reklama

 
banan webhosting

Filipínský deník VIII: Provincie Ifugao

Ještě včera Míla říkala, že je ráda, že do Banaue pojedeme jeepneyem, protože jsme jím ještě nejeli a je třeba si ho užít. Tak jsme si to užili. V šest nás samozřejmě nikdo neprobudil, ten dobrý člověk, kterému jsme o to říkali, nám nerozuměl ani slovo.
 

 
STŘEDA, 21:00, 15.3.2000
 
HOTEL HALFWAY INN, BANAUE, PROVINCIE IFUGAO
 
Zato nás probudili kohouti. Hned, jak začal kokrhat jeden, přidali se další a další a tak dále, dokud nezačal tanec. Není divu, že jsou tu kohoutí zápasy tak oblíbené, také bych jich pár klidně pozabíjel.
 
Vstali jsme za deset minut šest, když podle oficiálního filipínského času začaly zvony odbíjet šestou. V šest, kdy kostelník doběhl fóra a úderem udělal radost i Evropanům (kteří mají z letadla nepochybně seřízený čas dle Greenwiche), jsem měl již vyčištěné zuby, byl jsem umytý a začínal jsem balit.
 
Guesthouse jsme opustili v 6:15, dobrému člověku, stále stojícímu na místě, kde jsme ho potkali večer, jsme téměř vnutili peníze za noc, snídaně nebyla (neb se podává až od sedmi) a my vystoupali k Bontoc Road, odkud odjížděly jeepney do Bontocu.
 
Načapali jsme tam jeden, nasedli a strhli tím lavinu dalších příchozích. Instruován průvodcem, raději jsem si sbalil všechny své věci do velkého batohu (mého společníka na cestách už od rumunských dob), abych měl vše po ruce a nikdo mi nic neukradl.
 
Řidič mi batoh zdvořile vzal a hodil ho na střechu, kde ho ani neuvázal, ani neupevnil.
 
A tak jsem si sedl dovnitř jen s fotoaparátem a čepicí.
 
Nastoupila celkem zajímavá sbírka lidí, z nichž dva si vždy oblíbili visení za vozidlem a jeden lesní dělník v japonské přilbě (stopnul jeepney v půli cesty na absolutně opuštěném místě) si přisedl k Míle a tlačil se jí na batůžek.
 
Cesta byla hodně nerovná, v horách se rozkládaly mlhy (nebo jsme projížděli mraky) a řidič nesvítil. Do zatáček najížděl velmi agresivně, aniž by troubil, přitom jel velmi rychle, takže jsme 18 kilometrů, které jízdní řád odhadoval na hodinu, urazili za necelých 40 minut.
 
Ještě jedna zajímavost - řidič vyjel dle oficiálního času, čili o deset minut dříve. S jízdními řády dle Greenwiche tady zřejmě nemá smysl počítat.
 
Bontoc, hlavní město Horské provincie, je celkem nezajímavé, velmi rušné a velmi chaotické město s asi 30 tisíci obyvateli. Jediné, co tu má smysl navštívit je asi místní muzeum, ještě předtím jsme však zašli na pořádnou snídani do Chico Terraces Inn.
 
V restauraci, kterou Míla na první pohled ohodnotila jako asi nejlepší z těch horších, jsme se na terase kupodivu dobře najedli. Míla měla kontinentální snídani (oko, 2 párky, toasty a zeleninu), já filipínskou (trochu tužší slepici s rýží), oba kávu a kuvert, ve které zvláště vynikal banánový kečup (Míla ho ochutnala už předešlý den, ale zapomněl jsem se o tom zmínit). Z terasy, z které by se dle názvu asi mělo koukat na Chico River (v jejímž údolí se Bontoc rozkládá), bylo vidět jen pouliční zácpu tricyklů a policejní budku, řídící provoz na jediné místní větší křižovatce, se zajímavým propagandistickým nápisem: "Vynutíme právo silou, ne však strachem nebo náklonností!" Včetně výhledu vše stálo jen 125 pesos.
 
Teď jsem si uvědomil, že jsem ještě nevzpomněl stav Míliny krční páteře. Tak tedy bolest se přes noc moc nezlepšila, ba naopak zdála se ještě horší, takže si Míla cestu v jeepney pěkně užila!
 
Po snídani jsme přešli do muzea, zbudovaného belgickými jeptiškami (vstupné je 20 pesos na osobu, ovšem vedené jako dar), kde za pozornost stály fotografie, pořízené americkými správci provincie mezi roky 1910 až 1930. Zvláště zajímavá byla fotka člověka bez hlavy, hlavy bez člověka a rychle odbytého pohřbu bezhlavého muže beze cti a beze svědků.
 
Zaujalo i křeslo smrti, na které se přivážou umrlci před rituálními slavnostmi a z kterého na mne v přilehlém skanzenu vybafla Míla (a celkem mě i polekala). Tak jako vždy zaujala nosní flétna s fotografií "příslušník kmene Ifugao si hraním na flétnu krátí čas během napouštění rýžového pole", dost miniaturní příbytek mladých žen, kam Míla málem nebyla schopna strčit ani hlavu a vůbec všechny ty domky, stavěné na úplně jiné rozměry, než je člověk zvyklý. Tak nějak se mi nechtělo ani věřit, že takoví skrčkové byli schopní odolávat Španělům po celou dobu jejich koloniální správy a porazili je teprve Američané s kulomety, děly, rychlopalnými puškami a vybudovanými silnicemi, po kterých mohly jezdit obrněné vozy.
 
Mezi pozoruhodnosti patřily i místní (mimochodem velmi čisté) toalety, kde však nefungovalo splachování, a které jsme oba zacpali a museli prorážet kbelíky s vodou.
 
Málem jsme prohlídku končili, když nás oslovila starší žena s deštníkem, z které se posléze vyklubala řádová sestra Nieves (ve španělštině Sněžná), která:
 

 
a.) znala osobně sestru Basil, zakladatelku místní belgické misie, přilehlého muzea a školy, s kterou do Bontocu přišla gramotnost (a kterou teď před branou střeží voják s automatickou puškou M-16 přes rameno).
 
b.) se za války učila japonsky, ale jazyk už zapomněla. Říkala, že Japonci umí strašně špatně anglicky a tak v japonských školách učí angličtinu několik tisíc Filipínců.
 
c.) umí velmi dobře anglicky, mnohem lépe než já a má ráda, když s ní někdo anglicky mluví, protože místní tagalog se nikdy nenaučila.
 

 
Okolo čtvrt na jedenáct jsme už Bontocu měli dost a vydali jsme se hledat stanoviště jeepney a autobusů, odjíždějících do Banaue.
 
Našli jsme ho po několika dotazech a jedné kratší zacházce, projevili veřejně přání se do Banaue dostat, načež se odněkud vynořil jeepney s nápisem "NOT FOR HIRE", řidičův pomocník na nás začal gestikulovat a Míla vlezla dovnitř.
 
Vyděšen historkami o jeepneyích, které vyjedou prázdné jen s cizinci na palubě, aby celou jízdu prohlásili za privátní a pěkně jí napálkovali, zeptal jsem se raději, jestli je tohle normální linka do Banaue.
 
Řidič řekl, že ano a že to stojí 70 pesos na osobu (ze Sagady do Bontocu to stálo 20), já vlezl dovnitř a on šlápl na plyn, aby nás odvezl o ulici dál a mimo hlavní třídu, kde nám oznámil, že máme před odjezdem ještě čas a můžeme si zajít na občerstvení.
 
Celý jeepney se nám zdál trochu zaprášený a málem jsem se s Mílou pohádal, když jí do toho svinčíku spadla mikina a já ji varoval, aby na zem raději nic neházela ("Já ji tam nehodila!"). Batoh jsem si dal na lavici (v jeepney jsou dvě, každá na jedné straně vozu, sedí se zády ke stěně), aby se neumazal.
 
Když okolo jedenácté Míla zmizela něco si nakoupit, zeptal jsem se šoféra, kdy pojedeme.
 
Řekl, že až nastoupí zákazníci, nejpozději ve dvanáct hodin. Mezi řečí, aby ukázal, že mu mohu důvěřovat, mi ukázal i svoji licenci (má ji jako jeden z šestnácti řidičů na cestu Bontoc-Banaue-Bontoc) a já se z ní dozvěděl, že se jmenuje Paulino.
 
Mimochodem, velmi se podobá herci Václavovi Knotovi a má i jeho hlas.
 
Bylo zhruba půl dvanácté, když si odskočil na svačinu, aby se objevil ve tři čtvrtě na jednu, vedouc s sebou prošedivělého Evropana s domorodou manželkou (Evropan přitom zvládal tagalog!), zatímco v autobuse už čekalo osm dalších lidí, mezi nimi já a poněkud naštvaná a nervózní Míla.
 

 
Hodně dlouhé čekání jsem trávil čtením knihy Dr. Mora , kterou jsem přečetl úplně celou, a poté sledováním dětí, které si na sebe na plné ulici střílely ze špuntovky. Od jednoho z šestiletých prodejců zmrzliny jsem si za pět pesos koupil jejich produkt na špejli - no to byla bomba! Poměrně vodová, celkem bez chuti a bez zápachu, zato s tajemstvím, dostanu-li průjem nebo mononukleózu.
 
Míla si četla průvodce Moon a koupila si manga.
 
Okolo jedné spustil řidič motor, jeho pomocník vylezl na střechu a dovnitř se nahrnulo tolik lidí, že jsem musel dát batoh na špinavou podlahu, pomocník zvenčí zabouchl dvířka, spolu s dalším chlápkem vylezli na střechu a vyrazili jsme!
 
44 kilometrů zvládl Paulino za dvě a půl hodiny, ale jaké to byly kilometry!
 
Hned, jak jsme vyjeli z Bontocu, cesta se pochopitelně zhoršila (stále však byla lepší než horská cesta v Bulharsku) a objevil se prach, který byl najednou všude. Pokryl batoh, šaty, tvář, ruce, nohy, boty i ponožky a já pochopil, proč byl na počátku jeepney tak špinavý.
 
Za chvíli se cestující podobali Marťanům, popřípadě šerpovi Tenzingovi na vrcholu Mount Everestu - na hlavě ručník, na puse a nose šátek, na očích černé brýle. Zaprášená Míla si první půl hodinu držela přes pusu a nos oblíbený papírový kapesník, ale po půlhodině to vzdala a nechala být.
 
Díky prachu jsme po půlhodině všichni vypadali jak mrtvoly a mně došlo, proč řidič vypadá jak Václav Knot. Objížděli jsme celá horská údolí a to tak, že jsem vždy nejdříve spatřil silnici na druhé straně a říkal jsem si: "Proboha, to přece nemůže být naše cesta!"
 
Ale byla.
 
Každých dvacet minut jsem si čistil hodinky, abych se podíval, kolik je hodin.
 
Dojeli jsme na náměstí do Banaue úplně špinaví a dokonale pokrytí prachem.
 

 
Míla se dle mapy zorientovala a my se vydali do shluků hotelů a zájezdních hostinců, z nichž jsem vybral první, který se vyskytoval, jak ve skutečnosti, tak v průvodci.
 
A nezvolil jsem špatně. Dvoulůžkový pokoj s oddělenými postelemi (dle filipínských hledisek tedy čtyřlůžkový) tu mají za 350 pesos na noc i s koupelnou, se sprchou a výhledem do údolí a rýžové terasy. Zatímco se Míla šla sprchovat a já se registroval, zakoupil jsem láhev rychlopalného piva Colt 45 (americké, ale tady vyráběné v licenci) v ceně neuvěřitelně nízkých 20 pesos za půllitr (nikoliv třetinku)!
 
Zatímco jsem se vnitřně chladil, Míla manipulovala se sprchou. Našla páčku on-off, nastavila jí na on a zrovna počala přeřizovat sprchu z polohy cold do hot, když dostala elektrickou ránu. No nejspíš proto, že neměla speciální oblek ze hry half-life.
 
Pak jsem se vysprchoval i já (Míla se opět myla pánským tělovým šampónem), umyl jsem si hlavu (šampónem z hotelu Sheraton Amsterdam - stejným jako Míla), oblékli se do čistého a vyrazili si prohlédnout osídlení Tam-an.
 
Stoupáme okolo pošty a hotelu (a hostelu) Banaue, když se na nás usměje Filipínka s dítětem přes rameno, z které se posléze vyklube místní průvodkyně, jež jsme si najali pro dnešek a zítřejší den.
 
Z následující procházky po rýžovém poli vyjímám:
 
1.) průvodkyně jménem Vanita jde po našich penězích jako kuře po flusu. Je přitom schopna si vymyslet neuvěřitelné historky. Na zítřek jsme objednali místní rituální tanec za 600 pesos, přičemž jsem avízoval, že nezaplatím víc než 400 (ale předpokládám, že se dohodneme na 500). Svoji nabídku Vanita komentovala slovy, že bude tančit 24 domorodců v dobových kostýmech dvě hodiny a předvede nám zápas, písně a tance. Také nás vodí po svých známých a snaží se nám prodat jejich "originální" výrobky. Mílu to strašně štve, já z toho mám celkem švandu.
 
2.) Ve vesnici Tam-an, o které jsme si mysleli, že je to skanzen, skutečně žijí lidé. A Vanita je zná všechny jménem.
 
3.) Místní lidé jsou strašně podnikaví - a za peníze jsou schopní absolutně všeho. Například ukázat kosti svých předků. Když na Vanitin pokyn nějaké děti rozbalily přikrývku s kostmi svého dědy a pak si s ním začaly hrát, fotografoval jsem jako divý. Stálo nás to 100 pesos, které jsou třeba, jak řekla Vanita "na vysvěcení kostí, přivolání kněze, jeho opití vínem a rituální upálení kohouta".
 
4.) Míla prokázala neobyčejné znalosti antropologie. Když průvodkyně ukázala na šev na lebce a řekla, že je to proto, že děda v mládí upadl, řekla Míla, že je to nesmysl, že je to normální a má to každý člověk, včetně jí i Vanity. Průvodkyně se zeptala, jestli je Míla lékařka a ona řekla, že ne, jen měla na gymnáziu biologii.
 
5.) Ještě větší pozornost než dědovy kosti vzbudil mezi dětmi a průvodkyní můj sprej proti hmyzu Autan. V okamžiku, kdy mne poštípali první komáři, jsem se zrovna začínal natírat, když mi ho Míla vytrhla z ruky a postříkala se sama (zatímco já jsem se domníval, že se jen baví s průvodkyní). Děti pak chtěly postříkat také, roztíraly si to podobně jako my a měly z toho strašnou švandu.
 
6.) Vanita, které je 29 let a má už tři děti (jak říkala, tady má každý nejméně osm dětí a tři rýžová pole, aby se zabezpečil na stáří - něco jako úspory tu neznají i přes to, že jsem viděl dítě v tričku jedné z místních bank s nápisem: "Šetři! Úspory Tě ochrání před suchem i zemětřesením!"), říkala, že je zvláštní, že na domorodce komáři nejdou, že je to asi barvou pleti. Nicméně vzápětí nás požádala, jestli bychom jí sprej nedarovali nebo neposlali poštou, že má velmi příjemnou vůni. Míla to odmítla s tím, že tady máme sprej jenom jeden a poštou ho nemůžeme poslat, protože by vybuchl v letadle.
 

 
Procházku jsme ukončili asi po hodině a čtvrt, průvodkyně z nás vytáhla další stovku a my se dohodli, že se pro nás staví zítra v hotelu v osm, aby nás za 500 pesos provedla po terasách na druhé straně, z které má už teď Míla celkem strach (od teras v Sagadě si moc nevěří).
 
Vanita nás odvedla na místo, kde nás potkala a my se podél řady krámků se suvenýry pokusili dostat do hotelu.
 
Nebylo to snadné - vypukl totiž úplný hon na suvenýry! Já jsem za dřevěné, ručně vyřezávané výrobky utratil nejméně tisícovku (v Manile by mě to ale stálo nejméně desetkrát tolik), Míla asi pětistovku, je to ale paráda!
 
Pak jsme se vrátili do Halfway Inn a dali si večeři. Oba kuře, já s chlebem a zeleninou, Míla s česnekovou rýží v sladkokyselé omáčce, oba dvě piva Colt 45, přičemž se ukázalo, že nejenom ubytování je tu levné. Stálo nás to 230 pesos, srovnatelné jídlo by v Masferré v Sagadě, stálo 300 - 400 pesos, možná ještě víc.
 
Po deváté šla Míla spát a já se pustil do deníku.
 
Jedna zvláštnost - při prohlídce batohu jsem našel budíka, o kterém jsem si myslel, že jsem ho nechal u Škábů v Manile! Zítra ho budeme potřebovat, vyrážíme na terasy.
 
Držte palce, ať Míla nemá strach! Krk se jí lepší, teď však mohou vadit její závratě z osmého divu světa.
 
Dneska je středa a Mílu napadlo, že až se zítra v sedm probudíme, v Ořechovce bude dvanáct a zrovna půjdou spát. Neožerte se příliš, ať nepopadáte z teras!
 

 
PÁTEK, 6:45, 17.3.2000
 
AUTOBUS DAEWOO SPOLEČNOSTI DANGWA TRANCO, BANAUE PŘED CESTOU DO MANILY, DISTRIKTU CUBAO
 

 
Takže zase v autobuse a zase před cestou!
 
Autobus je poloprázdný a bílí mají převahu. Respektive, započítáme-li řidiče a průvodčího, jsou tu jen čtyři domorodci. Autobus je jihokorejský, stavěný pro Korejce a Filipínce, tudíž sedačky jsou dost malé, a to je ještě jedna sklápěcí do chodby, kde si možná vedle mě sedne průvodčí. Ale je tu klimatizace a video, takže bychom si za těch 230 pesos na osobu mohli sedm či osm hodin jízdy užít.
 
Teď jsme se rozjeli a snažíme se vyhnout nějakému jeepney. A přistupují další tři Evropané, kteří jen taktak autobus stíhají - a přitom se v každém filipínském průvodci píše, že mají přijít nejméně o půl hodiny dřív. No jo no, dva z nich jsou Češi (respektive Moravan a Moravanka z Brna), takže se to dalo čekat! Na autobus v sedm přijdou v sedm, tedy v důsledku zdejšího časového posunu nejméně o deset minut později.
 
A z domorodců vedle mne se vyklubali Japonci - tady člověk nikdy neví! To tedy znamená, že domorodci jsou jen dva - řidič a průvodčí.
 
Češi zatím ze sedadla vytlačili batoh Španělů od vedle a sedli si před nás. A Japonci ještě v Banaue přestoupili na spoj do Baguia! To jsou věci!
 
Další zajímavost - problém "větší než malé množství" drogy Filipínci už dávno vyřešili. Soudě podle výstražného nápisu na sloupu u autobusové zastávky znají velmi přesně množství drog, jejíž vlastnictví se trestá smrtí. Kdo má méně, může očekávat dlouhý žalář, stejně jako každý, kdo s dealerem přišel do styku a dokonce i ten, kdo jen jeví známky zfetovanosti.
 
No, možná dobře, že jsme si od dealera v Sagadě "magic mushrooms" nekoupili.
 
Řidič má sluneční brýle, koženou bundu a jako každý šofér, kterého jsme tu viděli, poslouchá country!
 
Míla mi vykládá, že jsem v noci mluvil ze spánku. Řekl jsem prý: "no aspoň, že ne jinak!"
 
Zvláštní.
 
Je 8:30, já se trochu prospal, autobus opustil provincii Ifugao a sjel z hor do Nueva Vizcaya. Na cestě je teď každou chvíli zpomalovací pruh, takže je mi jasné, proč bude cesta trvat tak dlouho.
 
Rozhodně to však nebude to, co jsme prožili na cestě z Baguia do Sagady.
 
Ale teď k věci, proč jsem si vzal blok s sebou!
 

 
ČTVRTEK 16.3.2000
 

 
Ač jsem si budíka nařídil na sedmou, stejně jsme se probudili v půl sedmé - jednak díky východu poměrně ostrého slunce, jednak díky kohoutům.
 
Z postele jsem ale vylezl až v sedm a než jsem se po nezbytné ranní hygieně namazal krémem na opalovaní s ochranným faktorem 20 (spálení Míly v Sagadě bylo dostatečnou výstrahou) a zabalil pláštěnky, vodu, dezinfekční ubrousky, dvě manga, deník, tužku, sprej proti hmyzu a mé brýle značky Lopéz, byla Míla už nahoře v restauraci a měla objednanou místní specialitu Halfway breakfest (omeleta se zde vzácně se vyskytujícím sýrem, dva toasty, máslo a džem) s kávou. Poradila mi, abych si přímo objednal v kuchyni. Což jsem provedl a dostal filipínskou snídani (rýži, šunku, volské oko) s čajem.
 
Okolo tři čtvrtě na osm jsem se zvedl a šel zaplatit snídani (jen 110 pesos pro oba!) a pokoj na další noc (350 pesos), když před recepcí vidím Vanitu s nezbytným dítětem a ještě jednou dívkou (o které jsem si původně myslel, že je to chlapec, ale nevěděl jsem jestli syn anebo bratr).
 
Pozdravil jsem ji, ona mě a recepční se zeptala, jestli je to můj průvodce. Řekl jsem, že ano a ona prohodila něco v tom smyslu, že je celkem legrační, že má s sebou dítě.
 
Slíbil jsem Vanitě, že se hned vrátím a také jsem to splnil - s Mílou v zádech.
 
Průvodkyně se usmála (a znovu ukázala své zuby, trpící nedostatkem jódu) a pak se omluvila, že musí jít s dítětem do školy a provádět nás bude její sestra Marilyn.
 
Bral jsem to celkem s klidem, jako další úskok, ale Míla se namíchla a přitvrdila, že to není možné, protože jsme dohodnuti s ní.
 
Vanita přiznala, že ano, ale že pokud chceme ji, musíme stovku připlatit, protože přesně tolik stojí denní péče o její dítě. Míla běsnila, já se usmíval.
 
"Věříš jí?" zeptala se mě česky.
 
"Samozřejmě, že ne," pravil jsem, "má dohodnutý jiný, lepší kšeft, ale nechce o nás přijít a tak nás posílá se sestrou."
 
Nakonec jsme však souhlasili, že půjdeme s Marilyn, a Vanita se zeptala, jestli jí pošleme fotky. Řekli jsme, že ano, a ona nám chtěla dát adresu, ale Míla řekla, že nám jí může dát na odpolední slavnosti, kterou se pro nás za kompromis 500 pesos rozhodli uspořádat.
 
Vanita řekla, že nemůže, protože bude s dítětem ve škole.
 
"Ve dvě odpoledne?" zeptala se podezíravě Míla a já se jí s úsměvem zeptal, proč chce mermomocí přistihnout průvodkyni při lži.
 
"Prostě to chci!" řekla Míla, ale nepodařilo se (respektive podařilo se, ale Vanita se nepřiznala - upřímně řečeno, já bych se před rozběsněnou Mílou také nepřiznal).
 
Šli jsme za Vanitou vzhůru na poštu a poté na autobusovou zastávku do Manily.
 
"Já to věděla!" soptila Míla, "já tušila, že nás podvede!"
 
Bral jsem to s humorem.
 
V tu dobu jsem už Marilyn (jako Monroe) spolehlivě identifikoval jako dívku a tipoval ji na 16-17 let. Jak se později ukázalo, bylo jí sedmadvacet a měla sedm dětí (z toho jedny dvojčata), z nichž nejstaršímu bylo devět a nejmladšímu dva roky a dva měsíce.
 
Zajímavý poznatek - teď už vím, jak je to na internetu s teenagerským asijským pornem a modelkami, kterým je stoprocentně méně než 16 let. Ve skutečnosti je jim o deset let více a mají tak tři děti.
 
Poštu jsme našli celkem snadno, přikoupili dalších devět pohledů (pět pro mne) a patnáct mezinárodních známek (pohledy po deseti pesos, známky po osmi). S autobusovou zastávkou také nebyl žádný problém, až na to, že odtud jezdí autobusy jen v pět odpoledne, zatímco ráno (což je spoj, který jsme potřebovali) jezdí Dangwe Tranco od radnice dole na trhu.
 
Během cesty se ukázalo, že Marilyn neumí tak docela dobře anglicky.
 
Nicméně scházeli jsme dolů a chystali se nabrat tricykl. Míla z něj měla panický strach už od včerejšího večera, kdy začala řešit problém, jak se tam všichni tři vejdeme.
 
Oponoval jsem, že jestli se do tricyklu vejde i sedm Filipínců, vejdou se tam pravděpodobně i dva Evropané s Filipínkou.
 
Pak jsme tricykl chytli a s šoférem se dohodli na ceně 50 pesos za odvoz na View Point (což odpovídalo ceníku v recepci Halfway Inn) a chystali se vlézt dovnitř (respektive já se chystal sednout za řidiče, stejně jako v Lapu-lapu).
 
"Sedni si s ní do kabiny," pravila Míla, "máš menší zadek!"
 
Nevadilo mi to a posadil jsem se vedle Marilyn. Seděla v koutku, že se zdálo, že jsem v kabině sám. Míla mezitím zkoumala, kam si dát nohy, až jí šofér poradil, aby si dala nohy podél (jako ženy na koni ve středověku).
 
Motorkář obrátil mašinu a vyrazili jsme!
 
Po chvilce jízdy jsem poznal, že kabina není stavěna pro evropské rozměry a že se musím velmi dobře krýt, abych se nemlátil o rám do hlavy nebo do ramene.
 
Po celkem dobrodružné jízdě jsme sjeli dolů do města poté vzhůru na View Point.
 
Tam jsme s Mílou procházeli trhem a prohodili mezi sebou pár slov, když nás jedna z Filipínek stoprocentně identifikovala jako Čechy.
 
"Tady je spousta Čechů," pravila ta dobrá žena, "jak je to možné? Máte prázdniny nebo co?"
 
Pravil jsem že ne, jen slevu na letenky.
 
Pak jsme přišli k nádhernému výhledu do okolí, kde jsme se chtěli s Marilyn a Mílou vyfotografovat.
 
Jen jsem vytáhl fotoaparát, zvedlo se odněkud hejno starců a stařen v krojích kmene Ifugao a začali se nám drát do záběru.
 
"How much?" křičel jsem, aby nás fotka finančně nevyčerpala.
 
Nějaký stařík začal drmolit něco, co Marilyn přeložila jako pět pesos za osobu. Zkusil jsem přepočítat ten stařecký sbor okolo a pravil, že je to moc.
 
"Dvacet pesos!" navrhl někdo jiný.
 
"Za osobu nebo celkem?" otázal jsem se.
 
"Celkem," řekl někdo jiný.
 
"Dobře, tedy dvacet pesos celkem?" ověřil jsem si ještě jednou.
 
Zase jiná osoba řekla, že ano, já řekl O.K. a Čechů znalá Filipínka zmáčkla spoušť. Dal jsem dvacet pesos osobě, kterou jsem považoval za náčelníka shromáždění, a pak jsme z View Point po filipínsky nezvykle velkých schodech sešli do údolí.
 
Míla prohodila, že jí při cestě dolů bolí koleno (kam se rozprostřela bolest krku) a já odvětil, že určitě ještě přijdou chvíle, kdy bude vzpomínat, jak bylo pěkné, když lezla dolů.
 
Pak přišlo bláto a začalo to trochu klouzat. Občas jsem Míle podal pomocnou ruku a ještě to šlo. Pak přišly rýžové terasy, nicméně betonové a to také šlo. Pak přišly hliněné terasy a Míla řekla, že se bojí. Pak se hliněné terasy zúžily a rýžová pole prudce poklesla dolů.
 
Míla začala česky nadávat, že se bojí, bolí ji hlava a má závratě. Doporučil jsem, ať se nedívá dolů a když už spadne, tak na nižší stranu.
 
Požádali jsme Marilyn, ať raději vybírá schůdnější úseky. Přikývla, že ano, ale pochybuji že nám rozuměla.
 
Pak se cesta přerušila a nahradil ji jen kus dřeva.
 
Míla už téměř křičela, že nikam nejde a že se vrací. My ať klidně jdeme, ale ona, že na tuhle cestu nepůjde.
 
Ale šla a dřevo přelezla s menšími problémy než já (možná díky tomu, že jsem jí držel za ruku a z druhé strany jí pomáhala Marilyn).
 
Pak terasa zahnula doprava a odpoutala se od stráně, které jsme se dosud přidržovali.
 
"Tak tohle tedy nejdu!" rozzuřila se Míla, "v žádném případě mě tam nedostanete!"
 
A nedostali jsme ji.
 
Celou cestu nazpátek až k odbočce na vrchol, Míla Marilyn v angličtině nadávala, že to není možné a je to neuvěřitelné! A že má kamarádku, která také chodila po terasách a říkala, že je to bezpečné, ačkoliv byla těhotná (myslela Alenu). A to tedy určitě touhle cestou nebylo!
 
Chrlila věty jako kulomet a tak jsem ji upozornil, že v téhle kadenci jí Marilyn asi nerozumí.
 
Míla zpomalila a počala svá slova gestikulovat. Nakonec se dotázala, jestli jí Marilyn rozumí.
 
Přikývla, že ano, ale bylo vidět, že ne.
 
"Je tohle normální cesta?" zeptal jsem se.
 
"Ano, je," řekla Marilyn.
 
"Pro bílé?" zeptal jsem se.
 
"Ne pro místní, ale pro bílé!" zdůraznila Míla.
 
"To je cesta pro všechny," řekla demokraticky Marilyn.
 
Zeptali jsme se, jestli cesta přes vrchol je lepší.
 
"Je to strašně vysoko a daleko," pravila nejistě Marilyn.
 
"A je ta cesta lepší?" zeptala se Míla.
 
Marilyn na chvíli zapřemýšlela a pak se dotázala rolníka, který spravoval jednu z teras.
 
"Ona neví!" vybuchla Míla, "ona vůbec neví - ani nemá potuchy, kde jsme!"
 
Usmál jsem se a prohodil, že je fajn, že si toho Míla všimla až teď, protože já si to myslím už delší dobu.
 
Rolník pravil, že přes kopec cesta lepší není a Míla řekla, že dále nepůjde a ať si jdeme sami - a já s tím souhlasil. Dohodli jsme se, že se sejdeme ve dvě hodiny v Tam-anu u pošty a od té chvíle se naše cesty rozdělily.
 
Následuje vylíčení toho, co potkalo mě:
 

 
Cesta skutečně nebyla lepší, ba naopak v určitých chvílích jsem blahořečil, že tu s námi Míla není. Mimo jiné mě potkalo:
 

 
- stoupání do kopce po schodech, vytesaných do hlíny, občas zborcených dešti a z druhé strany kopce po stejných schodech cesta dolů.
 
- přechod říčky po lávce zhruba třicet centimetrů široké bez zábradlí tři metry nad běsnícím živlem
 
- desetiminutová chůze po betonových terasách, širokých přesně na jednu nohu a dost hrozivě se vypínajících nad rýžovými poli
 
- průchod vodopádem
 

 
Když jsem tak supěl ve speciální horské obuvi weinbrenner do kopce za lehounce se pohybující, asi o dvě hlavy menší Marilyn v laciných teniskách, pochopil jsem, proč Američané přes téměř absolutní technickou převahu prohráli vietnamskou válku.
 
Při dalším stoupání jsem rovněž pochopil, proč Charlie Sheen na začátku "Platoon" v plné zbroji vlastně zvracel. Já jsem měl v poledním horku se svým o třicet kilo lehčím batůžkem podobné pocity. Ale vědomí, že se před Marilyn nesmím shodit, mě hnalo dál a dál.
 
Vydrželo to až do té chvíle, kdy jsme se na úzkém chodníku dostali do míst, kde cesta končila.
 
"Musíme jít nazpátek!" pravila průvodkyně.
 
Já se otočil na místě a pak s klepajícími koleny vyrazil jako první. Ale zvládl jsem to.
 
V každé vesnici, téměř v každé chýši se Marilyn ptala na cestu.
 
Řekl jsem jí, že je celkem sranda, že se ptá, když vezmu v úvahu, že je průvodce.
 
Přiznala se, že tak docela průvodce není (což jsem věděl od okamžiku, kdy se jí v Tam-anu počali smát děti) a že zná jen cestu okolo kopce do Bocosu. Že spíše bývá s dětmi doma a stará se o rýžové pole a tuhle práci vzala jen proto, že jí o to sestra požádala. Také se ukázalo, že není tak docela pravda, že je Vanita někde s dítětem, protože Marilyn řekla, že šla jinam.
 
Jinak však ke své sestře měla ohromný respekt, považovala ji za mimořádně inteligentní, protože má doma Lonely Planet a z ní pak turistům cituje. Marilyn nic takového nemá, a tak nemůže citovat.
 
Upřímně řečeno, její znalosti končily u jmen potoků a řek. Když ukázala na jednu z říček a pravila, že "ta voda teče z Hopaa", optal jsem se, jak se ta říčka jmenuje. Nevěděla.
 
Ještě větší respekt než ze sestry měla z jedné příbuzné, která si vzala amerického vojáka a teď s ním žije v Německu. Vůbec se ukázalo, že vzít si cizince a odjet s ním pryč, je velkým filipínským snem (i když Marilyn v mládí snila o tom, že se odstěhuje do Manily - ovšem teď se jí kvůli dopravě, smogu a kriminalitě už tak moc nechce).
 
Při ptaní po cestě mě Marilyn naučila pár slov. "Maí maí" znamená "Šťastnou cestu!", "salámat" je "děkuji" a "apú apú" znamená "babička".
 
No a v neposlední řadě jsem si prohlédl terasy. Procházel jsem po možná dva tisíce let starých prací lidských rukou, které stejnými prostředky jako na počátku opravují, upravují a obdělávají a ona jim přináší obživu. Neskutečně malou a neskutečně těžkou, ale dává. Oproti městům se nemůže stát, že tady někdo umře hlady, protože práce pro něj se tady vždycky najde (neboť soused ho za jídlo zaměstná).
 
Okolní scenérie byly nádherné, připadal jsem si jak v pohlednicích - a udělal jsem fůru fotek.
 
Okolo dvanácté jsme sestoupili do Bocosu, prošli jím a dostali se do Banaue.
 
Podíval jsem se v Halfway Inn, jestli tam Míla není, a když jsem ji nenašel, pozval jsem Marilyn na oběd.
 
Vzala mě do Lidové jídelny pár domů nad Half-way Inn, a zatímco já si poměrně rychle vybral kuře adobo s kolou, ona hleděla do lístku a studovala, co si dát. Ještě jednou jsem ji upozornil, že všechno platím a tak si vybrala sendvič.
 
Když jí ho přinesli, zkoumavě na něj hleděla. Z jejího pohledu trošku nesmyslně jsem jí upozornil, že vypadá celkem evropsky, a z ní vylezlo, že připomíná hamburger a ty nemá ráda.
 
Řekl jsem jí, že jsem na tom stejně, že k MacDonald´s chodím nerad, a ona pravila, že byla jednou u MacDonald´s v Manile a že jí to vůbec nechutnalo.
 
Vyprávěl jsem, že u nás je to stejné, že rodiče nemají hamburgery rádi, ale děti je (hlavně díky mohutné reklamní kampani) milují, a tak musí chodit k MacDonald´s s nimi. A tak je to cíl mnohých nedělních obědů.
 
Marilyn se přiznala, že v neděli také občas chodí s dětmi do Banaue na hamburger na trh.
 
Já jí pak vyprávěl o Planet Hollywood v Praze, kde stál hamburger pětistovku, ale člověk se mohl podívat na ponožky Sylvestra Stallonea z filmu Cliffhanger. Nicméně tak drahý hamburger zřejmě přerostl meze jejího chápání, a tak moje vyprávění nepochopila.
 

 
Když už jsme u hamburgerů, trčíme teď v San José v tricyklové zácpě, autobusem chodí prodavači a já si jeden karbanátek ve sladké žemli s banánovým kečupem za 30 pesos dal (když si ho přede mnou koupil jeden ze Španělů). Jsem tedy po pátečním obědě.
 
Míle se chce čůrat, ale nese to hrdinně.
 

 
Pak jsme dojedli a dopili (já měl takovou žízeň, že jsem vychlazené koly, tady nejlevnějšího pití, levnějšího než voda, vypil dvě třetinky) a vypravili se na trh, kde si Marilyn nakoupila rýži, cukr, sušené mléko a banány. Byl to zajímavý pohled, když si vrávoravou chůzí z rýžových teras (kde se rovnováha musí vyrovnávat po každém kroku) vykračovala po pevné zemi a tak trochu vypadala jako feťák.
 
Při nakupování si však počínala jako kterákoliv matka, soudě podle času, který věnovala nákupu trsu banánů.
 
Byla asi jedna, když jsme se vydali nahoru k poště, kde jsme chvíli čekali. Já si přitom všiml reklamy na poštovní ID karty, sloužící k spolehlivé identifikaci svého majitele. Vyprávěl jsem Marilyn o našich občanských průkazech a zeptal jsem se, jestli mají také něco takového. Očividně nechápala.
 
Pak přišel nějaký stařec v kroji Ifugao s dívčím doprovodem, vyzvednul si šek důchodového a sociálního zabezpečení (totiž dívka o něj požádala) a místo podpisu otiskl do výdejní knihy palec. V tu chvíli jsem pochopil.
 
Marilyn si zatím četla v nějakém francouzském obrázkovém časopise typu Esquire. Zeptal jsem se jí, jestli umí francouzsky a jestli ví, že na obrázku s lyžařem v Savojských Alpách, který tak zkoumá, je sníh. Nevěděla.
 
Asi po deseti minutách čekání jsem navrhl, abychom si přesedli do nějaké restaurace a počkali tam. Souhlasila.
 
Restaurace, tedy spíše chýše se dvěma stoly (z nichž u jednoho zrovna někdo obědval), byla hned naproti.
 
Sedli jsme si, já si dal jednu vychlazenou litrovou kolu (za osmnáct pesos) a zeptal se Marilyn, jestli také nechce.
 
Nechtěla a upřímně řečeno evropským věcem příliš nedůvěřovala.
 
Když jsem jí za pochodu nabídl napití z mé láhve s vodou, nechtěla a raději se napila z nějaké hadice, z které zase nabídla mně, což jsem pro změnu nechtěl já. Bože, jak jsme si byli podobní!
 
Místo koly si vzala vlastní banán z koupeného trsu a nabídla ho i mně. Tentokrát jsem si vzal, snědl ho (i když byl zelený, byl dobrý) a za chvíli řešil problém, co se šlupkou.
 
Marilyn si ji vzala, přidala ke své, pak v chýši vykoukla z okna, chvíli se pátravě dívala okolo a obě šlupky hodila do údolí.
 
Poté si odskočila na trh koupit ratan (její manžel je řezbář a živí se výrobou suvenýrů) a já si pokecal s prodavačem limonády o Manile.
 
Zdá se, že pro mnoho Filipínců je tohle město symbolem neřesti, úpadku a všeho špatného - přesto by se tam každý z nich chtěl přestěhovat.
 
Vyprávěl jsem, že jsem byl v Paříži, Berlíně, Vídni i Amsterdamu, ale nikdy jsem neviděl hlučnější město než Manila, jenže (jak později řekla Míla), výčet těchto měst přesáhl prodejcovy rozlišovací schopnosti.
 
Před druhou jsme se přemístili k poště, kam přesně ve dvě přišla Míla.
 

 
Co mezitím prožila ona?
 
Z údolí vystoupala na View Point a tricyklem za deset pesos sjela do města do údolí. Bylo to tak levné, protože neustále někdo přistupoval či vystupoval, jen tricykl, šofér a Míla zůstávali.
 
Pak se vydala do Bocosu, kde v místní základní škole najala pár dětí (respektive děti se chytly jí), které ji provedly po vesnici, za což Míla získala spoustu adres.
 
Nebylo to tak snadné, jak se zdálo, protože nějací puberťáci, kteří rozpoznali, že neví, kde je, jí poslali přímo na volejbalové hřiště, kde se jí naštěstí ujalo pár dívčin, které ji provedly po terasách, k vodopádu i do vesnice Matanglag.
 
K obědu si koupila mango, požádala o nůž k jeho rozříznutí a prodavač jí podal mačetu.
 
V půl druhé se stavila v hotelu, vypila pár sklenic vody zdarma a vydala se vzhůru.
 

 
Těsně po druhé jsme se vydali do Tam-anu, přičemž jsem zjistil, že pokud jde o chůzi po terasách, získala Míla cvik a obratnost.
 
Nebylo ani půl třetí, když jsme byli na místě - a protože byl ještě čas, pozvala nás Marilyn do chýše domů, kde mne šokovala tím, že nám nabídla oběd - poněkud vychladlou rýži s banány a možností přidat cukr či sušené mléko a zapít to místní vodou.
 
Míla měla hlad, rozkrájela do rýže tři banány a s vervou se do toho pustila. Já, který jsem byl předtím s Marilyn na obědě a navíc jsem věděl, kolik ji to stálo, a znal fakt, že nám zrovna servíruje týdenní příděl pro celou jejich rodinu, jsem už takovou chuť neměl. Prozradil jsem to Míle a hlad přešel i jí.
 
Celou dobu vnikaly do chýše Marilyny děti, zvědavě nás okukovaly a draly se po banánech.
 
Obhlížel jsem vnitřek domku (odkud chvíli před naším příchodem utekla krysa - ale Míle jsem se o tom nezmínil), skládající se z jedné místnosti, představující ložnici, kuchyni a jídelnu dohromady (ohniště a cosi jako sporák bylo venku), všimnul jsem si, že tam není elektřina, a uvědomil si, proč Marilyn nezná Bruce Willise nebo Demi Mooreovou.
 
Občas se okolo mihnul muž či žena v domorodém oblečení a my pochopili, že tanečníci se už scházejí.
 
Již dlouho předtím jsem Marilyn vyhrožoval, že jestli nebude tančit čtyřiadvacet tanečníků po dvě hodiny, jak slíbila její sestra, nezaplatím. Marilyn si to dobře pamatovala a tak si ode mne vzala pětistovku předem.
 
Samozřejmě, že jich nebylo čtyřiadvacet, ale i s tříčlenným orchestrem, mlátícím do bubnů patnáct - a to tančila i Marilyn. A netančili dvě hodiny, ale stěží třicet minut. I tak se však bylo na co dívat.
 
Program měl celkem šest bodů, s kterými nás seznamovala místní vedoucí souboru písní a tanců:
 
1. Banaueský festivalový tanec - moderní tanec, složený jen a jen pro zmíněný festival (pravděpodobně "historických" tanců), kdy za melodického bubnování pět mužů a sedm žen tančilo ve dvou řadách, aby náhle udělali čelem vzad a stočili se na druhou stranu. Pravděpodobně šlo o zachování rovnováhy, stejně jako ve všech dalších tancích (viz jejich neustálé balancování na rýžových terasách).
 
2. Svatební tanec - kdy padesátiletý novomanžel sváděl tancem o deset let mladší novomanželku, aby je nakonec sezdal o deset let mladší náčelník.
 
3. Banaueská píseň - postavily se před nás čtyři (většinou staré) ženy, které zazpívaly lidovou písničku o mladíkovi, který prosí měsíc, aby mu svítil na cestu a on tak lépe mohl najít svojí manželku. "This young man is very clever!" řekla na to uznale Míla.
 
4. Etnické hry Ifugaů (anebo wrestling, jak to minulý den odpoledne nazvala Vanita) - většinou přetlačování (znovu podotýkám, v jejich životě jde především o rovnováhu!) v nejrůznějších polohách, od jednoduché páky (kde ovšem důležitou roli hrály ruce i nohy), po páku s propletenýma rukama, až po páku komplikovanou tak, že se jeden z bojovníků svalil hned, jak se obě strany dotkly. Hodně oblíbené jsou asi kohoutí zápasy, kdy protivníci skáčou na jedné noze (alespoň děti takhle bojovaly po celou dobu slavnosti - když už je sledování tanců omrzelo a ony se nudily a neměly co dělat).
 
5. Léčící rituál, při kterém mezi sedícími muži a ženami koloval šálek s léčivou vodou.
 
6. A znovu Banaueský festivalový tanec, tentýž jako na počátku, akorát s tím, že teď jsme s nimi měli tančit i my. Nejprve Míla a poté, co jsem vyměnil film, i já. K Mílině tanci jedna poznámka - vyzvali ji k tanci, zrovna, když se chtěla (po zkušenostech z povyku minulého dne) skrytě namazat proti hmyzu. A tak tančila s Autanem, maskovaným mezi ledvinkou a břichem.
 

 
No a to bylo vše. Dříve byly ještě kohoutí zápasy, jenže (jak říkala Marilyn), teď jsou již kohouti navzájem vybití. Okamžitě jsem se toho chytil a prohodil, na zabití kterého kohouta jsem vlastně přispíval minulý den odpoledne při znovuvysvěcení dědových kostí. Marilyn si okamžitě uvědomila, že se podřekla, a tak pravila, že při znovuvysvěcení stačí k rituální vraždě slepice, nemusí být kohout.
 

 
Teď jsme měli s autobusem mezipřistání, já si dal vychlazenou Pepsi-colu a ochutnal jeden z těch báječných buřtíků s banánovým kečupem, co dělají na klacku na lávě v krámcích u cesty. No, půjde-li to tak, jak z chuti buřtíku předpokládám, mohl bych mít zajímavou noc! A teď ještě okolo chodí chlápek se zmrzlinou a vyzvání o sto šest! Že bych zariskoval jako v Bontocu?
 

 
Když slavnost skončila, bylo půl čtvrté a Marilyn se nám nabídla, jestli bychom si nechtěli prohlédnout Pointain. Míle se moc nechtělo, ale moje lakota a touha užít si za zaplacené peníze co nejvíce, nakonec zvítězily. Trochu poprchávalo a protože orchestr, který na počátku slavnosti zastrašil déšť bubny, se již rozešel, schovali jsme se znovu v Marilynině chýši.
 
Ukazovala nám výrobky svého manžela, Míle se jeden zalíbil a zeptala se mě, jestli si myslím, že si ho může koupit.
 
Já řekl, že ano, ale když se zeptá na cenu a bude se jí zdát příliš vysoká, nastanou problémy.
 
Míla se však na ten košík dívala tak dlouho a s takovým zalíbením, že jí ho Marilyn prostě dala. A abych nepřišel zkrátka, dala podobný košíček i mně.
 
Teď, když nad tím přemýšlím, zdá se mi to skoro neuvěřitelné. Můj bože, možná to její manžel dělal celý den a ona to dala nám, zazobaným bělochům s kapsami plnými peněz (neboť takhle nás tam vidí) úplně zadarmo! Kdyby se o tom dozvěděla Vanita, tak se s ní určitě pohádá.
 
Déšť se uklidnil, my se namazali proti hmyzu a vyrazili jsme.
 
Teď už Míla na terasách excelovala a chůze byla bez problémů. Za zmínku stojí procházka nad rýžovým polem, které původně patřilo Marilyn, ale protože se těžko udržovalo, její otec rozhodl, že se za 20 000 pesos prodá.
 
Cestou jsme si povídali o slavnostech, Marilyn se pochlubila, že když zemře někdo z prarodičů, trvá pohřební slavnost patnáct dní a zemře jedno prase.
 
My zkusili oponovat zabíjačkou ("The Day of Dead Pig", jak to nazvala Míla), ale Marilyn to nezaujalo. Mnohem lepší byl můj popis maturitního plesu, kde "spolu tančí a pijí stovky lidí, spolužáků, rodičů i učitelů".
 
Cestou jsme se zblejskli s místní rolnicí (Marilyninou známou) a u Pointainu jsme vylezli přímo před pohanským idolem, pravděpodobně "polí" (jak říkala Marilyn). Všude okolo byly spousty malých dětí a ti na nás volali: "Hello! What´s your name?" a šíleně se tomu smáli.
 
V Pointainu (který vypadal téměř stejně jako Tam-an) jsme vyšli na silnici a přes Mataglag a Bocos se dostali do Banaue k Halfway Inn.
 
Věnovali jsme Marilyn láhev na vodu (na kterou měla už dlouho zálusk a kterou použije na zalévání rýže, když ji předtím hodně pečlivě vymyla - hygieně bělochů nedůvěřuje stejně, jako my nedůvěřujeme jim).
 
Míla si od ní vzala adresu a slíbili jsme, že pošleme fotky.
 
Její adresa je: Marilyn Verde, Tam-an, Banaue, Ifugao Province, Philippines Code: 3601.
 
No a samozřejmě jsme zaplatili pětistovku - doufám, že jí přijde vhod a Vanita ji nezkasíruje.
 
Šli jsme na pokoj, vysprchovali jsme se a já propocené tričko ABN Amro (Petr Luňák by mi jménem banky měl platit pěkně mastné sponzorské příspěvky) vyměnil za tričko z Masferre s Igorotem v plné zbroji "Early in the Morning". Pak jsme šli vzhůru na večeři.
 
Já si dal kuře Afritada s rýží, Míla mé včerejší chlebové kuře bez chleba s rýží a oba pivo Colt 45.
 
Seděl tam nějaký Angličan a dle filipínsko-anglického menu si objednal Chicken with Rice, zde zcela normální i když většinou sváteční oběd. Z nějakého důvodu však propadl dojmu, že mu obsluhující žena (mluvící anglicky celkem plynně) nerozumí a zeptal se jí: "Do you know, what is Chicken with Rice?"
 
"Yes, sir," řekla Filipínka, "it is Chicken with Rice!"
 
Angličan však stále ještě neměl jistotu a tak objednávku demonstroval - zamával křídly a zakdákal.
 
Servírka s chladnou tváří převzala objednávku, přešla do kuchyně a tam se s kuchařkou zlomila smíchy.
 
Pak si Míla všimla, že vedle sedí dva Češi (sportovně vyhlížející dáma ve středních letech se synem) a když si objednávali pivo, doporučil jsem jim Colt 45, kterého je víc než normálního San Miguela. Chvíli jsme na sebe povykovali přes stůl, pak si přisedli, představili jsme se a Milenina fotografická paměť došla k šokujícímu poznání - znali jsme se z Ořechovky.
 
Z dvojice se vyklubali Jabloňovi známí, právnice Zuzana se synem, kteří v rámci studentských leteckých slev (dostupných ovšem i dospělým) cestovali po světě s manželem Ríšou. Zdolali tak Jihoafrickou republiku, ale při čekání na odlet Lufthansou z Frankfurtu do Manily, si nervózní (nicméně již trochu opilý) Ríša zapálil v letadle na záchodě. Letadlo bylo okamžitě evakuováno, celá rodina zadržena a zamítnut vstup na palubu, Ríšovi v rámci Lufthansy doživotně. Takže zatímco Zuzana letěla se synem druhý den do Manily, letěl Ríša do Prahy, ovšem s ČSA.
 
Byli pěkně naštvaní, chtěli Lufthansu žalovat o milión dolarů a chystali se na právní boudu: Ríša byl možná potrestán oprávněně, Lufthansa však neměla žádné právo trestat Zuzanu se synem.
 
No, ale nedopadli nejhůř. Vyprávěli o známém, který si zapálil za letu, letadlo kvůli tomu provedlo nouzové přistání a po něm pak chtěli jeho úhradu.
 
A propos, když už jsme u toho, Zuzana se synem si okamžitě zapálili a nabídli i nám.
 
"Já normálně nekouřím," řekla Míla, vzápětí však hmátla po cigaretě a okamžitě zašlukovala.
 
Když kouří, vypadá strašně drsně - zatímco levou rukou drží cigaretu a šlukuje, pravou rozhání kouř a v pauzách mává oběma rukama ve stylu: "To neřeš!"
 
Ale, co je nejhorší, je strašně pravdomluvná a jeví snahu uvádět věci na pravou míru.
 
Povídali jsme si o Filipínách a zážitcích s leteckými společnostmi a o tom, jak Zuzana cestovala s Jabloňákem a podnikatelskými kumpány po Thajsku a Karibiku.
 
V devět obsluha přinesla účty, my poseděli do půl desáté, dali jim ještě pár tipů (Sagada, Baguio a tak), rozloučili se a pak šli spát.
 
Ještě předtím jsem však Míle pomohl vypít pivo a nikdo z nás si nevyčistil zuby!
 

 
Božínku, to jsem toho ale napsal! Teď svištíme po dálnici k Manile (kam by to mělo být asi 40 kilometrů, je 15:10 a za celý den se povedlo řidiči uvařit motor jenom dvakrát.
 
No, jsem zvědavý, kdy tenhle korejský zázrak dojede!
 
(Autobusy jsou tu téměř výhradně Daewoo, náklaďáky Isuzu a motorky, včetně tricyklů, Honda. Mezi osobními automobily samozřejmě převažují japonské značky.)
 

 
Pokračování zítra.
 
Michal Špaček (soutěžní příspěvek)

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz