I další ""expozice"" by nápadně připomínaly muzeum (nebo, jste-li opravdu cyničtí, zábavní park) na téma Reálný socialismus v Sovětském svazu 80. let. Dlouhé fronty před obchody, kde mají náhodou nějaké použitelné zboží, všudypřítomní příslušníci policie a podivně stísněná atmosféra. K zábavnímu parku má však dnešní Bělorusko přece jen daleko.
 
Lidé tu totiž musejí žít své životy. A mocný prezident prý nedávno přidal do svého repertoáru další kouzelné číslo - mizení lidí. Samozřejmě těch, kteří se mu tak úplně nehodí při cestě k lepším zítřkům. Myšleno jeho vlastním. A tak byste dnes zřejmě jen marně pátrali po bývalém Ministru vnitra Juriji Zacharenkovi, který přešel na stranu opozice, nebo opozičním leaderovi Viktoru Gončarovi.
 
Někteří komentátoči označují Bělorusko za Kubu Evropy. A nacházejí řadu styčných bodů - jedním z těch úsměvnějších jsou dlouhotrvající projevy obou prezidentů. I když zde má zřejmě Castro přece jen ještě dosti výrazný náskok. Podstatně méně úsměvné je Lukašenkovo právo poslat do vězení až na 5 let každého, kdo by ho nějak napadl. Člověku by se skoro až nechtělo věřit, že výše uvedené skutečnosti nejsou jen nepřátelskou kapitalistickou propagandou těch, kdo nepřejí spojení Běloruska a Ruska.
 
Naštěstí není vše tak černé, jak se zdá. Běloruská opozice aktivizuje veřejnost, i přes více či méně otevřené pronásledování ze strany státního aparátu tu vychází opoziční tisk. Čtyři roky demokracie po rozpadu Sovětského svazu tu zanechalo nesmazatelné stopy.
 
(pen, zahr)