reklama

 
banan webhosting

Rakouská historie

Po druhé světové válce bylo Rakousko rozděleno na čtyři okupační zóny. Nezávislost země byla obnovena na základě státní smlouvy z 15. května 1955 a usnesení o neutralitě. Hlavou státu, který se skládá z devíti spolkových zemí, je prezident.
 
Od června 1987 zastával tuto funkci Kurt Waldheim. Tato volba vyvolala ostrou výměnu názorů, neboť jeho činnost v hodnosti důstojníka německé armády na Balkáně v průběhu druhé světové války není dodnes objasněna. Mezinárodní organizace jej viní z válečných zločinů, které se nepodařilo dokázat.
 
V roce 1992 bývalého generálního tajemníka OSN vystřídal v prezidentském úřadu Thomas Klestil. Po odstoupení Freda Sinowatze r. 1986 se rakouským kancléřem stal Franz Vranitzky. R. 1986 došlo k rozpadu koalice SPÖ/FPÖ, počátkem r. 1987 došlo spojením SPÖ a ÖVP k vytvoření velké koalice pod vedením Franze Vranitzkého.
 

 
Pravěk a rané dějiny
 
Území před Alpami bylo osídleno již ve starší době kamenné (před 60 000 až 10 000 lety). V období mezi r. 800 a r. 400 př. Kr. se na území dnešního Rakouska rozvíjela halštatská kultura, pojmenovaná podle pohřebiště v Hallstattu (Salcbursko). Od r. 15 př. Kr. pronikali na toto území Římané, dobyli původní keltské království Noricum a vytvořili zde stejnojmennou provincií.
 
V prvních stoletích n. l. docházelo k postupné romanizaci domácího obyvatelstva. Tento vývoj ohrožovaly germánské kmeny, zejména Langobardi, které na území Rakouska pronikaly ze severu. Kolem r. 570 se na území dnešního Rakouska usadili Avaři a Slované. Jejich panství vyvrátil franský král Karel Veliký a r. 803 připojil toto území ke své říši jako avarskou pohraniční marku. Severní část území Rakouska se stala součástí Velkomoravské říše.
 
R. 907 pronikli na území avarské marky Maďaři, kteří byli poraženi r. 955 avarským králem Otou I. v bitvě u Lechu. Z té doby je poprvé doložen název Ostarrichi pro toto území. R. 976 ho získal jako říšské léno hrabě Leopold I. Babenberský. Babenberkové rozšiřovali okruh své moci získáváním dalších šlechtických panství a vládli zde až do r. 1246. R. 1251 se Rakousko dostalo pod nadvládu českého krále Přemysla Otakara II. , který r. 1261 připojil ke svému panství Štýrsko a r. 1269 Korutany a Kraňsko.
 

 
Vláda Habsburků
 
R. 1278 porazil německý král Rudolf I. Habsburský Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli. Vlády v Rakousku se ujala na více než šest století dynastie Habsburků. V následujících dvou stoletích získali noví vládci nadvládu ve všech zemích na jihovýchodě Německa s výjimkou Bavorského knížectví. R. 1477 se sňatkem Maxmiliána I. s Marií Burgundskou dostalo pod habsburskou nadvládu Nizozemsko. Dalším sňatkem Habsburkové získali Španělsko a zajistili si tak mocenskou základnu v Evropě. Ve Svaté říši římské národa německého za vlády císaře Karla V., který r. 1519 převzal habsburské dědictví, "slunce nikdy nezapadlo" .
 
R. 1521 předal Karel V. Rakousko svému bratrovi Ferdinandovi I., který sňatkem získal Čechy, Moravu, západní část Maďarska a Chorvatsko. Tím došlo k rozdělení rodu Habsburků na rakouskou a španělskou větev. Po odstoupení Karla V. r. 1556 získal královský a císařský titul Svaté říše římské národa německého Ferdinand I.
 
16. století bylo v Rakousku ve znamení tureckého nebezpečí. Poprvé obléhali Turci Vídeň r. 1529. Počátkem 17. stol. došlo k obnovení turecké expanze, která byla zažehnána až r. 1683, kdy Turci podruhé město oblehli, ale 12. září 1683 se císařským jednotkám podařilo Vídeň osvobodit. Toto vítězství znamenalo počátek úpadku vlády osmanské říše a zároveň počátek vzestupu Rakouska k velmocenskému postavení. Na obranu Vídně výrazně přispěl finančními prostředky papež Inocenc XI., který ji považoval za podstatný moment v boji křesťanství proti islámu. Vítězstvím nad osmanskými Turky získali Habsburkové trvale nadvládu v Uhrách. R. 1699 si Habsburkové podmanili Slovinsko a Sedmihradsko. Dědičné právo na uherský trůn přešlo na rod Habsburků.
 

 
Vláda Marie Terezie
 
Vláda Marie Terezie byla vrcholem mocenského rozmachu habsburské dynastie a rakouských dědičných zemí. Císař Karel VI., který nezanechal mužského dědice, ještě v průběhu svého života pragmatickou sankcí upravil nástupnictví v rakouských dědičných zemích tak, aby umožnil své dceři Marii Terezii nastoupit na trůn. Po jeho smrti r. 1740 však evropské mocnosti odmítly toto opatření respektovat.
 
Marie Terezie musela svůj nárok na rakouský trůn obhajovat proti Brandenbursku-Prusku, Bavorsku, Francii, Sasku a Španělsku. Až spojenectvím s Velkou Británií a Nizozemskem se jí podařilo nárok na trůn prosadit. V průběhu slezských válek (1740-1742 a 1744-1745) však ztratila ve prospěch Pruska hospodářsky nejrozvinutější provincii - Slezsko. Po smrti císařovny nastoupil na trůn její syn Josef II. , který byl už od r. 1764-1765 římskoněmeckým císařem a spoluregentem. Pokračoval v politice osvíceneckého absolutismu, ale většinu svých reformních opatření musel ještě před svou smrtí r. 1790 odvolat.
 

 
Rakousko před vídeňským kongresem
 
R. 1797 pronikly armády Napoleona Bonaparta do Štýrska a r. 1805 vpochodovaly do Vídně. R. 1805 uzavřelo Rakousko v Bratislavě s Francií mír. Kromě jiného se muselo vzdát ve prospěch Itálie Dalmácie, Benátek a Istrie a ve prospěch Bavorska Tyrolska a Vorarlberska. R. 1804 přijal František II. titul rakouského císaře, r. 1806 se vzdal římskoněmecké císařské koruny.
 
V letech 1813-1815 bojovalo Rakousko po boku Pruska a Ruska v osvobozovacích válkách proti císaři Napoleonovi I. Po definitivní porážce Francie v bitvě u Waterloo se konal vídeňský kongres, na kterém se knížata a státníci radili o budoucím uspořádáni Evropy. Kongresu předsedal rakouský státní kancléř Klemens Wenzel von Metternich. Výsledkem jednání bylo obnovení hranic Rakouska z r. 1805. Metternich dosáhl vnitřní i vnější politické stability prostřednictvím systému utváření evropských vztahů.
 

 
Vývoj po r. 1815
 
I přes veškerou snahu nedokázal Metternichův absolutismus zastavit národní, sociální a liberální hnutí v 40. letech 19. stol. Stabilita i samotná existence podunajské monarchie byla ohrožována především nacionalistickými tendencemi uvnitř mnohonárodnostního státu. Po vypuknutí povstání ve Vídni v březnu 1848 uprchl Metternich do Velké Británie. Císař Ferdinand byl přinucen odstoupit a na trůn nastoupil jeho synovec František Josef I. Za jeho vlády (1848 až 1916) bylo Rakousko i přes řadu komplikací uznávanou evropskou velmocí.
 
Po r. 1848 zesílilo úsilí Maďarů o autonomní postavení Uher, což nakonec vedlo k vytvoření dualistické monarchie Rakousko-Uhersko r. 1867. Obě části říše, rakouské dědičné země a země uherské koruny, byly spojeny pod nadvládu císařského rodu Habsburků. Národnostní problémy přetrvávaly nadále a vyhrotily se v létě r. 1914 po atentátu srbského nacionalisty Gavrily Principa na následníka rakouského trůnu v Sarajevu.
 
Atentát se stal přímým podnětem k vypuknutí první světové války. Výsledkem války byl zánik rakouského císařství a rozděleni monarchie. Území Rakouska bylo zredukováno na oblasti s německy mluvícím obyvatelstvem, 12. listopadu 1918 byla vyhlášena Německorakouská republika. Název státu byl pod nátlakem vítězných mocností změněn v červenci 1919 na Rakousko.
 

 
První republika
 
V prvních volbách konaných r. 1919 zvítězili sociální demokraté. Protiklady mezi městským a konzervativním venkovským obyvatelstvem byly zdrojem nepokojů, které r. 1934 téměř vyústily do občanské války. Spolkový kancléř Engelbert Dollfuss, úřadující od r. 1932, vytvořil po rozpuštění parlamentu a zákazu komunistické a nacionálně socialistické strany autoritativní vládní systém.
 
V červenci 1934 se stal Dollfuss obětí atentátu spáchaného nacionálními socialisty, autoritativní režim však zůstal zachován i v období vlády Kurta Schuschnigga v úřadu spolkového kancléře. Anexe Rakouska nacistickým Německem v březnu 1938 znamenala konec první rakouské republiky. Rakousko se stalo součástí Velkoněmecké říše, od r. 1942 pod názvem Alpen und Donaugaue (Alpské a dunajské župy).
 

 
Dějiny po r. 1945
 
Od března 1945 byla východní část Rakouska obsazena Rudou armádou. Po skončení druhé světové války došlo k posílení vlivu socialistické a komunistické strany, vznikla druhá rakouská republika, předsedou dočasné vlády se stal sociální demokrat Karl Renner. Od 4. července 1945 bylo Rakousko rozděleno na čtyři okupační zóny: britskou, americkou, sovětskou a francouzskou.
 
Ve volbách konaných v listopadu 1945 získala absolutní většinu Rakouská lidová strana (ÖVP), spolkovým prezidentem byl zvolen Karl Renner. Státní smlouva z 15. května 1955, kterou Rakousko vyhlásilo neutralitu, znamenala konec okupačního režimu. R. 1960 bylo Rakousko přijato do Rady Evropy a připojilo se k Evropskému sdružení volného obchodu (EFTA).
 
R. 1970 byl Bruno Kreisky (Socialistická strana Rakouska - SPÖ) zvolen do funkce spolkového prezidenta, ve které byl znovu potvrzen r. 1975 a r. 1979. V květnu 1992 a v dubnu 1998 byl prezidentem zvolen T. Klestil. Parlamentní volby 9. října 1994 přinesly ztráty stranám vládní koalice. V listopadu 1994 Národní rada ratifikovala smlouvu o přistoupení země k Evropské unii. Předčasné parlamentní volby 17. prosince 1995 přinesly opět vítězství SPÖ.
 
Michal Sláma (soutěžní příspěvek, f4300)

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz