reklama

 
banan webhosting

Řecko od A do W

Kolébkou řeckých dějin a kultury jsou ostrov Kréta a Mykény. Kolem r. 7000 př. Kr. přišli na Krétu první přistěhovalci pravděpodobně z Malé Asie. Koncem raného krétského období (2600-2000 př. Kr.) zaznamenal ostrov mohutný rozmach.
 
O rostoucí moci Kréťanů svědčí vedle rozsáhlých obchodních kontaktů v oblasti Středomoří i paláce, které tvořily kulturní, náboženská a hospodářská centra. Kolem r. 1700 př. Kr. postihla ostrov silná zemětřesení, při kterých byly paláce zničeny požárem. Ale Mínójci - pojmenovaní podle mytického krále Mínóa - vybudovali nové, ještě větší a krásnější paláce a rozšířili své obchodní styky.
 
V 16. stol. př. Kr. byla Kréta na vrcholu moci. Kolem r. 1400 př. Kr. však vyhořel poslední palác v Knóssu, což znamenalo konec mínójské kultury. Kréta ztratila svůj význam. V tomto období začal rozkvět mykénské kultury, jejímž mocenským centrem byly Mykény na Peloponéském poloostrově a která se po r. 1400 př. Kr. rozšířila po celém jihu Řecka. Nositelé mykénské kultury se na Krétě objevili již r. 1450 př. Kr. a převzali vedle mínójské kultury i nadvládu nad Krétským mořem.
 
Hrobky, které v Mykénách odhalil německý archeolog Heinrich Schlieman, svědčí sice o bohatství vládnoucí vrstvy, ale bojovní Mykéňané zdaleka nedosáhli elegance a vytříbenosti mínójské kultury. Kolem r. 1300 př. Kr. získaly Mykény vedoucí postavení, 1100 př. Kr. se jejich moc definitivně rozpadla a velká část Řecka se dostala pod nadvládu Dórů, kteří do země pronikali ze severu a severozápadu a osídlili značnou část středního Řecka.
 

 
Klasické období
 
Po úpadku mykénské kultury nastal vzestup řeckých městských států. Rostoucí počet obyvatelstva vedl k zakládání kolonií v oblasti Středomoří (od 8. stol. př. Kr.). Mimo jiné tímto způsobem byly založeny přístavy Syrakusy, Marseille, Neapol, Trapezús a Nice.
 
V malých řeckých státech vládli většinou samozvaní tyranové, nebo významné rody a oligarchie. Výrazem rostoucího pocitu sounáležitosti Řeků jsou Homérovy eposy, které vznikl v době konání prvních olympijských her r. 776 př. Kr.
 
Vzestup perské říše za vlády Kýrose II. Velkého od poloviny 6. stol. znamenal pro Řeky nebezpečí. Do konce 6. stol. vybudovali Peršané mohutnou říši a ovládli řecké kolonie na západním pobřeží Malé Asie.
 
Kolem r. 500 př. Kr. vypuklo povstání iónských řeckých osad v Malé Asii, které Peršané po dlouhých bojích potlačili. V bitvě u Marathónu r. 490 př. Kr. však porazili Atéňané Peršany, vedené králem Dareiem I. O deset let později podnikl jeho nástupce Xerxes I. vojenskou výpravu proti Řekům. Ačkoliv se Sparťanům, známým svým vynikajícím vojenským uměním, nepodařilo Peršany zastavit v úžině u Thermopyl, brzy je hlavni řecké vojenské síly porazily v námořní bitvě u Salamíny (480 př. Kr.) a na souši v bitvě u Platají (479 př. Kr.).
 
Největšího rozkvětu dosáhly Atény za vlády demokrata Perikla (461-429 př. Kr.). V tomto období zvaném periklejské nebo zlatý věk nabyla aténská Akropole své klasické podoby. R. 429 př. Kr. vypukl v Aténách mor, kterému podlehl i Periklés. Jeho nástupci sice bojovali dále, byli však politicky méně schopní. R. 421 př. Kr. byl uzavřen mír na základě statu quo. Záhy však znovu vypukly boje, které skončily r. 405 př. Kr. vojenskou porážkou Atén. Sparťané zvítězili za pomoci Peršanů, kterým za ni přislíbili řecké osady v Malé Asii. Když se však zdráhali svůj slib splnit, došlo k řadě konfliktů, během nichž Sparta ztratila svou hegemonii.
 

 
Nadvláda Makedonie
 
Pokračujících vnitropolitických sporů v Řecku využil makedonský dobyvatel, král Filip Makedonský (382- 336 př. Kr.). R. 338 porazil za použití strategie falang Řeky u Chairóneie a ovládl celé Řecko. Po jeho smrti pokračoval v dobyvačné politice jeho syn Alexandr Veliký. R. 333 př. Kr. v bitvě u Issu a r. 331 př. Kr. v bitvě u Gaugamél porazil perského krále Dareia III., stal se vládcem světové Perské říše a pronikl až k řece Indus.
 
Po jeho předčasné smrti se vlády chopili generálové, kteří založili vlastní dynastie a v diadochských válkách sváděli boje o dědictví Alexandrovy říše.
 
Z diadochských říší se kromě Makedonie trvale udržel Egypt (do r. 30 př. Kr.) a říše Seleukovců (asi do r. 30 př. Kr.). Jejich vláda znamenala nadvládu řecké menšiny nad podmaněnými národy, které se prostřednictvím Alexandra Velikého dostaly do styku s řeckou kulturou a helenizovaly se až po východní oblasti bývalé Alexandrovy říše. Od r. 276 př. Kr. vládli nad Makedonií Antigonovci, kteří si udrželi nadvládu i nad Řeckem.
 

 
Římské a byzantské období
 
Začátkem 3. stol. př. Kr. začal vzestup Říma, který se snažil ovládnout Makedonii a Řecko. Řecko, které bylo formálně svobodné, ale politicky podléhalo římské kontrole, se v l. 149-148 př. Kr. přidalo pod achajským vedením k makedonskému povstání, které však bylo Římany potlačeno. R 146 př. Kr. byl zničen Korint. Celé Řecko a Makedonie byly podřízeny nové římské provincii Makedonie, která existovala již od r. 148 př. Kr. Císař Augustus (zemřel r. 14 př. Kr.) vytvořil na území Řecka římskou provincii Achaia s hlavním městem Korint.
 
Po rozpadu Římské říše se stalo Řecko součástí říše východořímské (Byzancie). Postupně docházelo k oslabování idejí Římské říše a na celém území Byzancie se prosadilo řecké myšlenkové bohatství. R. 1204 při jedné z křižáckých výprav obsadili Benátčané Cařihrad, hlavní město Byzantské říše.
 

 
Osmanská nadvláda
 
R. 1453 Osmané dobyli Cařihrad a získali tím kontrolu nad křižáckými státy i ostatními byzantskými oblastmi Řecka. Kréta, která byla od r. 1212 vlastnictvím Benátek, připadla z větší části Osmanské říši až r. 1669.
 
Řekové si udrželi vlastní kulturu, jazyk a ortodoxní víru i v období nové nadvlády a osmanskému sultánovi odváděli daně. V roce 1830 se Řekům po desetiletém osvobozovacím boji podařilo zbavit nadvlády rozpadající se Osmanské říše. V prvním Londýnském protokolu bylo Řecko 3. února 1830 vyhlášeno za dědičnou monarchii. R. 1832 se země stala nezávislým královstvím v čele s králem Otou I.
 

 
Dějiny moderního státu
 
Zpočátku území státu zahrnovalo pouze jižní a střední oblasti Řecka. R. 1947 dosáhlo Řecko stálým rozšiřováním území své dnešní rozlohy. Monarchistické státní zřízení, jehož zakladatelem byl bavorský princ Oto, přetrvalo vyjma let 1924 až 1935 a 1936-1945 - až do r. 1974. Král Oto se pokoušel zrušit ústavu, ale r. 1862 byl sesazen. Jeho nástupcem se stal dánský princ Wilhelm, který nastoupil na trůn jako Jiří I. a vládl až do r. 1913.
 
V první světové válce bylo Řecko zpočátku neutrální, později bojovalo na straně Dohody proti osmanské říši. Na základě Neuillské mírové smlouvy r. 1919 získalo Řecko jižní Albánii a r. 1920 Izmir (Smyrnu) v Malé Asii a další menší území. Ve válce proti Turkům, která vypukla r. 1919, Kamal Paša porazil Řeky, kteří byli nuceni odstoupit Izmir Turkům.
 
Dodnes platné hranice mezi oběma státy byly stanoveny Lausannskou mírovou smlouvou r. 1923. Na milión Řeků bylo násilně přesídleno z Malé Asie do vlasti. Znamenalo to konec řecké kultury v Malé Asii.
 
17. prosince 1932 byla v Řecku vyhlášena republika. O rok později se prostřednictvím referenda většina obyvatelstva vyslovila pro obnovení monarchie. Král Jiří II. se vrátil z exilu. 4. srpna 1936 generál Joannis Metaxas státním převratem nastolil vojenskou diktaturu, která se v Řecku udržela až do roku 1940, kdy do země vtrhl Benito Mussolini a společně s německými vojsky Řecko okupoval. R. 1944 zemi osvobodily britské jednotky. R. 1946 vypukla občanská válka mezi komunistickými partyzány a přívrženci monarchistické vlády, která skončila r. 1950 vítězstvím provládních sil. R. 1952 se po změně ústavy stalo Řecko konstituční monarchií.
 
Po smrti krále Pavla I. r. 1963 (vládl od r. 1947) nastoupil na trůn jeho syn Konstantin II. O rok později nečekaně uvolnil z funkce řeckého ministerského předsedu Georgia Papandreu, protože chtěl podřídit armádu civilní kontrole.
 

 
Vojenská diktatura a republika
 
Pod vedením Georgia Papadopula došlo 21. dubna 1967 v Řecku k vojenskému puči a k nastolení vojenské diktatury. Králi Konstantinovi se pokus o následný převrat nezdařil, a proto i s rodinou emigroval v prosinci r. 1967 do Říma. Vojenský režim provedl několik čistek v armádě, ve státní správě, v odborech, i v církvi. Tiskový zákon z r. 1970 zakazoval vydávání jakýchkoliv tiskovin kritizujících režim, vzdělání bylo podřízeno nacionální, autoritativní ideologii. V Řecku i v zahraničí rostla opozice proti Papadopulově diktatuře. 29. listopadu 1968 byla sice referendem přijata ústava, která však nikdy nevstoupila v platnost, protože 23,3% voličů se zdrželo hlasování. V srpnu 1971 nahradil Papadopulos většinu členů vlády civilními osobami.
 
Papadopulos vyhlásil l. června 1973 v Řecku republiku, která byla potvrzena referendem 29. června. Papadopulos se stal prezidentem. 25. listopadu se moci znovu chopila armáda a Papadopulose sesadila. Prezidentem se stal vrchní velitel armády Faidon Gizikis, který předsedou vlády jmenoval Adamandia Androtsopula.
 
Když v období kyperské krize v červenci 1974 hrozilo vypuknutí ozbrojeného konfliktu mezi Řeckem a Tureckem, pověřil Gizikis bývalého ministerského předsedu Konstantina Karamanlise sestavením demokratické vlády.
 
17. listopadu 1974 se konaly svobodné parlamentní volby, ve kterých zvítězila Karamanlisova nová demokracie.
 
Podle ústavy přijaté v červnu 1975 se stalo Řecko parlamentní demokratickou republikou. Vnitropolitické napětí vedlo k vypsání předčasných parlamentních voleb v říjnu 1977, při nichž vládní strana získala většinu.
 
Koncem listopadu sestavil Karamanlis novou vládu. Parlament zvolil 5. května 1980 Karamanlise prezidentem. Od parlamentních voleb 1981 do r. 1989 bylo u moci Panhelénské socialistické hnutí (PASOK). V parlamentních volbách r. 1990 (i v r. 1989) zvítězila konzervativní strana Nová demokracie, předsedou vlády se stal K. Mitsotakis. PASOK vytvořilo po předčasných volbách v říjnu 1993 vládu v čele s Andreasem Papandreem, jehož vystřídal 18. ledna 1996 Kostas Simitis.
 

 
Hospodářství, obchod, doprava
 
Hlavní oporu řeckého hospodářství tvoří zemědělství, industrializace země je na nízké úrovni a Řecko nevlastní žádné významné zdroje energie.
 
Kolem 40 % pracovních sil je zaměstnáno v zemědělství, které se však nevyužívá s dostatečnou intenzitou. Zemědělské podniky jsou po zrušení velkostatků v r. 1917 a 1923 příliš malé na to, aby mohly racionálně využívat techniku. Po tisíciletí převládá pěstování obilovin, vinné révy a olivovníků. Venkovské oblasti Thesálie a Makedonie jsou považovány za obilnici Řecka. Vinná réva se pěstuje především na ostrovech v Jónském a Egejském moři, ve středním Řecku, na Krétě a na západním a severním Peloponésu. Ve výrobě olivového oleje je Řecko na třetím místě na světě. V posledních desetiletích se zvyšuje význam pěstování citrusových plodin. Chov dobytka je rozšířen ve výše položených oblastech. Nadměrný rybolov v pobřežních vodách vedl v posledních letech k úbytku ryb, takže Řecko musí ryby dokonce dovážet.
 
Řecko má vedle železa, chrómu, zinku a olova velké zásoby bauxitu a hnědého uhlí, u jehož ložisek byly vybudovány elektrárny zásobující elektrickou energií Atény, Patras a Thessaloniké (Soluň). Železniční doprava má v hornaté zemi jen omezený význam. Vedle silniční dopravy má mimořádný význam především doprava lodní. Hospodářství se musí v současnosti potýkat s vysokým obchodním deficitem. Dovážejí se paliva a průmyslové výrobky, vyváží se tabák, hrozinky, bavlna, víno, olivový olej a citrusové plody.
 
Antické kulturní památky a historická místa spolu se slunečným a teplým podnebím vytvářejí ideální podmínky pro turistický ruch, který je významným zdrojem příjmu.
 
Michal Sláma (soutěžní příspěvek, f3000)

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz