reklama

 
banan webhosting

Na kole z Grado do Umagu I.

: V minulém roce 2000 jsem cestoval z Prahy k moři na kole a vlakem a vrátil jsem se domů autobusem (viz http://www.bedekr.cz/texty/109.html ). Předpokládal jsem, že v roce 2001 nebudu dopravní prostředky tolik kombinovat a zkusím zvládnout obě cesty jenom na kole.
 
Kvůli okolnostem mi velkoryse optimistické plány letos nevyšly. Naskytla se mi ale příležitost dopravit se do Itálie (do města Grado) osobním autem s kolem na střeše a odtud se přesunout už vlastní silou na Istrii do Umagu. A stejným způsobem se i vrátit. Opět jsem použil osvědčený program Route 66 a nechal si navrhnout varianty cesty jak pro auto tak i pro cestu na kole.
 
Podle mapy je vzdálenost z Grado do Umagu asi 114 km. Vzdálenost mě neděsila, i když na tak dlouhé denní etapy nejsem zvyklý a od počátku roku jsem měl najeto teprve necelých 500 km. Po fyzické stránce jsem se cítil relativně docela dobře a těch několika kopců - těch jsem se nebál.
 
Cesta autem z Prahy přes Linz, Salzburg, Vilach a Udine do Grado byla navzdory Alpám nudná. Jeli jsme totiž v noci. Další den jsem na svého Hannibala, jak jsem loni přejmenoval svoje kolo, naložil všechny svoje věci a vyrazil v 7:00 na cestu.
 
Dnes se po silnicích v Itálii prohání už 3.- 4. generace řidičů a je to znát. Většinou jsou excelentní a k pomalejším účastníkům silničního provozu velmi galantní. Navíc mají Italové v perfektním stavu silnice a velkoryse pojaté tunely. Více než 2000 let stavitelské tradice je vidět na první pohled. První část mé cesty - 24 km do přístavu Monfalcone - severovýchodním směrem od Grado probíhala za silnějšího protivětru dle předpokladu po rovině. Z Monfalcone je stoupání, naštěstí jen asi do 80 m.
 
: Stará cesta do Terstu vede blíže k moři vedle novější dálnice často v záseku do skály. Odpočinková parkoviště jsou vybírána tak, aby z nich byla nádherná vyhlídka na moře. Před Terstem se silnice pozvolna svažuje zpět k hladině moře. Byla sobota, nádherné počasí, můj chytrý integrovaný cyklocomputer Cateye CCAT-100 ukazoval velmi brzy teplotu 32 stup??. Před městem polehávala na vzorně upraveném nábřeží spousta zájemkyň o nový letošní bronz. Koukat bylo na co, musel jsem také řídit. Ve vodě moc otužilců nebylo.
 
Začátek Terstu je pro cyklistu příjemný. Některé asfaltové chodníky jsou změněny na označené cyklistické stezky, kde jsem jel většinou úplně sám a jelo se dobře. Pozdravili jsme se s jedním místním cykloturistou též natěžko, cca 40cátníkem, vypadal jako Kožak, který se mi pochlubil, že jede do Řecka a křepce mě předejel. Frajer, je to pěkná dálka! Můj obdiv k němu poněkud pohasl v okamžiku, kdy podle cedulí odbočil směrem k přístavišti trajektů do Pirea.
 
Silniční ukazatelé do Capodistria, což je italský název slovinského přístavu Koper, byly na každé větší křižovatce. V přístavu se konala nějaká slavnost, všude bylo vidět slušivé uniformy italských námořníků a spoustu diváků s dětmi. Netušil jsem, jak je Terst rozsáhlý. Pak jsem asi někde něco přehlédl a až dosud modrý ukazatel cesty na Koper náhle dálničně zezelenal.
 
: Na dálnici s bicyklem samozřejmě nesmím a modré ukazatele do Koperu nikde! V centru Terstu je řešená doprava tak, že nad velkou částí města postavili svodnou estakádu. Ta má charakter dálnice, kam smějí jen motorová vozidla. A pro ty je určena také většina ukazatelů směru. Co se týče navigace speciálně určené cyklistům - tu jsem v Terstu nezahlédl. Cestou jsem se musel vyhnout uzavřené části obchodního přístavu.
 
Většina Terstu leží v prudkém skalnatém svahu, takže jsem těžké kolo často tlačil serpentýnami do prudkých stoupání. Alespoň jedna ulice je tam tak prudká, že jsem při návratu k moři musel z kola sestoupit a potupně ho vést po chodníku. Levné V-brzdy z plastu to nezvládly, byly k ničemu. Ještě že jsem při jejich nákupu ušetřil minimálně stovku! Informaci kudy jet jsem se dozvěděl od řidiče malého skútru pro kterého je dálnice také tabu. Průjezd městem mi neplánovaně trval více než 2 hodiny. Optimálně projet větším městem mi dělá potíže.
 
: Kudy potom do Koperu jsem měl dvě možnosti. Buď přímo vnitrozemím, nebo po pobřeží. Na křižovatce odbočující vlevo do vnitrozemí jsem zahlédl vjezd do osvětleného tunelu, kde to vypadalo na stoupání a proto jsem se dal jihozápadně podél moře do Muggia. A dobře jsem udělal! Trochu delší pobřežní cesta byla bez dramatických stoupání a pohled na moře mi nikdy nezevšední. Na hranici Itálie a Slovinska v San Bartolomeo mě ani nezastavili. Silnice do Koperu se otočila podél pobřeží opět k jihovýchodu a bylo to proti opravdu silnému větru. J.Vlasák píše, že nic nedovede naštvat cykloturistu více, než nečekané stoupání. Je to tak! Ale možná ještě víc mě osobně naštve, když musím v silném protivětru z kopce intenzivně šlapat, abych vůbec jel. A to se mi stalo po přejetí hranic.
 
Jihovýchodní vítr dul tak silně, že bych bez intenzivního šlapání snad chvílemi i couval. Stejně, jako loni jsem poslední kilometry do Koperu jel podle ukazatelů, které mě zavedly zase na cyklistům zakázanou pobřežní dálnici. Risknul jsem to, těch pár dálničních km byl jediný úsek mé cesty, kdy mě silný vítr do zad opravdu pomáhal, bylo to velmi příjemné.
 
Pokračování zítra.
 
Miloslav Martinek (soutěžní příspěvek)

 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz