reklama

 
banan webhosting

Co možná nevíte o Dánsku

V Dánském království vládnou od roku 1863 monarchové z rodu Holstein-Sondenburg-Glücksburg. Podle ústavy z 5. července 1953 je stát demokratickou parlamentní monarchií s jednokomorovým parlamentem.
 
Dánsko bylo osídleno už od 3. tisíciletí př. n. l. Obyvatelé se živili rybolovem a lovem zvěře. V 9. století, kdy Vikingové podnikali ze Skandinávie velké loupežné a objevitelské cesty, které je okolo roku 982 přivedly do Grónska a okolo roku 1000 do Severní Ameriky, bylo území Dánska jejich východištěm. Za zakladatele dánského státu je považován král Gorm Starý (zemřel okolo roku 950). Za vlády jeho syna Haralda Modrozubého, který byl králem Dánska a Norska, se v zemi rozšířilo křesťanství. Za vlády krále Knuta Velkého (1018 až 1035) se Dánsko sjednotilo s Anglií a Norskem, po jeho smrti se tato říše rozpadla.
 
Za krále Valdemara I. Velkého (1157 až 1181) a jeho dvou synů Knuta VI. (1182 až 1202) a Valdemara II. Vítězného (1202 až 1241) se začalo Dánsko vyvíjet ve skandinávskou velmoc. Dánové dobyli Rujanu, Pomořansko a Estonsko, ale po bitvě s Holštýny u Bornhövede roku 1227 většinu dobytých území opět ztratili. Po období vnitřních nepokojů a hospodářské stagnace, která byla způsobena rozmachem hanzovních měst, a po nástupu krále Valdemara IV. Atterdaga roku 1340 se podařilo království konsolidovat. Válka s hanzovními městy ale skončila jejich uznáním (Stralsundský mír roku 1370). Když královská dcera Margareta I. nastoupila roku 1387 na dánský trůn, uznali ji současně i za královnu Norska, Švédska a Finska. Její úmysl spojit navždy celou Skandinávii v rámci tzv. kalmarské unie, vzniklé roku 1397, však ztroskotal. Už roku 1448 vystoupilo z unie Švédsko, i když unie formálně existovala až do roku 1523.
 
Zahraniční politiku Dánska v následujících dvou stoletích poznamenalo stálé soupeření se Švédskem o vedoucí postavení na Severu. Urovnání vztahů mezi oběma zeměmi znamenal až frederiksberský mír roku 1720. Války se Švédskem stály Dánsko asi třetinu jeho území (tzv. Kernland), země ztratila mimo jiné provincie Halland, Schonen a Blekinge, ostrovy Gotland a Ösel. Roku 1563 se v Dánsku ujala luteránská reformace, při sekularizaci majetku připadla většina koruně.
 
Ztráty ze švédských válek se pokusil král Kristián IV. (1588-1648) vynahradit získáním území v Německu a od roku 1625 se účastnil třicetileté války. Podle závěru lübeckého míru (1629) se však musel většiny svých nároků vzdát v prospěch císaře. Jeho následníku Fridrichovi III. se podařilo roku 1660 za pomoci nešlechtických stavů změnit Dánsko na dědičnou monarchii a říšským ústavním zákonem z roku 1665 ústavně zakotvit monarchistický absolutismus.
 
V druhé polovině 18. století se v Dánsku uskutečnila rozsáhlá reformní politika ministrů Andrease Petera a Johanna Hartwiga Ernesta, hraběte z Bernstorffu. Roku 1788 bylo zrušeno nevolnictví. Ostřelování Kodaně Brity roku 1801 vedlo roku 1807 k tomu, že se Dánsko stalo Napoleonovým spojencem. Podle kielského míru z roku 1814 muselo potom Helgoland odstoupit Velké Británii a Norsko (s výjimkou Islandu, Grónska a Faerských ostrovů) Švédsku.
 
Konflikt se Šlesvickem-Holštýnskem, které bylo od roku 1460 v personální unii s Dánskem, vyústil roku 1848 ve válku s Německým spolkem. Král Fridrich VII. nařídil v březnu 1848 začlenění Šlesvicka do Dánska, ale šlesvicko-holštýnští němečtí vlastenci vyhlásili v Kielu dočasnou vládu. Válka s Pruskem sice skončila roku 1850 pro Dánsko úspěšně, ale roku 1864 opět vzplály boje a Dánsko poté definitivně ztratilo Šlesvicko a Holštýnsko a tím i třetinu území, které mu zůstalo po roce 1814. Roku 1891 byl zaveden státní systém zaopatření ve stáří, roku 1892 nemocenské a úrazové pojištění a podpora v nezaměstnanosti.
 
Vnitřní politiku země ovlivňovaly nové strany - rolnická (Venstre, 1870) a dělnická (Socialdemocratie, 1871). Roku 1901 král Kristián IX. poprvé jmenoval na základě rozhodnutí parlamentu levicového ministra. Po I. světové válce, v které bylo Dánsko neutrální, se podle referenda nařízeného Společností národů severní Šlesvicko s převážně německy hovořícím obyvatelstvem připojilo k Dánsku. I přes těžkou hospodářskou situaci (světová hospodářská krize ve 30. letech se Dánska orientovaného na export vážně dotkla) pokračovala v meziválečném období politika sociálních reforem. Strana Venstre a sociální demokraté, kteří se stali roku 1924 poprvé nejsilnější stranou, se střídavě zúčastňovali na vládách v různých koalicích.
 
Po útoku na Dánsko a Norsko 9. dubna 1940 obsadilo zemi německé vojsko.
 
Po skončení německé okupace se vytvořila koaliční vláda složená z politiků všech stran. V prvních volbách se však ukázalo, že poměr politických sil se proti předválečnému období nezměnil a ve vládách se opět začali střídat sociální demokraté a konzervativci.
 
Roku 1948 dostali samosprávu obyvatelé Faerských ostrovů. Dánsko vstoupilo 4. ledna 1960 do Evropského hospodářského společenství (EHS), jehož členem se stalo po referendu l. ledna 1973. Grónsku, od r. 1953 součásti Dánského království, byla l. května 1979 přiznána vnitřní autonomie. V únoru 1982 hlasovala většina grónských voličů za vystoupení tohoto ostrova z ES. Od 14. ledna 1972 vládne v Dánsku Margareta II. jako první královna od roku 1412.
 
Vedle Nizozemska má Dánsko nejrozvinutější zemědělství v Evropě. V průmyslu této výrazně na export orientované země převládá specializované strojírenství. Rozvoj sociální sféry způsobil roku 1983 rekordní deficit státního rozpočtu (15% hrubého národního důchodu), který se konzervativní vláda Poula Schlütera pokoušela snížit úspornými opatřeními. V referendu 18.5. 1993 se pro maastrichtskou smlouvu o Evropské unii vyslovilo 56,8% voličů.
 
V parlamentních volbách r. 1994 se prosadila levicová politická orientace a utvořila se už tradičně vláda, která reprezentuje menšinu Folketingu.
 
Michal Sláma (soutěžní příspěvek, f800)

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz