reklama

 
banan webhosting

Albánská mise za pohřešovanými

Občas na mě z internetu blikl banner s fotkami tří studentů a informací o jejich pohřešování. Potom jsem si někde přečetl zprávu o připravované záchranné výpravě a prosbu o pomoc při vybavení této mise terénním vozem. Po neuskutečněné expedici kolem Afriky zahálel před domem upravený Ford Bronco 4x4, vybavený vším potřebným pro dlouhou cestu. Napsal jsem tedy na uvedený e-mail a nabídl Brončíka dobré věci.
 
Druhý den zazvonil telefon a ženský hlas mi oznámil, že odjezd je v pátek ráno. Kouknul jsem do kalendáře - byla středa večer. O pár hodin později jsem seděl na poslední poradě s organizátory záchranné mise a upřesňoval podrobnosti. Celý následují den byl ve znamení horečnatých příprav - poslední kontrola vozu, shánění potřebného materiálu a informací o Albánii, spousta zařizování spojeného s dlouhodobou nepřítomností - mělo se odjíždět na čtrnáct dní až měsíc.
 
A v pátek dopoledne sraz v Řevnicích, u domu pohřešovaných bratrů Pavelkových. Rychlé seznámení s ostatními, naložení zbytků výbavy a páteční zácpa na dálnici D1. A před námi 1 700 km do neznámé země, o které máme jen informace o každodenních přestřelkách a počtu mrtvých.
 

 
První zjištění
 
První problém pro naši kolonu, kterou tvořili čtyři terénní auta, nastal na hranicích z Černou Horou. Místním celníkům nebyla po chuti záchranná výbava, zdravotní materiál, počítač, satelitní telefony a hlavně vysílačky. Ty se přes toto území převážet nesmějí a argumenty o našem poslání se míjely účinkem. Nakonec jsme museli zvolit malou lest a šťastně jsme projeli.
 
V Albánii, ve městě Shkoder na nás již čekala řádová sestra Michaela ze Seleziánského kláštera. Pochází z Moravy a její znalosti albánštiny a místních poměrů pro nás byly neocenitelné. Po dohodě s místní policií nám byli přiděleni i dva ozbrojení policisté jako doprovod, což je v těchto krajích naprostá nutnost.
 
Již první den se nám podařilo narazit na první stopy - našli jsme taxikáře, který potvrdil setkání se třemi pohřešovanými. Vydali jsme se do hor, směrem, kam je údajně onen taxikář odvezl. Vyptávali jsme se každého, od cestářů, přes hostinské až po pasáky na loukách.
 
: Postupně se nám podařilo zmapovat trasu jejich pohybu až k jedné nevýznamné vesničce uprostřed hor. Sem jsme ale přijeli až pozdě večer a nezbylo nám, než se vrátit. V noci není v horách bezpečno ani pro místní, natož pro kolonu teréňáků.
 
Další den ráno jsme se chystali vyrazit zpět, a pokračovat tam, kde jsme přestali. Při odjezdu jsme ale obdrželi informaci od policie, podle níž byli tři pohřešovaní viděni docela nedávno na místě, které leželo na úplně druhé straně, než byly naše stopy. I přes naše pochyby jsme neměli důvod této informaci nedůvěřovat. Vydali jsme se tedy na určené místo, ale žádné stopy, ani svědectví o pohybu pohřešovaných studentů jsme zde nenašli. Výlet nás stál půl dne času.
 
Když jsme se vraceli, jeden z policistů kteří nás doprovázeli, zachytil ve vysílačce informaci o tom, že tři osoby odpovídající popisu jsou drženi v té vesnici, kde jsme skončili naše pátrání.
 
Okamžitě jsme se vydali na policejní stanici. Tady nám tuto informaci potvrdili, ale zároveň nám důrazně naznačili, že to budou oni, kdo je přiveze do města. Naši ochránci, kteří postup svých kolegů nechápali, měli ale jiný názor. Sehnali posily, vybavili se dalšími Kalašnikovi a neprůstřelnými vestami a za chvíli naše kolona směřovala na sever, do divokých hor. Celou cestu jsme přemýšleli, proč se některé složky místní polici staví proti nám, a co vlastně za celou věcí vězí.
 

 
Podivné události
 
Když jsme dorazili na místo, byla už tma. Čilý ruch nás však přesvědčil, že jsme očekáváni. Všude kolem pobíhaly postavy a do tmy byl slyšet jen kovový zvuk zbraní. Po chvíli vášnivých debat jsme dostali další informaci, že pohřešovaní nejsou zde, ale v další vesnici, vzdálené asi 3 hodiny jízdy. Policista, který seděl u nás v autě začal pochybovat o regulérnosti celé akce a doporučil maximální opatrnost. Podle jeho instrukcí jsme nechali vozidlu, které jsme měli následovat mezeru a postupně se od něj vzdalovali.
 
Když jsme projížděli okolo jedné z obydlených samot, dostali jsme pokyn zajet k ní. Naši policisté se na něčem domlouvali s majitelem samoty a po chvíli nás přizvali dál. Byli jsme hosty u místního, zjevně váženého muže. Dostalo se nám vřelého přijetí a pohoštění. Dlouho do noci jsme probírali vzniklou situaci. Nikdo z nás nechápal, o co v celé záležitosti vlastně jde. Ráno jsme vyrazili zpět do Shkodaru.
 
Tady jsme několik dní čekali a snažili se zjistit nějaké informace od policie. Neocenitelným pomocníkem byla sestra Michaela, která nejen pečlivě překládala všechny rozhovory, ale všímala si i reakcí a chování místních lidí, na základě čehož jsme potom mohli upřesnit svůj úsudek. Po dvou dnech jsme došli k závěru, že věřit se nedá nikomu a ničemu a naplánovali jsme další cestu do hor. Zvolili jsme stejný postup jako na počátku, vyptávali jsme se kolemjdoucích, po domech, řidičů taxiků. Rozdíl byl jen v tom, že naše přítomnost a poslání bylo již všem známé, a místní obyvatelé se ze všech sil snažili nám pomoci. Nicméně, ztracenou stopu jsme již nenavázali.
 
: Toho večera jsme se opět ubytovali u Miry, v horské vesnici Thet. Mira nám již několikrát hodně pomohla, jako místní učitelka má dokonalý přehled o dění v horách. A přičteme-li k tomu bezpečí velkého kamenného domu a skvělou kuchyni, nebylo co si víc přát.
 
Ráno jsme měli v úmyslu pokračovat v dalším pátrání. Když jsme nakládali auta, neodbytně na nás blikal symbol nových zpráv na satelitním komunikátoru. Zpráv se za noc nahromadilo několik, a všechny nás ve stejném duchu vyzývaly k okamžitému opuštění Albánie a návratu do ČR. Snažili jsme se získat bližší informace, ale bezvýsledně. Tak nezbylo, než se všemi rozloučit a otočit domů. Odjížděli jsme plni bezmoci a vzteku, bohužel jsou ale věci, se kterými nejde nic udělat.
 

 
Prozatímní výsledek
 
Pohřešované studenty jsme bohužel nenašli. Ale rozhodně jsme zvedli celou Albánii k jednání, které dokonce přimělo místní vládu vyhlásit odměnu za informace ve výši 40 000 dolarů, což je v historii země naprosto ojedinělá věc.
 
Celou záchrannou akci provázely pochybnosti a nejistota. Prostí albánští lidé jsou velice přívětivý a pohostinní, ale bojí se. Pokud za něčím stojí policie a politika, dávají ruce pryč. Další pátrání přerušila zima a sníh a v současné době probíhají pouze jednání na úrovni vlád obou států.
 
V letošním roce chystáme do Albánie znovu. Ve vesničce Thet, jejíž obyvatelé nám v těžkých chvílích velice pomohli, je stará kamenná škola a v ní asi 60 dětí z okolních vesnic. Mají velkou chuť se učit, ale zoufale jim chybí učební pomůcky, jako např. sešity, tužky apod. Hodláme uspořádat sbírku na pomoc těmto dětem a dopravit do vesničky Thet alespoň základní školní vybavení. Je nám jasné, že tím, co můžeme uvézt v několika autech, tyto děti nespasíme, ale přesto jsme se rozhodli alespoň malou měrou vrátit zdejším lidem pomoc, kterou nám poskytli při našem pátrání. Pokud chcete nějakým způsobem pomoci, kontaktujte nás na adrese: dan@offroadmania.cz.
 
Dan Valíček
 

 
Další podrobnosti naleznete na webech:
 
http://www.ztracenivalbanii.cz
 
http://www.offroadmania.cz
 

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz