečná, ale bouřky se naštěstí vyřádily v noci a do našeho odjezdu daly pokoj, stejně tak i déšť.
 
Jedinou nepříjemností při sestupu bylo sněhové pole, které bylo poměrně strmé a díky mlze viditelné jen částečně. Jistící ocelové lano, které občas vedlo podél sestupové trasy, nás přivedlo přímo do tohoto pole, ale dál nevedly žádné stopy, přestože tudy dnes prošlo více než 10 lidí a někteří nahoru i dolů. Po chvíli ale Luboš o kus dál našel vyšlapanou cestičku a opatrně jsme po sněhovém poli pokračovali dál. Sníh po chvíli skončil a my jsme pokračovali dál. V jedné z chvil, kdy se mlha poněkud rozestoupila, jsme si všimli, že se napravo od nás pase asi 20 kamzíků a vlevo polehává dalších deset. Nenechali se námi rušit a pásli se a polehávali dál.
 
: Na chatě jsme byli asi ve tři odpoledne a v půl čtvrté jsme svižně vyrazili dolů. Zbývajících 800 výškových metrů do Hinterstoderu jsme sklesali za 1 h 53 minut, jak děl Pavlův neomylný výško-baro-chronometr.
 
Balzámem na tělo i duši bylo vykoupání v Elisabethsee, vzdáleném asi 5 minut jízdy. Zatímco projíždíme malými rakouskými vesničkami, kterými Honza objíždí zacpanou dálnici, šudlím si na koleně toto povídání a tahám z ostatních rozumy o tom, v kolik jsme kdy kde byli a jak dlouho co trvalo. Do Brna dorážíme asi o půl dvanácté.
 

 
Závěr
 
Výstup na Grosser Priel je nádherným zážitkem, ale doporučuji jej těm, kdo již mají zkušenost s nějakým o něco méně náročným klettersteigem (ferratou). Toto byl případ všech členů naší skupiny, která výstup absolvovala. Díky patří "nejvyššímu" za počasí, které nás nakonec příliš nepotrápilo a samozřejmě i organizátorům z V-Touru ze pěknou akci.
 

 
Jaromír Klimek (jaraden@quick.cz)(soutěžní příspěvek)
 
Fotoalbum s více fotografiemi ve větším rozlišení najdete na adrese:
 
http://osobni.aktivnistudium.cz/grosser
 


 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz