Po vítězství komunistů v občanské válce proti Kuomintangu (nacionalistům pod vedením Čankajška), jež trvala s přestávkami dlouhou řadu let, byla 1. října 1949 vyhlášena v Pekingu Čínská lidová republika. Stopy prvního osídlení na území dnešní Číny však sahají až do 8. tisíciletí př. Kr., vlastní datovatelné dějiny Číny začínají v 18. stol. př. Kr.
 

 
Dynastie Šang (1766-1122 př. Kr.)
 
První čínskou civilizaci charakterizuje vysoká úroveň výrobků z bronzu. Tímto obdobím se datují i začátky čínského písma. Společnost v té době byla přísně hierarchicky členěná. Král byl nejen politickým, ale i náboženským vladařem. Venkovské obyvatelstvo pracovalo odděleně od horní vrstvy.
 

 
Dynastie Čou (1122-249 př. Kr.)
 
Na západě Číny vynikal koncem období Šang rod Čou, který kolem r. 1122 svrhl dynastii Šang a dobyl hlavní město Jin. Aby opodstatnil svůj nárok na trůn, postavil proti hlavnímu bohu dynastie Šang (Šangtimu) nového boha Tchien (Nebe). Tchien byl zpočátku personifikován jako člověk, který podle legendy odňal rodu Šang pověření vládnout a odevzdal ho dynastii Čou. Za podstatný předpoklad vládnutí se pokládala dostatečná míra Te (ctnosti), které měl první vládce dynastie zákonitě nejvíce a poslední nejméně. Éru Čou lze rozčlenit do tří období, ve kterých státní moc postupně ztrácela vliv. Období západních Čou (1050-771 př. Kr.) charakterizuje územní expanze a rozšíření moci lenních pánů na účet krále. V období Čchun-čchiou (771 až 448 př. Kr.) existovalo kolem jedenácti lenních území, jejichž páni stále více rozšiřovali svou moc. V té době učil v městském státě Lu v provincii Šan-tung filozof Konfucius (551-479 př. Kr.). Jeho učení o vedení rodiny a státu, obsažené ve větším počtu knih, výrazně poznamenalo vývoj Číny. Třetí období éry Čou (481-249 př. Kr.) se označuje jako Čan-kuo, období bojujících států. Západní stát Čchin si modernizací vojska záhy získal hegemonní postavení a r. 221 př. Kr. poprvé sjednotil Čínu.
 

 
Dynastie Čchin (225-206 př. Kr.)
 
Vladař dynastie Čchin přijal titul Čchin Š Chuang-ti ( "vznešený císař v začátku" ) a poprvé se nazval císařem Číny. Nástupem Čchin se začíná i zápis čínských dějin, zachovaný v 26 záznamech. Dynastie Čchin začala rozsáhlými reformami. Vedle sjednocení měr a vah vedla boj proti konfucialismu a oslabení moci úředníků, když císaři Čchin se pokládali za bohy v lidské podobě.
 

 
Dynastie Chan (206 př. Kr. - 220)
 
Po smrti Š´Chuang-tiho (220 př. Kr.) se zakrátko říše rozpadla. Z mocenských bojů vyšel jako vítěz Liou Pang (195 př. Kr.), který založil dynastii Chan.
 
Za dynastie Chan dosáhla říše svou do té doby největší rozlohu a zabírala části jižní Číny, Vietnamu´, Koreje a Turkestánu.
 
Nové obchodní cesty umožnily rozšíření obchodu až k Římu. Povstání venkovského obyvatelstva, hnutí "žlutých turbanů" a občanská válka znamenaly však konec císařů.
 

 
Dynastie Ťin (265-420)
 
Říše se rozdělila na tři státy. V západním státě Vej převzal moc rod S´-ma, který založil dynastii Ťin a pod svým vedením sjednotil velké části říše (Západní Ťin 265-317, Východní Ťin 317-420). Začátkem 4. století využili rozvratu v Číně Hunové a na severu a severovýchodě vnikli do země. Jih však zůstal nadále čínský.
 

 
Dynastie Suej (581-618)
 
Dynastie Suej, která byla u moci jen krátce, potlačovala domácí taoismus a podporovala buddhismus, který si přála pro základ státního řádu.
 

 
Dynastie Tchang (618-906)
 
Hranice říše Tchang se rozšířila směrem na západ. Čína prožívala období kulturního rozkvětu. Hlavní město zdobilo mnoho chrámů a soch. Konfuciánský byrokratismus se v období Tchang dále rozvíjel a dosáhl podoby, ve které přetrvával až do r. 1911.
 
Ohrožení hranic Tibeťany, Ujgury a Huny bylo příčinou zhoršující se finanční situace země. Bída sedláků, řemeslníků a drobných obchodníků vedla k občanské válce a opětovnému rozdělení Číny. Zatímco na jihu vzniklo více království, na severu se prosadila dynastie Sung.
 

 
Dynastie Sung (960-1276)
 
Za dynastie Sung si velkostatkáři upevnili své významné postavení. V rámci boje proti Kitanům uzavřel vládce dynastie smlouvu s tunguzským stepním kmenem Džurčenů. Po vítězství nad Kitany obsadili Džurčenové hlavní město dynastie Sung Pienling (dnes Kaj-pching) a založili tam dynastii Ťin, která vládla do r. 1234.
 
Vládcové dynastie Sung se stáhli na jih a vládli z nového hlavního města Linan (dnes Chang-čou).
 

 
Dynastie Jüan (1280-1368)
 
R. 1215 obsadili Mongolové v čele se svým vůdcem Čingischánem Peking a do r. 1234 zničili říši Ťin. Když vyhnali vládce dynastie Sung (1279), ovládli celou Čínu. Rozešli se nejen se starou čínskou kulturou, ale i s překonanou tradiční formou státní moci.
 
V roce 1351-1368 Čínané povstali a Mongoly vyhnali.
 

 
Dynastie Ming (1368-1644)
 
Císař Ču Jüan-čan (1368-1399) znovu omezil mocenské postavení byrokracie a zavedl absolutní monarchii. Až jeho nástupci vytvořili na císařském dvoře velké poradní grémium, které bylo r. 1403 přeloženo z Nankingu do Pekingu. V rámci nového členění říše se vytvořilo 13 provincií s vlastními provinčními vládami.
 
Portugalci byli první Evropané, kteří v r. 1514 přistáli u čínského pobřeží. Italský jezuita Matteo Ricci (Li Ma-tou) založil v Pekingu první křesťanskou obec. Začátkem 17. století založili kočovní Mandžuové na severovýchodních hranicích Číny silný stát a pod vedením knížete Nurhačiho dynastii Čching. Počtem slabší, ale vojensky silní Mandžuové využívali ve své politice vnitřní rozbroje v Číně. Od r. 1628 otřásaly zemí občanské války a selská povstání a přírodní katastrofy zhoršovaly i tak bídnou situaci sedláků, které zatěžovaly stále vyšší daně. Selské armádě, které velel Li C'-čchang, se r. 1644 podařilo dobýt Peking. Poslední císař dynastie Ming si vzal život a ještě v tomtéž roce obsadili Peking Mandžuové. R. 1683 bylo dobytím Tchaj-wanu završeno obsazení celé Číny.
 

 
Dynastie Čching (1644-1911)
 
Vládci dynastie Čching ve velké míře zachovali starou státní strukturu. Všechny vysoké vládní úřady byly obsazeny dvojmo - Číňanem a Mandžuem. Časem Mandžuové přebírali čím dál víc zvyky a tradice Číňanů. Mandžuská vláda byla pro Čínu až do konce císařské říše cizí.
 
V době dobyvačných válek přišly o život miliony Číňanů. R. 1700 byl počet obyvatel (150 milionů) přibližně na úrovni r. 1600. Za vlády císařů Sen-cua (1622 až 1722), Ši-cunga (1723-1736) a Kao-cunga (1736-1796) zabírala Čína největší území ve své historii: Tibet, Nepál, části Mongolska a Mandžuska byly začleněny do čínského císařství a r. 1788 až 1789 Barma a Annam.
 
Nerčinská smlouva s Ruskem r. 1689 byla první smlouvou uzavřenou s evropskou zemí a upravovala hranice u řeky Amuru. V období Čching rozkvétala kultura i věda. Kromě čínských učenců, kteří na císařském dvoře vytvořili mnoho encyklopedií a lexikonů, r. 1692 působili v Pekingu i jezuité, protože císař Šeng-cu se zajímal o jejich poznatky. Portugalsko mělo jako první evropská mocnost od r. 1577 stálou základnu v Macau. R. 1699 založili Angličané své sídlo v Kantonu. Hlavním artiklem byl čaj, hedvábí a porcelán. Dovážela se především bavlna, vlna a později opium z Indie.
 

 
Opiová válka
 
Dovoz opia Brity vyvolal v r. 1840 konflikt, který koncem 19. stol. vedl k rozpadu Čínské říše. R. 1830 začali Britové dovážet do Číny opium. Užívání opia nejenže poškodilo zdraví tisíců Číňanů, ale mělo za následek i odliv velkého množství stříbra, kterým se za opium platilo. Aby se zabránilo obchodování s opiem, vydal císař Süan-cung r. 1839 přísný zákaz užívat opium a vyslal do Kantonu komisaře, který v něm nechal zničit 1000 tun opia nacházejícího se ve vlastnictví britských obchodníků.
 
Britové na tento čin odpověděli ostřelováním čínských přístavů a přinutili Čínu r. 1842 podepsat nankingskou smlouvu. Kromě značného odškodnění dosáhli Britové i otevření pěti smlouvou určených přístavů a stanovení pevných obchodních tarifů. Nankingská smlouva byla první z celé série pro Čínu nevýhodných smluv, kterými si evropské mocnosti postupně zajišťovaly odstoupení čínského území a obchodní privilegia. R. 1856-1860 došlo opět k ozbrojeným konfliktům. Tiencinskou (1858) a pekingskou (1860) smlouvou si Evropané vymohli další výhody. Rusko získalo na základě ajgunské smlouvy (1858) celou oblast na sever a východ od řeky Ussuri. R. 1876 se začalo rozpínat Japonsko, r. 1885 si zajistilo hegemonii nad Koreou a ve válce r. 1894 až 1895 nad Tchaj-wanem (Formózou).
 
R. 1850 vypuklo největší selské povstání v dějinách Číny. V tchajpchingském povstání se proti hospodářským a sociálním poměrům a hlavně proti vykořisťování vzbouřilo kolem milionů sedláků. Na území hlavního města Nanking, které bylo kontrolováno, byl zrušen obchod s opiem. Evropané, kteří si zpočátku v selské válce zachovávali neutrální postoj, zasáhli nakonec do bojů na straně císařské vlády a povstání bylo r. 1864 potlačeno.
 
R. 1899 vypuklo v Šan-tungu tzv. boxerské povstání, které bylo zpočátku namířeno proti zahraničním misionářům. V Pekingu byl 20. června zavražděn německý vyslanec baron Klemens von Ketteler. Čína vypověděla zahraničním mocnostem válku. Boxeři, podporovaní Cch'-si, vdovou po císaři, zaútočili na vyslaneckou čtvrť Pekingu. Na podzim r. 1900 vnikly do Pekingu jednotky osmi států a povstání potlačily. V tzv. boxerském protokolu r. 1901 musela Čína souhlasit s vysokými vojenskými reparacemi a dalšími privilegii pro cizince.
 
R. 1892 založil lékař dr. Sunjatsen v exilu společnost pro obrození Číny (Sing čung-chuej). R. 1905 proklamoval své tři národní principy (nacionalismus, demokracii a blahobyt lidu) a stal se ústřední postavou opozice. Císařský dvůr, kde r. 1908 nastoupil na trůn teprve dvouletý princ Pchu I. zavedl řadu reforem v oblasti správy státu. Pokus zestátnit železnice a pokrýt tak další zahraniční půjčky vedl k vypuknutí revoluce 10. října 1911. Z Wu-chanu se rozšířily nepokoje do mnoha částí země. Revolucionáři pod vedením Sunjatsena vytvořili v Nankingu vládu. Pchu I. se 12. února oficiálně vzdal svého titulu.
 

 
Od císařství k republice
 
Na místo Sunjatsena, který se chtěl vyhnout hrozící krvavé občanské válce, nastoupil velitel císařské armády Jüan Š´-kchaj. Jüan Š´-kchaj byl zavražděn, když se chtěl jmenovat císařem nové dynastie. Když se v Číně rozšířila zpráva, že na základě rozhodnutí Versailleské mírové konference se mají německá privilegia v Číně přenést na Japonce, pekingští studenti velkou demonstrací 4. května 1919 zahájili odboj proti Japoncům. R. 1921 byla v Šanghaji založena Komunistická strana Číny. Jeden z jejích spoluzakladatelů, Mao Ce-tung, byl silně ovlivněn hnutím 4. května. V letech 1919-1927 zuřila ve velké části Číny občanská válka. V "Nebeské říši" zápasilo o moc víc generálů. Generál Čankajšek, který po smrti Sunjatsena převzal vedení národní strany Kuomintangu (KMT), ustavil vládu v Nankingu. R. 1931 obsadili Japonci Mandžusko a vytvořili stát Mandžukuo v čele s posledním císařem dynastie Čching Pchu Im. Japonci šikovně využili rozporů v Číně. R. 1931 vytvořili komunisté v provincii Ťiang-si vládu jako protipól Čankajškovy moci. R. 1934 začal Čankajšek velkou ofenzívu proti svým bývalým spojencům. Komunisté se Velkým pochodem do října 1935 stáhli do severního Šen-si. R. 1937 začala útokem Japonců na most Marka Pola jihozápadně od Pekingu čínsko-japonská válka. Kuomintang i komunisté sice bojovali spolu proti Japoncům, nedokázali se však domluvit na společném postupu.
 
Po japonské kapitulaci 2. září 1945 se v Číně opět rozpoutala občanská válka. Bojem proti Japoncům a zaváděním pozemkové reformy v obsazených oblastech získali komunisté - mezi nimiž měl od Velkého pochodu vedoucí postavení Mao Ce-tung - velké sympatie, a to hlavně na venkově. Do podzimu se jim podařilo vyhnat národní vládu na Tchaj-wan a 1. října 1949 vyhlásili Čínskou lidovou republiku.
 

 
Čínská lidová republika
 
Prvním předsedou vlády se stal Čou En-laj. R. 1950 byly na základě zákona o pozemkové reformě zrušeny velkostatky a do r. 1957 se půda nanovo rozdělila. R. 1958 byly vytvořeny lidové komuny jako nová forma zemědělské výroby, které kolektivně obhospodařovaly půdu. Prvním pětiletým plánem se začal podle sovětského vzoru rozvíjet průmysl. R. 1958 se měl v rámci tzv. velkého skoku vybudovat průmysl a zvýšit výroba. Tato akce však neskončila úspěšně a odchod sovětských poradců r. 1960 vedl ke zhoršení vztahů se SSSR, s nímž byla v r. 1950 uzavřena smlouva na 30 let o přátelství. V září 1954 byla na prvním národním lidovém sjezdu v Pekingu přijata ústava Čínské lidové republiky. Mao, jehož spisy byly zveřejněny v milionových nákladech, se snažil aplikovat marxistickou teorii na čínské poměry. Akcí "Ať rozkvetou všechny květy, ať soupeří všechny školy myšlení" podpořil v r. 1956 vnitrostranickou kritiku. Když se však zdálo, že je ohrožena jednota strany, kampaň v r. 1957 byla zastavena. V červenci 1963 se vyhrotil ideologický konflikt se Sovětským svazem, kterému Čína vyčítala (hlavně pro jeho politiku mírové koexistence) sociální imperialismus a odstoupení od socialistických principů. V Číně se 16. října 1964 uskutečnil výbuch první atomové bomby, 17. června 1967 pokus s vodíkovou bombou. R. 1966 začala na podnět Mao Ce-tunga tzv. velká proletářská kulturní revoluce. Žáci, studenti a učitelé vytvořili rudé gardy, které měly bojovat proti revizionismu a stranické opozici. Kromě toho měl být odstraněn rozdíl mezi městem a vesnicí, mezi průmyslem a zemědělstvím. Maův odpůrce Liu Šao-čchi byl r. 1967 zbaven funkce prezidenta. R. 1968 bylo vysokoškolské studium drasticky zkráceno a v říjnu se usnesením ÚV KS Číny kulturní revoluce formálně ukončila. Cesta družstva stolních tenistů USA do Číny (tzv. Pingpongová diplomacie) v dubnu 1971 přispěla ke sblížení USA s Čínou. V únoru 1972 přicestoval do ČLR sám prezident Spojených státu Richard Nixon.
 

 
Čína po Maově smrti
 
Dne 9. září 1976 zemřel Mao Ce-tung. Na jeho místo předsedy ústředního výboru a předsedy politbyra nastoupil Chua Kuo-feng. Pátý národní lidový sjezd ho v únoru 1978 potvrdil ve funkcích a jmenoval Teng Siao-pchinga jeho nástupcem. Nové vedení zatklo skupinu nazvanou "banda čtyř" , seskupenou kolem Maovy vdovy Ťiang Čching, které se vyčítalo, že si chtěla zabezpečit moc nečestným způsobem. Byla vyloučena ze strany, zatčena a r. 1981 odsouzena k přísnému trestu. Přestože se Teng Siao-pching vzdal své funkce ve vládě, měl významný vliv na formování mocenských vztahů v čínském vedení a na vývoj čínské politiky. Jeho zahraniční politiku charakterizovalo opatrné sbližování se Sovětským svazem a pokračování v dobrých vztazích se západní Evropou. Velmi opatrné vnitřní reformy však nevedly k výraznějšímu zlepšení. Nespokojenost lidí rostla. Gorbačovova perestrojka vyvolala u prostých Číňanů nadšení a zároveň pobouření nad poměry ve vlastní zemi. V květnu 1989 zorganizovali studenti masový revoluční protest. Obsadili náměstí Nebeského míru v Pekingu a několik set studentů se pokusilo hladovkou vyvinout nátlak na vedení země. Při zákroku vojska 4. června 1989 došlo ke krvavému masakru neozbrojených studentů. Následovalo období tvrdého pronásledování a trestání účastníků protestní demonstrace a opětovného nastolení tvrdé diktatury. Vedení strany a státu bylo však omlazeno a začalo opět navazovat kontakty se Sovětským svazem.
 
XIV. sjezd KS Číny v říjnu 1992 potvrdil přechod k tržnímu hospodářství, ale nepřipustil politické reformy. Generálním tajemníkem strany byl opět zvolen Ťiang Ce-min, l. července 1997 se po 99 letech pod čínskou správu vrátil Hongkong.
 
Michal Sláma (soutěžní příspěvek, f100)