reklama

 
banan webhosting

Jugoslávie z jiného pohledu

Poválečná socialistická Jugoslávie formálně zanikla 27. dubna 1992 vyhlášením Ústavy Jugoslávské svazové republiky. Dvě republiky bývalé Jugoslávie -Srbsko a Černá Hora - tímto aktem utvořily Jugoslávskou svazovou republiku, která však nezískala mezinárodní uznání.
 
Srbské kmeny se na území dnešního Srbska začaly usazovat v 6. - 7. stol. n. l. První státní útvary v 9. stol. se dostaly do područí Bulharů. Nejvýznamnější z těchto státních útvarů začaly usilovat o sjednocení: Raška v jihozápadním Srbsku a Zeta na území dnešní Černé Hory.
 
V druhé polovině 12. stol. se podařilo Srbům vytvořit samostatné království, ve kterém vládla dynastie Nemanjičů. Rozpad státu ve druhé polovině 14. století na jednotlivá feudální panství byl jednou z hlavních příčin porážky srbsko-bosenského vojska v bitvě na Kosově poli r. 1389, v jejímž důsledku se Srbsko stalo vazalem Osmanské říše. Srbové se s nadvládou osmanských Turků nesmířili a vedli s ní všestranný boj. Nejdříve se jednalo o ozbrojený lidový odpor (tzv. hajduci), později (v letech 1690 až 1718) odcházeli do jižních Uher a nakonec v zemi vznikala mohutná protiturecká povstání.
 
V roce 1804-1813 pod vedením Petroviča Karadjordje a r. 1815 pod vedením vojvody Miloše Obrenoviče. V prosinci 1838 byla vyhlášena ústava, která zřídila státní radu a omezila moc knížat.
 
R. 1842 byl rod Obrenovičů vystřídán u moci Alexandrem Karadjordjevičem, který byl r. 1858 svržen a knížetem se znovu stal příslušník rodu Obrenovičů Miloš (zavražděn r. 1868).
 
Ve druhé polovině 19. stol. zesílily snahy Srbů o sjednocení s příslušníky srbského národa, kteří nežili přímo v Srbsku (spolek srbské mládeže Omladina s programem sjednocení všech Srbů).
 
R. 1878 musela Osmanská říše uznat suverenitu Srbska. Od r. 1889 vládl Alexandr Obrenovič (r. 1903 byl zavražděn i s manželkou členy organizace Černá ruka). Na trůn nastoupil Petr Karadjordjevič, moci se chopila radikální strana, která zastupovala zájmy průmyslové a agrární buržoazie. Nový král vedl protirakouskou zahraniční politiku, která se postupně vyostřovala.
 
R. 1912 uzavřelo Srbsko s Bulharskem tajnou smlouvu, ke které se později přidalo Řecko a Černá Hora a vytvořily Balkánský svaz proti Turecku. Praktické důsledky tajné smlouvy se projevily v průběhu první balkánské války. Výsledkem bylo osvobození Makedonie, Albánie a Trácie z osmanské nadvlády. Druhá balkánská válka začala v červnu 1913 útokem Bulharska na Srbsko a skončila bukurešťským mírem, podle kterého Srbsko získalo větší část Makedonie.
 
28. června 1914 byl v Sarajevu zavražděn následník rakouského trůnu František Ferdinand. Zabita byla i jeho manželka. Atentát spáchal gymnazista Gavrilo Princip, člen organizace Mladá Bosna, která spolupracovala s důstojnickou organizací Černá ruka. Rakousko na tento čin odpovědělo vyhlášením války Srbsku a tím začala první světová válka. Rakousko-uherský útok začal na konci června 1914 ostřelováním Bělehradu, v záři přešla rakouská armáda do útoku a otevřela si cestu na Bělehrad, ze kterého se srbská armáda na konci listopadu stáhla.
 
Na konci prosince začala srbská ofenzíva, Bělehrad byl osvobozen a rakousko-uherská armáda utrpěla porážku na řece Drině. Začala zdlouhavá poziční válka. Nový útok proti Srbsku zahájila spojená rakousko-německá armáda na podzim r. 1915, srbská armáda byla poražena, zemi byla nucena opustit vláda, která odešla do Albánie. Srbští vojáci, sužováni hladem a zimou, se přeplavili na ostrov Korfu a později bojovali v soluňské armádě.
 
V červenci 1917 byla podepsána Korfská dohoda mezi Srbskem a Jihoslovanským výborem, na jejímž základě mělo dojít ke sjednocení Chorvatska, Černé Hory a Srbska a k vytvoření jihoslovanské monarchie v čele s dynastií Karadjordjevičů.
 
V srpnu se k dohodě připojila i Černá Hora. 1. prosince 1918 byl ustaven nový stát Království Srbů, Chorvatů a Slovinců jako konstituční monarchie. Srbsko se rozvíjelo v rámci této monarchie a usilovalo o její centralizaci, čímž se dostávalo do rozporu zejména s představiteli Chorvatska, kteří požadovali uspořádání státu na principech federace. Otevřený konflikt mezi oběma státy vypukl po zavraždění dvou chorvatských poslanců v létě 1928 přímo v parlamentu. Král Alexandr I. vyřešil tento problém v lednu 1929 nastolením královské diktatury.
 
K hegemonistickému postavení Srbska v Jugoslávii přispělo i nové administrativní rozdělení státu na devět bánovin (provincií), přičemž v sedmi z nich měli Srbové většinu.
 
Po zavražděni Alexandra I. chorvatskými a makedonskými teroristy se vlády chopila místo nedospělého krále Petra II. regentská rada v čele s princem regentem Pavlem. Po parlamentních volbách r. 1935 jmenoval princ regent ministerským předsedou srbského bankéře Stojanoviće.
 
Konfliktní vztahy mezi Srbskem a Chorvatskem se pokusil vyřešit princ Pavel jmenováním nového předsedy vlády D. Cvetkoviće (r. 1939), který po jednáních s chorvatskými politiky dosáhl dohody v srpnu 1939 a došlo k vytvoření chorvatské bánoviny, která získala rozsáhlou autonomii. Dohoda však uspokojovala pouze část opozičních sil.
 

 
Druhá světová válka
 
Předehrou druhé světové války v Jugoslávii bylo podepsání Paktu tří 25. března 1941, jímž se země stala spojencem Německa. Proti vládě, která pakt podepsala, se zvedla vlna odporu. Vláda padla, princ Pavel byl sesazen (na jeho místo nastoupil již plnoletý král Petr II.).
 
Nová vláda chtěla svou politiku orientovat na Velkou Británii, ale 6. dubna 1941 Jugoslávii napadla německá, italská a maďarská vojska a 17. dubna jugoslávská armáda kapitulovala. Král Petr II. a členové vlády odešli do emigrace, kde později vytvořili exilovou vládu.
 
V Srbsku byla zavedena nacistická okupační správa, v čele loutkové vlády stanul generál Milan Nedič. V západním Srbsku se soustředili promonarchističtí četnici, kteří se okupaci postavili na odpor zpočátku po boku partyzánského hnutí vedeného komunistickou stranou. Bělehrad byl osvobozen v rámci bělehradské operace 20. října 1944 jugoslávskou národně osvobozeneckou armádou a sovětskou armádou. V osvobozené Jugoslávii byla v březnu 1945 vytvořena dočasná vláda v čele s Josipem Brozem-Titem.
 
Před volbami, ve kterých dovolili komunisté kandidovat pouze vlastním zástupcům, ministři exilové vlády z dočasné vlády vystoupili. Volby se uskutečnily 11. listopadu 1945 s jednotnou kandidátkou. 29. listopadu 1945 byla zrušena monarchie a byla vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie, kterou tvořilo šest republik. 31. ledna 1946 bylo uspořádání státu potvrzeno ústavou. R. 1963 došlo ke změně názvu státu na Socialistickou federativní republiku Jugoslávie.
 
Vývoj Srbska v následujícím období určovala linie Svazu komunistů Jugoslávie pro vybudování socialismu v duchu linie reprezentované Josipem Brozem-Titem, který se snažil o udržení nezávislosti Jugoslávie na Sovětském svazu. Demokratické změny, které zasáhly střední a východní Evropu na konci 80. let, se projevily i ve vývoji jugoslávské federace. Srbsko reagovalo na emancipační snahy jednotlivých republik (kromě Černé Hory) jako na ohrožení svých národních zájmů.
 
Od počátku vystupovalo za zachování federace, ve které by si zachovalo své hegemonistické postavení, protože chtělo prosadit nové etnické hranice. V březnu 1989 schválila srbská Skupština změny ústavy, které omezovaly pravomoci autonomních oblastí (jednalo se o Vojvodinu a Kosovo). V lednu 1990 se konal sjezd Svazu komunistů Jugoslávie, který zrušil vedoucí úlohu komunistické strany v zemi. V září došlo ke změně názvu na Srbskou republiku.
 
Kolektivní vedení SFRJ poskytlo v květnu 1991 federální armádě pravomoc k zasahování v oblastech národnostních konfliktů. Tohoto práva armáda využila již v červnu 1991, kdy Chorvatsko a Slovinsko vyhlásily nezávislost na federaci. Armáda se postavila proti chorvatské a slovinské domobraně a došlo k prvním srážkám.
 
Konflikt se pokoušely urovnat mise ES. Boje se přesunuly převážně na území Chorvatska. O skončení občanské války usiluje řada mezinárodních organizací, zejména OSN. V září 1991 se začala pod vedením bývalého ministra zahraničních věcí Velké Británie lorda Carringtona rozvíjet mírová iniciativa, která sice vedla k mnoha vyhlášením přiměří, ale bojové akce pokračovaly nadále.
 
Rada bezpečnosti OSN rozhodla o rozmístění mírových sborů pro kontrolu udržování příměří a na ochranu civilního obyvatelstva (modré přilby začaly být rozmísťovány v dubnu 1992). V březnu 1992 vypukly nepokoje mezi Muslimy a Srby v Bosně a Hercegovině (Bosna a Hercegovina vyhlásila nezávislost 3. března 1992). Boje v Bosně a Hercegovině se stupňovaly, v červnu 1992 se země ocitla ve skutečné válce, ve které proti srbským polovojenským jednotkám, podporovaným bývalou jugoslávskou federální armádou, bojovaly chorvatské vojenské jednotky. V parlamentních volbách v září 1997 zvítězila koalice levicových stran. Prezidentské volby 21. prosince 1997 vyhrál kandidát levicového vládního seskupení Milan Milutinović.
 
V roce 1998 se vyhrotil dlouhodobý konflikt mezi Bělehradem a kosovskými Albánci (téměř 2 miliony obyvatel), který přerostl do otevřeného rozkolu vrcholícího požadavkem samostatnosti. Konflikt se pokoušejí řešit mezinárodni orgány ve spolupráci s kosovskými Albánci a Bělehradem.
 

 
Černá Hora
 
Z hlediska státoprávního je součástí Jugoslávie i území Černé hory. Její území bylo osídleno již ve 2. tisíciletí př. Kr. Slovanské kmeny sem přišly v 6. - 7. stol., na počátku 10. stol. zde vzniklo nejprve knížectví a r. 1077 království Zeta, které bylo od 13. stol. do poloviny 14. stol. součástí srbského státu. Poté existovala na území Černé Hory řada samostatných feudálních států a v 15. stol. bylo území dobyto Turky. Část obyvatelstva utekla do hor, kde vytvořili nový stát Černá Hora, který si udržel nezávislost, ačkoliv byl v letech 1491-1688 formálně součástí Osmanské říše.
 
R. 1688 Černohorci z tohoto svazku vystoupili. Zeměpisná poloha státu zpomalovala hospodářský a společenský rozvoj, feudální zřízení s rodovými prvky zde prakticky existovalo až do r. 1852, kdy se Černá Hora stala knížectvím se světskou vládou (předtím zde vládli pravoslavní metropolité).
 
V letech 1876-1878 se Černá Hora po boku Srbska a Ruska účastnila bojů proti Turecku, r. 1878 rozšířila své území a zároveň byla na berlínském kongresu uznána její suverenita.
 
R. 1910 bylo vyhlášeno Království Černá Hora. V první světové válce bojovali Černohorci na straně Dohody a jejich území bylo obsazeno rakousko-uherskými jednotkami.
 
V roce 1918 schválilo Národní shromáždění připojení Černé Hory nejprve k Srbsku a 1. prosince 1918 se stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které se r. 1929 přejmenovalo na Jugoslávii. V období druhé světové války bylo území Černé Hory okupováno fašistickou Itálií.
 
Podobně jako v sousedních zemích Jugoslávie existoval v Černé Hoře antifašistický odboj umocněný příznivými zeměpisnými podmínkami. Černá Hora byla osvobozena jugoslávskou národně osvobozeneckou armádou v prosinci 1944. V letech 1945-1991 byla země součásti Federativní lidové republiky Jugoslávie, resp. Socialistické federativní republiky Jugoslávie.
 
V situaci charakterizované vleklou hospodářskou krizí umocněnou po řadu let neřešenými národnostními spory se na konci 80. let začaly v zemích Jugoslávie realizovat demokratické přeměny. V červenci 1990 došlo ke změnám v Ústavě Černé Hory, které umožnily uspořádání voleb za účasti několika politických stran. Volby se konaly v prosinci 1990 a zvítězil v nich Svaz komunistů Černé Hory.
 
V srpnu 1991 došlo ke změně názvu státu na Republiku Černá Hora. 12. prosince 1991 vytvořili představitelé Srbska a Černé Hory tzv. Novou Jugoslávii. V referendu, které se konalo 1. března 1992, se více než 95 % voličů vyslovilo za svrchovanost republiky v rámci Jugoslávie. V druhém kole voleb 20. října 1997 se prezidentem stal Milo Djukanović. V předčasných volbách zvítězila koalice Za lepší život.
 
Michal Sláma

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz