reklama

 
banan webhosting

Z historie USA

Spojené státy americké (USA) jsou podle ústavy z r. 1787 a pozdějších dodatků prezidentskou republikou sestávající z 50 spolkových republik a federálního distriktu District of Columbia (D. C.). Státní území tvoří území v Severní Americe a Havajské ostrovy v Oceánii.
 
Původ praobyvatel Severní Ameriky není objasněn. Kočovné kmeny z Asie se na americký kontinent dostaly pravděpodobně přes zamrzlý Beringův průliv před 30 000 lety v několika migračních vlnách.
 
První archeologicky doložení obyvatelé byli lovci z ledových dob (kolem r. 12 000 až 8000 př. Kr.). Zatímco v následujících obdobích vznikaly v Jižní a Střední Americe rozvinuté kultury, obyvatelé Severní Ameriky zůstávali dlouho na úrovni sběračů a lovců. Kolem r. 1000 po Kr. zanesla bouře loď normanského mořeplavce Leifa Erikssona na jeho cestě z Norska do Grónska k východnímu pobřeží Severní Ameriky (Labrador).
 
Leif Eriksson se pokládá za prvního Evropana, který vstoupil na americkou půdu. Historicky doloženým objevitelem Ameriky byl r. 1492 Kryštof Kolumbus. Giovanni (John) Caboto dosáhl v anglických službách r. 1498 pobřeží pozdější Nové Anglie. R. 1513 prozkoumal Ponce de León pobřeží Floridy, r. 1539 objevil Hernando de Soto řeku Mississippi, v r. 1540-1542 pronikl Vázquez de Coronado až k Arkansasu. R. 1565 založil Španěl Pedro Menéndez de Avilés s 600 osadníky u Saint Augustina na Floridě první stálou osadu Evropanů na území dnešních USA. Až do poloviny 18. stol. bylo území dnešních USA rozdělené mezi Velkou Británii, Francii, Španělsko a Rusko.
 

 
Třináct anglických kolonií
 
Po několika neúspěšných anglických pokusech o kolonizaci založili angličtí usedlíci r. 1607 (ve Virginii) Jamestown, nejstarší anglickou osadu v Americe.
 
Virginie se stala r. 1624 anglickou korunní kolonií. R. 1620 přistála loď Mayflower se 120 puritánskými vystěhovalci (tzv. Otcové poutníci) na mysu Code v dnešním Princetownu (stát Massachusetts).
 
Usedlíci uzavřeli smlouvu známou pod jménem Mayflower Compact, v níž se dohodli, že každý nový usedlík může od nově vytvořené vlády očekávat spravedlivé zacházení. V dějinách USA je to první příklad vlády vytvořené z vůle svobodných lidí. Do poloviny 18. stol. vznikly kromě Virginie další anglické kolonie New York, New Hampshire, Massachusetts, Maryland, Connecticut, Rhode Island, New Haven, Delaware, Severni Karolína, New Jersey, Jižní Karolína, Pensylvánie, Georgia. Kolonie Nové Anglie se postupně rozdělily na rolnicko-řemeslnický sever (New Hampshire, Massachusetts, Connecticut, Rhode Island), bohaté kolonie New York, Delaware, New Jersey a Pensylvánie ve středním území a na kolonie Virginie, Georgia, Maryland, Severní a Jižní Karolína na jihu, kde bylo plantážnické hospodářství založené na vykořisťování černošských otroků a chudých bílých pracovníků.
 
Chudí kolonisté ustupovali před tlakem velkostatkářů na západ, kde zabírali indiánská území, která po zkultivování prodávali majitelům plantáží. Tak se hranice anglické kolonizace posouvala stále na západ.
 
Současně s Anglií založila na severoamerickém kontinentě svou koloniální říši i Francie. R. 1663 se stala Kanada francouzskou korunní kolonií, r. 1701 založili Francouzi Detroit. Od r. 1731 se jejich korunní kolonií stala i Louisiana.
 
Britsko-francouzská koloniální rivalita vyvrcholila v sedmileté válce (1756-1763). Pařížským mírem z r. 1763 dostala Velká Británie francouzská území Severní Ameriky včetně Kanady. Španělsko se vzdalo Floridy.
 

 
Boj za nezávislost
 
Po pařížském míru narůstalo napěti mezi britskými koloniemi a Velkou Británií. Velká Británie chápala kolonie jen jako dodavatele nerostných surovin. Loďstvo, obchod a řemesla byly už od 17. stol. podřízené Velké Británii, která zaváděla různá omezení a opatření na okleštění samostatnosti kolonií. Bezprostřední příčinou začátku hnutí za nezávislost byl britský zákon o kolkovném z r. 1765.
 
Britský ministerský předseda George Grenville tímto bez souhlasu zástupců kolonií prosadil zákon o přímém zdaňování všech dokumentů a tisku (noviny, knihy a pod.) vydávaných v severoamerických koloniích. Kolonisté vyhlásili, že jako britští občané mohou být zdanění jen tehdy, pokud zákon o zdanění vznikne se spoluúčastí jejich zvolených zástupců.
 
Po vlně protestů a demonstrací žádali zástupci devíti z třinácti kolonií zrušení tohoto zákona. Právník James Otis zformuloval zásadu No taxation without representation (žádné zdanění bez parlamentu). Na nátlak kolonistů anglický parlament tento zákon r. 1766 zrušil, trval však na své zákonodárné moci v koloniích. Ještě v témže roce přijal parlament tzv. Townshendovy zákony, které koloniím ukládaly dovozní cla na zboží každodenní potřeby (čaj, sklo, olovo, papír, kůže atd.).
 
Kolonie reagovaly bojkotem britského zboží a protestními rezolucemi adresovanými králi Jiřímu III. R. 1770 byla nová cla zrušená s výjimkou cla na čaj, které britský parlament ponechal jako výraz svého výsostného práva.
 
V témže roce se odehrál tzv. bostonský masakr: v pouliční bitvě mezi kolonisty a britskými vojsky v městě Boston bylo zabito 5 Američanů.
 
Samuel Adams, vůdce kolonistů v Bostonu a v Massachusetts, organizoval protibritská propagandistická centra, tzv. korespondenční výbory. Z jeho iniciativy se r. 1773 konalo tzv. bostonské pití čaje: bostonští občané v indiánském převlečení přepadli lodě Východoindické společnosti a hodili do moře 342 beden čaje.
 
Londýn reagoval v lednu 1774 uzavřením bostonského přístavu do té doby, až město zaplatí odškodné, dále rozpustil zvolenou massachusettskou horní sněmovnu a posilnil svoje jednotky v kolonii.
 
Na prvním kontinentálním kongresu r. 1774 ve Filadelfii delegáti kolonií opět odmítli britské celní zákony a vyzvali všechny kolonisty, aby dodržovali bojkot. Současně však zdůrazňovali i loajalitu k mateřské zemi.
 
Pokus britských královských jednotek dostat okolí Bostonu opět pod svou kontrolu vedl r. 1775 v Lexingtonu k prvním bitkám s americkými milicemi. Krátce nato pronikly britské jednotky do Concordu, vzdáleného 30 km na severozápad od Bostonu, aby zničily zbrojní dílny v městě. Královští vojáci se museli po těžkých střetech stáhnout. Korespondenční výbory rozšířily zprávu o vítězství do všech kolonií a tak se začal boj za nezávislost.
 
V květnu 1775 se sešli delegáti z dvanácti kolonií (kromě Georgie) ve Filadelfii na druhém kontinentálním kongresu. Vyhlásili americké milice za kontinentální armádu (Continental Army) a jako hlavního velitele jmenovali George Washingtona.
 
Britský parlament zakázal jakýkoliv obchod s koloniemi. Král Jiří III. vyhlásil, že se kolonie nacházejí ve stavu vzpoury.
 
R. 1776 zveřejnil ve Filadelfii publicista, který emigroval z Velké Británie. Thomas Paine leták Common Sense: Adressed to the Inhabitants of America (Zdravý rozum: Vzkaz obyvatelům Ameriky). Vyzval kontinent, aby využil první šanci v dějinách lidstva a založil nezávislou společnost rozumu a práva. 4. července 1776 přijal druhý kontinentální kongres vyhlášení o nezávislosti severoamerických kolonií na Velké Británii. Ačkoliv se akt nezávislosti odehrál už 2. července, stal se den přijetí a zveřejnění Deklarace nezávislosti Spojených států amerických státním svátkem USA.
 
I přes četná vítězství angličtí vojáci nad americkými povstalci převahu nezískali. Příčinou byla mj. i neznalost území a nedostatek sil. Naděje Britů, že je budou podporovat loajální kolonisté, se nesplnila.
 
Do r. 1783 museli pro nedostatek dobrovolníků najmout 30 000 německých žoldnéřů. Generál Washington disponoval sice jen nedostatečně vyzbrojeným a špatně vycvičeným vojskem (nanejvýš 17 000 dobrovolníků), ale americké milice znaly dobře terén a často bojovaly v týlu Angličanů. Navíc je podporovali dobrovolníci z Evropy.
 
Vítězství Američanů nad Brity v bitvě u Saratogy r. 1777 vedlo Francii k uzavření spojenecké smlouvy s USA a roku 1779 se k boji proti Velké Británii připojilo i Španělsko, i když neuznalo nezávislost USA. 19. října 1781 před Američany a Francouzi kapituloval britský generál Charles Cornwallis. Toto vítězství vlastně znamenalo konec severoamerické války za nezávislost. Velká Británie uznala nezávislost třinácti Spojených států amerických.
 
R. 1787 přijal ústavodárný konvent ve Filadelfii Ústavu USA, čímž se svazek států změnil na spolkový stát. Ústava nabyla platnost po ratifikaci všech spolkových stát r. 1788. R. 1789 byl uveden do funkce prvního prezidenta USA George Washington a r. 1790 bylo založeno hlavní město USA Washington. R. 1791 vstoupilo v platnost deset dodatků k ústavě z r. 1787 (Bill of Rights) o svobodě projevu, tisku, náboženství a dalších základních právech.
 
R. 1792 byla zavedena jednotná měna USA - dolar. R. 1793 vynalezl inženýr Eli Whitney stroj na odzrňování bavlny, díky čemuž získal americký bavlnářský průmysl vedoucí pozici ve světě. R. 1793 proklamoval prezident Washington neutralitu v koaliční válce proti revoluční Francii a zakázal jakékoliv nepřátelské akce proti bojujícím mocnostem. Obchodní omezení v době čtvrté koaliční války v Evropě podnítila výrazné rozpory mezi USA a Velkou Británií. R. 1806 USA zakázaly dovoz mnohých druhů britského zboží. Válka, v níž se Američané r. 1812 marně pokoušeli proniknout do Kanady a vyhnat Brity, skončila r. 1814 podepsáním mírové smlouvy v Ženevě na základě statu quo.
 
R. 1823 proklamoval prezident James Monroe svou doktrínu, aby zabránil zasahování Svaté aliance do politiky nezávislých států Jižní Ameriky. V doktríně žádal politické oddělení Starého a Nového světa, jakoukoliv další evropskou kolonizaci v Americe označil za ohrožení bezpečnosti USA a proklamoval nezasahování USA do vnitřních záležitostí Evropy. V letech 1790-1860 vzrostlo území USA o víc než trojnásobek.
 
Do r. 1865 se k původním 13 Spojeným státům americkým přidalo 23 nových států. R. 1803 koupily USA od Francie Louisianu. Zpřístupňování západních území bylo spojené s vyhnáním Indiánů. Expanzi a osídlování umožňovalo zdokonalování dopravních spojení (pozemní cesty, kanály, od r. 1817 parníky, výstavba železnic od r. 1826). Po zrušení řízení amerického hospodářství koloniální velmocí žádali farmáři, obchodníci, bankéři, řemeslníci a majitelé manufaktur (s ohledem na uzavřené systémy evropských mocností) zákonodárná opatření ve svůj prospěch. Výsledkem bylo tzv. smíšené hospodářství (které není ani čistě intervenční a protekční, ale není ani čistě soukromé, založené na volném obchodě). Převládající podíl v americkém národním hospodářství mělo zemědělství a stavba lodí. Spolková vláda se proto snažila získávat a rozšiřovat exportní trhy a zajišťovat obchodní cesty v Atlantiku a na americkém západě.
 
Po válce proti Velké Británii v r. 1812 až 1814 se už Američané přistěhovaní z Evropy necítili jako političtí a hospodářští přistěhovalci, ale jako obyvatelé nového státu.
 
Vážné napětí v rámci Unie vyvolala otázka otroctví. Aby se zabránilo nerovnému zastoupení delegátů z otrokářských a neotrokářských států v Senátě, byly do USA střídavě přijímány otrokářské a neotrokářské státy. Spor o otrokářství se vyostřil po válce proti Mexiku.
 
R. 1845 Spojené státy anektovaly Texas, převážně Američany osídlenou mexickou provincii, a r. 1847 dobyly město Mexiko. Mírovou smlouvou v Guadalupe Hidalgo odstoupilo Mexiko za peněžní odškodnění všechna území v Texasu na sever od Rio Grande ve prospěch USA, čímž ztratilo asi polovinu svého území. Spory o tom, zda nové území má být otrokářské či nikoliv, vedly r. 1854 k přijeti tzv. zákona o Kansasu a Nebrasce, který ponechal rozhodnutí v otázce otroctví na jednotlivých státech.
 
Ještě v témže roce byla založena Republikánská strana, která se postavila proti otroctví. R. 1857 Nejvyšší soud rozhodl, že Kongres nemá právo na zrušení otroctví v žádné části území USA. R. 1860 vyhrál prezidentské volby republikán a odpůrce otroctví Abraham Lincoln. Jižní státy, které by byly zrušením otroctví hospodářsky ohrožené, vyhlásily odtrhnutí od USA (secese). To byl začátek občanské války v USA.
 
R. 1861 jižní státy utvořily Konfederativní státy americké a za prezidenta si zvolily Jeffersona Davise. Válka skončila r. 1865 vítězstvím severních států a její skončení vedlo k zrušení otroctví v celých USA. Ještě v témže roce byl spáchán atentát na Lincolna.
 

 
Rekonstrukce Jihu a expanze
 
Po skončení občanské války začalo období rekonstrukce Jihu, během kterého Republikánská strana bezohledně využívala důsledky vítězství severních států. Ačkoliv zákon o občanských právech (Civil Rights Act) uděloval občanská práva všem osobám narozeným v USA (i černochům, ale nikoliv Indiánům), v jižních státech přetrvávala rasová rozluka.
 
R. 1867 byl založený tajný teroristický spolek Ku-klux-klan, který bojoval proti zrušení otroctví, proti volebním právu černochů a za zachování koloniálního způsobu života v jižních státech. Roztržka s Indiány dosáhla svého vrcholu r. 1890, když jízda Unie zmasakrovala u Wounded Knee 200 siouxských Indiánů, převážně žen a dětí. Imperialistická fáze americké politiky začala r. 1898. USA se z hospodářských příčin zapletly do boje Kuby za nezávislost a ve španělsko-americké válce anektovaly Havaj a ostrovy Wake, Portoriko, Guam a Filipíny se fakticky staly americkými koloniemi.
 
R. 1899 žádal ministr zahraničních věcí John Hay evropské velmoce o politiku otevřených dveří vůči Číně (Hayova doktrína). Za vlády Theodora Roosevelta se USA staly vedoucí námořní velmocí, zabezpečily si území Panamského průplavu a r. 1904 proklamovaly svůj nárok vykonávat politickou moc v Latinské Americe. Dvěma hlavními metodami amerického imperialismu byla dolarová diplomacie (hospodářské proniknuti do země a postupné politické vydírání) a metoda Big Stick (velkého obušku): v zemích, kde vládly politické nepokoje, zasáhly USA vojensky a svůj čin zdůvodňovaly tím že ochraňují práva svých občanů.
 

 
USA ve 20. století
 
R. 1917, za vlády Woodrowa Wilsona, vstoupily USA do l. světové války, a tím v podstatě rozhodly o jejím výsledku. R. 1918 vyhlásil prezident Woodrow Wilson svůj 14 bodový americký program na skončení l. světové války. Vycházel z předpokladu, že se všem národům musí přiznat právo na sebeurčení a že se musí uskutečnit celosvětový odzbrojovací program. Wilson vyzýval vlády, aby založily mezinárodní společenství, jehož úlohou by bylo řešit spory mezi národy mírovou cestou.
 
Když však USA nemohly svoje představy o míru a demokracii prosadit, nepřipojily se ani k Versailleské mírové smlouvě a nestaly se ani členy Společnosti národů. Ve 20. letech se politika USA pohybovala mezi izolací a dolarovou diplomacií. R. 1919 byl navzdory Wilsonovu vetu přijat prohibiční zákon zakazující výrobu, dopravu a prodej alkoholických nápojů, v platnost vstoupil r. 1920.
 
Obrat v zahraniční politice se uskutečnil za vlády Franklina D. Roosevelta. R. 1933 navázal diplomatické styky se Sovětským svazem a po vypuknutí hospodářské krize (tzv. černý pátek r. 1929) se svým programem New Deal odvrátil od liberální zásady laissez -faire a uskutečnil sérii šťastných intervencí do hospodářství v zájmu zlepšení sociálních poměrů v zemi.
 
Po skončení 2. světové války se USA staly vedoucí velmocí. Jako zakládající člen OSN tu hrály rozhodující úlohu.
 
Studená válka, které se účastnily, několikrát přerostla do ozbrojených konfliktů (korejská válka v r. 1951 až 1953, tchajwanská krize r. 1958, laoská a karibská krize r. 1961), svého vrcholu dosáhla za vlády prezidentů Harryho S. Trumana a Dwighta Eisenhowera. R. 1961 se voliči přiklonili na stranu liberálního demokrata Johna F. Kennedyho, prvního katolického prezidenta USA. Slíbil, že prosadí zákonodárné změny v občanských právech pro barevné a že bude bojovat proti bídě. V zahraniční politice chtěl odzbrojovacím procesem dosáhnout dohody se Sovětským svazem.
 
Uskutečnění jeho plánů však zmařil atentát r. 1963. Funkční období jeho nástupců Lyndona B. Johnsona a Richarda M. Nixona bylo poznamenané válkou ve Vietnamu a sílícím hnutím za občanská práva. R. 1974 se Nixon zapletl do aféry Watergate, což v USA vyvolala těžkou vnitropolitickou krizi. Prezidentské období Jimmyho Cartera (1975-1980) ovlivnilo mezinárodní uvolňování (mírová smlouva mezi Izraelem a Egyptem r. 1979). Zmařil jej však sovětský vpád do Afghánistánu.
 
R. 1981 nastoupil na úřad prezidenta republikán Ronald Reagan, který se snažil posilnit vojenské pozice USA. Postoj USA k Sovětskému svazu. Střední Americe a Blízkému východu za Reaganovy vlády určovala politika z pozice síly. Na ženevských rokováních o odzbrojení USA a Sovětský svaz nedosáhly potřebného kompromisu. USA začaly na podzim r. 1983 rozmísťovat rakety typu Pershing 2 a Cruise Missile v Evropě (jako odpověď na rozmístění sovětských raket typu SS-20 ve východoevropských státech).
 
Vztahy mezi velmocemi, které se ještě po sestřelení jihokorejského letadla Sovětskou armádou zkomplikovaly, se dostaly do krize a nezlepšily se ani po smrti sovětského stranického a státního předáka Jurije Andropova r. 1984, ani za vlády jeho nástupce Konstantina Černěnka. Vztahy USA k západním spojencům zůstaly i přes mnohé diference dobré, protože vlády západoevropských států, i když část obyvatelstva protestovala, souhlasily s rozmístěním amerických raket. Americký vpád na karibský ostrov Granada v říjnu 1983 se střetl s mezinárodní kritikou.
 
Ve Střední Americe se Reaganova administrativa snažila oslabit socialistickou moc v Nikaragui. Pravicově orientovaní povstalci, kteří do Nikaraguy pronikli z Hondurasu, byli podporováni tajnou službou CIA. Okolní středoamerické státy dostávaly velkorysou vojenskou a finanční pomoc. Na Blízkém východě zůstaly USA i nadále nejsilnějším spojencem Izraele. Americkou mírovou jednotku nestáhly z Libanonu ani po bombových atentátech r. 1983. Americká flotila u Bejrútu byla posilněna o 30 lodí a od září 1983 už zasahovali američtí vojáci přímo do boje.
 
Začátkem prosince 1983 uskutečnil letecké nálety na syrské pozice v severním Libanonu a na drúzské milice. Stažení vojsk z krizové oblasti Libanonu r. 1984 bylo výrazem neúspěchu Reaganovy libanonské politiky.
 
V tomtéž období však bylo dosaženo i výrazné hospodářské konjunktury. Od prosince 1982 do července 1983 vzrostla průmyslová výroba o 10,3%, hrubý národní důchod zaznamenal ve třetím čtvrtletí r. 1983 nárůst o 8,8%, průměrná roční míra inflace byla příznivá. Procento nezaměstnaných kleslo v prvním čtvrtletí r. 1983 na 10,4 procenta a v říjnu na 8,8%.
 
V r. 1985 se na vrcholné schůzce v Ženevě sešli Ronald Reagan a Michail Gorbačov. V prosinci 1987 se obě velmoci dohodly na likvidaci raket středního doletu. Avšak USA se přesto nevzdaly protiraketového obranného systému ve vesmíru (SDI - program tzv. hvězdných válek).
 
V lednu 1986 začaly USA s hospodářskou blokádou Libye jako odpověď na teroristické akce v Evropě. Z podpory těchto akcí USA obvinily libyjského vůdce Muammara Kaddáfího. V březnu se začaly boje mezi americkou flotilou a libyjskými jednotkami ve Středozemním moři. V dubnu americké letectvo bombardovalo libyjská města.
 
Na konci 80. let byl největším problémem americké hospodářské politiky velký státní deficit a negativní obchodní bilance. Do popředí se dostaly hospodářsko-politické protiklady zájmů s Japonskem a s EHS. Rozsáhlá daňová reforma r. 1987 zjednodušila daňovou soustavu. R. 1988 skončilo druhé prezidentské období Ronalda Reagana. Za nového prezidenta byl zvolen George Bush. Zahraniční politika Bushovy vlády pokračovala sbližováním se Sovětským svazem, které začalo po nástupu Michaila Gorbačova.
 
Obě země uzavřely další dohody především v oblasti odzbrojování, ale postupovaly společně i při posuzování změn ve střední a východní Evropě v r. 1989-1990. Americký prezident se angažoval v organizování hospodářské a humanitární pomoci v těchto zemích. Významnou úlohu sehrála jeho vláda v boji proti irácké agresi v Kuvajtu na začátku r. 1991, kdy utvořila koalici 31 států a americká armáda, letectvo a námořnictvo byly hlavni složkou spojených ozbrojených sil operací Pouštní štít a Pouštní bouře. Touto vojenskou operací se pak z Kuvajtu podařilo vyhnat i irácké okupanty. V lednu 1993 nastoupil do úřadu nově zvolený prezident Bill Clinton.
 
Ve volbách do Kongresu a guvernérských volbách 8. listopadu 1994 zvítězila Republikánská strana.
 
Michal Sláma

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz