Jsou země, které se z našeho evropského úhlu pohledu zdají daleko a tak nějak automaticky předpokládáme, že je v nich velmi nízká životní úroveň. Když se však k chudobě přidá ještě nepřízeň počasí a dlouholetá sovětská nadvláda, dostává se chudoba dosud opomíjená na první stránky novin. Jako chudoba smrtelná.
 
Ačkoli je Mongolsko oficiálně již několik desetiletí samostatným státem, od 20. let až do počátku let devadesátých bylo de facto v područí Moskvy. Sovětští plánovači zajistili přesun části původních pastevců do měst a také jistý sponzoring, který po dlouhá léta držel neefektivně řízené hospodářství nad vodou. To však s rozpadem Sovětského Svazu skončilo a Mongolsko se muselo postavit na vlastní nohy.
 
Důsledkem politických změn byl návrat řady obyvatel, kteří ve městech přišli o práci, zpět na venkov. Stát některým z nich dokoce poskytl podporu ve formě dobytka - ale ouha - ukázalo se, že takřka 70 let pokřivilo nejen hospodářské vztahy, ale rovněž přerušilo řetězec předávání zkušeností z generace na generaci.
 
Když letos v zimě udeřily výjimečně silné mrazy následované sněhovými vánicemi, staly se pro dobytek zcela nedostupnými byť i jen zbytky trávy, které by jim umožnily přežít. Na vině však nebylo pouze počasí.
 
Zkušení pastevci totiž vědí, že když příznaky nasvědčují tomu, že přijde tuhá zima, musí podniknout důslednou protiakci. Ještě před příchodem zimy je třeba i s vlastním stádem vyrazit na dlouhou cestu, během níž dobytek projde dostatečné množství kvalitních pastvin, aby si vytvořil zásoby energie na těžší období. Pastevce stojí taková výprava spoustu sil, ale jejich dobytek tak dostane šanci na přežití.
 
Ti, kdo se však vrátili k práci svých předků z měst, tuto zkušenost neměli od koho získat. A tak se spoléhali pouze na pomoc vlády - která však nepřišla. Řada z nich přišla o celá stáda a ocitli se tam, kde byli před začátkem svého ""podnikání v zemědělství"". V absolutní chudobě, odkázáni na podporu druhých.
 
(pen, zahr)