reklama

 
banan webhosting

Ruské ohlédnutí

Ruská federace vznikla postupně z Ruské sovětské federativní socialistické republiky, která 12. června 1990 rozhodnutím svého sjezdu lidových poslanců vyhlásila státní svrchovanost a nadřazenost republikových zákonů nad zákony SSSR. V říjnu 1990 byl schválen zákon o hospodářské svrchovanosti republiky. Dějiny Ruska, které se rozprostírá ve východní části Evropy a v severní části Asie, jsou do r. 1917 totožné s dějinami carské říše.
 
Od r. 1917 tvořily základní linii dějin Sovětského svazu. Nejstarší osídleni území patřících do Ruské federace sahá do období staršího paleolitu (severní Kavkaz, oblasti jižně od řeky Kubáň). Během pravěku se na tomto rozsáhlém území vystřídaly desítky kultur a etnických útvarů. Jižní oblasti se ve starověku dostaly pod vliv blízkovýchodních civilizací a antického řeckého světa. Slovanské osídlení se šířilo na ruském území od 6. století.
 

 
První státní útvary
 
V 9. století se kmenová knížectví východoslovanských kmenů sjednotila do útvaru, který známe pod pojmem Kyjevská Rus (původně se název "Rus" vztahoval pouze na kmenové území Polanů). Ruským územím procházela důležitá vodní cesta spojující skandinávské země s jižní Evropou a umožňující obchodní spojení normandských Vikingů (Varjagů) s Byzancí.
 
Podél této vodní cesty Varjagové zakládali obchodní osady, splynuli s domácím obyvatelstvem a přispěli k formování státnosti. Podle nejstarších ruských letopisů byl normandský kníže Rurik zakladatelem prvního knížectví v Novgorodě. Kníže Oleg založil potom dynastii Rurikovců, která vládla v Rusku do r. 1598. Po dobytí Kyjeva spojil kníže Oleg r. 882 jih a sever Ruska a Kyjev se stal hlavním městem říše. Kníže Vladimír Svatý přijal r. 988 křesťanství z Byzance a dosáhl titul velkoknížete. Kyjev byl politicky nezávislý na Byzanci.
 
Byzantský kulturní vliv však byl v souvislosti s církevní politikou silný. Po smrti kyjevského velkoknížete Jaroslava Moudrého r. 1054 nastal úpadek kyjevské říše, která se roztříštila na několik navzájem soupeřících knížectví. Jaroslav spojil manželskou politikou ruskou dynastii Rurikovců s vedoucími knížecími dvory v Evropě a z Kyjeva vytvořil duchovní a kulturní centrum Ruska. Za jeho vlády se začala sestavovat Russkaja Pravda, stavovský zákoník, v kterém splynulo byzantské zákonodárství se slovanským zvykovým právem a Kyjev se stal sídlem metropolity.
 

 
Mongolská nadvláda a rozkvět Moskvy
 
V květnu 1223 utrpěla vojska ruských knížat v bitvě u řeky Kalka těžkou porážku od Mongolů. Kočovní Mongolové však svého vítězství nevyužili a odtáhli na východ. Až v r. 1240 dobyl mongolský vládce chán Batu Kyjev a podmanil si ruská knížectví na jihozápadě. R. 1236 si podrobil říši povolžských Bulharů, r. 1237 staroruské knížectví Rjazaň. Moskvu a r. 1238 knížectví Vladimir. Novgorod byl ušetřen, musel však uznat nadvládu Mongolů. V následujícím období bylo Rusko mongolskou vládou izolováno od Evropy. R. 1242 kníže Alexandr Něvský v bitvě na zamrzlém Čudském jezeře porazil vojsko řádu německých rytířů, které se snažilo proniknout na východ.
 
R. 1243 založil chán Batu na dolním toku Volhy město Saraj jako hlavní město Zlaté hordy. Tato mongolská říše ve východní Evropě a v západní Sibiři přetrvávala až do r. 1480. Každý z ruských knížat musel v Zlaté hordě potvrzovat své právo na vládu.
 
R. 1328 chán Zlaté hordy jmenoval moskevského knížete Ivana Kalitu velkoknížetem. Ivan totiž využil r. 1327 povstání proti Mongolům v Tveru k rozhodujícímu úderu proti tomuto knížectví, které bylo vedle Moskvy jediným uchazačem o postavení velkoknížectví. Když už v l. 1325 až 1326 vyhlásil kyjevský metropolita za svou stálou rezidenci Moskvu, sloučila se v tomto centru po jmenování Ivana Kality velkoknížetem nejvyšší světská a církevní moc. R. 1380 porazil moskevský velkokníže Dimitrij Donský na Kulikovském poli mongolská vojska. Tímto vítězstvím se Moskva stala symbolem národního sjednocování Ruska. R. 1480 zastavil moskevský velkokníže Ivan III. Veliký placení daní Mongolům. Za jeho panování se Moskva stala nejsilnější mocností ve východní Evropě. Kolem r. 1530 byla dokončena stavba moskevského Kremlu, který v tomto období plnil nejen vojenské a obranné funkce, ale byl i sídlem velkoknížete a ruské církve.
 

 
Car Ivan a období anarchie
 
R. 1538 se stal velkoknížetem Ivan IV., který zahájil boj proti mocným šlechticům - bojarům - v zájmu vytvoření centralizovaného státu. R. 1547 přijal titul prvního ruského cara. Dobyl další území ovládané Zlatou hordou a v tomto období začalo i zkoumání a podmaňování Sibiře. Panování Ivana IV. bylo poznamenáno krutým způsobem vlády (Ivan Hrozný).
 
Zbytečná válka proti Polsku a Švédsku o přístup k Baltskému moři však zvrátila mocenskopolitický a hospodářský vývoj Ruska. Po smrti Ivana Hrozného r. 1584 se stal carem jeho slabomyslný syn Fjodor, skutečně však vládl mocný bojar Boris Godunov. R. 1589 jmenoval car moskevského metropolitu (arcibiskupa) Iova patriarchou a církevní sněm v Konstantinopoli formálně uznal osamostatnění ruské církve. Smrtí slabomyslného cara Fjodora r. 1598 vymřela dynastie Rurikovců po meči. Novým carem byl zvolen Boris Godunov.
 
Protože nepocházel z kruhů vysoké šlechty, musel stále čelit intrikám pozdější carské rodiny Romanovců. Po smrti Borise Godunova r. 1606 se stal carem jeho syn Fjodor II. Borisovič, kterého však opozice po několika týdnech panování sesadila a nechala zavraždit. Moskevské vojsko pod vedením knížete Šujského přešlo na stranu samozvance Lžidimitrije. S polskou vojenskou pomocí a s rychle narůstajícím vojskem nespokojených kozáků pronikl Lžidimitrij až k Moskvě.
 
R. 1608, po smrti Lžidimitrije I., pronikl až k Moskvě s polskou vojenskou pomocí Lžidimitrij II. Když však město nedobyl, začal vládnout v Tušinu. Boje o moc v Rusku s výraznou účasti Polska trvaly do r. 1613. Skončily povstáním proti Polákům a zvolením bojara Michala z rodiny Romanovců novým carem. Z dynastie Romanovců pocházeli až do r. 1726 všichni ruští carové.
 

 
Car Petr Veliký a Kateřina
 
Nový mocenský rozmach Ruska se spoji s vládou cara Petra I. Velikého. Petr I. Veliký r. 1689 převzal moc jako sedmnáctiletý (jeho duševně chorý bratr Ivan V. byl carem jen podle jména). R. 1697 se Petr I. vydal na svou první evropskou cestu, na které získával poznatky potřebné pro modernizaci země. Jeho reformy se týkaly všech oblastí společenského života a jejich výsledkem bylo vytvoření absolutní monarchie, posílení pozice šlechty a rozvoj obchodu. Poddaní rolníci se však dostali do ještě horšího postavení. R. 1703 car založil St. Peterburg, od r. 1713 hlavní město Ruska.
 
V tomtéž roce tu byla otevřena první ruská burza se zbožím a směnárenská burza. V rámci evropanizace přikázal Petr I. r. 1710 psát světské knihy tzv. graždankou, která byla přizpůsobením písmen cyriliky písmenům latinky. Mírová smlouva z Nystadu r. 1721 ukončila od r. 1700 trvající severskou válku se Švédskem. Rusko získalo přístup k Baltskému moři a postupně převzalo nadvládu v této oblasti.
 
R. 1741 se palácovým převratem zmocnila trůnu Alžběta Petrovna, nemanželská dcera Petra I. a Kateřiny I. Svého synovce Petra z dynastie Holstein-Gottorpovců jmenovala následníkem a oženila ho r. 1745 s princeznou Sofií z Anhaltu-Zerbstu, pozdější carevnou Kateřinou II. Velikou. Alžbětina vláda byla poznamenána svévolnou politikou jejích oblíbenců a nákladným dvorským životem, což nakonec vyústilo v těžkou hospodářskou krizi.
 
Za vlády Kateřiny II. (1762-1796) si Rusko upevňovalo velmocenské postavení, kromě jiného se zúčastnilo na děleních Polska, kterými se r. 1795 zlikvidovala polská nezávislost.
 
Uzavřením míru v Küčük-Kajnardži r. 1774 skončila válka mezi Ruskem a Osmanskou říší, trvající od r. 1768. Rusko získalo ústí řeky Donu, Dněpru a Bugu a stalo se ochrannou mocností ortodoxních balkánských křesťanů. R. 1783 Kateřina oficiálně oznámila anexi Krymu. Podle mírové smlouvy z Jassů r. 1792 musela Osmanská říše odstoupit Rusku i území mezi jižním Bugem a Dněstrem. Za vlády Kateřiny II. se drasticky zhoršily životni podmínky venkovského obyvatelstva a nevolníků. V r. 1773 povstali rolníci, kozáci a starověrci pod vedením Jemeljana Pugačova. Povstání nabylo obrovských rozměrů a na jeho porážku vynaložila carská moc obrovské úsilí.
 

 
Reformy a imperialismus
 
V průběhu napoleonských koaličních válek proklamoval r. 1808 car Alexandr I. spojení Finska s Ruskem. R. 1812 překročila francouzská armáda bez vypovězeni války řeku Němen a vpadla do Ruska. Vojenská výprava Napoleona I. však ztroskotala na nesmírné rozlehlosti země a na vhodně zvolené taktice ruského hlavního velitele Michaila Kutuzova. Účast ruských vojsk na evropských protinapoleonských válkách umožňovala pronikání liberálních politických idejí do země.
 
Vznikly tajné revoluční skupiny, složené většinou z mladých důstojníků, jejichž programem bylo nastolení konstituční monarchie místo carské samovlády a zrušení nevolnictví. Zmatku po neočekávané smrti cara Alexandra I. r. 1825 využili důstojnici (děkabristi) k vojenskému převratu. Nový car Mikuláš I. povstání krvavě potlačil. Adrianopolským mírem r. 1829 získalo Rusko od Osmanské říše skoro celou dunajskou deltu a část Arménie. Dunajská knížectví Moldavsko a Valašsko zůstala pod ruskou vojenskou správou.
 
Ruská vojska se r. 1849 zúčastnila potlačení revolučního hnutí ve střední Evropě. R. 1853 začala mezi Osmanskou říši a Ruskem krymská válka. Důvodem byl ruský požadavek, aby všem křesťanským poddaným sultán poskytl privilegované postavení a ruskou ochranu. Do bojů se r. 1854 zapojila i velká Británie a Francie. Rusko válku prohrálo, r. 1856 se muselo vzdát dunajské delty a jižní Besarábie ve prospěch Moldavska a zrušit protektorát nad dunajskými knížectvími.
 
Porážka v krymské válce a nástup cara Alexandra II. podnítily v Rusku začátek nové epochy reforem. R. 1861 vydal Alexandr II. manifest osvobozující rolníky. Asi 22 miliónů rolnických poddaných se zbavilo nevolnické závislosti, i když majetkové poměry zůstaly zachovány.
 
V Polském království (od r. 1815 bylo spojeno s Ruskem) vypuklo r. 1863 tzv. lednové povstání, poslední pokus Polska osvobodit se od ruské nadvlády a založit vlastní národní stát. Ruské jednotky však povstání potlačily. Neúspěšný atentát na cara r. 1866 měl za následek vzestup konzervativních tendencí proti doposud liberální vnitřní politice. Zároveň se zintenzívnilo i opoziční hnutí, které však carská policie krutě pronásledovala. V Rusku se začaly šířit socialistické myšlenky.
 
Válka s Tureckem v l. 1877-1878 skončila posílením ruské nadvlády v Zakavkazsku a Besarábii a získáním kontroly nad černomořskými úžinami, což vyvolalo obavy Velké Británie a Francie, takže původní smlouvu ze San Stefana (1878) ještě v tomtéž roce revidoval berlínský kongres. Účast Německa na této revizi vyvolala neshody v německo-ruských vztazích a postupně se formovalo nové rozložení spojeneckých svazků v Evropě.
 
Přepadením ruského přístavu Port Arthur r. 1904 začala rusko-japonská válka. Příčinou války bylo ruské pronikání do Mandžuska a na Koreu, které naráželo na velmocenskou politiku Japonska ve východní Asii. Porážky Ruska v této válce byly jednou z hlavních příčin revoluce v r. 1905-1907. V St. Peterburgu policie střílela do demonstrujících dělníků (Krvavá neděle), v celém Rusku docházelo ke stávkám a vzpourám. Car Mikuláš II. musel nakonec přislíbit ústavu, parlament a občanské svobody, ale po porážce revoluce nastalo nové období politické reakce.
 
Vnitropolitickou slabost carské říše v plné míře odhalila l. světová válka. Všeobecná nespokojenost prakticky všech vrstev obyvatelstva s válkou a carským režimem vyústila v únoru 1917 v revoluci, jejímž výsledkem bylo svržení cara a vznik republiky. Moc převzala prozatímní vláda. Zároveň v zemi začalo intenzívní působení revolučně orientovaného socialistického hnutí (bolševická strana), které chtělo využít situace k nastolení diktatury proletariátu.
 
Využilo odporu proti válce a zejména nespokojenosti širokých rolnických vrstev.
 
7. listopadu 1917 (25. října podle ruského kalendáře) sesadili bolševici prozatímní vládu a převzali moc. Vladimír Iljič Lenin se stal předsedou rady lidových komisařů. Nová moc se soustředila na likvidaci demokratické opozice a nastolila třídně zaměřený diktátorský režim. V občanské válce, která zemi přivedla k naprostému hospodářskému úpadku, nakonec zvítězili bolševici.
 
Začala se formovat nová moc v Rusku. 30. prosince 1922 byl založen Svaz sovětských socialistických republik (SSSR), bolševická strana se snažila zajistit si kromě moci v tomto novém útvaru k hegemonii v rodícím se světovém komunistickém hnutí (Moskva jako sídlo Komunistické internacionály). Po Leninově smrti (1924) se začal cílevědomě a nevybíravými metodami zbavovat politických konkurentů původem gruzínský revolucionář, nový vedoucí představitel bolševické strany Josif Vissarionovič Stalin (Džugašvili).
 
Podařilo se mu postupně zlikvidovat jakoukoliv opozici a soustředit do svých rukou diktátorskou moc. Posilňoval Rudou armádu a teroristickými metodami zaváděl kolektivizaci zemědělství. Ve 30. letech dosáhla země výrazného hospodářského vzestupu, ale zároveň v ní zavládl režim krutého teroru proti skutečným, ale postupně stále častěji i proti zdánlivým odpůrcům Stalinovy politiky. V koncentračních táborech v extrémních klimatických podmínkách a ve věznicích umíraly desetitisíce lidí, v komunistické straně se organizovaly periodické čistky, násilná kolektivizace měla za následek hlad na Ukrajině a smrt statisíců rolníků. Pro sovětský společenský systém se stal typickým totalitní režim s výrazným kultem diktátora.
 

 
SSSR ve 2. světové válce
 
V předvečer 2. světové války zasáhly velení Rudé armády čistky. Zastavila se její modernizace a oslabila bojeschopnost. SSSR se sblížil s nacistickým Německem a v r. 1939 s ním uzavřel pakt o neútočení. 22. června 1941 však Německo zaútočilo bez vyhlášení války na SSSR. Německý útok zastihl ozbrojené síly Sovětského svazu zcela nepřipravené k účinné obraně svého území.
 
V prvním období války proto německá vojska pronikla hluboko na sovětské území a ohrožovala všechny důležité oblasti. Sovětské vedení změnilo zahraničněpolitickou orientaci a stalo se spojencem západních velmocí bojujících proti Německu a Japonsku. Zároveň se v zemi uskutečnila totální mobilizace všech sil, která umožnila postupný zvrat ve válce, začínající porážkou německých vojsk u Stalingradu r. 1943. Bojové akce na východní frontě se rozhodující měrou zasloužily o porážku Německa. Sovětská vojska osvobodila z nacistické nadvlády velkou část jihovýchodní a střední Evropy a v květnu 1945 dobyla Berlín.
 

 
Vzestup na postavení světové velmoci
 
Protihitlerovská koalice SSSR, USA, Velká Británie a Francie se po skončení války rozpadla. SSSR vytvořil od r. 1945 systém sovětských satelitních států. Západ i Východ se vyhýbal přímé konfrontaci (období studené války), ale začaly závody ve zbrojení. R. 1955 vznikla Varšavská smlouva, ve které měl SSSR rozhodující postavení.
 
Po Stalinově smrti r. 1953 převzalo moc kolektivní vedení. Jeho vedoucí osobnost Nikita S. Chruščov začal svou kritikou zneužívání moci a Stalinova kultu osobnosti období jistého uvolnění v zemi (a později i v satelitních státech). Na XX. sjezdu KSSS r. 1956 začala destalinizace. Kontrola nad státy sovětského bloku se uvolnila, což podnítilo růst reformního úsilí. R. 1956 došlo v Maďarsku k povstání, které však sovětská vojska krvavě potlačila. Po berlínské krizi v l. 1958 až 1959 začal Chruščov propagovat mírové soužití Východu a Západu. Už v r. 1962 se však USA a SSSR dostaly na pokraj války, a to když USA žádaly likvidaci sovětských raketových základen na Kubě (karibská krize). Konflikt byl urovnán v lednu 1963.
 
Vypuštěním první umělé družice (1957) a startem prvního kosmonauta (1961) získal SSSR přední místo ve světovém výzkumu kosmického prostoru, který souvisel s rozvojem raketových zbraňových systémů v obou světových supervelmocích. R. 1964 se stala Chruščovova voluntaristická politika ostatním silám ve vedení KSSS nepohodlnou a vedoucí osobností strany (a od r. 1977 i státu) se stal Leonid I. Brežněv.
 
Na jedné straně došlo k uvolňování vztahů mezi Východem a Západem, současně se však rozšiřoval vojenský arzenál SSSR. Vnitropolitickou opozici státní moc přísně pronásledovala (deportace a vyhoštění kritiků režimu). Pokusy o liberalizaci v ostatních státech Varšavské smlouvy byly vojensky (Československo 1968) nebo zahraničněpolitickým tlakem (Polsko 1980) potlačeny.
 
Angažováním sovětských vojsk v konfliktu v Afghánistánu (prosinec 1979) a rozmístěním raket s jadernými hlavicemi SS-20 navzdory ženevským jednáním o odzbrojení skončila éra uvolňování vztahů. Brežněvův nástupce (1982 až 1983) Jurij Andropov přerušil ženevská jednání o odzbrojení. Po jeho náhlé smrti r. 1984 byl generálním tajemníkem KSSS a předsedou prezídia Nejvyššího sovětu zvolen Konstantin Černěnko. Po jeho smrti r. 1985 se generálním tajemníkem SSSR stal Michail Gorbačov. Nebylo to pouze generační změna, ale i začátek pokusu o celkovou přestavbu sovětské společnosti.
 

 
Období "perestrojky"
 
Zahraniční politika se stala jednak otevřenější vůči světu a přístupnější pro řešení problému odzbrojení, jednak se vzdala zasahování do vývoje ve státech sovětského bloku. Jejím výsledkem byly dohody s USA o snížení počtu strategických a konvenčních zbraní, navázání úzké spolupráce s vyspělými západními zeměmi apod. Vyhrocovala se však vnitropolitická situace v Sovětskému svazu.
 
Postupně se ukázalo, že sovětský systém je nereformovatelný. Národnostní, hospodářské a morální problémy přivedly zemi k rozpadu. V květnu 1990 byl předsedou Nejvyššího sovětu RSFSR na sjezdu lidových poslanců (volby se konaly v březnu 1990 už s více kandidáty) zvolen představitel radikálních reformních sil Boris Jelcin. Už v červnu 1990 schválil sjezd lidových poslanců deklaraci o státní svrchovanosti, usnesení o nadřazenosti ruské ústavy a ruských zákonů nad sovětskými, právo vystoupit ze Sovětského svazu apod. Byla zrušena vedoucí úloha KSSS ve společnosti. V říjnu 1990 byl schválen zákon o hospodářské svrchovanosti republiky. Byl přijat program přechodu na tržní hospodářství (tzv. program 500 dnů), zákonem byla schválena rovnoprávnost všech forem vlastnictví, což mělo být předpokladem pro realizaci hospodářské reformy.
 
Podle výsledků referenda v březnu 1991 se většina účastníků vyjádřila pro zřízení funkce prezidenta republiky a zároveň 71 % zúčastněných žádalo zachování Sovětského svazu. 12. června 1991 byl prvním prezidentem RSFSR zvolen Boris Jelcin (r. 1990 vystoupil z KSSS a kandidoval za Demokratické hnutí). Postupné vyhlašování a deklarování státní suverenity jednotlivých republik SSSR, nadřazování jejich republikových ústav a zákonů nad sovětskou ústavu a nakonec jejich faktické oddělování vedlo k tomu, že nejvyšší orgány Sovětského svazu v čele s Michailem Gorbačovem začaly připravovat návrh nové podoby svazu a svazové smlouvy, kterou měly 20. srpna 1991 podepsat.
 
Den předtím, 19. srpna 1991, se však protireformní konzervativní a prokomunistické síly pokusily o zvrat vývoje. Vytvořily osmičlenný státní výbor pro výjimečný stav v čele s viceprezidentem SSSR Genadijem Janajevem, který zbavil Michaila Gorbačova funkce. Státní výbor pro výjimečný stav se pokusil do převratu zapojit i armádu, byla zastavena činnost politických stran, zavedena cenzura, zastavena většina novin, zakázány demonstrace a stávky.
 
Proti převratu se však postavili Moskvané, které Boris Jelcin vyzval k občanské neposlušnosti, a postavil se do čela boje proti pučistům. 20. srpna 1991 převzal velení nad Sovětskou armádou, 21. srpna 1991 prezídium Nejvyššího sovětu Sovětského svazu prohlásilo činnosti státního výboru pro výjimečný stav za nelegální a potvrdilo Michaila Gorbačova jako prezidenta.
 
Vůdci pokusu o převrat byli zatčeni. Jelcin vydal 23. srpna 1991 prezidentský dekret, kterým zakázal činnost komunistické strany na území Ruska. Michail Gorbačov se 24. srpna 1991 vzdal funkce generálního tajemníka ÚV KSSS a žádal jeho rozpuštění. Pokusem o převrat začal skutečný rozpad sovětského impéria, jehož oficiální existence skončila 8. prosince 1991, když představitelé RSFSR podepsali s představiteli Běloruska a Ukrajiny dohodu o vytvoření Společenství nezávislých států (SNS). Rusko se stalo nástupnickým státem bývalého Sovětského svazu v mezinárodních organizacích. V prosinci 1991 změnila RSFSR svůj název na Ruskou federaci.
 
Prezident B. N. Jelcin rozpustil 21.9. 1993 parlament a vypsal nové volby. Boj protijelcinovské opozice v čele s Alexandrem Ruckým a Ruslanem Chasbulatovem vyústil v ozbrojený zápas, který se odehrál v Moskvě v říjnu 1993 v budově parlamentu (oficiálně 150 mrtvých). Od r. 1994 trvaly boje za nezávislost Čečenska mezi armádou čečenských "separatistů" , jíž do své smrti velel generál Džochar Dudajev, a ruskou armádou.
 
Bombardování Grozného a vyvražďování civilního obyvatelstva zvedly ve světě mohutnou vlnu odporu. Přestože bylo r. 1995 i 1996 (např. 27. května 1996 mezi prezidentem Jelcinem a čečenským vůdcem Jandarbijevem) podepsáno několik dohod o zastavení vojenských akcí, na mnoha místech v Čečensku se urputně bojovalo i v roce 1996.
 
Michal Sláma

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz