Turecko je od roku 1923 republikou. Po vojenském převratu v roce 1980 byla v západních částech zrušena ústava z roku 1961 a prezidentská ústava z roku 1982 vešla v platnost za okolností, které tak úplně neodpovídají demokratickým pravidlům. Vraťme se ale dále do minulosti...
 

 
Překrývání starověkých kultur
 
S předbiblickým Jerichem je doposud nejstarším objeveným městem světa Čatal Hiüyük v jižní Anatólii. V době prvního stěhování indoevropských kmenů v r. 2000 př. Kr. Chetité pronikli do Anatólie. Suppiluliuma I., nejvýznamnější vládce nové Chetitské říše, založené kolem r. 1440 př. Kr., dobyl ve 14. stol. př. Kr. Malou Asii, vytlačil Egypťany do Sýrie a zmocnil se Mitannské říše.
 
Kolem r. 1200 př. Kr. se Chetitská říše rozpadla pod náporem mořských národů. V Malé Asii založili v r. 738 př. Kr. Frýgové říši s hlavním městem Gordion.
 
Kolem r. 680 př. Kr. se větší část říše dostala pod navládu Lýdů. Kolem r. 658 př. Kr. založilo řecké město Megara na Bosporu kolonii Byzantion, pozdější Konstantinopol a dnešní Istanbul.
 

 
Východořímská říše a Byzancie
 
Na rozdíl od starého Říma měla být Konstantinopol hlavním křesťanským městem (Roma Nova - Nový Řím). Byzancie se zároveň stala náboženským centrem konkurujícím Římu. Uskutečnilo se tu několik církevních koncilů (r. 381,553,680-681,869 až 870). Kulturního a mocenskopolitického vrcholu dosáhla Byzantská říše za vlády císaře Justiniána
 
Velikého, kdy vznikly i mnohé významné stavby (např. chrám sv. Sofie v Konstantinopoli). V r. 610 začal císař Herakleios uskutečňovat reformy. V r. 627 porazil u Ninive Peršany, v r. 628 pronikl ke Ktesophonu, což urychlilo rozpad Sásánovské říše. Zrušil římský císařský titul imperátor a převzal starý řecký titul basileos. Úřední řečí se v Byzancii stala řečtina. V r. 717 anatolský stratég (velitel oblasti) Lev svrhl císaře Teodosia III. a založil v Byzancii syrskou dynastii.
 
V r. 1055 turečtí Seldžukové v rámci své expanze ze Střední Asie dobyli Mezopotámii, v r. 1071 seldžucký sultán Alp Arslain v bitvě u Manzikertu ve východní Anatólii porazil byzantského císaře Romana IV. a tato část Byzantské říše se dostala pod vliv Seldžuků.
 

 
Vznik Osmanské říše
 
V r. 1288 získal turecký vládce pohraniční oblasti s Byzancií od Seldžuků jako léno. Po dobytí města Gallipol v r. 1354 se osmanská dobyvačná vlna přenesla do Evropy. V bitvě na Kosově poli v r. 1389 porazil Srby a v r. 1396 se stalo osmanskou provincií Bulharsko. V r. 1453 nakonec dobyl sultán Mohamed II. Konstantinopol, jenž byla potom až do r. 1922 hlavním městem Osmanské říše.
 
V r. 1459 přepadli Osmani znovu Balkán. Obsadili Bosnu (1463) a Hercegovinu (1483) a stali se hlavní silou na poloostrově. V r. 1460 obsadili byzantský Peloponés a zničili Trapezuntské království (1461), poslední baštu křesťanství na východě. Po dobytí posvátných měst islámu Mekky a Mediny si v r. 1516 přivlastnil titul kalifa (nástupce proroka Mohameda).
 
Tímto rozšířením území se Osmanská říše stala velmocí. Největšího rozsahu a rozkvětu dosáhla za vlády Süleymana I., Kanuni (1520-1566). Po jeho smrti Osmanská říše překročila svůj mocenskopolitický zenit. V r. 1571 křesťanské středomořské velmoci pod velením španělského vojevůdce Dona Juana d´Austria zničily v námořní bitvě u Lepanta tureckou flotilu. Turci ztratili svoji nadvládu ve Středomoří. Po této porážce následovala politická, hospodářská a vojenská krize říše.
 
Po objevení námořní cesty do Indie ztratili osmanští Turci své zprostředkovatelské postavení v obchodu s Indií, vlivem zvýšeného dovozu stříbra z Ameriky se znehodnocovala měna a rostla nespokojenost vojáků kvůli malé vojenské kořisti. Nové období expanze se začalo za vlády sultána Muhamada IV. Jeho nadvládu nad Sedmihradskem a částí dnešního Maďarska muselo v r. 1644 Rakousko uznat. Ve druhé bitvě u Moháče v r. 1687 porazilo rakouské vojsko osmanskou armádu a znovu dobylo Sedmihradsko.
 

 
Konec expanzívní politiky
 
Neúspěch u Vídně a u Moháče znamenal konec osmanské expanze do západní Evropy. Po porážce u Moháče sesadili janičáři sultána Mohameda IV. a dosadili Süleymana III. Karlovický mír z r. 1699 ukončil boje proti Turkům. V r. 1717 dobyl princ Eugen Savojský Bělehrad. V r. 1718, podle mírové smlouvy z Požarovce, Osmanská říše odstoupila Rakousku Temešský banát, část severní Bosny, severní Srbsko s Bělehradem a Malé Valašsko.
 
Vedle Rakouska bylo druhým největším rivalem Osmanské říše koncem 17. století a zač. 18. století Rusko. Podle küčük-kajnardžského míru z r. 1774 dostalo Rusko ústí řek Don, Dněpr a Bug a převzalo záštitu nad balkánskými křesťany. V r. 1799 dostala Velká Británie volný průchod Dardanelami. Totéž právo si vynutila Francie v r. 1802 v rámci amienského míru.
 

 
"Nemocný muž na Bosporu"
 
Jednotu říše ohrožovalo od začátku 19. stol. úsilí místních vládců získat samostatnost (především Egypťanů pod vedením Muhammada Alího). Vojenské úspěchy Ruska podporovaly odpor balkánských národů proti osmanské nadvládě. V r. 1804 vypuklo v Srbsku lidové povstání pod vedením Juraje Karadjordjeviče. V r. 1812 získalo Rusko bukurešťským mírem Besarábii a východní Moldavsko. Po dalším povstání se Srbsko v r. 1817 osvobodilo od závislosti na Osmanské říši.
 
V r. 1821 zahájili svůj boj za svobodu Řekové. V rozhodující námořní bitvě u Navarinu (na ostrově Pilos u jihozápadního pobřeží Peloponésu) porazila v r. 1827 francouzsko-britsko-ruská flotila námořní síly paši Ibrahima. Adrianopolským mírem (1829) a londýnským protokolem dostalo Rusko skoro celé ústí Dunaje a část Arménie. Podunajská knížectví Moldavsko a Valašsko zůstala pod ruskou vojenskou správou.
 
Řecko bylo vyhlášeno nezávislou monarchií pod ochranou Velké Británie, Ruska a Francie. Muhammad Alí, osmanský místodržitel Egypta, vyhlásil Osmanské říši válku a obsadil Sýrii. Ve druhé válce proti Osmanům porazil v r. 1839 sultánova vojska a osmanská flotila se přidala na jeho stranu. Francií podporované expanzívní úsilí Muhammada Alího však narazilo na odpor Pruska, Ruska a Velké Británie. Tyto země se r. 1840 spojily v Londýně do tzv. Aliance čtyř na ochranu Osmanské říše ( "nemocného muže na Bosporu" ).
 
Po spojeneckém zásahu Muhammad Alí opustil Sýrii a Turecko mu udělilo doživotní místodržitelství v Egyptě. V r. 1853 Osmanská říše vyhlásila válku Rusku. Důvodem byl ruský požada vek, aby všem sultánovým křesťanským poddaným patřilo privilegované postaveni a ruská ochranná moc. Krymská válka, do které na turecké straně zasáhly Velká Británie a Francie, skončila r. 1856 pařížským mírem. Podle něj byli sultánovi křesťanští poddaní postaveni pod ochranu všech velmocí. R. 1875 vypuklo povstání proti osmanské nadvládě v Bosně a Hercegovině.
 
Srbsko a Černá Hora se postavily na stranu rebelů. Nepokoje vypukly i v Makedonii a Bulharsku. Kruté potlačení těchto povstání, tzv. bulharská krize, vyvolalo r. 1877 ruský zákrok. Mírové smlouvy, uzavřené v r. 1878 na Sv. Stefanu, zrevidoval v tomtéž roce berlínský kongres a poměry na Balkáně byly uspořádány novým způsobem. Rumunsko, Srbsko a Černá Hora získaly nezávislost, Rakousko okupovalo Bosnu a Hercegovinu, Rusko se vzdalo protektorátu Velké Bulharsko a Velká Británie dostala Kypr.
 
Kolem r. 1870 vzniklo mezi tureckými důstojníky a intelektuály reformní hnutí tzv. mladoturků. R. 1876 si vynutili na Abdülhamidovi II. ústavu (zrušena v r. 1878). R. 1908 vypukla mladoturecká revoluce: Abdülhamid II. musel obnovit platnost ústavy z r. 1876, udělit politickým vězňům amnestii, zrušit cenzuru a propustit reakční politiky.
 
Osmanská říše se stala konstituční monarchií. Mladoturci převzali politickou moc a v r. 1909 si vynutili odstoupení sultána ve prospěch jeho bratra Muhammada V., který neměl v zemi skoro žádný vliv. Hlavní slovo měli mladoturci vedeni Enverem a Talaatem.
 
Po mladoturecké revoluci Rakousko-Uhersko v r. 1908 anektovalo Bosnu a Hercegovinu a Bulharsko vyhlásilo nezávislost na Osmanské říši. R. 1909 Rakousko-Uhersko finančními transakcemi získalo souhlas Osmanské říše s anexí Bosny a Hercegoviny.
 
R. 1911 začala válka Turecka s Itálií, které anektovalo Tripolis a Kyrenaiku a r. 1912 i Dodekanesos. Lausanneským mírem z r. 1912 se Turecko vzdalo území dobytých Itálií včetně Dodekanesu. V balkánských válkách r. 1912 až 1913 ztratila Osmanská říše všechna evropská území s výjimkou úzkého pásu u Istanbulu. R. 1914 vstoupilo Turecko do 1. světové války na straně Německa. Příměří z r. 1918 a Sévreská mírová smlouva z r. 1920 znamenaly konec Osmanské říše. Poválečné Turecko se omezilo na Malou Asii a Istanbul, Dardanely získaly mezinárodní statut.
 

 
Vznik Turecké republiky
 
Hnutí za nezávislost, navazující na mladoturecké hnutí, se postavilo proti vládnoucí dynastii a proti vnuceným mírovým podmínkám. R. 1920 svolalo do Ankary národní shromáždění a zvolilo Mustafu Kemala (od r. 1934 Atatürk "otec Turků" ) předsedou revoluční vlády. Národní shromáždění donutilo r. 1922 sultána Muhammada VI. odstoupit. R. 1923 byla vyhlášena Turecká republika a prezidentem se stal Kemal Atatürk. Vláda přeložila svoje sídlo z Istanbulu do Ankary (do r. 1930 Angora).
 
V tomtéž roce se Lausanneskou smlouvou revidovaly články mírové smlouvy ze Sévres. Řekové museli opustit území v Malé Asii a Turecko opět převzalo východní Thrákii, uznalo italské vlastnictví Dodekanesu a anexi Kypru Velkou Británií. Dardanely byly demilitarizovány a zpřístupněny svobodné plavbě.
 
Mustafa Kemal Atatürk uskutečnil rozsáhlý program reforem podle západního vzoru. Odlukou státu od církve se omezil vliv duchovenstva, po změně ústavy z r. 1928 islám ztratil svoje postavení státního náboženství, změnil se způsob oblékání, islámské náboženské soudy byly zrušeny, soudnictví se změnilo podle evropského vzoru. Začala se používat latinka. Ženy dostaly volební právo. Po Atatürkově smrti r. 1938 se stal prezidentem Ismed Inänü. Za 2. světové války zůstalo Turecko do března 1945 neutrální, potom vyhlásilo válku Německu. Po ní sledovalo prozápadní kurs. (R. 1948 přistoupilo k Marshallovu plánu.) R. 1952 vstoupilo do NATO.
 
Za korupci a potlačování opozice byl Adnan Menderes, ministerský předseda od r. 1950, vojenským převratem pod vedením generála Kemala Gürsela sesazen a v tomtéž roce ho popravili. Gürsel převzal úřad ministerského předsedy a po schválení nové ústavy v r. 1961 i úřad prezidenta. R. 1971 se dostala znovu k moci armáda (pád vlády Süleymana Demirela) a zavedla režim, blízký vojenské diktatuře (s častými změnami vlád). Další vojenský převrat v r. 1980 nastolil moc generála Kemala Evrena. Parlament byl rozpuštěn, ústava zrušena a odpůrci vojenské vlády pronásledováni. R. 1982 vstoupila v platnost prezidentská ústava.
 
Prezidentem se stal Evren. K volbám r. 1983 vojáci připustili jen 3 strany. Od r. 1989 začal boj Kurdů za utvoření nezávislého kurdského státu na severu Turecka v čele s marxisticky orientovanou Stranou kurdských pracujících. Od poloviny března 1995 vedla turecká armáda ofenzívu proti Kurdům na turecko-iráckých hranicích. Strana kurdských pracujících úporně bojovala proti tureckým vojskům z iráckého území. Turgut Özal, který se stal prezidentem r. 1989, byl prvním civilním prezidentem od r. 1960. Po jeho smrti r. 1993 se novým prezidentem stal Süleyman Demirel.
 
Profesorka Tansu Cillerová se roku 1993 stala jako první žena v historii země předsedkyní vlády. Turecko se zařadilo mezi průmyslově vyspělé státy s velkým podílem zemědělství. Charakteristickým rysem ekonomiky je velký podíl státního sektoru.
 
Michal Sláma (soutěžní příspěvek, f5300)