Knížectví a nezávislé království Bulharsko bylo 15. září 1946 vyhlášeno Bulharskou lidovou republikou a pod tímto názvem existovalo v době mocenského monopolu komunistické strany až do listopadu 1990. Co se však na jeho území dělo v dávnější minulosti?
 
Východní částí Balkánského poloostrova procházely od dávných dob různé národy. Ve 2. století před n. l. přišli na toto území Trákové, okolo roku 1000 př. n. l. Ilyrové. V 5. stol. př. n. l. se stalo toto území součástí Makedonské říše. Ve 2. stol. n. 1. se dostalo dnešní Bulharsko - jako provincie Moesie a Trácie - pod římskou vládu. Po rozdělení říše připadlo území Bulharska Východořímské říši (Byzanci).
 

 
Bulharsko poprvé samostatné
 
Kolem roku 680 překročily turkotatarské kmeny Dunaj, podmanily si severobulharskou rovinu a pod vedením chána Asparucha si roku 681 na Byzantské říši vybojovaly uznání samostatnosti. Po spojení těchto kmenů s jižními Slovany, žijícími od 6. století v Bulharsku, vznikl etnický základ dnešních Bulharů.
 
Za vlády Borise I. Velikého (852 až 889), který roku 864 přijal křesťanství a přičinil se o rozšíření slovanského písma, sestaveného sv. Cyrilem a sv. Metodějem, a za vlády Symeona I. Velikého mělo Bulharsko největší rozlohu. Rozpínalo se od Černého moře až po Jadran a od Dunaje a Sávy až po Tesálii.
 
Symeon I. vznesl nárok na císařský trůn Byzantské říše, musel se však spokojit s titulem cara Bulharska (918). Za vlády jeho následníků se říše rozpadla. Východní část připadla Byzanci, západní část se stala samostatnou říší pod vládou cara Samuela. Po delších bojích však byla říše poražena a roku 1018 se celé Bulharsko stalo opět součástí Byzantské říše.
 
Nadvláda však netrvala dlouho. Po mnohých lidových povstáních proti byzantské nadvládě vznikla roku 1186 pod vedením bratrů Petra a Asena druhá bulharská říše. Za vlády carů Kalojana (1197-1207) a Asena II. (1218-1241) se Bulharsko stalo vedoucí mocností na Balkáně a roku 1235 dosáhlo od římského papeže uznání svého ortodoxního patriarchátu. Druhá bulharská říše se rozpadla poté, co sousední Srbsko zesílilo a Osmanská říše si podmanila Balkán.
 

 
Osmanská nadvláda
 
Po vítězstvích osmanského vojska u Tartova v roce 1393 a Vidinu roku 1396 se Bulharsko stalo součástí Osmanské říše a do Bulharska se začaly stěhovat skupiny tureckého obyvatelstva. V té době se inteligence a duchovenstvo orientovali na Řecko, a proto prvky bulharské kultury zůstaly zachovány jen mezi rolníky a řemeslníky. Bulharské národní povědomí se začalo šířit z několika klášterů a v 18. a 19. století započalo období národního obrození. Roku 1870 vedlo založení vlastního bulharského extrachátu k rozdělení bulharské a řecké církve. Jako součást osvobozovacích hnutí v ostatních státech na Balkáně se i v Bulharsku začalo formovat hnutí za nezávislost.
 

 
Bulharsko opět nezávislé
 
Po rusko-turecké válce (1877-1878) se na berlínském kongresu v roce 1878 velmoci dohodly na založení bulharského knížectví. Národní shromáždění v Ostrove roku 1879 zvolilo za knížete Alexandra Battenberského. Kníže se svou vládou pod vedením Stefana Stambolova se snažil vrátit Bulharsku hranice, které byly stanoveny příměřím v San Stefanu roku 1878. Toto úsilí však ztroskotalo na odporu Britů.
 
Alexandr I. měl sice úspěch s připojením osmanské provincie Východní Rumélie (1885), zvítězil nad Srby (1885-1886), ale puč proruských důstojníků roku 1886 ho donutil odstoupit. Jeho nástupce kníže Ferdinand z rodu Sachsen-Coburg (1887 až 1918) musel bojovat s ruskou nedůvěrou, kterou dokázal překonat díky osobním kontaktům s carem Mikulášem II. 5. října 1808 se nechal díky slabosti Osmanské říše otřesené vnitřními krizemi korunovat za cara nezávislého Bulharska. Díky jeho politice se Bulharsko stalo hybnou silou v obou balkánských válkách (1912-1913) proti Osmanské říši. V 1. světové válce se roku 1915 Bulharsko přidalo k centrálním mocnostem. Mírová smlouva podepsaná v Neuilly znamenala pro poražené Bulharsko velké teritoriální ztráty.
 

 
Bulharsko mezi světovými válkami
 
Car Boris III. (1918-1943) se s pomocí agrární strany svého ministerského předsedy Alexandra Stambolijského pokusil o stabilizaci země. Stambolijského autokratická politika ve prospěch rolnických voličů vedla v červnu 1923 k puči. V září 1923 se pokusili komunisté o převzetí moci. Po opakovaných pokusech o puč a změnách vlády vzal car Boris III. roku 1935 moc do svých rukou a spravoval zemi s pomocí pověřenců.
 
Bulharsko se l. března 1941 přidalo k paktu tří mocností (Německo, Itálie, Japonsko) a otevřelo německým vojskům strategicky důležitý přechod z Bulharska do Jugoslávie a Řecka. V roce 1943 zemřel Boris III., regentství převzal Simeon II. a 5. září 1944 vyhlásil SSSR Bulharsku neočekávaně válku. Po puči Vlastenecké fronty vstoupilo Bulharsko 28. října 1944 do války proti Německu.
 

 
Bulharsko lidovou republikou
 
Ve Vlastenecké frontě se brzy dostali komunisté pod vedením generálního tajemníka Komunistické internacionály Jiřího Dimitrova na rozhodující pozice. V prvních volbách 18. listopadu 1945 získala Vlastenecká fronta většinu. Po referendu byla 15. září 1946 vyhlášena Bulharská lidová republika, prvním ministerským předsedou se stal Dimitrov. Po přijetí socialistické ústavy 4. prosince 1947 se v rámci dvouletého (1947 až 1948) a prvního pětiletého plánu (1949 až 1953) začalo se znárodňováním hospodářství, kolektivizací zemědělství a zaváděním plánovaného řízení ekonomiky.
 
Podle pařížského míru (1947) si ponechalo Bulharsko své hranice z roku 1941 a byly mu odpuštěny reparace. Bulharsko se stalo členem komunistických sdružení - RVHP (1949), Varšavské smlouvy (1955) - a sledovalo politiku úzké spolupráce se Sovětským svazem. Vedoucí silou v zemi byla Komunistická strana Bulharska s Bulharským svazem rolníků a s jinými masovými organizacemi sjednocenými ve Vlastenecké frontě. Od roku 1954 stál v čele Komunistické strany Bulharska Todor Živkov, který byl (1962 až 1971) i ministerským předsedou a od změny ústavy v červenci 1971 prezidentem.
 
Odvolávaje se na sovětskou perestrojku proklamoval Živkov politické a hospodářské reformy, ve skutečnosti však pokračoval v neostalinské politice. Podobně jako v ostatních zemích střední a jihovýchodní Evropy vedla i v Bulharsku nespokojenost obyvatel na podzim 1989 k masovým demonstracím. Sílící demokratická opozice přinutila Komunistickou stranu Bulharska dobrovolně se vzdát své vedoucí úlohy. Živkov musel odstoupit a byl postaven před soud. V čele přeměn stál reformní komunista Petar Mladenov. Začaly vznikat další politické strany.
 
V červnu 1990 se uskutečnily první svobodné volby, které vyhrála Bulharská socialistická strana (dříve Bulharská komunistická strana). Po vlně stávek Mladenov rezignoval a prezidentem se stal l. srpna 1990 předseda Svazu demokratických sil Želju Želev. V červnu 1991 se patnáct nejdůležitějších stran a organizací dohodlo o postupu změn politického a hospodářského systému země a současně byla podepsána dohoda o zachování sociálního smíru. Nespokojenost, stávky a demonstrace byly příčinou častého střídání předsedů bulharské vlády. V předčasných parlamentních volbách 18. prosince 1994 získala nejvíce (43,5%) hlasů Bulharská socialistická strana. V Bulharsku začal přechod k tržnímu hospodářství.
 
Michal Sláma (soutěžní příspěvek, f5600)