reklama

 
banan webhosting

Z historie Rumunska

Nezávislost Rumunska byla vyhlášena v květnu r. 1877 a připojením Sedmihradska a dalších území v prosinci 1918 se vytvořil jednotný stát. V prosinci r. 1947 byla vyhlášena Rumunská lidová republika, ve které se začal budovat socialismus. Rumunská socialistická republika trvala do revoluce v prosinci 1989. Následně se změnil i název státu na Rumunskou republiku.
 

 
Rané dějiny
 
Oblast Balkánu je obývána už od doby kamenné (přibližně od r. 200 000 až 100 000 př. Kr.). V období kolem r. 3500 př. Kr. začaly v tomto prostoru putovat polokočovné, pastýřské národy z ruských stepí na západ. Kolem r. 2000 př. Kr. se v Karpatské kotlině začali usídlovat Dákové tráckého původu. Ve 3. stol. př. Kr. se přistěhovaly na zdejší území keltské kmeny.
 
Po úpadku makedonské moci koncem 3. stol. př. Kr. začala římská expanze na východ. Původní obyvatelstvo si ještě dlouho zachovalo svou samostatnost. R. 106 si římský císař Traianus podmanil území dnešního Rumunska a jako provincii Dacia ho začlenil do Římské říše. Císař Aureliánus se r. 271 musel vzdát Dacie. Pouze oblast dnešní Dobrudže zůstala až do 7. stol. součástí Byzantské říše.
 
Už r. 214 se na hranicích Dacie poprvé setkali Římané a Gótové, kteří se na své pouti dostali až k Balkánskému poloostrovu. Po ustavičných bojích nakonec Římané r. 271 ustoupili. Nadvláda Gótů v Rumunsku trvala skoro 200 let. Ve 4. a 5. století vyplenily zemi nájezdy Hunů. Huny následovali Gepidi a v 6. století Avaři, kteří se tu usadili na 200 let. V 6. až 7. století přišly na tato území slovanské kmeny.
 

 
Rumunsko ve středověku
 
V 9. a 10. stol. se místní kmeny začaly spojovat do větších celků, vznikaly raně feudální státní útvary. V 11. až 12. stol. si Sedmihradsko podmanil uherský stát, r. 1150 se přistěhovali první Sasové. Ve 14. stol. vznikla samostatná podunajská knížectví Moldavsko a Valašsko. Sedmihradsko se dostalo pod tureckou nadvládu, zachovalo si však vnitřní autonomii. R. 1691 bylo připojeno k Rakousku. Moldavsko a Valašsko byly poplatny Osmanské říši.
 

 
Rumunsko v novějších dobách
 
Legendární jméno si v protitureckých bojích získala některá valašská a moldavská knížata. R. 1600, po dočasném vyhnání Turků, všechna tři knížectví sjednotil pod svou vládu kníže Michal Smělý, ale na začátku 18. stol. dosadili Turci do čela knížectví bohaté Řeky, tzv. fanarioty (v Moldavsku od r. 1711, ve Valašsku od r. 1716). Jejich úlohou bylo zlomit odpor domácího obyvatelstva. Moc fanoriotů se udržela až do r. 1822.
 
Ve 19. stol. začal narůstat vliv Ruska na podunajská knížectví. Po uzavřeni míru v Küčük-Kajnardži r. 1774 vystupovalo Rusko jako ochránce křesťanů žijících pod tureckou nadvládou, a proto si nárokovalo právo ovlivňovat politiku rumunských knížectví. V l. 1828-1834 ovládalo celé rumunské území.
 
Ruský protektorát skončil až r. 1856, po porážce Ruska v krymské válce. Osmanská říše obnovila svou nadvládu nad rumunskými knížectvími, přičemž pařížský mír zaručil jejich autonomii. R. 1848 se rumunská knížectví pokusila revoluční cestou vydobýt si úplnou samostatnost, turecká, rakouská a ruská vojska jim v tom však zabránila. R. 1859 spojil rumunská knížectví do jednoho státu kníže Alexandr Cuzd. 23. prosince 1861 přijala sjednocená knížectví společný název Rumunsko, hlavním městem se stala Bukurešt. 9. května 1877 vyhlásilo Rumunsko svou samostatnost, kterou r. 1878 potvrdil i berlínský kongres.
 
V 1. světové válce bylo Rumunsko na žádost Ruska zpočátku neutrální, 27. srpna 1916 však vypovědělo válku Rakousko-Uhersku. Chtělo od Uherska získat Sedmihradsko s převážnou většinou rumunského obyvatelstva. R. 1918 vznikl jednotný rumunský stát včetně Sedmihradska a poválečný systém mírových smluv toto řešení potvrdil. S Československem a Jugoslávií bylo Rumunsko spojeno v Malé dohodě. R. 1934 se Rumunsko připojilo k balkánské dohodě (Řecko, Jugoslávie, Turecko), jejímž cílem byla ochrana dosavadních hranic.
 
V meziválečném období se v zemi vytvořilo silné fašistické hnutí (železné gardy), pod jehož vlivem vznikla r. 1940 vojenská fašistická diktatura gen, Iona Antoneska, který přinutil krále Carola II. k odstoupení. 22. června 1941 vstoupilo Rumunsko do války jako spojenec Německa. Od tohoto spojenectví si slibovalo získání území s rumunsky hovořícím obyvatelstvem (Moldavsko) patřícím do Sovětského svazu. R. 1944 svrhly odbojné síly Antoneskovu diktaturu. Rumunsko kapitulovalo, bylo obsazeno sovětskými vojsky a rumunská armáda bojovala až do konce války proti Německu. 30. prosince 1947 král Michal odstoupil a Rumunsko se stalo lidově demokratickou republikou, vedenou Komunistickou stranou Rumunska.
 

 
Lidově demokratické Rumunsko
 
Opoziční strany byly rozpuštěny a jejich vůdci zatčeni. R. 1948 vstoupila v platnost nová ústava, která vytyčila jako svůj cíl přechod k socialistické revoluci. Uskutečnilo se rozsáhlé zestátnění a do r. 1949 kolektivizace zemědělství spojená s násilným vyvlastňováním půdy. Rumunsko se stalo členem RVHP a Varšavské smlouvy, r. 1958 odešla ze země sovětská okupační vojska. R. 1964 začalo vedení komunistické strany realizovat politiku stále větší nezávislosti na Sovětském svazu, za rok byla přijata socialistická ústava a název státu se změnil na Rumunskou socialistickou republiku.
 
Od r. 1964 Rumunsko udržovalo úzké vztahy nejen s Čínou a Jugoslávií, ale i se Spojenými státy, Velkou Británií, Francií, arabskými státy a s ostatními rozvojovými zeměmi. Cílem této nezávislé politiky bylo udržovat si odstup od Chruščovova vedení a zachovat stalinismus v původní podobě z let před r. 1953. R. 1968 Rumunsko odsoudilo vstup sovětských vojsk do Československa.
 
Stalinský režim dosáhl mezní podoby v 70. letech, kdy byl generálním tajemníkem ÚV KSR Nicolae Ceaušescu. Ceaušeskova politika přinesla obyvatelům Rumunska utrpení a na konci 80. let úplnou izolaci od Evropy. Všechny projevy nespokojenosti režim s neobyčejnou krutostí potlačoval. Maďarská menšina se stala objektem násilné asimilace.
 
Podnětem pro začátek povstání zoufalého zbídačeného obyvatelstva se stalo r. 1989 vystoupení faráře Lászla Tökése z Temešváru, který se postavil na odpor nezákonnému rozhodnutí úřadů o vystěhování a opuštění obce, ve které působil.
 
17. prosince se v protestních akcích spojili Rumuni, Maďaři. Srbové a Němci. Ceaušescu chtěl odpor zlomit brutálním násilím, násilí však vyprovokovalo povstání a 22. prosince vypukla i v Bukurešti revoluce. Navzdory tomu, že oddíly tajné služby (Securitate) kladly dlouho odpor, armáda, která se přidala k povstání, je postupně likvidovala. Nicolae a Elena Ceaušeskovi byli zatčeni a na základě rozsudku mimořádného vojenského soudu 25. prosince popraveni.
 
V květnu 1990 se konaly volby za účasti více stran, největší podporu získala Fronta národní spásy, druhý byl Maďarský demokratický svaz Rumunska. Předsedou vlády se stal Petre Roman, prezidentem byl zvolen Ion Iliescu. Vláda však nebyla schopna řešit problémy země a v červnu 1990 se v Bukurešti konaly bouřlivé demonstrace s protivládním a protikomunistickým zaměřením, k jejichž potlačení vláda využila horníky z oblasti Gil. Hospodářská situace Rumunska se zhoršovala a vyostřily se i vztahy k maďarské menšině. V září 1991 titíž horníci, kteří brutálně zasáhli proti studentům a opozičním silám v r. 1990, vtáhli do Bukurešti a vynutili si odstoupení Petra Romana. Novým předsedou vlády se stal Teodor Stolojan.
 
Michal Sláma (soutěžní příspěvek, f1800)

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz