reklama

 
banan webhosting

Do Británie stopem

: V půl sedmé ráno náš truck konečně vjíždí na parkoviště na celnici. Vystupujeme, poprvé se loučíme, vstupujeme do EU s problémy... Na následujících řádcích najdete nejen tipy, jak se dostat stopem do Británie, ale také řadu informací o místech, která můžete (ale nemusíte) navštívit.
 

 
Den 1 / Neděle 11.7.
 
V půl čtvrté odpoledne vyrážím vlakem z FM přes Ostravu směr Praha, v České Třebové přestupuju na lokálku do Uherska. Tam mě čeká David, jedeme k němu domů. Před desátou vyrážíme do vedlejší vesnice, kde máme sraz s našima tirákama. Kolem desáté odjíždíme směr Praha, Plzeň, Rozvadov.
 

 
Den 2 / Pondělí 12.7.
 
Na hranici (tzn. na konci fronty na hranici) jsme asi v půl třetí. V půl sedmé ráno náš truck konečně vjíždí na parkoviště na celnici. Vystupujeme, poprvé se loučíme, vstupujeme do EU s problémy (není tady přechod pro pěší, slibujeme, že nebudeme stopovat na dálnici, a tak nás pouští). Po dvaceti krocích do Německa nám bez stopování zastavuje Mercedes s pražskou SPZ. Jede do Bambergu, tak nás bere 60 km do Ambergu, tam jsme domluveni s tirákama. Je nám jasné, že před nimi máme velký náskok, a tak v centru v poklidu snídáme, odpočíváme a teprve po deváté vyrážíme na výpadovku.
 
Ležíme u cesty a čekáme. Po hodince se náš truck konečně objevuje, znovu nás nabírá na blízké (ne až tak blízké) benzínce. Následuje celodenní jízda s jednou zastávkou směr Nürnberg, Würtzburg, Frankfurt, Bonn, Kőln, Aachen, Liége. Za Liége nocujeme v poli u odpočívadla.
 

 
Den 3 / Úterý 13.7.
 
Ráno vyrážíme směr Bruxelles, zácpa je už 20 km před vjezdem do města. Ještěže nemusíme jet skrz a za chvíli odbočujeme. Dále Gent, Brugge, Oostende, Dunkerque. V poledne jsme v Calais, loučení číslo 2.
 
Asi tři čtvrtě hodiny čekáme na české kamiony. Pár jich přijelo, ale místo nemá nikdo. Měníme taktiku a přecházíme vedle na příjezdovou cestu pro osobní auta. Za další tři čtvrtě zastavuje borec ze Stuttgartu v dodávce a na poslední chvíli chytáme trajekt do Doveru. Na trajektu procházíme garáž a zjišťujeme, že naši tiráci jsou tu taky. Ručičky zpátky, hodina k dobru a první problémy s britským celníkem, nejdřív kolona E.U., neprošlo, tak pro jistotu i Non E.U. (""Tyhle jsem vzal v Calais"" - ""Takže o nich nic nevíte?"" - ""No, ne, ale vypadají přátelsky-""), plno otázek.
 
Za celnicí zase náš oblíbený červený kamion. Shledání číslo 2 a první kilometry vlevo. A další dálnice směr London, Oxford, Birmingham, Liverpool/Manchester. Před půlnocí to zapichujeme u Penrithu (Lake District) a nocujeme mezi křovím na odpočívadle (první setkání s davy volně pobíhajících králíků).
 

 
Den 4 / Středa 14.7.
 
Ráno cesta směr Carlisle a Glasgow. Před Glasgowem vystupujeme a loučíme se potřetí a definitivně. Scházíme dolů na výpadovku na Edinburgh. První stop vlevo, zastavuje nám starší Skot v náklaďáčku (hrubé pomluvy na adresu obyvatelů Aberdeenu). V centru chvíli relaxujeme v parku, pak vyrážíme na hrad (apatická stráž v sukni a příliš masné vstupné). Prohlížíme město (strašný zážitek: gotický chrám se skleněnýma dveřma na fotobuňku a uvnitř restaurace), pak ještě nabrat vodu na Edinburgh University a po nějaké době začínáme hledat výpadovku na jih.
 
Stopujeme na konci města a za chvíli nám zastavuje dodávka, v ní Ital narozený v Austrálii (srovnáváme ceny některých komodit, zvláště těch králíků kolem cesty), bere nás do Galashiels a ještě kousek za, abychom měli lepší pozici na další stop. Další dodávka, dva borci jedou z práce (""Do Anglie nejezděte, nikde vám nebude tak dobře jako ve Skotsku!"") a berou nás přes vesničky do Jedburghu. Tam prohlížíme Jedburgh Abbey (v životě jsme o něm neslyšeli, ale když už nás u něj vyhodili...) a ještě chvíli stopujeme. Zastavuje typický Skot, střední věk, náušnice v uchu a pouští si techno. Má malý autobus, jede pro nějaké lidi do Newcastlu na letiště, tak si vybereme sedadlo a jedeme. (Na anglické hranici pomluvy na adresu Angličanů.)
 
Vyhazuje nás na rozcestí, kde chceme pokračovat na Hadriánovu zeď. Okolo pastviny, jako skoro všude, a tak se dovolujeme u dědouška, že můžeme přespat u něj vedle říčky. (Poprvé stavíme stan.)
 

 
Den 5 / Čtvrtek 15.7.
 
: Ráno neúspěšně stopujeme potřebným směrem (silnice A68) něco přes dvě hodiny, pak to zkoušíme před rozcestím s cedulí Newcastle možná další dvě, než nám zastavuje člověk (fanoušek Newcastlu), který jede do Corbridge. Včas mu vysvětluju, že vlastně nejedeme do Newcastlu, a tak to bere dolů po A68. Pak se ptá, jestli chceme do Corbridge (nějaké římské sídliště), nebo nechat na rozcestí podle cedule Hadrian's Wall. Bohužel se rozhodujeme špatně a jedeme do Corbridge. (Pěkný kostel, ale po Římanech toho moc nezbylo.)
 
Vracíme se tři míle pěšky zpátky na rozcestí a stopujeme u kruhového objezdu. (Turisti ve zmateném minibusu dělají rekord, objedou ho osmkrát, načež odbočí a za pět minut jsou zpátky, objedou ho podeváté a odbočují naším směrem.) Zastavuje nám chlápek, bere nás do Chollerfordu a díky němu si všímáme i věcí, kterých bychom si jinak nevšimli. (Že cesta je na místě bývalé zdi, torzo zdi na louce vedle, tam prý kdysi bydlel ve vedlejším domě.)
 
V Chollerfordu se snažíme stopovat dále, posléze začíná drobně pršet, stopujeme pod stromem, ale nechytáme nic. Pořád prší, naštěstí kousek vedle u lesa stojí přístřešek na slámu. Vaříme a nocujeme. Docela deprese.
 

 
Den 6 / Pátek 16.7.
 
Stopujeme zase na stejném místě, počasí lepší jenom o trochu a zase nikdo. Poblíž je autobusová zastávka, pořád nic, tak si dáváme poslední termín a jdeme na autobus. Deset metrů před zastávkou nám zastavuje starší pán, který pracuje na Hadriánově zdi na římské pevnosti v Housesteads (tam má být podle průvodce vidět zeď nejlíp...). Tak s ním jedeme do práce, necháváme u něho baťohy, zase prší a jdeme na prohlídku. Výklad má úplně výborný stařík, hodně zajímavé.
 
Počasí se umoudřilo a my pokračujeme dál. Zastavuje nám vášnivý golfař a bere nás přes Greenhead až ke Carlisle. Původně jsme chtěli z Greenhead směrem na York, ale přesvědčil nás, že v Yorku nic není. Tak stojíme na nájezdu na dálnici M6 a míříme zase dolů na Birmingham. Po chvíli nás bere farmář v ušpiněném tričku, teplákách a zapraseném autě. Posléze vychází najevo, že jeho farma v Lake District má hodnotu pár milionů liber. Usuzuje, že nebude dobré, když na noc uvízneme u B'hamu, a navrhuje nám, ať přespíme u něho na farmě. Samozřejmě přijímáme.
 
Prováží nás vesnicemi mezi samými podobnými sociálními případy (mnohdy horšími, ""chtěl bych si vzít jeho dceru-"", on si stěžuje na chudobu, i když nakonec je prý ""poor but happy"") a ukazuje, kde bydlí Paul McCartney. Pěkná příroda, na nějakou dobu poslední hory. (Bavíme se a on se ptá odkud letíme domů, my mu říkáme, že, no, neletíme, stopujeme. On: ""That's fucking long!!!"") Pak si vášnivý holubář (holubi za tisíc a víc, zrovna mu letí nějaký závod z Lyonu nebo odkud) vzpomene, že musí do holubářského klubu dolů do Kendalu, jedeme s ním. Po cestě nám kupuje fish&chips. Výborné. V klubu pohoda, pojídáme, pozorujeme holubáře ve svém živlu a vychutnáváme. Odevzdává holuby na další závod a jedeme. Na farmě zvolíme louku a nocujeme.
 

 
Den 7 / Sobota 17.7.
 
Ráno nás farmář bere na bohatou anglickou snídani, pak čekáme až poletí jeho holubi, zjišťuje, že letí úplně jinam než mají a kolem nich jestřábi. (""Tihle jsou ztracení, zase 50 000 v prdeli-"") Bere nás na M6 na odpočívadlo a odjíždí. My se za chvíli přesunujeme na výjezd, až z pravého pruhu to k nám brzdí Skot a bere nás k Blackpoolu. (Malá lekce toho, k čemu všemu se dá připojit ""fucking"".) Stopujeme dál, nic moc místo a ke všemu v protisměru policajti, v dáli zastavují, tak zdrháme pryč, až na druhý konec křížení. Za čtvrt hodiny jsou ale i tam a kontrolují nás. Naštěstí jsou rozumní, svezou nás na další křížení a ukazují, kde máme stopovat (před značkou dálnice).
 
Tam po hodince chytáme mladého borce, pracuje na nějakém sociálním úřadě, jede za holkou do Londýna a bere nás asi 120 mil. Pod B'hamem nás vysazuje na odpočívadle, konečně po delší době teplo, tam potkáváme prvního konkurenta - stopaře. Jede taky z Edinburghu, flegmatik, leží a občas zvedne ceduli. Nejdříve odjíždí on a pak nám zastavuje anglický gentleman se psem a nechává nás na nějakém předměstí Bristolu.
 
Tam nám trvá docela dlouho než najdeme místo na spaní. Nakonec si vaříme na golfovém hřišti u nějaké školy. V půl deváté přicházejí dva školáci, půl hodiny trénují golf , pak to zřejmě hodnotí a kouří. Nakonec zase odcházejí dírou v plotě a je pokoj, teď už jenom dvě ženské přicházejí venčit psy.
 

 
Den 8 / Neděle 18.7.
 
Po ránu telefon domů, u budky potkáváme staříka, který nám ukazuje fotky hasičského sboru, ve kterém sloužil za druhé světové. Pak nám zastavuje člověk s obytným autem, Dejv musí dozadu. Bere nás asi 7 mil do Bristolu. V centru vrážíme do Mekáče, abychom nabrali vodu, bereme to přímo nahoru na WC, jeden borec hned za námi, zkontrolovat, jestli si tam něco nešleháme. A že jsme tam tak sami, rovnou se i holíme. Voda bohužel jenom horká. Pak prohlížíme centrum, katedrálu a 'Watershed': výborný podnik na nábřeží, café-hospůdka, promítací sály, výstavní prostory (zrovna výstava fotek z festivalu v Glastonbury). My samozřejmě bereme jenom tu vodu. V programu pak zjišťujeme, že tento měsíc budou dávat Buttoners (Knoflíkáře). Když nám konečně otevřou Tesco, kupujeme chleba a jdeme pojíst do parku. Domorodci tam s nějakýma Francouzema skáčou na kolečkových bruslích. Po dlouhé době pěkná holka (Francouzka, samozřejmě).
 
Po poledni se přesunujeme na výpadovku na Bath. Slunce paří, stojíme tam nejmíň hodinu a půl. Nejdřív zastavuje černošská rodinka s dvěma ratolestma, namítám, že se tam asi nevejdeme a tak jedou dál. Za chvíli ale máme dva Libanonce, kouří doutníky, pouští si skvělou arabskou hudbu a prozpěvují si s ní. A tak jsme v Bath, plno turistů, římské lázně, katedrála atd. Později vyrážíme na kopec za město do parku hledat nocleh. Večer vyrážíme čistit zuby do malé umývárny/WC, Dejv si chce umýt i nohy, zvedá je do výšky do umyvadla ve zdi, pak ale přichází chlap, umývárna se zamyká a Dejv má čistou jenom jednu. Spíme zase pod širákem.
 

 
Den 9 / Pondělí 19.7.
 
: Ráno asi hodinu pochodujeme na výpadovku, deset minut vybarvuju ceduli, načež nám za minutu zastaví mladý borec, bere nás směrem na Avebury, baví se s Dejvem o všem možném, mi ukazuje co si zrovna koupil: Aldous Huxley: Brave New World; tak to hned kontroluju. Když zastavuje tam, kam nás chtěl zavést, dívá se do mapy, pak na hodinky a říká, že to není daleko, že nás tam vezme. Kousek před Avebury mi Dejv říká: ""Hele, kůň!"". Pořád jsou někde nějaké ovce a koně, tak tomu nepřikládám důležitost, co zas blbne, nic nevidím, říkám: ""Hm"" a čtu dál. Vysazuje nás, Dejv se ptá, jestli jsem ho viděl. Byl to ten obrovský bílý kůň z kamenů v kopci. Tluču hlavou do zdi.
 
Prohlížíme Avebury Circle, respektive zbytky. Pak bloudíme k Sillbury Hill (uměle postavený kopec). Začíná pršet, vypadá to, že se dál nedostaneme.
 
Ovšem za půl hodiny je po všem, čistá obloha a my míříme přes plno malých děr (jako třeba Devizes) na Stonehenge, asi na dva stopy, před posledním docela delší čekání, ale Stonehenge stojí za to.
 
Asi hodinu a půl se kocháme. Po dlouhé době zase stopařská dvojice, chtějí do Londýna. My vyrážíme hledat místo. Postupujeme od megalitů směrem k lesíku, všechny pozemky soukromé a oplocené, některé pro jistotu s výstražnou cedulkou. Končíme v jednom výběhu pro krávy a vaříme.
 

 
Den 10 / Úterý 20.7.
 
Stopujeme vedle megalitů, chlap v džípu (zase golfista) nás bere do Amesbury, pak chytáme člověka, který veze zeleninu do golfového klubu, nemá rád golf, ale má rád běh na dlouhé tratě a veze nás do Salisbury. Doporučuje nám katedrálu, takže jeden rychlý telefon strejčkovi do St. Leonards a jdeme si ji prohlídnout. Je to paráda, ale nejlepší je skloubení se sochama z 20. století. Z chodby plné asi 15-ticentimetrových hliněných figurek jsme úplně nadšení.
 
Stopujeme a chlap nás bere k Southamptonu, pak nás bere Ind (nejspíš) s náklaďáčkem kousek na další křížení, ale říká, že jestli počkáme 10 minut, vrátí se pro nás a vezme nás do Chippenhamu. Po dvaceti pěti je zpátky jako na koni a jedeme dál. Zastavuje nám borec s Ladou (ne úplně ideální technický stav), dvě minuty se snaží otevřít dveře u spolujezdce a pak říká, že budeme muset dozadu. Nepohrdne cigaretou a když říkáme, že jsme z České republiky, říká, že jo, že má kámoše v Bělehradě. U Brightonu nás berou dva týpci jako z Trainspottingu v náklaďáku asi 6 mil před Hastings. Tam nás přepadá hlad, tak si kupujeme fish&chips a chvíli odpočíváme.
 
Pak nám zastavila Miss Hastings (na místní poměry fakt nadměrně hezká), s matkou nás berou do St. Leonards-on-Sea přímo na Pevensey Road, kam potřebujeme. Pak už konečně zvoníme u strejčka. Večer se ještě jdeme podívat k moři.
 

 
Den 11 / Středa 21.7.
 
Den odpočinku. Prohlížíme Hastings a St. Leonards a po delší době se flákáme.
 

 
Den 12 / Čtvrtek 22.7.
 
Brzo vyrážíme na cestu domů. Nějakou dobu stopujeme v kopci za benzinkou, pak usuzujeme, že to není dobré a jdeme o kus dál. Tam nám zastavuje rodinka a bere nás nějakých 15 mil. Pak borec, který s náma skoro nepromluví, a jsme v Doveru. Tam zjišťujeme, kolik stojí trajekt, ale asi mluvíme nějakou jinou angličtinou.
 
Tak zase stopujeme před příjezdem k trajektům. Po půl hodině Francouz s francouzským knírem v dodávce s německou značkou. Samozřejmě nic jiného než francouzsky neumí, takže si nerozumíme ani slovo, a když myslíme, že rozumíme, tak rozumíme blbě. Ukazujeme si navzájem v mapě, on nejdřív asi že bydlí v Paříži, pak směr Oostende, Bruxelles, Frankfurt. My jestli nás tam vezme, on jo. Paráda. Na trajektu si za poslední britské drobné dáváme hranolky a Guiness.
 
A zase jsme zpátky na kontinentě. Pokračujeme s Francouzem, kterému nerozumíme. U Dunkerque zastavuje na dálnici, ukazuje, Bruxelles rovně, on Paris odbočit. Žádný Frankfurt. A tak stojíme v dálniční pustině, vypadá to, že bude pršet, auta fičí, Francouzi nereagují, jsme úplně ztracení a navíc ani nevíme, jak vypadají francouzští policajti. Nadáváme. Dvě hodiny nic. Máme ceduli BELG, tak se nad náma nakonec chlápek slituje, taky jenom parlevuje, bere nás jenom asi 10 km, ale jsme v Belgii. Tam nás bere tirák, Belgičan, Vlám, takže samozřejmě už mluví anglicky (zaslíbená země), zase po nějaké době pokecáme. (Mj. nám radí, jak často je třeba měnit přítelkyni). Vyhazuje nás na odpočívadle poblíž Brugge, tam se rozhodujeme přenocovat.
 

 
Den 13 / Pátek 23.7.
 
: Ráno nám zastavuje člověk, zpozdil se do práce. Je v pohodě, kontroluje, kde jsou valonští policajti (hlásili to na vlámském rádiu). Vykládá nám, o belgických národnostních problémech a v čem je třeba dneska začít podnikat. Ptá se nás, jestli nespěcháme, a bere nás přes Brusel. (Většinou jedeme pod zemí, ale v centru se vynořujeme, vidíme centrum Evropské unie a zanořujeme se.) Vysazuje nás u Leuvenu, veze nás tam, kde prý studenti většinou stopují, ale když nám zastavuje třetí auto a jede úplně jinam, dochází nám, že stojíme blbě. Necháváme se odvést na další křížení, pak jdeme kousek pěšky, dostáváme se zpátky na náš tah a je tam benzinka.
 
Stopujeme s cedulí AACHEN, zastavuje nám Afghánec, žijící v Německu, s náklaďákem. Vysazuje nás po slušné době až u Wiesbadenu. Posilňujeme se a stopujeme se dvěma alternativníma cedulema na Frankfurt nebo Ludwigshafen. Zastavuje ženská a jede na Stuttgart, takže nás bere pod Ludwigshafen (na Hockenheim). Díky matoucímu značení vyhlídnuté odpočívadlo přejíždíme a musíme se asi 5 km vracet podél dálnice. Už nikam nejedeme a nocujeme. Spíme v lese, všude cedule 'camping verboten'.
 

 
Den 14 / Sobota 24.7.
 
Vyrážíme brzo a už v 8 nás bere Bosňák s kamionem. Předjíždí, co může (i když tam zrovna nemůže), a když ho někdo brzdí, sype srbochorvatské nadávky. Když předjíždíme kamion s pražskou značkou, říká nám, ať dáme do okna ceduli CZ. Troubí na něho a on kývá, že jo. Zastavujeme na parkovišti, vystupujeme a on, že jsme dva, to nemůže, to by dostal pokutu. Jedeme dál s Bosňákem. Ptá se, jestli měl ten Pražák strach. My že jo. ""Strach! Já bych taky měl jet jenom 8 hodin v kuse a už teď jedu šestnáct!"" Chceme na Nürnberg, ale že jede na Rakousko, tak s ním jedeme až za Regensburg.
 
Tam už jsme konečně pryč z dálnice a míříme na Folmavu. Němec v obrovském bavoráku nás bere do nějaké vesničky. V kufru u něho zapomínáme celou skvělou sbírku cedulí. Pak jdeme zase kus pěšky, abychom se dostali za místo, kde se připojuje další cesta. Tam stopujeme u cedule s českým nápisem, že tam chodci nesmějí (asi kvůli stopařům...). Z dálky na nás někdo řve, vidíme, že nám někdo zastavil, mladý Němec nás přiváží šťastně do ČR a vysazuje nás až v Plzni.
 
Tam skáčeme do trolejbusu, jedeme na nádraží, zrovna odjíždí vlak na Prahu, tak naskakujeme do vlaku. Ten pokračuje do Brna, takže jedeme až do Kolína, jenom v Praze v pauze studuju jízdní řády. V Kolíně krátké zhodnocení akce v nádražce, David odjíždí domů už okolo deváté, mi jede vlak až v jedenáct, tak se jdu do města najíst. V Ostravě sedám na první ranní a v neděli v půl třetí jsem doma.
 
Pavel Osina (Soutěžní příspěvek, f100)


 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz