reklama

 
banan webhosting

Filipínský deník II: Další příkoří

Druhý díl našeho seriálu z cesty na Filipíny se bude z velké části opět odehrávat v letadle. A ani tentokrát nepůjde o procházku růžovou zahradou. Zatavíme se ale také v Malajsii a v samém závěru se dočtete, jak je to s filipínskými policisty a jak s filipínským jídlem.
 

 
SOBOTA 4.3.2000
 
Míla se probudila s těžkou kocovinou v osm hodin ráno. Já zvolil pre-emptive strike už včera večer a tak jsem byl celkem v pohodě - pokud se dá jako pohoda brát, že jsem se probudil v šest a už jsem neusnul.
 
V noci byla pěkná bitva. Oba dva jsme vyhrožovali, že jsme pěkní rváči a to jsme také byli. Já ukořistil pokrývku, kterou jsem si k sobě přetáhl skoro celou, Míla postel. Zatímco já se balil do pokrývky, Míla ve spánku rotovala a vytlačovala mne z postele ven. Když se probudila, spala na letišti téměř napříč.
 
Chvíli jsem psal deník, pak se Míle zvedl žaludek a řekla, že to musí zajíst. Sjeli jsme výtahem na snídani a chvíli debužírovali. Byla snídaně typu švédský stůl a měli fůru džusů a to mne dostalo z nejhoršího. Zjistil jsem, že se trochu třesu.
 
Pak jsme se vrátili na pokoj, Míla se vyzvracela a šla spát, zatímco já psal.
 
Teď je půl dvanácté, Míla je vysprchovaná a já se k tomu chystám hned, jak dopíšu.
 
Zaplatíme (jsem zvědavý, budu-li platit porno a minerálku) a dle průvodce, kterého jsme ukořistili v hotelu, si prohlédneme Amsterdam. Máme přeci dovolenou a byl by hřích tuhle příležitost nevyužít!
 
Navíc to tu Míla trochu zná, neb ještě jako studentka AG Štěpánská Amsterdamem kdysi projížděla.
 
Přesto však doufám, že o tom, co se v sobotu stalo, budu psát už v letadle.
 

 
SOBOTA 4.3.00, 22:55 AMSTERDAMSKÉHO (23:55 UKRAJINSKÉHO) ČASU
 
BOEING 747-400 ""RIO DE JANEIRO"" SPOLEČNOSTI KLM, SEDADLO 37B (prostřední - jak jinak?)
 
Takže to nakonec vyšlo a skutečně sedíme v letadle! Byly samozřejmě trochu problémy (jak by s KLM také nebyly?) a bylo zpoždění. Sedíme na křídle, nedaleko bezpečnostního východu a nedaleko záchodu, což nám poskytuje neobyčejné vzrušení a možnosti pohledu do tváří lidí, kteří zcela jasně čekají frontu (a je vidět, že spěchají), nicméně dělají, jakoby nic.
 
Míla sedí po mé levici u okna, zatímco vpravo sedí mladá Švédka a luští křížovku očividně dámského časopisu. Dále vpravo jsou sedadla pro čtyři, nicméně lidí je tam šest, neb v nosítkách ke stěně leží přišpendleny malé děti. Ještě dále vpravo jsou další tři místa, čili, celkem nás v jedné řadě sedí či leží dvanáct. Pěkné číslo!
 
Přelétáme Don a každou chvíli budeme v Rusku. Jak mi tvrdí obrazovka nad hlavou, letíme v desetitisících metrech rychlostí 990 kilometrů v hodině, tedy nejméně s padesátikilometrovým větrem v zádech (neb 940 kilometrů v hodině je maximální rychlost letounu, jak jsem se dočetl v příručce s televizním a rozhlasovým programem). Venku je mínus šedesát a navádí nás Rostov na Donu (který nás převzal z Vilniusu).
 
Teď nás vyzvali, abychom zavřeli okna, neb na křídle se chystá tančit pan Tau. Chlapík přede mnou sklopil sedadlo a chystá se mi zlomit nohy - Míla je už má asi zlomené.
 
Teď nebudu chvíli psát, neb si musím nafouknout polštářek okolo krku, dokud mám ještě možnost dostat se ke kapse v sedadle. Až mi chlápek zlomí nohy, bude mi k ničemu.
 
Tak jsem si ho nafouknul a erární polštář uvolnil Míle. V palubní televizi jde zrovna James Bond a jeho ""Jeden svět nestačí"". Kdybych ho neviděl, asi bych se díval, takhle jsem si přepnul sluchátka na šestý kanál (klasickou hudbu) a snažím se na detonace v obrazovce nereagovat.
 
A ještě jedna věc - slíbili mi donést třetí červené víno, ale vyprdli se na mě. A navíc mi došla náplň v propisce!
 
No a co - hlavní je, že letíme a to je dobře!
 

 
Přes den jinak pohoda.
 
Porno v hotelu Sheraton jsme neplatili, zato jsem při vytahování minerálky možná zavadil o červené víno, takže se mi k ceně přičetlo i ono. Ale naštěstí si toho Míla všimla a zrušili jsme to.
 
Také se v ceně objevily daně, DPH i místní, takže cena stoupla na 337,60. A protože jsem byl grant, zaokrouhlil jsem to na 350 NLG. Ale protože jsem pořád ještě měl kocovinu, neurony mi nějak vypověděly službu a já nebyl na účtence kreditní karty schopen vypočítat, jak velké je vlastně spropitné.
 
Teď mě napadlo, že jsem ještě nepopsal sprchy v hotelu Sheraton. Je to skvělá technická hračka, která má sice dva kohouty, jako každá normální sprcha, nicméně jedním se reguluje teplota a druhým proud vody. Není to zdaleka tak jednoduché, jak se zdá, a napoprvé se vždy buď opaříte nebo polijete pěkně ledovou vodou.
 
V recepci hotelu jsme nechali Mílin batůžek a vydali se do centra.
 
Jak jsme několika dotazy zjistili, z letiště je to nejlepší vlakem do stanice Amsterdam Central Station, přičemž za zpáteční jízdenku jsme platili 24 NLG. Platil jsem včera vybranou stovkou, prodavačka chtěla drobné, já neměl, ona se mi podívala na bundu a vyčítavě řekla: ""vždyť jste bankéř - a to nemáte drobné?""
 
V tu chvíli jsem si uvědomil, že zelená holandská bunda ABN Amro tu nejspíš působí jak pěst na oko - asi jako kdybych po Praze chodil v bundě České spořitelny.
 
Vlaky mají v Amsterdamu parádní a spolehlivé. Z letiště jezdil každých deset minut jeden a v centru byl za dvacet minut. Zatímco jsme jeli, Míla v průvodci, odcizeném v hotelu, vybírala cestu.
 
Když jsme však vystoupili, byla taková zima, že jsme se místo procházky po městě raději rozhodli vyrazit vytápěnou lodí na okružní cestu po kanálech. Koupili jsme celodenní jízdenky po 25 NLG a zvolili nejdelší možnou trasu.
 
Byla to paráda i s anglicko-nizozemským komentářem. Dozvěděl jsem se, proč jsou v Amsterdamu budovy tak nízké (protože se staví na bahnito-písčitém podkladě), že v přístavu je voda sladká (ačkoliv jsme si dle vln mysleli, že plujeme na moři) a že je tam na pět tisíc hausbótů, řada z nich s elektřinou, plynem i tekoucí vodou.
 
Viděl jsem starý přístav, dům Anny Frankové, Říšské muzeum, operu i ""Pánský kanál"" Herrengracht se sídly pojišťoven a bank.
 
Ke konci to už byla trochu nuda a také chlad zesílil, takže po přistání u nádraží jsme místo na další cestu šli raději něco pojíst.
 
Minuli jsme muzeum sexu s neustálými frontami, třesoucí se Míle v zelené bundě s kapucí nějaký černoch nabídl extázi a kokain a pak jsme zašli do pizzerie hned vedle voskového muzea Madame Tussaud.
 
Jedna zajímavost - na výběr bylo malé, střední a velké pivo. Dal jsem si velké a přinesli mi půllitr Heinekena. Míla si dala malé a dostala Heinekena v dvoudecce!
 
Její žaludek prožíval celý den neustálý boj. Nejprve mu bylo špatně, pak se po velmi ostré pizze ""Atomica"" trochu zotavil, než ho závěrečné capuccino dostalo do původního (tedy špatného) stavu.
 
Vůbec, pokud šlo o alkohol, nebyla s ní celý den žádná sranda, k večeři si dokonce dala jen džus s minerálkou!
 
Byla však sranda, alespoň, když došlo na jazyky. Ukázalo se totiž, že obsluha v pizzerii je italská (lépe řečeno, byli to Siciliáni) a tak si Míla v Amsterdamu na cestě na Filipíny objednala v jejich mateřštině. Pak nastal trochu problém, protože personál si odvodil, že umím italsky také a vystačit s pouhým slůvkem ""grazia"" se ukázalo být lingvisticky trochu obtížné.
 
: Před pátou jsme zaplatili (53 NLG, které jsem zaokrouhlil na 55) a vydali se na vlak. Na nádraží jsme dorazili v pět, vlak jel v 17.02 a tak jsme si trochu zaběhali. Nicméně stihli jsme to a sedli si na provizorní sedačky u dveří.
 
Na zpáteční cestě přistoupila dvojice veselých a velmi hlučných, trochu barevných Holanďanů, která si sedla přímo naproti nám. Míla navrhla, abychom si přesedli někam jinam, ale já namítl, že by to bylo podezřelé a musíme tu tedy zůstat. Nicméně dopadlo to dobře - Holanďané se nás lekli a vystoupili dřív.
 
Pak je vystřídal postarší Nizozemec, mrkl na mou bundu, přečetl si nápis na ní a okamžitě zvolal: ""De bank - de bink - bingo!"", čímž odhalil záhadu, nad kterou jsem si lámal hlavu od té doby, co jsem jí na golfu na Karlštejně ukořistil.
 
Na letišti jsme koupili pohledy a známky - Míla jedny, já obvyklé čtyři (Janě Havlové do Komerční banky, do práce, domů a panu Litošovi - Malinovi, pražské spectrácké spojce).
 
Při odbavování jsme skutečně dostali letenky a potřetí nám potvrdili, že naše zavazadla poletí s námi. No, jsem na to zvědavý!
 

 
Teď roznášeli pití. Objednané víno jsem samozřejmě nedostal, jenom vodu. Když nad tím přemýšlím, KLM je vlastně takový reverzní Kristus, který víno mění na vodu. Bůh je však spravedlivý a tak jsou ve ztrátě a mají finanční problémy. A ještě něco, jejich slogan je Reliability Worldwide! Když vezmu v úvahu, co všechno nám vyvedli (a ještě se asi chystají provést), jsou to fakt ďábli!
 

 
Hodně srandy jsme si užili při průchodu pasovou kontrolou. Šokovaný celník v EU nám totiž minulý den večer nedal vstupní razítko a celnici (tedy ženské pracovnici celního a pasového oddělení) při odchodu nešlo do hlavy, jak jsme se mohli do Amsterdamu dostat. Pražské razítko z Ruzyně nestačilo, naštěstí však zabrala na palubní lístek Praha-Amsterdam a pustila nás dál.
 
U brány jsme narazili na naše německé kolegy z minulého dne. Zeptal jsem se, jestli měli pěkný den a jejich anglicky hovořící mluvčí velmi sarkasticky odvětil, že ano, neboť ho celý (včetně noci) strávili na letišti.
 
Reverzní Kristus pak nevěděl, jak na nás, tak alespoň zařídil zpoždění, jenže to jsme od něj čekali, takže nás nepřekvapil.
 
Také jsme při vzletu prolétli bouří a Mílu vyděsil blesk, jenž zasáhl křídlo. Naštěstí jsem ho neviděl.
 
K večeři byla vegetariánská lasagna (jídlo bylo na výběr, ale těsně před námi ostatní druhy došly. Míle lasagna trochu páchla a Švédka po pravici z ní také neměla moc velkou radost), dvě bulky (ale jenom pro mne - Míle při natahování se po druhé letuška ucukla s tácem) a dvě láhve červeného vína (třetí proměněno na vodu).
 
Okolo už všechno zhaslo, v televizi řádí Bond a všichni chtějí buď se na něj koukat nebo spát. Musím tedy zhasnout.
 
Doufám, že se nám zítra podaří přistát a epizoda s KLM konečně skončí. Už teď jsem si jejich frequent flyer program ""Létající Holanďan"" (Flying Dutch) přejmenoval na ""Bludný Holanďan"".
 
A ještě jedna veselá historka z dnešního dne, na kterou jsem si vzpomněl - v Sheratonu mají tak hezky umyté skleněné dveře, že jsem jimi při odchodu málem prošel skrz naskrz.
 
Ale to už je skutečně všechno. Je za deset minut půl jedné ráno středoevropského času a já musím končit.
 
Happy Landing!
 

 
PONDĚLÍ 6.3.2000, 12:20 FILIPÍNSKÉHO ČASU
 
93 XAVIER ROAD, GREENHILLS, SAN JUAN DISTRICT, METRO MANILA (tj. byt pana Škáby)
 

 
KLM jsou machři!
 
Nevím, jestli je kumulování problémů jejich druhou přirozeností nebo si na nás zasedli, popřípadě se vyžívají v hrátkách s cestujícími dle schémat shakespearovského dramatu, v každém případě je možné říci jedno - s KLM nikdy neříkej nikdy!
 

 
NEDĚLE 5.3.2000
 
O Boeingu 747 můj bratr, který jím nikdy neletěl, prohlásil, že v něm strávím čtrnáct a půl hodiny na sedačce Karosy. Myslím, že neměl tak docela pravdu.
 
Sedadlo v jumbo jetu je trochu pohodlnější, nicméně trochu užší, takže je při jídle skutečně nutné držet lokty u těla - pokud sousedovi nechcete převrhnout čaj či kávu. Ze stejného důvodu se mi zdálo značně pochybné servírovat nůž - já si v pohodě vystačil s jednou lžicí.
 
Letěli jsme přes SRN, Polsko, Bělorusko, Ukrajinu, Uzbekistán a Afghanistán. Skutečně jsme letěli přes Kábul a údolí Pandšír - přes epicentrum celé té jejich občanské války, dovedete si to představit? Na jedné straně zakopaní hoši šáha Masúda, na druhé mladí studenti z Tálibánu, obě strany vybavené letectvem a protiletadlovými zbraněmi (co tu zbyly od Rusů a čínských, egyptských, britských a amerických dodávek) a nad hlavou jim svištíme my!
 
Z Afghanistánu přes Pakistán, Indii, Bengálský záliv, Maledivy podél barmských hranic přes Thajsko a Malajsii do Kuala Lumpur. Vzpomínám si, jak jsem si před takovými patnácti šestnácti lety prohlížel atlas a ty země se mi zdály neuvěřitelně exotické. Tuhle noc jsem přes ně přefrčel - no a co?
 
Noc byla úžasná, mohl jsem spát tak dvě či tři hodiny. Vždy, když se mi podařilo usnout, dala mi bodyček švédská sousedka nebo se za mnou zvedla Číňanka a buď mne kopla do zad nebo ohnula sedadlo, popřípadě, měla-li více štěstí, šáhla mi na hlavu.
 
Asi dva metry nade mnou svítila obrazovka s letadlem, jeho trasou, současnou pozicí, navigační stanicí, rychlostí, výškou, urazenou a zbývající vzdáleností, časem příletu a aktuálním časem v místě, nad kterým přelétáme (kromě časů vše bilinguálně - v angličtině a holandštině, v metrech, kilometrech, stopách i mílích). Údaje okolo druhé hodiny ráno vystřídal americký film ""Do not disturb!"" o devítileté němé dívce jménem Melissa, kterou po Amsterdamu pronásledují dva zabijáci tak dlouho, dokud je neoddělá a nezdemoluje přitom půlku města.
 
Samozřejmě, že zvuk šel do sluchátek, které jsem neměl, ale když dva metry nad vámi exploduje elektrická ústředna a dívka v pyžamu při útěku před chlápkem s pistolí a garetou skáče ve výtahové šachtě z kabiny na kabinu, oči prostě nezavřete, to vám garantuji!
 
A když je zavřete, přesto, že máte černé brýle (aby mi nebylo vidět do očí a personál neobtěžoval) a čepici s kšiltem staženou hluboko do čela, stejně se k vám v půl třetí ráno nakloní letuška a optá se, jestli nechcete zmrzlinu nebo aspoň polévku. Chtěl jsem zmrzlinu, samozřejmě - a Míla mi pak vyčítala, že jsem ji na ni nevzbudil.
 
A když film skončí a Vám se podaří usnout, objeví se znovu mapa s blikajícím letadlem. Anebo se rozkřičí nějaké dítě, kterému transkontinentální let dělá očividně dobře. Anebo se začne tvořit fronta na záchod.
 
Apropó, fronty na záchod - velmi estetický zážitek! Neuvěřitelné pohledy do tváří osob různého věku, národností i barvy pleti, snažících se tvářit sebejistě a dělat, že jim čekání vůbec, ale vůbec nevadí a ani v nejmenším neobtěžuje! A když byl smrad z toalet už příliš velký, mihl se okolo stevard a postříkal nás všechny dezinfekcí.
 
A co teprve snídaně (alespoň dle amsterdamského času, dle místního pravděpodobně oběd)! Vegetariánská omeleta bez jakékoliv chuti, koláč, o kterém jsme se s Mílou přeli, jestli je sladký nebo slaný, džem, máslo a jedna bulka (o druhou jsme se po zkušenostech s včerejška už raději nehlásili).
 
Mimochodem, neposkytnutá druhá bulka je u KLM všeobecně rozšířený jev. Nedostala ji ani Alena a Filip má teorii, že je to tím, že jsou Holanďané mimořádně šetrní. Stejné vtipy, které si Evropané povídají o Skotech, si Britové povídají o Nizozemcích. Nechtěl tomu věřit, ale když byl s jednou Holanďankou v Británii a ta, místo aby dala minci žebrákovi u vchodu, raději vešla do kostela zadním vchodem, pochopil, že na tom něco bude.
 
A kromě toho, jak jsem se již zmínil, KLM má hospodářské problémy. Věřím tomu, že kdyby každý cestující dostal dvě bulky místo jedné, stoupnou náklady o pět procent, zisk klesne o padesát, akcie na půlku. Banky KLM už nepůjčí, ta zkrachuje a jak my se, proboha, dostaneme z Manily domů?
 
Nicméně i tak jsme se s Mílou shodli na jednom: možná je dobré, že nám let v sobotu uletěl a my tak byli KLM vycepovaní a připravení na nejhorší. V opačném případě bychom už asi byli nasraní - takhle jsme jenom přemýšleli, co se nám ještě může stát a čím nás reverzní Kristus vytrestá.
 

 
Když prozradím už dopředu, že se nám něco skutečně stalo - a nebylo to nic příjemného, co myslíte, že nás potkalo?
 

 
Při mezipřistání v Kuala Lumpur se muselo letadlo opustit i s věcmi, abychom se po dvaceti minutách druhou branou dostali nazpátek. Z celé Malajsie si pamatuji jen gigantické kaučukovníkové a palmové háje před přistáním, supermoderní budovu letiště a záchod na letišti. Přesto mám jednu veselou historku!
 
Jakýsi Dán si tam čistil zuby po neuvěřitelně dlouhou dobu. Byl tam, když jsem šel na záchod na velkou, i když jsem se z něj vracel a myl si ruce, a byl tam stále, když jsem na chodbě přemýšlel, že bych si mohl zuby vyčistit také, našel v batůžku kartáček a pastu, vrátil se do umývárny a pustil se do toho - a přesto jsme oba skončili úplně stejně.
 
Přesto, že se pašování i požívání drog v Malajsii trestá smrtí, vypadal dost zfetovaný.
 
Při nástupu do Rio de Janeira jsem neopomněl zblejsknout logo KLM ""Reliability worldwide"" a pak jsme se vznesli a přes úzký pás Malajsie podél Bornea přes Jihočínské moře zamířili na tříhodinový let na Filipíny.
 
Zdálo se, že s novou posádkou se změnil i vztah KLM k nám. Jídlo (očividně malajsijské, asi oběd či večeře) bylo náhle lepší, třetí objednané pivo mi skutečně donesli, zkrátka zdálo se, že se vše mění k dobrému a tím i náš vztah k Létajícím Holanďanům.
 

 
A propó, víte, jak to chodí v shakespearovských dramatech, nebo ne?
 

 
Po vzletu z Malajsie jsme si hodinky z devíti hodin ráno přetočili na čtyři odpoledne a já zavtipkoval: ""Sakra, to nám to ale uběhlo!""
 
Před příletem do Manily nám rozdali dotazníky pro imigrační úřad, v jejichž vyplnění jsem jednoznačně exceloval - byl jsem první v celém oddělení a radil jsem i vedle sedící Švédce. Jó, dneska se na komunismus jenom nadává, ale aby někdo ocenil, jak dobře nás naučil vyplňovat dotazníky (a v tom máme velký náskok před Západní Evropou i Spojenými státy), na to nikdo ani nevzpomene.
 
Noční Manila byla vidět už z padesáti kilometrů před přistáním a jedenáctimiliónové město fakt nešlo přehlédnout.
 
Přistáli jsme v 19:02, tři minuty před plánovaným příletem a já přemýšlel, jestli na nás pan Škába čeká.
 
Čekal. Hned u chobotu, jak slíbil (a jak mu to univerzální propustka dovolovala), v bílých, volných (očividně filipínských) šatech s transparentem: ""WELCOME WASPER"".
 
Přivítali jsme se, tak jak se jen vítají dva literární nepřátelé (co se už téměř rok neviděli), Macháně se pozdravil s Mílou (jejímž vzhledem byl v tom nejlepším slova smyslu překvapen, takže jsem ho musel varovat, že jsme jenom kamarádi a sexuální narážky bude Míla velmi těžce snášet) a pak jsme se přes celní kontrolu (""Bacha na žluté čáry!"" varoval nás Filip, ""na jejich překračování jsou Filipínci citliví"") odebrali k pásům s bagáží.
 
Naše dlouho nejela, ale nic jsme si z toho nedělali, protože jsme věděli, že ji nakládali jako první a dle zásady LIFO (Last In First Out) vyjede jako poslední.
 

 
Zavazadla
 
Když kroužící kufry, o které neměl nikdo zájem, počal zřízenec skládat na zem a chlápek, jenž obsluhoval pás, mi řekl, že je to vše a pás vypnul, pochopili jsme, že reverzní Kristus znovu udeřil a naše zavazadla nepřijela.
 
V tu chvíli jsem byl rád, že tu pan Škába s námi je. Míla byla příliš unavená, aby se začala s někým hádat, a já nebyl příliš opilý, abych se naopak hádat nezačal. Filip ovšem exceloval (jak říkal, nedělal to poprvé)!
 
Iniciativně vyplňoval dotazníky, které mu úředníci kladli do cesty, probíjel se frontou, kde se dvacet či třicet fakt nasraných Evropanů (včetně mé plakající, rudnoucí a přítelem marně utěšované švédské sousedky, která ještě ten den chtěla letět jinam) snažili uspokojit tři ležérní Filipínci (dle pana Škáby však na místní poměry neuvěřitelně rychle pracující), pokoušející se mluvit se všemi nespokojenci najednou, zatímco my jsme seděli u prázdného vozíku a hleděli na zřízence, jak stěhují kamsi dozadu dvacet či třicet zavazadel z našeho letu, o které očividně neměl nikdo zájem.
 
Jak Míla upozornila, počet zavazadel bez majitele odpovídal počtu majitelů bez zavazadel, tudíž zřejmě KLM naložilo něco úplně jiného. Vzhledem k tomu, že mezi věcmi bez majitele byl i invalidní vozík, musí si s mými ploutvemi někdo užít fakt hodně srandy.
 
Šéf zřízenců, ke kterému se Filip díky univerzální propustce dostal, našel zavazadla v počítači, pravil, že budou dodána příštím letem v pondělí (a dovezou nám je k Škábovým nejpozději o půlnoci). Na papír, který jsem ohodnotil jako nejšpinavější na světě (a těžko říct, odkud ho šéf tak rychle vytáhl), jsem vyplnil svoji pražskou adresu (tu v Puchmajerově), chlápkovi, který měl zájem o klíče od kufrů, jsem žádné nedal (neb nebyly) a pak se mi nálada počala zlepšovat, takže jsem si začal všímat i detailů.
 
Například světélkujících nápisů ""Filipíny vítají Filipínce, pracující v zahraničí"" na ohromných displejích, které tu nechal instalovat prezident Estrada v rámci své kampaně na zvýšení popularity jen a jen pro tuhle akci. Nebo Filipova upozornění: ""Trpělivost! Tady musíš mít nekonečnou trpělivost! Zvykni si, že nikdo nikam nespěchá!""
 
Nasával jsem atmosféru a začínal se bavit - pokud jde o improvizace, bude jich tu třeba nepochybně mnohem víc než v Bulharsku!
 
Míla však na tom byla o hodně hůř.
 
Když jsem ji chtěl donutit k akci a vytáhnout do směnárny vyměnit peníze, náhle se vzepřela a počala křičet: ""Nech toho! Nesahej na mě a nech mě být!"" No, neměla holka dobrou náladu! Ale jak později řekla: ""Neber si to osobně, jsem prostě unavená.""
 
Nicméně peníze v místní pobočce Banky de Oro (má nejvýhodnější kurz) jsme vyměnili - každý sto dolarů za 4070 pesos, tedy za téměř oficiální kurs.
 
Pak jsme šli ke klimatizované Toyotě pana Škáby. Hned, jak jsme vyšli z klimatizované budovy, ucítil jsem závan vnějšího vzduchu - a bylo mi, jako bych strčil hlavu do trouby. Míla se zeptala, jestli tohle počasí znamená chladno - a Filip se usmál a řekl, že přes den, hlavně v poledne, je zpravidla tepleji.
 
Při cestě do Škábových rezidence mimo jiné přes dvoje pro veřejný provoz otevřená kasárna a podél letecké základny se Filip rozpovídal o místních zvyklostech, takže jsem se smál téměř celou tu dobu (no a Míla se díky nim dostala z nejhoršího).
 
Zde některé z nich:
 
A.) Zpomalující pruhy - v Manile jsou téměř všude, hlavně v místech, kde by se dalo jet rychle, protože je cesta volná. V důsledku toho (a také pro neustálé zácpy) se přes den nejezdí rychleji než šedesátkou, ale ani v noci, kdy už jsou silnice volnější, se o moc rychleji stejně jezdit nedá. Tudíž není potřeba bezpečnostní pás, když jsem si ho chtěl natáhnout (sedl jsem si na přední sedadlo smrti), Filip se usmál a řekl, že tady ho tedy určitě potřebovat nebudu - tak rychle s náma zase nepojede.
 
B.) Policisté, kteří jsou trojího druhu:
 
· zametači - bývalí metaři a popeláři, kteří posílili bezpečnostní složky na přímý rozkaz prezidenta Estrady a bývalého primátora (nyní ministra síly) generála Alfredo Limy. Možná by však udělali lépe, kdyby zůstali tam, kde byli, neb jejich práce spočívá v tom, že stojí na ulicích v místech, kde se nedá odbočit, a vybaveni světélkujícími rukavicemi ukazují řidičům: ""Jeďte! Jeďte rovně!""
 
· obhájci semaforů - stojí u semaforů na křižovatkách a ve chvíli, kdy se rozsvítí červená, skočí do cesty a ukazují, že svítí červená a že se nemá jet.
 
· běžní dopravní policisté - ozbrojeni píšťalkami, které milují a do kterých neustále foukají, stojí na křižovatkách a vzniklé problémy řeší tím, že zastaví dopravu, dokud se problematické auto nedostane pryč. Mají zvláštní způsob uvažování a pan Škába zažil, že šestiproudou silnici na jednom konci rozšířili na čtyři pruhy tam a dva zpět, zatímco na konci druhém udělali v opačném směru totéž - takže se neodvratně uprostřed dva pruhy srazily a zácpa byla na světě. To si, panečku, zahvízdali!
 
Ale my jsme ten večer stejně žádného policistu neviděli, protože po soumraku (tedy přibližně po šesté večer) se stejně stahují z ulic, neb to tam začíná být už opravdu nebezpečné.
 

 
A.) Odbočka na dálnici, která vedla tržištěm - a kde nás pan Škába upozornil, že do ní občas vjede auto z protisměru.
 
B.) Dopravní předpisy, které neexistují, respektive existují, ale většina lidí je nezná, takže stejně nedodržuje. Dle pana Škáby by se například na červenou mělo stát, ale často je to jen znamení pro řidiče, že má houknout, jako že jede. Přednost zprava prý platí jen pro dva vozy, které na křižovatku dorazí současně (jinak má přednost ten, kdo na místo dorazí dřív). Pokud ovšem vozidlo zprava nedodržuje zákony (jede například příliš rychle), pak tuto přednost ztrácí a má ji automobil zleva. Maximální rychlost není omezena, ale jak už jsem psal, rychleji než šedesátkou tu stejně nikdo nejezdí.
 
C.) Chodci, kteří jsou přesvědčení, že jsou nesmrtelní a tak se přeplněnými ulicemi šinou hodně pomalu.
 
D.) Prodavači cigaret, limonád, zmrzliny a novin, obtěžující řidiče na křižovatkách - ""Nedívej se na něj!"" varoval mne Filip, když jsem na jednoho z nich zamítavě vrtěl hlavou, ""bude si myslet, že s ním chceš udělat obchod!""
 

 
Ještě, než jsme dorazili do Greenhills, zavolal Filip Aleně, že přijíždíme (leč bez zavazadel). Pak se přiznal, že nás chtěli původně pozvat na filipínskou večeři, ale teď když máme ten problém se zavazadly nebo jestli jsme unavení, tak nemusíme a povečeříme doma. Zeptal se, jaký na to máme názor, Míle to bylo jedno a tak jsem stylem ""a la Pinochet"" rozhodl, že samozřejmě půjdeme na filipínskou večeři, ať máme nějaký kolorit už od začátku!
 
Škábovi mají velmi rozsáhlý byt, zabírající půlku patra s klimatizací a bazénem před budovou v uzavřené rezidenci s ochrankou a hlídaným parkovištěm, kde jak se ukázalo, bydlí jen oni a několik rodin bohatých Číňanů.
 
Přes ulici má soukromou střední školu sv. Xaviera, kam chodí děti bohatých čínských rodičů a podél jejíchž zdí parkují dodávky filipínských řidičů, kteří tu celý den čekají (a jak tak koukám z okna, je mezi nimi sranda, tak trochu tu na ulici působí dopravní zácpu), až si spolu s filipínskými služkami budou moct odvézt dítě domů. Mimochodem aktovky se tu moc nepoužívají - pro služky je daleko pohodlnější vézt dítěti učebnice v tašce na kolečkách.
 
Když jsme dorazili k Škábovým, vysprchoval jsem se, převlékl do šatů pana Škáby (trička ""Pivo dělá hezká těla"" a o číslo menších šortek, než bych potřeboval), zatímco ostatní už na mě čekali (velmi zajímavá věc, která se mi nestává moc často!) a pěšky jsme vyrazili do (na místní poměry luxusní) restaurace Alex.
 
Další zajímavosti z cesty:
 
E.) Dráty, kterých na sloupech visí strašně moc. Pokud se totiž nějaký porouchá, nezkouší se, který to byl a už vůbec se neopravuje, prostě přidělá se další! Je to zajímavý pohled, kdyby tu byly nějaké vlaštovky, nejspíš by si na drátech užily!
 
F.) ""Plná zaměstnanost! Plná zaměstnanost! Plná zaměstnanost!"" je hypotetické Estradovo volební heslo. V důsledku toho, co by v pohodě zvládl jeden člověk, jich tu dělá deset a (vzhledem k tomu, že jde o týmovou práci) hůř. Tudíž, když jsem si objednával, dva lidé přijímali objednávku, třetí je kontroloval a čtvrtý na ně hleděl. Čtyři porce přinesli čtyři lidé (postupně), pátý pití (calamansi džus z mladých citrónů pro Alenu a pivo San Miguel pro ostatní), šestý led.
 
G.) Ne všichni Filipínci mají historický a všeobecně kulturní přehled. Na závěr jsme si objednali saké a chudák číšník nevěděl, co to je. Naznačili jsme, že se jedná o drink a on řekl: ""Ahá, pivo!"" Naštěstí ho šéf jistil zezadu.
 
H.) Bílým a policistům se tu říká ""sir"" a ""madam"" (také Filipínci si tak říkají mezi sebou navzájem), číšníkům a taxikářům ""boss"" nebo ""miss"" (jde-li o ženu).
 
I.) Tradičním filipínským příborem je vidlička a lžíce, filipínská kuchyně je sladká, trochu připálená, ale jinak výborná. Měl jsem rybu lapu-lapu s česnekovou rýží, Míla rovněž, pan Škába rybu bangus a Alena rovněž nějakou rybu - a všichni jsme si pochutnali. Jenom upozornění - jíte-li rybu, očekávejte v ní kosti a dávejte bacha nebo se Vám stane totéž, co Míle. Té se jedna kost vzpříčila v krku, takže se nejprve zdálo, že se zadusí, pak sténala, jak ji to bolí, dvakrát zmizela na záchod, kde se snažila kost vypáčit, aby mezitím do sebe ládovala spoustu sladkého chleba, rýži a džus a ve chvíli, kdy jsme už skutečně byli rozhodnutí jít s ní k lékaři (neb se začalo zdát, že by to mohl být problém závažně celovečerní), se vrátila potřetí z toalety s kostí ve velikosti velmi solidní jehly. Upozornění pro pány: jakkoliv neuvěřitelná se vám tahle scéna mohla zdát, byla skutečně pravdivá a já sám později schytal ještě mnoho výčitek, že jsem Míle zkoušel vnuknout myšlenku, aby na tu kost prostě zapomněla (což mi vždycky pomáhá).
 

 
Skončili jsme okolo půlnoci. Škábovi šli spát, já se osprchoval, Míla si zaplavala v bazéně. Spát jsme šli okolo půl druhé.
 
Pokračování zítra.
 
Michal Špaček (soutěžní příspěvek)

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz