reklama

 
banan webhosting

Filipínský deník IV: Bohol a Cebu City

Ani ve 4. díle našeho seriálu nebude nouze o dobrodružství ani o řadu tipů na cestu. Řeč bude o noci strachu, ale i o místních památkách. A také o jedné roztržce. Nechybí ani několik adres známých autora - které vám ale nejspíš k ničemu nebudou. I když - kdo ví?
 

 
STŘEDA, 8.3.2000 (MDŽ - jsou tu transparenty!), 16:45
 
TERMINÁL SUPERCAT, OSTROV BOHOL
 

 
Čekáme na loď při odjezdu, na povstalce jsme zatím nenarazili, celý den zatím proběhl v pohodě, přesto je o čem psát!
 

 
ÚTERÝ, 7.3.2000 VEČER
 

 
Trvalo věčnost, než se mi podařilo Mílu vzbudit a bylo devět, když jsme vyrazili ven. Původně jsme mířili do zábavního centra přes ulici, ale protože pršelo, změnili jsme směr a zamířili do restaurace v hotelu.
 
Dal jsem si pivo a sendvič šunka-sýr, Míla džus a ananas a během večeře jsem se pustil do čtení deníku. Četl jsem tak zarytě, že jsem máchnul blokem a vylil pivo na stůl a na židli (když už předtím jsem měl ze stejného důvodu problém pivo dopít).
 
Přiskočil vrchní s hadrem (v restauraci jsme byli úplně sami, takže si při našem příchodu navlékl sako a pustil klimatizaci) a začal vše utírat. Omlouval jsem se, ale řekl, že to nevadí.
 
Původně jsem si myslel, že je to ze zdvořilosti, ale pak mě Míla upozornila, že v místnosti je myš, já si jí pod sousedním stolem všiml také a upozornil vrchního: "Máte tady myš!"
 
"Ano, pane," usmál se vrchní, "ale jenom maličkou!"
 
Ve 22.10 po dalším pivu si Míla všimla, že na nás vrchní stále kouká a asi čeká, že zaplatíme. Čekal, neb měl zavřít již před deseti minutami.
 
Deník jsem nedočetl, ale zaplatili jsme a šli pryč. Navrhl jsem, že ho dočtu v recepci a pak půjdeme do vedlejšího karaoke baru, kde měli otevřeno do dvou hodin do rána.
 
Míla udělala protinávrh, abychom nejdřív zašli do baru a pak dočetli deník na pokoji. Tušil jsem, že v tomto případě samozřejmě nic nedočtu, ale pak v recepci s prásknutím explodovalo halogenové světlo, čímž se celý prostor ukázal být poněkud nebezpečným - a tak jsem schoval deník do batohu a vešli jsme do baru.
 
Byl tam muzikant za elektrickými varhanami, chlápek v košili, co všechno organizoval, krásná, nesmělá a usměvavá servírka za barem (všechny servírky jsou tu krásné, nesmělé a usměvavé), mladík-štramák, který bar vedl, dvě filipínské rodiny, z nichž jeden fešák s dokonalým americkým přízvukem, který právě zpíval, a hezká Filipínka ve večerní toaletě, která pěla s ním.
 
Všichni byli svátečně oblečení domorodci, a my s bílou kůží v bermudách a tričku, já v pohorkách, Míla v dřevácích, působili jako pěst na oko.
 
Posadili jsme se k baru, Míla si dala něco typicky filipínského, což se na radu barmana ukázal být rum Tanduay s coca-colou, já pokračoval ve svých San Miguelech.
 
Zatím ti dva dozpívali a spustili další, k nám se přitočil chlápek v košili s dotazem, odkud jsme. Řekli jsme, že z České republiky a on nás zaskočil faktem, že to zná, neb to dřív bývalo Československo, než se země rozdělila.
 
"Váš prezident je Havel, spisovatel, že?" zeptal se, "nevzpomínám si na jeho křestní jméno - Václav, ne?"
 
Překvapeně jsme přikývli, organizátor se zeptal, jak se jmenujeme, pak se představil jako Danny a současně nás požádal, jestli bychom nezazpívali.Oba jsme odvětili, že ne, že neumíme zpívat.
 
Dvojice dozpívala, Danny se dostal k mikrofonu a představil "hosty z České republiky - Michala a Milenu!"
 
Přikývli jsme na pozdrav a Danny řekl, že doufá, že zazpíváme.
 
Já řekl, že ne, Míla se zasmála a řekla, že na to ještě není dost opilá. Na to Danny odvětil, že nevadí, Míla očividně ztrácela vůli k odporu a volala něco o tom, jako že dá dva či tři panáky a pak možná zazpívá.
 
Připravoval jsem se na nejhorší a počal v paměti hledat, co bychom tak mohli zazpívat.
 
"Vy jste z České republiky?" otočila se na nás jedna z žen, "to je skvělé, protože moje dcera, ukázala na zpěvačku, "v České republice byla!"
 
Vzápětí se ukázalo, že nelže a zpěvačka umí česky: "pomeranč, grep a děkuji."
 
Dannyho tlak byl čím dál silnější, takže jsem volal i já, že dám tři piva a začnu zpívat. Pak jedna z rodin odešla, já dopil San Miguela a Danny nás znovu vyzval ke zpěvu, pak už skandovali všichni a já cítil, že je zle.
 
Věděl jsem, jak uražení by se mohli cítit, kdybychom nezazpívali a také jsem věděl, že prakticky nezáleží, na tom, co to bude, protože pro ně je atrakce už jenom to, že běloch zpívá.
 
Objednal jsem dalšího Miguela, ještě jednou se Míly optal na slova, pak jsem se napil a řekl: "O.K., zazpívám!"
 
Vstal jsem, přešel přes malý parket k muzikantovi (zatímco Filipínci tleskali) a optal se, zda umí "Roll out the barrels!"
 
Muzikant chvíli na yamaze hledal tóny, pak je našel, já se chopil mikrofonu a sdělil, že budu zpívat "Beer Barrel Polka in the Original Czech Version".
 
Já osobně znal jen první sloku, Míla druhou (i když bez třetího verše), ale když jsem se do toho pustil, uvědomil jsem si, že mi stejně nerozumí a je to úplně jedno, takže jsem jen změnil hlas a třetí sloku nahradil první a čtvrtou druhou a tohle opakoval ještě jednou. Řval jsem, co mi síly stačily, střídal hlasy a dělal vše, co mne napadlo, protože to stejně bylo jedno.
 
Muzikant však do toho bušil stále a já se začal bát, že bude vypadat podezřele, když počtvrté budu opakovat stejná slova a tak jsem si vymyslel sloku další:
 
"A teď už fakt nevím,
 
co budu zpívat dál,
 
a tak si budu vymýšlet.
 
a zpívat pořád dál!"
 
Míla, která s Dannym, zpěvačkou i zpěvákem tleskala pod pódiem, se začala smát a přeložila v angličtině, co vlastně pěji. Což byla chyba - protože jinak by mi to klidně zblajzli!
 
V každém případě se mi podařilo probořit všechny národnostní i rasové přehrady, které mezi námi byli, rodina nás pozvala, abychom si přisedli a my pak s nimi strávili super večer. Z něj vyjímám:
 
1.) Danny se příjmením jmenuje Holganza, donedávna pracoval ve státním rozhlase, kde prý byl velkou hvězdu. Umí velmi dobře zpívat (miluje Sinatru) a velmi elegantně tancuje. Jak se přiznal, byl to nejlepší večer jeho života, neb se mu podařilo ke zpěvu přinutit úplně všechny.
 
Jeho adresa je: Danny Holganza, 107 Burgos Street, Mandaue City, Cebu, Philippines, Code: 6014
 
2.) Zpěvák se jmenuje Eddie Legaspi (tedy stejně jako ten konkvistador) a tvrdil, že dělá lékaře na americké letecké základně ve Španělsku. Zpívá o něco hůř než Holganza, ale tančí jako ďábel. Jeho pravděpodobně obchodní adresa je: Eddie Legaspi, Unit 228 2nd Flr., Century Plaza Commercial Complex, Juana Osmena Str., Cebu City, Philippines, Code: 6014, telefon:++Filipíny-Cebu-233-8674, mobilní telefon: ++Filipíny-0918-5891443, email: eddielegaspi@hotmail.com
 
3.) Zpěvačka se jmenuje Nuria Cugatová, v Madridu na univerzitě vystudovala románské jazyky a teď učí na univerzitě v Cebu (nejstarší univerzita na Filipínách, významem něco jako naše Univerzita Karlova). Tančí a zpívá skvěle - vím to, neb jsem s ní tančil sám. Její telefon je ++Filipíny-Cebu-253-1796, email: nuria@ href="http://www.com" target="_blank">http://www.com
 
4.) Míla se během večera roztančila a pro všechny Filipínce se stalo prestižní záležitostí tančit právě s ní. Jak jsem upozornil, jako blondýna s modrýma očima byla pro ně totéž jako bohyně krásy.
 
Všichni běloši pro Filipínce (ale vůbec všechny Asiaty) vypadají úplně stejně, většinou je považují za Američany - a dokážete si představit, co pro Filipínce znamená tančit s Američankou?
 
Ke konci se Míla i rozezpívala a pěla s Dannem a Eddiem jednu písničku za druhou. Jak jí všichni chlapi řekli - tančí velmi dobře. Ona sama to tak nevidí, ale u bělochů, jak už jsem napsal, na tom vůbec nezáleží.
 
5.) Já tolik netančil a "Škoda lásky" jsem po slavné premiéře zpíval už jen jednou - se mnou se snažil zpívat i Danny, ale já ho k tomu nepustil. Tančit neumím, ale moc mi to nevadilo - u bělocha na tom stejně nezáleží.
 
Bavil jsem se s Cugatovými a chrlil spoustu polopravd. Vzhledem k tomu, že jsem věděl, že si to stejně nikdy neověří, vymýšlel jsem si celkem povedené báchorky.
 
Když o Míle říkali, že umí dobře tančit, namítl jsem, že není divu, když je přebornicí okresu v latinsko-amerických tancích.
 
"Taky sis mohl vymyslet něco jiného," pravila Míla, "zrovna před chvílí mě učili tančit sambu."
 
Když mě nutili znovu a znovu tančit s Nurií klasické tance, vysvětlil jsem, jak to chodí v tanečních a že jsem všechno zapomněl. Když však hráli disco a Franka Sinatru, přiznal jsem se, že nemám disco rád, protože bylo součástí komunistické propagandy.
 
Ke konci jsem si s Holganzou připíjel na "Everlasting Friendship between Czech Republic and Philippines", Dannymu jsem slíbil, že poradím fůře českých lidí, aby na Filipíny přijeli, a připil jsem si s ním na fakt, že Cebu je nejkrásnější město Filipín. S Eddiem jsme si přiťukli na znamení, že F-16 je nejlepší stíhačka na světě.
 
Udělal jsem poměrně dost fotek, Míla také a řada z nich určitě bude mít kompromitující charakter. No, jsem na to zvědavý.
 
Skončili jsme v půl třetí, když Holganza po mých usilovných prosbách řekl, že je čas jít spát a já mohl roztancovanou Mílu odtáhnout na pokoj. Platil jsem 800 pesos (útrata činila 720) za blíže neurčené množství rumu, koly a piv.
 
Vyčistil jsem si zuby a šel spát, zatímco Míla si přes den koupenou žiletkou počala holit nohy.
 

 
Je 18:45 a přirážíme k molu v Cebu.
 
Dneska jsme jen tak mimochodem pozvaní ke Cugatovým na večeři. Jsem zvědav, jak to dopadne!
 

 
ČTVRTEK, 9.3.2000, 8:00
 
HOTEL RICHMOND, POKOJ Č.204, CEBU CITY
 

 
Panebože, s Mílou se tedy člověk nenudí!
 
Je ráno, ležím v posteli, ale moc jsem toho nenaspal. Strachy o Mílu se mi pořád ještě třese ruka a současně jsem na ni pořádně nasraný. Těžko říct, jestli se víc na ni zlobím nebo o ni bojím. Oh, shit!
 

 
Bylo okolo druhé ráno, když jsme skončili v karaoke baru a já šel spát. Míla řekla, že dopije drink a půjde spát také.
 
Vešel jsem na pokoj, převlékl se do spacího (tedy svléknul do spodek), vyměnil film ve fotoaparátu a začetl se do novin. Když po dvaceti minutách Míla nešla, zhasnul jsem - a protože jsem měl klíč, nechal jsem dveře otevřené.
 
Dalších deset minut jsem polehával a přemýšlel, jestli to s těmi otevřenými dveřmi je dobrý nápad. Pak jsem si navlékl tričko a bermudy a šel do baru dát Míle klíč.
 
Jenže tam bylo zamčeno a Míla nikde.
 
Zeptal jsem se portýra, kde je. Řekl, že odjela s ostatními taxíkem.
 
Nasraný jsem se vrátil nahoru, zabouchl dveře a šel spát.
 
"Jak se dostaneš dovnitř, to si holka vyřeš sama!" pomyslel jsem si.
 
Spal jsem o něco víc než hodinu, byly skoro čtyři a Míla nikde.
 
Chvíli jsem přemýšlel, jestli s tím mám něco dělat, pak jsem si řekl, že zavolám Legaspimu na mobil (číslo měl na vizitce). Protože přímo přes telefon na pokoji to nešlo, sešel jsem do recepce, vzbudil portýra a požádal ho, aby mi zavolal na dané číslo a pak propojil.
 
Stalo se - telefon zvedl Eddie. Zeptal se mne, jak se mám, já řekl, že ne příliš dobře a že mám prosbu, jestli by Mílu nevzal domů. Že mě osobně je to jedno, nicméně jejím rodičům jsem slíbil, že se o ni postarám.
 
Legaspi řekl, že to udělá. Zeptal jsem se, kdy dorazí do hotelu a on odvětil, že neví, že budou shánět dopravu, ale bude to co nejrychleji.
 
Poděkoval jsem mu, zavěsil a šel spát.
 
Probudil jsem se po páté - a Míla pořád ještě nikde. V tu chvíli mne napadla jedna věc - mluvil jsem jen s Legaspim a ne s ní, což může být na Filipínách hodně velký rozdíl. Třeba s ním už nemusí být. Anebo s ním může být, jenže na Legaspiho míří pistele anebo má nůž v zádech.
 
Byli jsme totiž v Cebu, třetím největším městě na Filipínách - a města jsou tu zlá, zvlášť v noci a pro lidi, kteří tu působí jak pěst na oko. A pěkná modrooká blondýnka takovou pěstí v Asii prostě je.
 
Vzpomněl jsem si, že mi na večeři u Cugatových jedna z přítomných dam vyprávěla, jak se bílý pracovník Světové banky ztratil za bílého dne z kanceláře - a našli ho mrtvého o tři dny později. Teď byla noc a pouliční osvětlení mimo provoz. Vzpomněl jsem si na varování z průvodce - že se tu lidé běžně ztrácejí beze stopy a zabíjejí pro pár drobných. Vzpomněl jsem si na komunistické povstalce na Boholu, kvůli kterým sem přiletěl ten arzenál na letišti, jak Filip říkal, že komunistická guerilla operuje všude (zatímco muslimové jen na jihu), a napadlo mne, že z Boholu tady můžou být tak maximálně za čtyři hodiny jízdy hodně pomalým trajektem. Vzpomněl jsem si, jak se v Jemenu unáší jen proto, aby se zlepšily vyjednávací podmínky s vládou, vybavily se mi všechny ty z vnějšku uzavřené čtvrtě, soukromé ochranky, infračervené kamery a bezpečnostní opatření a došlo mi, že na co přijdou negramotní horalé v Jemenu, to si gramotní komunisté (škola je tu povinná a schopnost číst a psát téměř stoprocentní) zcela určitě odvodí také.
 
Pomyslel jsem si na Ivana, jak to táhl v Rodně v Rumunsku až do rána, připomněl si večírky v Bulharsku a Mílu, jak mě včera seřvala za to, když jsem o jejím brnění v nohách (ztuhly jí, když ležela v trajektu na sedadle) prohlásil: "že to nic není a bude to v pohodě!"
 
Současně jsem si uvědomil jeden velký rozdíl - zatímco Ivan i ostatní jednali na vlastní pěst, já za Mílu převzal zkurvenou zodpovědnost.
 
Proklínal jsem ten den, kdy jsem potkal její matku a slíbil jí, že se Míle nic nestane. Vzpomněl jsem si, jak jsem jejímu otci říkal, že se nám nemůže nic stát, pokud se nebudeme chovat vyloženě idiotsky. Tehdy to znělo sebevědomě, teď jsem si tím už tak jistý nebyl.
 
Vzal jsem telefon, vzbudil portýra a přes operátorku zkusil zavolat znovu. Linka byla obsazená. Chvíli jsem čekal a pak zavolal znovu - telefon nikdo nezvedl a já se dostal jen do hlasové schránky.
 
Nechal jsem Eddiemu vzkaz, ať mi Míla zavolá na pokoj na hotel, že mám už skutečně velké obavy. A dodatek něco o tom, že jsem si myslel, že je můj přítel.
 
Zavěsil jsem a čekal dvacet minut. Chtěl jsem, ano opravdu zuřivě jsem chtěl usnout a nemyslet na to. Chtěl jsem být přesvědčený, že mi zavolají a že se vlastně nic neděje, jen se Míla někde veselí a že by mně to de facto mělo být úplně jedno.
 
Jenže tohle nebyla Praha. A byl tu ten debilní slib jejím rodičům.
 
Ach jo, to mě zkazila ta moje práce! Tam když něco slíbím, že udělám, tak to fakt udělám - ať to stojí, co to stojí - a druhá strana o tom ví a spoléhá na to. Upřímně řečeno, tohle je systém, na kterém stojí kapitálový trh a funguje takhle nějakých tři sta či čtyři sta let.
 
No jo no, to je sice pěkné, ale člověk si musí dávat bacha, aby nedával sliby, které nemůže splnit. Přesně, jako se to teď stalo mě. Kurva práce!
 
Udělal jsem poslední pokus a znovu Eddiemu zavolal. Mobil nezvedl - upřímně řečeno, ani jsem neočekával, že to zvedne, a nechal jsem mu vzkaz i s mým telefonním číslem a s dovětkem, že jestli Míla nezavolá do třiceti minut, zavolám policii.
 
Zavěsil jsem a uvědomil si, jak moc jsem dělal ramena a že se mi vůbec, ale vůbec nechce policii volat. Přemýšlel jsem, co jim asi budu říkat a usmyslel si, že počkám až do osmi, tedy víc než hodinu, a teprve potom budu dělat virvál a zmatek.
 
Napadlo mě, jak jim budu Mílu, proboha, popisovat, jak jim se svou znalostí angličtiny vysvětlím, jak vypadá - a v tom jsem si všiml její brašny, ležící volně na stole. Napadlo mě, že by tam mohla mít nějakou svou fotku nebo něco podobného, co by se dalo uplatnit, mrknul jsem do ní - a našel tam pas.
 
V tu chvíli mi došlo, že jediné, co má uprostřed nočního asijského velkoměsta u sebe, je má stovka na telefon nebo internet. Žádný doklad nebo něco takového, vůbec, vůbec nic. Kdyby se jí něco stalo, nikdo, absolutně nikdo nepozná, o koho jde.
 
Vstal jsem, šel do koupelny a chvíli se na sebe díval do zrcadla, jak blednu strachy a rudnu vzteky. Říkal jsem si, že jestli se Míla vrátí, bude nejlepší jí prvním letadlem poslat domů. Vůbec nikdo mi to nebude vyčítat a já si tak ušetřím spoustu starostí.
 
Pekelně jsem se nasral a bušil pěstí do sloupu uprostřed pokoje, vyčítal si den, kdy mě napadlo jet zrovna s ní, ale daleko nejvíc mě štval ten slib jejím rodičům.
 
Pak jsem se uklidnil, řekl si, že jestli se něco stalo, na jakákoliv opatření je stejně pozdě a času je tak fůra, nařídil jsem si budíka na osmou a šel spát.
 
Bylo za deset minut osm, když se neslyšně otevřely dveře a dovnitř někdo tiše vešel.
 
Okamžitě jsem se probudil a instinktivně hmátl po věci, kterou bych mohl hodit, odhodil jsem přikrývku, aby se mi nepletla pod nohy a zařval strachy.
 
"Co je?" lekla se usměvavá Míla, "co se děje?"
 
"Nic," pokusil jsem se uklidnit, "jen jsi šest hodin nezvěstná a celou noc o tobě nemám jakoukoliv zprávu."
 
"Byli jsme s Eddiem na "Tops", dívali se seshora na město a bylo to fakt pěkný. Mohl jsi jít taky, kdybys nešel spát."
 
Upozornil jsem ji, že když jsem šel spát, říkala, že dopije a půjde spát taky.
 
"No a pak jsem si to rozmyslela!" řekla s úsměvem.
 
Namítl jsem, že mi o tom měla říct.
 
"Copak jsem snad nesvéprávná?" rozčílila se.
 
Snažil jsem se kontrolovat a několika slovy vysvětlit, jaký je rozdíl mezi Cebu City a Prahou.
 
"Ale vždyť jsem byla s Eddiem, člověkem, kterého dobře známe!"
 
"Kurva!" vybuchl jsem, "známe ho dva dny! A když jsem mu volal, tak jsem tě neslyšel a při dalších voláních nezvedal telefon!"
 
"Hned, jak jsi mu zavolal, tak jsme se vydali do města - a je zajímavý, že jsme měli telefon zapnutej!"
 
V tu chvíli jsem zjistil, že vidím rudě a začal řvát o tom, že se při placení uvidí, kolikrát jsem volal, že jsem měl v plánu volat policii a mám sto chutí jí přebookovat letenku a poslat domů.
 
"Tak jo!" odsekla, "tak to klidně udělej! Já si jdu vyměnit peníze a ty mi ji mezitím můžeš změnit!" zabouchla za sebou dveře a než jsem mohl cokoliv říct, odešla.
 
Teď je devět ráno a je pryč už hodinu, oproti noci však vím, že je naživu a, koneckonců, přes den jsou tu ulice bezpečnější. Také vím, že má u sebe pas a věci.
 
Sedím na posteli, psaním se snažím rozptýlit strach a nejistotu a přemýšlím, jak si zachránit dovolenou.
 

 
A sakra - teď se vrátila, protože ve směnárně měli zavřeno (jsou tam až od deseti) a ona si navíc peníze nechala na pokoji!
 
Můj ty Tondo, držte mi palce, ať při mně stojí všichni svatí! Na téhle dovolené je budu zatraceně potřebovat!
 

 
PÁTEK, 10:00, 10.3.2000
 
TERASA BYTU ŠKÁBOVÝCH, MANILA
 

 
Tak už mi je líp!
 
Jsem vyspalý a nasnídaný lovečákem, vykoupal jsem se ve Škábovic bazénu, sedím teď na jejich terase, píši a je mi fajn.
 
Dole u bazénu už hodně dlouho předstírají činnost dva metaři, k Škábovým má každou chvíli přijít služka a já doháním deníkový dluh. Už vím, proč Hanzelka se Zikmundem při svých výpravách zastavovali na několik týdnů - prostě nestíhali! Děje se totiž tolik věcí, že se deník přes den psát nedá!
 
Jen čtěte dál a uvidíte!
 

 
STŘEDA 8.3.2000 (MDŽ)
 

 
Budík mne probudil v 6.30 (tedy jako do práce) po sotva čtyřhodinovém spánku. Míla se probudila v pět (když šla spát později, nezapomeňte, že si holila nohy!) a už neusnula - časový přechod fakt těžko snáší.
 
Posnídal jsem tatranku a včera koupenou colu, Míla čtvrt tatranky (od příhody s kostí tu vlastně ani moc nejí), v baru jsem si vyzvedl peněženku, kterou jsem tam vytrousil večer (vůbec nic se neztratilo), v sedm jsme před hotelem chytli taxíka a v 7.15, přesně dle plánu, jsme na stanoveném místě potkali známého Filipovy známé, který nám zabookoval na lodi místa.
 
Pak jsme prošli check-inem, podobně jako na letišti, do odbavovací haly s klimatizací a po chvíli přes můstek na tryskový trajekt Supercat rejdařství Philippines Fast Ferry Corp.
 
Byl to přesně ten typ lodí, které jezdí mezi Helsinkami a Talinnem, s klimatizací, videem a vnitřním zařízením podobný spíše letadlu než lodi.
 
Přesně tímhle jsem oponoval, když se Míla zeptala, jestli se loď nemůže potopit. Že je vybavená tím nejmodernějším, co je v současné době k dispozici (později demonstrovali na videu - radary, termovize, GPS navigační systémy, automatické výstražné systémy, asi osm bezpečnostních východů, samonafukovací vesty i čluny atd.)
 
Přesně v tu chvíli se rozsvítila obrazovka, zjevila se písmena a hlas pravil: "Prosíme Tě, Bože, abys nám pomohl přežít tuto plavbu a požehnal tuto loď a abys ji vedl bez úhony všemi úskalími a nebezpečím..."
 
Spatřil jsem většinu cestujících tiše se modlit a v tu chvíli mne popadla obava, zda se posádka při plavbě spíše než na přístroje nespoléhá na Boží pomoc. Ale jak se ukázalo, bál jsem se neoprávněně - plavba byla naprosto pohodová, bezpečná a rychlá, přičemž za shlédnutí stála jak okolní panorámata (tropické pobřeží jak vyšité), tak i voda za zádí, kterou tryskový pohon lodi přímo vařil.
 
Během plavby se podávala snídaně - dal jsem si filipínskou Tapa, což je tvrdé hovězí maso s rýží a volským okem s kávou 3 v 1. Míla si objednala sendvič s tuňákem a klasické kafe s mlékem, dostala však úplně stejné jako já. Jak jí napadlo, tři v jednom znamená: káva, cukr, mléko (3) v horké vodě (jednom). Klasická káva je 2 v 1 (káva a cukr v horké vodě).
 
Filipínská snídaně byla dobrá, přičemž ji doplnilo video s francouzsko-americkou dětskou komedií "Madeleine", která se odehrávala někdy v třicátých letech v Paříži. Filipínci z ní byli úplně unešení a to i tehdy, když ten spratek zatočil s bohatým indickým rádžou, který se proti evropské etiketě projevil tím, že si chtěl z krachujícího církevního dětského domova udělat dům (o valnou část peněz chudobinec přišel, když Madeleine v jedné obzvlášť rozpustilé rošťárně spadla do ledové vody a řádové sestry musely platit její léčení).
 
Naštěstí jsem se nedodíval do konce, protože za hodinu a půl dorazila loď k molu přístavu Tagbilaran na ostrově Bohol.
 
Už během přistávacího manévru počalo něco páchnout. Původně jsem si myslel, že to jsou toalety, po vystoupení se však hodně rychle ukázalo, že to byly ryby z tržiště na molu - tuny a tuny mrtvých ryb v teplotě třicet čtyři stupně Celsia.
 
Míla vytáhla svůj oblíbený papírový kapesník a rychle jsme prošli okolo spousty mávajících taxikářů a chlápků s transparenty "Cesta na Čokoládové kopce!", kterým jsem ukazoval leták společnosti Island Skip Trip na znamení toho, že jsme zadaní.
 
Teď se musím taxikářů zastat, protože jak ho viděli, hned začali ukazovat "Island Skip Trip there, sir!"
 

 
Oh, shit! Je za deset minut jedenáct, Míla se zrovna probudila po dvanáctihodinovém spánku a já zjistil, že jsem ztratil e-mailovou adresu na Nurii Cugatovou, což mne sere a budete-li číst dál, poznáte proč. Z toho, co si pamatuje má fotografická paměť, by koncovka měla být @http://www.com. A předtím ncugat nebo nuria_cugat nebo tak. Pošlu e-mail na všechny možnosti a uvidí se!
 
Také mi před chvílí volal Filip, že dnes ve čtyři odpoledne přivezou chybějící zavazadlo, takže opět uvidím své ploutve, dárky a tak - přesně týden poté, co jsem je svěřil KLM! Super!
 
Ale zpět do děje!
 

 
Šli jsme po směru taxikářských paží a narazili na elegantně oblečenou, sportovně vypadající, obrýlenou Filipínku s jmenovkou "Grace", které jsem ukázal leták, představil se a potřásl jí pravicí se slovy "nice to meet you!"
 
Potřásla mi rukou, Míle rovněž, ale jen jaksi nepřítomně, ukázala na mikrobus a vrhla se do davu, aby z něj vytáhla pět dalších osob, čtyři Filipínky z bohaté rodiny z Manily a jednoho mladého Asiata, z kterého se (po rozhovoru s Mílou) vyklubal Švýcar, který byl na Filipínách na služební cestě, jeho matka byla Němka, otec Švýcar a jediného Číňana našel v pátém pokolení před sebou (přičemž si tím nebyl tak jistý). Nicméně to nemění nic na tom, že opticky jedinými bělochy výpravy jsme byli my - což se patřičně promítlo do vztahu Grace k nám.
 
Nasedli jsme do klimatizovaného mikrobusu až úplně dozadu, Grace se představila, oznámila program a nám v tu chvíli došlo, že máme celý den co dělat, takže koupání asi nebude a Míla má s sebou brýle a šnorchl úplně zbytečně.
 
První zastávka byla na "Blood Compact Marker" s pomníkem mírové dohody mezi místním náčelníkem Sikatunou a španělským konkvistadorem Miguelem Legaspim (zpečetěné krví, podobně jako přátelství mezi Old Shatterhandem a Vinetouem). Zblejsknul jsem to i s Japonci, mlsně kroužícími s fotoaparáty okolo a s unaveným psem, který si pod stolem s mírovou dohodou hledal útulek před sílícím sluníčkem.
 
Grace se s námi dala do řeči. Zeptala se, odkud jsme, my řekli, že z České republiky, a ona se pochlubila, že jí zná, neb tam bylo mistrovství světa v basketbale a nějaký basketbalista, jehož jméno zapomněla, si vzal místní miss (jejíž jméno rovněž zapomněla). Grace je nepochybně velkým fanouškem basketbalu a možná, že i bývalou hráčkou (košíková je tu druhý nejoblíbenější sport - hned za kohoutími zápasy). Pokud jde o její historku, nechtěli jsme jí kazit radost a říkat, že si nás asi spletla s Litvou, Chorvatskem či Jugoslávií.
 
Projeli jsme okolo strážní věže Punta Cruz, postavené potomky Legaspiho konkvistadorů proti potomkům náčelníka Sikatuny (tehdy však označovanými za muslimské piráty) k další zastávce, kterou měla být továrna (Filipem vtipně, leč trefně označená za chýši) na výrobu nožů.
 
Ovšem nikdo v ní nepracoval, jak se Grace dozvěděla, když seřvala usmívající se a poposedávající dělníky, protože nešel proud.
 
Grace z předního sedadla právě vysvětlovala princip továrny, když se Míla zeptala, zda bychom si jí nemohli prohlédnout zblízka.
 
"Vy byste se chtěli podívat?" zeptala se Grace.
 
"Samozřejmě!" vykřikli jsme a společně se Švýcarem jsme vypadli ven.
 
Teď jsme ovšem pochopili, proč se ostatním nechtělo. Byli postarší, a tak jim vystupování trvalo dlouho, přičemž bylo třeba asistence Grace i řidiče při neustálé obavě, že někdo z nich zemře.
 
Vystoupili jsme, pozdravili usměvavé domorodce a hned se zjevil postarší chlapík, který nám počal nože prodávat. Dívali jsme se na ten nejlevnější s nálepkou "Pesos 150" a vyrytým nápisem "Ostrov Bohol", o kterém prodejce prohlásil, že je k mání za 100 pesos (nejspíš 150 neuměl vyslovit).
 
Koupili jsme každý jeden, chýši vyfotili i s personálem a vrátili se do mikrobusu.
 
Pokračovali jsme dál přes borovicový les, který tu v padesátých letech vysázeli skauti v rámci nějaké politické propagační akce. Grace se nad tím rozplývala, Filipínky se o to živě zajímaly, nám to připadalo banálně normální. Teprve Filip nám prozradil, že je to tady veliká zvláštnost, neb borovice v těchto polohách normálně nerostou.
 
Cesta pokračovala do kopce a vzadu v mikrobuse začalo být horko. Klimatizace totiž byla jen vpravo, po levé straně (kde jsem seděl já) nebylo nic.
 
A pak přišli tarsiéři - nejmenší opice na světě. Jsou to sice noční tvorové, ale tak velká rarita, že je ukazují turistům přes den. Byli fakt děsně mrňaví, šedí, s velkýma vykulenýma očima, ovšem strašně hbití, plaší a pochopitelně roztomilí. Snímali jsme jednu fotku za druhou (na rameni, v rukou i při úsměvu - když Míla strčila hlavu s fotoaparátem do klece, řekla "Smile!" a pak to zblejskla), přičemž zřízenci, když viděli, jak velký o ně máme zájem, hmátli po cvrčcích, které schovávali v ohrádce, aby nám ukázali, jak se tarsiéři krmí. Zaživa crčka nabodli na klacek a ještě stále žijícího nabídli opičce k sežrání. Vyfotili jsme to, ale když nám nabídli, jestli si to nechceme vyzkoušet sami, Míla odmítla a ani já neměl do napichování hmyzu příliš velkou chuť.
 
Poté jsme znovu vlezli do vozidla a pokračovali výš a výš. Cesta se zhoršila, přibylo zatáček (do kterých šofér najížděl tak, že houknul a přidal plyn, aby měl nebezpečný úsek co nejrychleji za sebou) i výmolů na cestách, na silnici se objevila rýže (kterou tu místní sušili a motoristé se jí vyhýbali), horko bylo čím dál větší a mně se chtělo spát.
 
Následoval místní trh představovaný řadou dřevěných budek, kde jsem si koupil vodu v zapečetěné láhvi k pití (Míla měla láhev už od včerejška) a průvodkyně každému z nás pořídila místní specialitu - sladkou tyčinku z rýže, ananasu a banánu, zabalenou do banánového listu. Míla mi dala ochutnat a já okamžitě poznal, že tohle není moje parketa.
 
Snažil jsem se rychlým pohybem na trhu Grace vyhnout, ale nepodařilo se - chytla mě při nastupování do vozidla a já neměl odvahu odmítnout.
 
Usmál jsem se, řekl "děkuji mnohokrát", posadil se dozadu, zakousl se - a zkazil si žaludek.
 
Rozjeli jsme se. Výmolů na cestě přibývalo, díry se prohloubily a drncalo to tak, že jsem měl obavu, že se mi utrhnou prsa.
 
Přemýšlel jsem, jak velké obavy může mít Míla a nenápadně jsem se jí na to optal.
 
"Bolí to," přiznala, "mám dojem, že mi rupne podprda!"
 
Z boholských vesnic stojí zvlášť za pozornost školy, budované v koloniálním stylu, takže vzhledem připomínají spíše kasárna. Na každé z nich visí nějaké politické či propagační heslo, z nichž k nejlepším patří vzkaz velmi špatně placeným učitelům - "Buď pyšný, že jsi učitel - tvoříš budoucnost!"
 
Pak přišly Čokoládové kopce - neuvěřitelné kupolovité útvary, dle Moon i Grace tvořené z korálů (či obřích slz, protože jsou slané). Je jich strašně moc, prý 1268, a když vystoupíte na vrchol v Chocolate Hills Resort, máte je náhle všude kolem sebe, až kam oči dohlédnou.
 
Bylo jaro a tak byly zelené, v létě však tráva vlivem slané vody zhnědne - proto Čokoládové kopce.
 
Udělali jsme pár záběrů a sestoupili zpět, kde jsme v suvenýrech pořídili trička a Míla vějíř, v restauraci jsme koupili pohlednice, já čtyři, Míla pět. Protože známky neměli, poslal jsem pohledy večer z hotelu (stejně jako patetickou várku předešlý den).
 
Za půl hodiny nás naložili do vozu a vydali jsme se zpátky. Znovu to s autem třáslo, navíc však bylo poledne a největší horko. Snažil jsem se spát a přitom jsem se automaticky natahoval ke klimatizaci, jak kapr lapající po vzduchu - přičemž mě Míla obvinila, že se na níistrašně lepím. Bodejť by ne, když seděla přímo u větráku!
 
Bylo půl druhé, když nás dovezli do říčního přístavu na řece Loboc, přesadili na člun a počali servírovat oběd - ryby na tři způsoby, kuře na roštu, zeleninovou omeletu, rýži, kokosové mléko a dle výběru kolu, pivo či cokoliv jiného. Pro mě pivo, samozřejmě, pro Mílu také a ještě jí z kokosu vydlabali dřeň a udělali koktejl, o kterém česky prohlásila, že se zřejmě nestane jejím oblíbeným pitím. No, kdybych nebyl pošramocený jízdou, tyčinkou a vedrem, také bych si užíval.
 
Pluli jsme po proudu okolo břehů porostlých palmami a ojedinělých vesnic v typicky tropickém stylu - a nade mnou stála Filipínka, čeřící vzduch pomlázkou, aby mi nebylo vedro. Připadal jsem si tak trochu jako hlavní hrdina "Srdce Temnoty" od Josepha Conrada, ale už jsem si za těch pár dní tak nějak zvykl. Teď už si jen říkám, že kdyby nade mnou nestála, byla by nejspíš nezaměstnaná a měla by problémy, jak neumřít hlady.
 
Příroda okolo byla hodně podobná té z Coppolovy "Apocalypse Now" - musím se podívat, jestli se nějaké záběry netočily na Boholu.
 
Po dvou hodinách naprosto pohodové jízdy jsme dorazili k ústí Lobocu a po půlhodině krizové situace (kdy se na jednom z člunů nějakému Japonci udělalo z ryby špatně a sháněla se pro něj pomoc, takže zřízenci nemohli pomáhat našim Filipínkám přejít po úzké lávce) jsme se přemístili do mikrobusu a Míla si se mnou vyměnila místo. Situaci bez čerstvého vzduchu však nesla statečně a nelepila se na mě!
 
Cestou zpět jsme se stavili v kostele Baclayan, postaveném jezuity v roce 1595 a během posledních dvaceti let devětkrát vykradeném.
 
Před kostelem probíhalo pořadové cvičení mládeže (obou pohlaví) ve vojenských uniformách s dřevěnými napodobeninami pušek. Stáli tam ve vedru pod žhavým sluncem a čekali, až si jejich velitelé (stejně jako učitelský sbor a rodiče schovaní ve stínu v budovách či pod slunečníky) uleví velmi květnatými proslovy. Občas někdo bouchnul do bubnů, zařval dlouhý pozvolný vojenský rozkaz a celá pečlivě vyrovnaná formace se hnula o pár metrů kupředu.
 
Podle toho, co jsem pochopil z projevů, se jednalo o tryznu za dvanáct mrtvých policistů, zabitých povstalci minulý týden, a přehlídka měla partyzány přesvědčit, že pro boj s nimi roste v Baclayanu další generace.
 
Díval jsem se na to frustrovaně se Švýcarem, kterému jsem se svěřil, že to snad není možné.
 
"Vy jste asi nebyl v armádě, že?" zeptal se Švýcar, tedy obyvatel země, kde v milici slouží úplně každý muž několik dní v roce.
 
"Nebyl," přiznal jsem se.
 
"Kdybyste byl," pravil, "poznal byste, že tohle možné je!"
 
Namítl jsem, že tihle vojáci a vojandy jsou strašně, strašně mladí, ale nikoho to nezajímalo.
 
Pak proslovy konečně skončily, někdo udeřil do bubnů a dětská armáda utekla k rodičům do stínu, pušky nechávajíc tam, kde stály naposled.
 
Kostelem nás provázel průvodce, kterému jeho povolání dělalo očividně radost. Byl schopen vysvětlit cokoliv (a také to dělal), ukazoval na každou věc, řeč provázel posunky a zuřivě přitom gestikuloval.
 
"Tohle je trombón, ano, to je trombón a do něj se fouká - tudy. A tady má klapky a na ty se hraje. Takhle a takhle... Jenže, bohužel, klapky někdo ukradl."
 
"Piáno, tohle je piáno, ano, skutečné piáno! Klávesy jsou ze slonoviny, ano ze slonoviny. A slonovina je drahá, protože sloni tady nežijí, že? Akorát v Manile v ZOO, jinak nejbližší jsou v Thajsku a Malajsii, to jsou sloni indičtí. Pak jsou ještě sloni afričtí a ti žijí v Africe a mají jiné uši! Takže k výrobě piána museli Španělé dovézt klávesy až z Indie nebo z Afriky! Fantastické, že? Teď tu však bohužel žádné klávesy nejsou, protože je někdo ukradl."
 
"A tady je truhlice na poklady. Celá ze železa, do ní dávali Španělé peníze, podívejte se, jak je těžká a jak je nesnadné ji otevřít! Teď však uvnitř žádné peníze nejsou, všechno bylo ukradeno!"
 
"A tady," ukázal na skříňku se svatou trojicí a rozbitým sklem, slepeným lepicí páskou, "je zázračný oltář se svatou trojicí!
 
Za druhé světové války do něj spadl granát a jaký zázrak - nevybuchl! A podívejte se, jak je sklo roztříštěné a ze svaté trojice nikdo neporušený! A pak jedné noci jedna ze sošek zmizela! Nikdo nevěděl, co se přihodilo, co se mohlo stát! A pak náhle zázrak - o pár dní později se neporušená objevila v oltáři!"
 
Za povšimnutí stála i dřevěná soška jednoho ze svatých (bez zcizeného prstu na ruce), kterému mohli kuřáci pohladit dlaň a když si pak otřeli krk, vyhnuli se nebezpečí rakoviny. Všechny Filipínky si krk otřely a tak jsem vyzval Mílu, aby to udělala rovněž. Nechtěla (protože nekouří) a tak jsem protirakovinovou léčbu podstoupil sám. Teď si Erik s Kočusem můžou hulit o stošest, já jsem mimo nebezpečí!
 
Prohlídka skončila, my v návštěvní knize nechali pochvalnou zmínku o průvodci ("nejlepší průvodce, jakého jsme kdy potkali") a odskočili si na záchod. Já vstoupil na toaletu, přesvědčil se, že chybí papír, splachuje se vědrem a hned vycouval zpět. Míla neměla na vybranou a tak zůstala, utřela se kapesníkem a kousl ji komár.
 
Chvíli jsme uvažovali, jestli je malarický nebo ne (očividně se narodil ve vědru) a pak jsme si řekli, že vše ukáže až čas (zdá se, že nakažený nebyl).
 
Naložili nás do mikrobusu a odvezli do Tagbilaranu, kde nám chtěli ještě vnutit nějaké suvenýry, ale koupili jsme jen pár pohledů. Pak jsme odjeli na terminál, kde Grace obstarala rezervace.
 
Chvíli jsme čekali, psali pohledy a já ještě jednou zkusil toaletu - ale opět jsem neměl štěstí na papír.
 
Na cestě zpět jsme seděli vedle Švýcara, na videu šla hongkongsko-americká "Rush Hour" s Jackiem Chanem bez jakýchkoliv titulků (tedy v čínštině a angličtině) a já si se Švýcarem pokecal, jaký je Chan skvělý herec. Vůbec na Jackieho Chana se v Asii chytne většina obyvatel, protože je pro ně stejně slavný jako pro bílé Schwarzenegger, Stallone, Bruce Willis a John Travolta dohromady.
 
Tudíž díky, Dobeši, Pavlovský, Kopřivo, za vaše instruktáže, fakt se hodily!
 
Zatímco já konverzoval se Švýcarem a psal deník, Míla pospávala v prázdné řadě za námi, kde si přeležela nohy a spustila hádku na téma, jestli, když při vystupování chvilku počkáme, to bude nebo nebude v pohodě (samozřejmě to bylo v pohodě, jak jinak).
 
Vyšli jsme z terminálu, prošli přístavem a venku chytli taxíka (je to levnější, ušetří se entrance fee, kterou taxikář musí platit, což se samozřejmě projeví na ceně). Bylo 18:50 a my měli s Eddiem sraz v 19:00 v hotelu.
 
Řidič však jel ve večerní zácpě tak divoce a agresivně, že Míla občas zavírala oči a já se divil, jak úzký prostor v šedesátikilometrové rychlosti občas stačí k průjezdu.
 
V každém případě jsme přijeli deset minut po sedmé a Eddie s Dannym na nás (navzdory filipínskému zvyku nedochvilnosti) už čekali. Požádal jsem je, jestli by nepočkali ještě půl hodiny, oni řekli O.K. a bylo to.
 
K Cugatovým jsme se přemístili taxíkem (když Eddie s Dannym v karaoke baru nakoupili pití - dvoulitrovou skleněnou láhev piva a dvě koly) a tam už na nás čekaly starší dámy a stoly plné jídla.
 
Po přivítání se paní Cugatová neopomněla pochlubit fotografií, kde byla Nuria (ta, co byla v ČR a znala slůvka pomeranč, grep a děkuji) dekorovaná za Miss Filipíny. Chvíli jsem se na to šokovaně díval, pak mi to došlo úplně celé a podlomila se pode mnou kolena.
 
"Panebože!" uvědomil jsem si, "já tančil s Miss Filipíny!"
 
Představoval jsem si, kolika lidem se to kdy podařilo a byl jsem na sebe (asi dost nezaslouženě) hrdý.
 
Pak, když se Nuria objevila (myla v kuchyni nádobí), pořád jsem se na ni usmíval a kormidloval směrem k ní. Nakonec se mi podařilo dostat se s ní do řeči, dozvěděl jsem se, že se účastní několika humanitárních akcí, během kterých prodává lidem věci vyrobené městskou chudinou. Pak mi výrobky ukázala (nejpozoruhodnější byl košík na ovoce, vyrobený ze skartovaných telefonních seznamů a prodávaný za 40 pesos) a nabídla, jestli si nechci nějaký koupit. Samozřejmě, že jsem chtěl!
 
Docházely mi sice peníze (Míle došly už odpoledne), přesto jsem u ní utratil stovku, kdy jindy a komu jinému se něco podobného poštěstí?
 
Dozvěděl jsem se, že učí na univerzitě a má plat 18 - 20 tisíc pesos, s kterým si však občas těžko vystačí. Problémy činí už samotný nákup ovoce, které je tu (až na kokosy) poměrně drahé - banány jsou například u nás levnější než tady. Také jsem se dozvěděl, že minimální mzda na Cebu je 140 pesos denně, ale lidé většinou berou i méně (v Manile je to 300 pesos, ale pár milionů lidí nemá ani to). Bankovní manažeři mají prý měsíční plat 50 - 60 tisíc pesos, což mne potěšilo - berou méně než já.
 
Nicméně, soudě podle vlastních zkušeností, musí být Filipíny pro Filipínce strašně drahá země!
 
Setkal jsem se rovněž s majitelkou nějaké textilní továrny (ta mi vyprávěla tu historku o nezvěstném Evropanovi ze Světové banky) a rovněž s mladíkem zvaným Bingo (střední jméno, v jeho rodině všechna střední jména musí začínat na B.), o kterém tvrdili, že pracuje jako lékař v Austrálii.
 
Jídlo bylo senzační - palačinky se zeleninou, nachos s omáčkou, křupky s vepřovou příchutí, sendviče a ovoce. Pil jsem pivo, co jiného?
 
Okolo desáté hodiny večer jsme se přemístili zpět do karaoke baru. Při cestě Bingovým automobilem jsem v bankomatu Hong-Kong and Shanghai Bank Corporation vyzvedl deset tisíc pesos. Když strojem na prázdné ulici rachotil průměrný filipínský plat, měl jsem trochu strach, i když za rohem stál Bingo a policista.
 
Večer v karaoke baru byl dost podobný tomu předchozímu, takže zase byla Škoda lásky v mém podání (i když Nebesa vědí, že jsem chtěl zpívat Lumber Jacka, ale toho tu nikdo nezná - asi by byl dost pobuřující) a fůra sentimentálních šlágrů 50. - 70. let se Sinatrou v čele.
 
Připadalo mi to poněkud nudné, de facto jediné, o co jsem se celý večer snažil, bylo tančit s Nurií či její krásnou sestřenicí Laarni. Přesto stojí za pozornost několik věcí:
 
a.) když měla Míla zpívat, zjistila, že to, co by chtěla, nejsou hudebník a jeho yamaha schopní zahrát. Posadila se tedy k přístroji, spustila "Hledám dům holubí!" a postupovala ve svém repertoáru dál a dál až k "Ovčáci čtveráci". Já překládal - báječný úspěch!
 
b.) Nuriina sestřenice Laarni mě učila sambu se slovy: "One, two, three and tuuurn around!" Laarni (která pracuje jako recepční v hotelu) je mladá a sama o sobě dost pěkná, ve svém úsilí naučit mě tančit však byla vyloženě půvabná. Okamžitě jsem se do ní zamiloval! Její adresa je Laarni Pelaez, 321-B Acacia Street, Lahug Cebu City, Philippines, Code 6000 a e-mail prý Laarni@yahoo.com (zkoušel jsem to, ale nefunguje).
 
c.) Když se tančilo nějaké disco, do kterého se mi fakt moc nechtělo a paní Cugatová mě pobízela, abych zatančil, znovu jsem zkusil svoji fintu s diskotékou, jako hlásnou troubou komunistického režimu. Paní Cugatová se mi bleskově omluvila.
 
d.) Oproti tvrzení Moon je strašně těžké Filipínce na něco pozvat. Nabízel jsem, že celému baru zaplatím panáky, ale nikdo nic nechtěl. Teprve, když jim Míla (na můj popud sdělila), že je to starý český zvyk a ten, kdo odmítne, hostitele urazí, dali si říct a objednali si pivo a víno. Za večer jsem platil něco okolo dvou tisíc pesos.
 
e.) V baru byl tentokrát ještě jeden postarší běloch, okolo kterého poskakovala hezká, výrazně nalíčená dívka v sexy oblečku. Mysleli jsme si s Mílou, že je to prostitutka, jak se však ukázalo, byla to sestra majitele baru (organizuje tu občas zábavu místo Dannyho), s kterou jsem se celkem slušně pobavil. Po půlnoci přišla ještě majitelova dcera, mladá a půvabná, s kterou byla také celkem sranda.
 
f.) Emoce Evropanů jsou pro Asiaty stejnou záhadou, jako pro nás jejich. Když Danny zpíval popáté či pošesté "skutečně poslední píseň na rozloučenou", Míla ho poslouchala a přitom hleděla na dno své koly s rumem, sdělila mi s dojetím majitelova dcera, že Míla pláče. Naopak, když jsem měl odhadnout, kolik let je Eddie Legaspimu, tipoval jsem 30-34 a to jenom proto, že jsem zaslechl, jak se baví s Mílou, že je starší. Ve skutečnosti mu bylo dvaačtyřicet a zrovna vdával svoji dceru.
 

 
Okolo druhé se bar vylidnil, mne to přestalo definitivně bavit, vstal jsem a řekl, že jdu spát. No a pak následovala ta nezapomenutelná noc, jež mi dala poprvé v životě ochutnat, co je to opravdový strach.
 
Michal Špaček (soutěžní příspěvek)

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz