Abychom prozkoumali Tasmánii ze všech možných stran, vydali jsme se také do podzemí, přesněji do jeskyně s názvem Marakoopa Cave. Je to jedna z největších jeskyní na Tasmánii, a tak jsme se asi na hodinu vzdali příjemných dvaceti stupňů tepla a ponořili se do devítistupňové vlhké zimy.
 
Už samotný vstup do jeskyně byl pro nás zajímavý - něco jako tajemná chodba uprostřed deštného pralesa. Jeskyně nám pak samozřejmě nabídla nespočetné množství krápníků všech druhů, paní průvodkyně nám k tomu přidala efektní elektrické osvětlení a odborný výklad.
 
Přestože jsme u protinožců, nedá se říct, že by tu krápníky rostly jinak než u nás - stalagnity rostou nahoru, stalaktity rostou dolů a když se konečně po mnoha a mnoha stovkách let dočkají, třeba se i spojí. Protože prý kdysi na Tasmánii pršelo mnohem více než dnes, rostly dříve krápníky rychleji. Teď si musí na to, až se potkají, počkat mnohem déle.
 
Lidská fantazie nezná mezí, a tak v jeskyni najdete přímo krápníková sousoší, jako například tuto ""Svatou rodinu"". V jeskyni žije také spousta různých zvířátek, která jsme ovšem až na jednu vyjímku nespatřili. Tou vyjímkou byly ""světlušky"", kterých jsme si všimli na stropě už za světla. Když ale průvodkyně zhasla, zjistili jsme, že nad našimi hlavami nesedí jedna či dvě světlušky, které jsme původně viděli, ale přímo tisíce. Vypadalo to jako hvězdná obloha, určitě bychom tam našli i Velký vůz, kdybychom se trochu snažili.
 
Když jsme se po opuštění jeskyně ohřáli a podařilo se nám nastoupit do auta, aniž bychom tam zároveň pustili některou z mnoha vos, které na nás na parkovišti číhaly v celém roji, přesunuli jsme se zase kousek dál a hlavně výš - k nejznámějšímu a nejvyššímu tasmánskému pohoří a zároveň národnímu parku Cradle Mountains. Neodradil nás ani konec silnice a pokračovali jsme po cestě stále nahoru.
 
Po 14 kilometrech natřásání, které přežilo naše auto i my, jsme se dostali na zajímavou náhorní plošinu, kde už nebyly stromy, jen obdoba naší kosodřeviny, trsy červených a oranžových kytek, kameny porostlé rudým lišejníkem a hlavně nevlídné chladné počasí a nad námi husté mraky, ze kterých mírně mžilo. Prostě ponurý obrázek jak z hororového filmu. Není divu, že místo, ke kterému jsme se vydali již pěšky, se jmenovalo Devils Gullet, tedy Ďáblova rokle. Odsud jsme viděli daleko široko i hluboko - naskytl se nám zajímavý pohled na strmé skály, hluboké údolí a Cradle Mountains v dešťovém oparu.
 
Ale to už se pomalu schyluje k večeru, a tak aniž bychom spatřili ďábla ať už pekelného či tasmánského, opouštíme pomalu toto pusté místo. A stěrače stírají a stírají...
 
Jolana a Libor Křížovi (soutěžní příspěvek, f300)