Ráno krátce před pátou jsme si chytli taxi a to nás dovezlo ke kanceláři MAS (Malajské aerolinky), odkud jel autobus na letiště v Johor Bahru v Malajsii asi 20 km. Letiště v JB vypadá jako nějaké vlakové nádraží, Hlavní v Praze je větší. Pak jsme nasedli na letadlo a letěli jsme asi 2 hodiny do KK.
 
Na letišti jsme si objednali hotel City Park Inn. Pokoj je mnohem hezčí a má okno do ulice. Ceny v KK jsou oproti Singapuru sice v jiné měně, ale čísla jsou stejná (až na pivo - to stojí 9 RM). Takže víceméně je tu všechno za polovinu.
 
Po ubytování jsme se šli projít po městě - je hodně maličké, a má asi 200 000 obyvatel. Dá se v pohodě za chvíli přejít. Všude, až na obchoďáky, měli zavřeno (byl 1. Máj). Na večeři jsme si koupili buchty.
 
A pak jsme si šli popovídat na recepci. Hodně nám toho řekli a recepční (asi i majitel) dost věděl o světě - dokonce si nepletl Česko a Československo, nebo Jugoslávii, jak se nám dosti často stává. Poradili nám, co a jak si máme zabukovat, kde nás nasměrují dál - Později nás taky zkoušel, jestli známe Dvořákovy opery. On je znal-
 
Dostali jsme taky místní kávu - v hotelu je zdarma. Je hodně silná a moc dobrá. A pak jsme se šli projít. Hledali jsme noční trh, ale už bylo pozdě (23:00), ale narazili jsme na noční rybí restauraci . Všechny ryby a ostatní mořské potvory (krevety, mušle, kraby, -) tam byly živé v nádržích a stačilo jen ukázat, co to chceme. Neměli jsme z toho moc dobrý pocit. A potom už jsme šli spát.
 
Ráno jsme se šli projít do centra turistických kanceláří. Tam jsme si zabukovali cestu na vrchol Mt. Kinabalu. Vyměnil jsem další peníze (tentokrát s poplatky, ale nijak tragickými), kdo ví, kdy zase narazíme na nějakou směnárnu. Potom jsme si šli najít něco k jídlu.
 
Po projití pár restaurací jsme nakonec v jedné skončili. Já si dal tofu a Anička rybu. K tofu jsme dostali ještě vývar. A dal jsem si studený čaj a Anička citronádu - kvůli ní ji připravili.
 
Po obědě jsme odnesli věci na pokoj a vyrazili se potápět na ostrov Sapi. Nejdříve nám nabízeli zpáteční cestu za 60 RM, ale když jsme jim řekli, že včera jsme dostali nabídku za 30 RM, tak po chvíli jsme to ukecali na 40 RM. Ta nabídka z předešlého dne byla jen na půlhodinovou projížďku, ne na dvě cesty. Při vstupu na ostrov nás skásli ještě o 3 RM každého.
 
No, ale pak jsme se už šli potápět (se šnorchlem). To je nádhera. Chvílemi kolem nás byla třeba stovka drobných rybiček, jindy se na útesu páslo několik desítek různých druhů ryb. Jiné se před námi schovávali mezi kameny, takže pokud jsme je nevyplašili, tak jsme si jich ani nevšimli. Potápěli jsme se asi hodinu, ale vůbec nám to nepřipadlo - tanec ryb na útesu je prostě úžasný.
 
Večer po návratu jsme se šli projít a najíst na noční trh. Prodává se tam především maso a zelenina. A taky je tam spousta levného jídla. Koupili jme si pečeného tuňáka a chilli kraba s rýží a zeleninou a ananasem. Cestou na pokoj jsme si ještě koupili vodu a nějakou housku. Chtěli jsme taky pivo, ale místní v lahvích neměli. Cca 640 ml stojí asi 9 RM (90 Kč).
 
Na pokoji jsme zjistili, že ta houska, ač zapečená se sýrem, je sladká. Já se nejdříve nemohl dostat do kraba, ale po chvíli mi to už šlo - odneslo to akorát tričko a kraťasy, jak jsem se ho snažil vehementně rozbít. Krab je nic moc, zato ta rýže s přílohou byla vynikající. Pak jsme si ještě dali pečeného tuňáka - taky nic moc. No, a na závěr zelený zákusek ze sladkých brambor. Byl takový nějaký divný ze začátku, ale pak nám celkem zachutnal.
 

 
Kinabalu park
 
Dne 3.5 ráno jsme vyrazili na autobus do parku. Asi tak 50 m před autobusovým nádražím (parkoviště, ze kterého odjíždějí denně autobusy) nás chytl první náhončí a kam že to jedeme. Pak nám nabídl autobus, který nás tam doveze za 15 RM /osobu. To jsme odmítli. Další nabízel 10 RM, ale my jsme si den předtím zjistili, že jezdí veřejná doprava pro místní lidi za 7 RM. Koupili jsme si lístky a nasedli.
 
Pak začali nastupovat ostatní cestující se svými zavazadly. Po chvíli se autobus změnil v pojízdnou úschovnu čehokoliv. Pak jsme vyjeli. Autobus zajížděl do chudých čtvrtí a nabíral další cestující. Vždy s patřičným nákladem. Umění v několika minutách překládat celý náklad a nalézt další místo pro nové a nové krabice a pytle se tady asi předává jako součást výchovy. Asi třikrát jsme si mysleli, že autobus je úplně plný, když zase zastavil na další zastávce, rituál přeskládání se opět opakoval. Když už jsme byli tak plní, že i řidič uznal, že další přeskládávání je ztrátou času, zajel do autodílny pro autobusy a celý náklad včetně cestujících byl přemístěn do nového autobusu a dojeli do parku.
 
Druhý den ráno jsme vstávali v 6:30, zabalili jsme si nejnutnější do baťůžku a šli na snídani. Když jsme viděli, jak jim to trvá, rozhodli jsme se pro sýrové sendviče. Ještě nikdy jsem neviděl takhle vyrábět sendvič! Ty děvenky (jsou tam asi na brigádě) neumí udělat jednoduchý sendvič a každý je v podstatě unikát. Dva sendviče vyráběly 3 dívenky asi 10 minut.
 
Poté, co jsme dostali ty umělecké sendviče, jsme šli k HQ najmout si průvodce. Byli jsme přiřazeni spolu s maďarským párem k jednomu bláznivému Australanovi. Šel tu horu už po čtvrté. Zaplatili jsme za průvodce a autobus, který nás dovezl k bráně vedoucí ke stezce nahoru (nejdříve se nám ten "komfort vyvezení" nelíbil, ale nakonec jsme byli za to rádi, zvlášť na zpáteční cestě). Takže zhruba v 8:00 jsme vyrazili z výšky cca 1 800 m.n.m. na 6 km výstup do výše cca 3 200 m.n.m.
 

 
Výstup
 
Zpočátku to šlo v pohodě - zhruba tak první hodinku. Pak ale začalo být hůř. No nic, já s sebou mimo kamery (tak 3 kg) a nejnutnějšího vybavení nesl zbytečných 1,5 l vody. Cestou nahoru je totiž zhruba po každém 1 km odpočívadlo s nádrží dobré pitné horské vody. Takže nám trvalo asi tak 2 km, než jsme ji přelili do sebe.
 
Cesta nahoru jsou v podstatě jedny 6 km dlouhé schody. Pořád se jde nahoru. Něco jako pár kroků po rovině v podstatě neexistuje. Během cesty jsem několikasetkrát proklel vynálezce schodů a přemýšlel proč ještě nedostali Nobelovu cenu vynálezci výtahů či eskalátorů.
 
Ke všemu jsem pak zhruba okolo 2 800 m.n.m. začal mít potíže s dechem. Mohl jsem jít, nic mne nebolelo, ale nemohl jsem se nadechnout. Jako by plíce přestávaly fungovat. Člověk mohl dýchat , jak zhluboka chtěl, ale nic. Byl to pocit, asi jako když jíte vývar vidličkou a snažíte se co nejvíce zrychlit pohyb od talíře k puse a ono nic.
 
Nakonec jsme nahoru k chatě dorazili asi ve 12:20. Tam nás dorazily vysokohorské ceny. Pak jsme se ještě procházeli okolo, ale moc se nám nechtělo, vyhřívali se na slunci - nahoře je přece krásně. Bolela nás hlava, a tak jsme šli spát.
 
Ráno jsme vstávali asi ve dvě ráno. Zašli jsme si na čaj, vzali své maximálně odlehčené batohy (no, s tou mojí kamerou nebylo moc co odlehčovat) a vyrazili na vrchol zhruba ve 2:40. Čekala nás 2,5 km dlouhá cesta do výšky 4 095,2 m.n.m.
 
Vyrazili jsme po tmě na schody a žebříky mezi kosodřevinou. Nikdo nám předem neřekl, že máme mít baterku (v Lonely Planet ani zmíňka). Naštěstí s sebou jednu nosím. Když jsme se dostali nad kosodřevinu na holou skálu, tak jsme šli už bez baterek.
 
Skála je totiž z takového šedého šutru (asi žula) a nad námi bylo jasné bezmračné nebe. Chvíli nám svítil měsíc - měl asi tak den do úplňku a když zašel, tak hvězdy. Několikrát už jsem byl někde mimo město, ale něco takového jsem ještě neviděl. Mléčná dráha v celé své kráse! Tolik hvězd!
 
A pak zase pár kroků a vydýchat. Zhruba v 3 600 m.n.m jsem měl krizi. Dělaly se mi mžitky před očima, batoh byl neskutečně těžký a od žaludku mi taky nebylo zrovna nejlépe. Navíc zima, protivný vítr a já měl všechny věci propocené. Takže když to foukalo, cítil jsem svou ledovou kostru. Nic moc pocit.
 
Když už začala obloha blednout, dostali jsme se na dohled vrcholu. V člověku se míchaly podivné pocity. Na jedné straně pocit marnosti, že to do svítání nestihne na vrchol a přijde o to nejlepší, a na druhé straně vůle vylézt nahoru za východu slunce, pak taky nemohoucnost nad tím, jak tělo by poslouchalo, ale nemá vzduch a navíc ta zima.
 
Když vycházely červánky, byli jsme asi 200 m pod vrcholem - posledních a na jedné straně nejhorších 200 m.
 
Když člověk už vidí vrchol a rudnoucí oblohu, a tak najednou nachází rezervy bůhví kde. Takže má pocit, že to snad nahoru už vyběhne. Stačí však pár prudších pohybů a ono už si tělo řekne o kyslík. Mírně zrychleným pohybem jsme se tedy vybelhali asi tak 5 m po vrchol obsypaný turisty jako my. Bylo asi 5:40 a do východu slunce zbývalo asi 7 minut.
 
Stihli jsme to! To byl asi první pocit.
 
Nemá tu někdo náhodou náhradní plíce? To byl druhý pocit. A pak úleva a očekávání každodenního zrození dne. Je to tolikrát obehrané divadlo, a přesto je stále se na co koukat.
 
S prvními paprsky se taky značně oteplilo - no alespoň najednou všichni měli ten pocit a hromadně si rozepínaly větrovky. Pak nastaly orgie focení - každý přece musí mít obrázek s cedulí, i my.
 

 
Sestup
 
Cestou dolů jsem pochopili, proč se asi jde nahoru potmě. Nejsem si jist, jestli bych to, viděl-li bych to, vylezl. K chatě jsme došli zhruba v 8:15, když z vrcholu jsme odcházeli v euforii v 6:15. Dolů za sluníčka se šlo mnohem lépe. Na chatě jsme si sbalili zbytek věcí a asi v 9:20 jsme vyrazili dolů.
 
Cestou nahoru jsem se naučil nenávidět schody, ale to jsem ještě netušil, jaká zákoutí nenávist skrývá. První kilometr ještě jakžtakž šel. Ale kolem 3 km to začalo být pěkně kruté. Ztuhly nám nohy, každý krok bolel. Ze schodů jsme už šli bokem. Naštěstí jsou na cestě odpočívadla a směrem dolů se zahušťují. Ke konci se nám nohy začaly plést. Ze schodů jsme šli bokem a opření o zábradlí. Bolel nás už i pouhý pohled na kamenné schody. A taky nás dost deprimovali někteří okolo probíhající - taky sestupující. Nakonec jsme to ale dolů sešli, nic jiného nám nezbývalo.
 
Dole u brány jsme byli asi ve 13:20. Sedli jsme na autobus, dojeli k HQ, najedli se, osprchovali a šli jsme spát.
 

 
Martin Slíva, martin@sliva.cz, http://www.sliva.cz