reklama

 
banan webhosting

Filipínský deník I: Těžká cesta

Máme pro vás další vyprávění Michala Špačka. Tentokrát se spolu s ním vypravíme na Filipíny. Ani v tomto příspěvku nebudou chybět zajímavé postřehy z cest, líčení neobvyklých zážitků, ani praktické rady pro ostatní cestovatele. První díl vypráví o ""radostech"" cestování letadly a o tom, co si občas musíte prožít, než doletíte tam, kam chcete.
 

 
Motto: ""Neodhazujte odpadky podél cesty! Svrhněte je dolů!""
 
Upozornění na silnici z Baguia do Bontocu a Sagady, Filipínská republika
 

 
""No a máte to skoro jako Karel. Akorát, že jeho přitom koušou hadi...""
 
Filip Škába na cestě do Baguia 11.3.2000, poté, co jsme vylezli z klimatizovaného Mitsubishi Intercooler velvyslanectví České republiky shlédnout horská panorámata Marcos Highway
 

 
(Ani tentokrát redakce Bedekr.cz nemohla vyškrtat Osoby a obsazení - bez těch pár odstavců by to prostě nebylo ono.) Osoby a obsazení:
 

 
Michal ""Vosák"" Špaček: finančník a kronikář výpravy. Vyzbrojen průměrnou znalostí angličtiny a velmi dobrou znalostí filipínské historie a částečně i reálií, dvojicí průvodců (Let´s go to South East Asia a Moon Philippines), dvojicí kreditních karet, vysokým zůstatkem na účtě a povoleným debetem čtyřicet osm tisíc korun. Rovněž velmi jednoduchým a levným fotoaparátem Canon (jeho prvním v životě) a pěticí šestatřicetisnímkových barevných filmů (dvakrát Fuji, třikrát Konica), jejichž počet se ukázal být nedostatečný. Nesmí se ovšem také zapomenout na jeho termický vysokohorský spacák (nikdy ho zde nepoužil), hnědé horské boty Weinbrenner (veteránky loňských cest), sedmdesátilitrový batoh (který byl už před dvěma roky v Rumunsku) a modré pantofle, které touto výpravou překonaly 42 000 kilometrů a tedy doslova obrazily svět. Pokud jde o zdravotní stav, očkován pražským koloniálním lékařem MUDr. Rutschem (F. Škábou přejmenovaným na Dr. Mengele) proti tetanu, tyfu a hepatitidě A, stejným lékařem a tropickým světoběžníkem K. Stibralem vybaven bateriemi velmi účinných léků proti všem možným chorobám včetně neléčitelné horečky Dengue. Většinu z toho nepoužil.
 

 
Milena ""Míla"" Šedová: půvabnější část výpravy. Velmi sympatická blondýnka (což výprava mnohokrát zneužila ve vlastní prospěch) s vynikající znalostí angličtiny a asi tří či čtyř dalších jazyků. Pokud jde o reálie a historii, byly její znalosti slabší, a jak se během několika dnů ukázalo, Filipíny byly poněkud jiné, než si na základě některých článků původně představovala. Vybavena kufrem, spacákem (vzala na radu M. Špačka, stejně jako on na spaní nepoužila, nicméně na zpáteční cestě se hodil!), prostěradlem, kartami na kanastu (s kterými si vykládala pasiáns a fantastickým způsobem hrála žolíky) a sto padesáti americkými dolary a devíti sty belgickým franky, jejichž počet se ukázal být nedostatečný. Pokud jde o zdravotní stav, rovněž ona byla očkována dr. Mengelem a většinu léků nepoužila, ale jak se později ukázalo, ani ona netušila, co všechno může s jejím tělem i psychikou provést totálně odlišné prostředí. Protože však prahla po dobrodružství (stejně jako M. Špaček - respektive někdy neměla chuť či sílu M. Špačkovi vzdorovat), většinu problémů se jí dařilo překonat - nebo aspoň přežít.
 

 
Filip ""Macháně"" Škába: hlavní organizátor výpravy, kterému (samozřejmě v kombinaci s manželkou) je třeba přičíst ve prospěch 50 - 60% celkové úspěšnosti výpravy (20-30% zajistila předcházející dvojice, zbytek ostatní osoby). Vybaven vynikajícími znalostmi filipínských reálií a angličtiny, místní platební kartou Citibank a mezinárodní American Express, neuvěřitelnými kontakty, na české poměry poněkud rozsáhlým bytem v prestižní čtvrti, nejméně dvojicí automobilů s diplomatickou značkou a především postavením třetího tajemníka velvyslanectví České republiky. Jednou větou: prostě chlápek, který vám zajistí vnitrostátní letenku stejně dobře jako návštěvu psychotronika či kohoutích zápasů, anebo (chcete-li) hydroplán. (And last, but not least: vymáčkl z KLM potvrzení o ztracených zavazadlech několik týdnů po události - zatímco KLM sama toho nebyla schopna.)
 

 
Alena ""Ája"" Škábová: choť pana Škáby. Ač v čase naší výpravy v šestém měsíci, sám autor byl překvapený, jak půvabná lady se z ní stala. Chcete-li usmlouvat muslimské obchodnice, sehnat chleba v totálně bezchlebném prostředí, cokoliv nakoupit v dokonale nepřehledném supermarketu, vyprat, když je od vás Vaše pračka vzdálená čtrnáct tisíc kilometrů, či během pár minut sehnat oblečení na večírek diplomatů (nebo kterékoliv jiné, abyste mohli splynout s prostředím), měli byste se obrátit na ní. Jednou větou: prostě dáma, která vám v totálně odlišném a velmi nestabilním prostředí zajistí klid, pohodlí a jistotu (což byl koneckonců asi důvod, proč si ji pan Škába vzal, že?)
 

 
Měnový přepočet (platný v době pobytu - aktuální stav najdete na Bedekr.cz):
 

 
1 USD = 40,75 filipínských pesos (PHP), tedy odhadem 1 pesos = 0,90 Kč
 
1 NLG (nizozemský gulden) = 16,60 Kč
 

 
SOBOTA 4.3.2000, 7:41 STŘEDOEVROPSKÉHO ČASU,
 
HOTEL SHERATON SCHIPHOL, AMSTERDAM, NIZOZEMÍ
 

 
""Situace na horách a na frontě se mění každým okamžikem!"" žertovali jsme v Bulharsku, když přišlo něco neočekávaného. Dnešek je důkazem, že proto, aby se stalo něco neočekávaného (ale o co fakt moc nikdo nestojí), nemusí být člověk ani v horách, ani ve válce. Stačí když letí letadlem, respektive, abychom byli přesní, stačí, když letí letadlem KLM.
 
Původně jsem chtěl začít dlouhými a nudnými pasážemi, jak jsem cestu plánoval, jak se k tomu dostala Míla, jaká je role pana Škáby a co všechno se přihodilo před odletem (včetně veselé historky s MUDr. Rutschem z Ústavu cestovní medicíny), kterými jsem si chtěl krátit čas při dlouhém letu Boeingu 747 nad Ruskem, Himalájemi či Indií. Nicméně žijeme v turbulentní době konce 20. století, kde není nic jisté a veselé historky se dějí už od začátku.
 
Takže místo v Jumbojetu ležím v spodkách Dynamo Moskva (v kterých strávím ještě přinejmenším další dva dny) v luxusním hotelu hned vedle amsterdamského letiště (jehož propisovačkou píši tyhle řádky), Míla se zrovna probudila a z včerejší pijatiky ji trochu bolí hlava. Z whisky s ledem je jí špatně a chce to zkusit přejíst snídaní.
 
No nic, změna je život - a podle toho, co se nám stalo, si tedy život fakt užíváme!
 

 
PÁTEK 3.3.2000
 
Všechno se začalo bortit vlastně už na začátku.
 
Nejprve se Míla minula s otcem a kufrem. Ačkoliv přijela s Tomášem Böhmem (nadále pro něj budu používat zkratku T.B. - tedy bacha, kdykoliv se v další části textu objeví T.B., jedná se o Tomáše Böhma, Mílina velmi blízkého přítele, nikoliv o Torpedo-Boat, jak by si mohl někdo myslet. Také je to zkratka tuberkulózy, kterou prý latentně trpí až 80 % Filipínců), otec, z nedůvěry k obstarožnímu Fiatu Uno T.B. (čtete určitě pořádně a víte, o co se jedná - nemyslíte si doufám, že by Torpedo-Boat nebo tuberkulóza mohly vlastnit automobil, že ne?), nabídl se raději, že kufr přiveze sám.
 
Jenže zatímco Fiat Uno se neporouchal (naštěstí se žádné auto neporouchalo), někde selhala komunikace (ta ostatně v pátek selhávala dost často), takže došlo k zajímavému jevu - zatímco otec s kufrem čekal na Mílu, Míla se mnou čekala na otce s kufrem. Po půlhodině marného čekání a jednom neúspěšném mobilním telefonátu otec čekání vzdal, naložil kufr na vozík a vydal se ztracenou dceru hledat - aby ji našel za rohem.
 
U mne jinak obvyklé rituály (batoh zabalený do igelitu, dlouhá modrá taška s potápěčským vybavením a dárky pro Škábovic detašovanou famílii však ne) a všechno v pořádku a O.K. - až na to, že jsem málem zapomněl zaplatit řidiči taxíku, kterým jsem jel (moje věci byly fakt těžké a na autobus jsem si s nimi netroufal) - ale dopadlo to dobře, vzpomněl jsem si včas.
 
Tak tedy Míla se šťastně shledala s otcem, odbavili jsme se, byli slabě přes limit (můj batoh mimo jiné s dvěma litry vína, štanglí salámu pro pana Škábu, lovečákem pro mne a nějakým tím dalším jídlem měl 18,9 kilogramů, taška s potápěčskými brýlemi, šnorchlem, ploutvemi a videokazetami, knihami a těhotenským vybavením pro pana Škábu 13,4 kilogramů, Mílin kufr většinou se spacákem 9,9 kilogramů), ale prošli jsme.
 
Pak Míla pozvala otce na pohár do své oblíbené letištní restaurace (která je zavřená), abychom skončili v J&B Baru, kde si pan Šeda dal presso s mlékem, Míla portské a já vídeňskou kávu (ten den už druhou - neb první jsem měl v Jámě s Janou Havlovou), aby zaplatil pozvaný pan Šeda, který z nás tří vytáhl peněženku nejrychleji.
 
Pak jsme se rozloučili, já panu Šedovi slíbil, že dáme na sebe pozor a nic se nám nestane (což, jak se později ukázalo, byla z mé strany trochu chyba) a šlo se k celnici a pasovému odbavení. Prošel jsem vchodem s prioritou pro diplomaty a členy posádek (i když tenhle trik se už rozšířil, protože fronta se stála i tam), stavili jsme se v duty-free shopu (koupili jsme dvě láhve balantýnky) a zamířili k bráně A8, kde už čekal náš Boeing 737 ČSA (na společném letu s KLM) do Amsterdamu.
 
Procházeli jsme zrovna osobní prohlídkou, když náhle slyšíme hlášení, že kvůli špatnému počasí nad Amsterdamem je náš let opožděn do 17.40 (tedy o 45 minut).
 
V tu chvíli se mi vybavila historka pana Škáby, jak také letěl s KLM přes Amsterdam, ale kvůli špatnému počasí odklonili let do Rotterdamu a on pak Boeing 747 neúspěšně stíhal autobusem po dálnici, aby na místo určení doletěl o den později.
 
Dělám si z toho legraci a trochu Mílu straším.
 
Vybavuje se mi Šmatyho historka, jak v Curychu stíhal Swissair přes celé letiště a z reproduktorů se přitom ozývalo: ""Mr. Smatlak, Mr. Smatlak! Please, come to gate XXX!""
 
Protože nám díky zpoždění hrozí něco podobného, dělám si z toho legraci a Mílu trochu straším. Pak jí však uklidňuji poznámkou, že na Šmatyho letadlo počkalo.
 
Nedaleko sedí nějaký mladík s mobilním telefonem a jako správný Čech stále někam volá. Mimo jiné manželce s kterou vybavuje nějaké věci ohledně postýlky pro děti a pak se jen tak mezi řečí zmiňuje, že pořád ještě trčí v odletové hale kvůli špatnému počasí nad Amsterdamem, zatímco mu kolega z Amsterdamu tvrdí, že nad městem je celkem pěkně a modrá obloha. Problém je však zřejmě většího rázu, neb zpoždění má i nedaleko stojící Lufthansa do Düsseldorfu.
 
Je 17.38, když se ozve anglické hlášení, že naloďování letu do Amsterdamu začne za dvanáct minut. Stress je čím dál tím větší.
 
Bavím Mílu historkou o tom, jak obrovitý a třemi či čtyřmi stovkami pasažérů naložený Boeing 747 čeká jen na nás dva. Dělám si z toho legraci a trochu Mílu straším.
 
Je 17.50 a začíná naloďování. Bereme všechny české noviny (na dlouhou dobu naposled), já ještě International Herald Tribune, a usedáme na přidělená sedadla. Míla u okna, já uprostřed. Ve chvíli, kdy dosedám, uvědomuji si, jak moc je to nepohodlné a jak asi bylo panu Litošovi při letu do Helsinek (když jsem na uprostřed letěl do Sofie, byl jsem již pravděpodobně příliš opilý, než abych si to uvědomil). Vedle mne usedá nějaký Holanďan. Míla se na něj usmívá, on se na ni mračí - a od té chvíle je jí nesympatický.
 
Sedíme hned u bezpečnostního východu, přesně na křídle. Vyprávím historku o letu British Airways, kde při přistání letadlo vzplanulo a u východu vznikla taková panika, že se východy okamžitě ucpaly a spousta lidí uhořela uvnitř. Dělám si z toho legraci a trochu Mílu straším.
 
Míla kontruje poukazem na fakt, že pokaždé, když letěla, došlo k nějakému problému. Dělá si z toho legraci a trochu mne straší.
 
Letadlo roluje na start v 18.10 - hodinu a patnáct minut po předpokládaném odletu.
 
Uklidňuje mne fakt, že se jedná o letoun ČSA, který pilotuje kapitán Wagner, s kterým jsem už letěl do Sofie (kde přistál přes dvoutisícovou Vitošu). Takže vím, že Wagner je machr.
 
Startujeme. Během vzletu se Boeing 737-300 začne třást, takže zvěsti o turbulenci asi nebyly přehnané. Mraky jsou asi hodně nízko, neb jsme je prorazili velmi rychle, a (jak se později ukázalo) letíme proti dost silnému větru.
 
Místo večeře se podává snack, což byly dva chlebíčky. K pití volíme červené víno a já pro jistotu pro každého objednávám dvě najednou (""do zásoby""). Stihneme vypít celkem tři a jsme trochu veselí.
 
Za letu se pořádá sbírka ""ČSA dětem"". Zvláštní obálky mají být v sedačce před námi. Hmátnu tam - jediná přítomná obálka je pytlík na zvracení. Míla má při hmátnutí stejné výsledky.
 
Rovněž Holanďan sahá do sedačky a vytahuje stejný pytlík jako my. S humorem sobě vlastním ho anglicky upozorňuji, že se obávám, že to není pro peníze. Hmátne do sedadla podruhé a vytahuje sáček ""ČSA for Children"". Hází tam nějaké drobné a nabízí nám, že můžeme přispět také. Zbavuji se dvou kovových dvacetikorun.
 
Při přistání prolétáme něčím, co vypadá jako velká bílá zeď - neb poziční světla se od toho odrážejí. Letadlo se občas třese. Zdá se mi, že přistáváme, s letadlem to klepne a oba si myslíme, že jsme se dotkli země. V tu chvíli se mraky rozevřou a my vidíme Amsterdam půl kilometru pod námi.
 

 
Zmeškaný let do Manily
 
Přistáváme v 19.45, nicméně Míla říká, že odlétáme po osmé, a tak máme ještě trochu času. Gate F na Manilu je dle mapy na letence přesně na druhé straně letiště. Běžíme (dělám si srandu a křičím jak vojáci ve hře Half-life: ""Let´s go!"" ""We go!"") i jdeme po jezdících chodnících indiánskou chůzí, když Míla ještě jednou pro jistotu mrkne na letenku. Dle ní je odlet v 19.30.
 
Je 19.50, když dobíháme k bráně F a vidíme obrovitý Boeing 747 s přistaveným chobotem. Spatří nás obsluha od brány (sympatický mladý muž) a kráčí nám vstříc.
 
Ukazujeme mu letenky. Korektně se na nás podívá a řekne: ""You are too late! Your flight is full and the gate is closed.""
 
Jsem opojen vínem, takže mi tak zcela nedochází, co se děje a myslím si, že si z nás dělá srandu. Míla povídá, že letadlo je stále ještě tady, my máme platné letenky s rezervací, tak v čem je problém? V tom, že kapitán řekl, že let je plný a chystá se odletět, říká Pán Klíčů.
 
""Bodejť by nebyl plný, když máme letenky,"" říká Míla.
 
""Ano, let je plný,"" praví mladík.
 
V tu chvíli mi to dochází. Směju se a pravím: ""You must be joking!""
 
""No, unfornately not,"" praví Pán Klíčů.
 
Ještě stále si myslíme, že se dá problém vyřešit - jenže nedá. Mladík přivolává uklízecí četu, nakládá nás na jejich vozidlo a posílá k Transfer desk. Jumbo jet tam stále ještě stojí. U Transfer desk nejsme první ani poslední - KLM zřejmě zamávalo se spoustou letů a fůrou lidí. Jsme fikaní a tak se každý řadíme do jedné fronty. Míla stojí přepážce blíž a tak na mne každou chvíli křičí jednu Jobovu zvěst za druhou.
 
""Slyšíš to? Špatné počasí - tudíž KLM nemá žádnou odpovědnost!""
 
""Slyšíš to? Nic nezaplatí!""
 
Přede mnou stojí nějaký Němec, který také letí (nebo vlastně letěl) do Manily. Úřednice mu nachází náhradní trasu.
 
""Slyšíš to? Přes Tokio se Singapore Airlines!""
 
""Slyšíš to? Jeden den v Tokiu!""
 
""Slyšíš to? Přílet do Manily v úterý!""
 
Němec hodně nespokojen odchází a já se prodírám na řadu.
 
""Hello!"" usmívám se, ""probably the same problem! But we are from the Eastern Europe!"" Úřednice nám nabízí stejné řešení. Já jsem stále ještě přiopilý, takže mi stále ještě nedochází, co se děje. Respektive dochází, ale pořád si ještě myslím, že se to dá nějak vyřešit. Znám přece lidi z ING nebo ABN Amro Bank - a ti vždycky všechno vyřešili. Tak nějak však zapomínám, že problémy v nich většinou řešili Češi, Němci, Angličané anebo Francouzi, živého Holanďana z ""nizozemských"" bank jsem vlastně viděl jenom jednou na golfu - a to byl generální ředitel ABN Amro. Jo a ještě jedna maličkost - pro banky jsem byl zástupcem superklienta - pro KLM jsem jen jeden z řady stěžujících.
 
Míla je pěkně naštvaná a žádá od úřednice vysvětlení, jak je možné, když máme letenku, letíme se stejnou společností, máme rezervované sedadlo - a přesto nás nepustí na palubu.
 
""I know,"" přitakává úřednice, ""I am sorry!""
 
Míla upozorňuje, že letadlo pořád ještě stojí u brány a ukazuje na něj. V tu chvíli se Boeing 747 odpoutá a kapitán na ní zamává z okénka.
 
""Please!"" ozve se za námi nějaký mladík v kravatě, ""vaše letadlo je pryč, ale já mám ještě reálnou šanci to své stihnout. Mohli byste, prosím, odejít?""
 
""Já odejdu,"" říká Míla, ""až mi vysvětlí, jak je možné, že mne nepustí s platnou letenkou na palubu. To je neuvěřitelné!""
 
""To je normální,"" řekne smutně mladík, ""prostě prodali víc letenek, než kolik měli sedadel. Obvyklý trik!""
 
Transfer desk nás posílá k zastoupení KLM vyhledat nějaký lepší spoj. Tam už je také pěkná fronta a lidé pěkně zuří.
 
""Lístek!"" upozorňuje nás Němec, který stál u Transfer desk před námi, ""musíte si vzít lístek!""
 
Děkuji a u automatu si beru lístek s číslem 875. Svítí 871 a my vymýšlíme taktiku. Budeme dělat, že jsme z východní Evropy, nemáme peníze a že by se tedy o nás mělo KLM postarat. Použijeme taktiku cukru a biče - Míla bude zuřit, já uklidňovat.
 
Rozsvítí se 875, jdeme tam a Míla pěkně zuří - vypadá hezky, když zuří, nevím, jestli bych já uměl takhle rychle chrlit anglicky.
 
Ale stejně je to houby platné. Vše způsobilo počasí a KLM za to nemůže. Úředník (další ze sympatických mladíků, které KLM nasadilo do role hromosvodů) nás pouze zaregistroval na příští let (v sobotu 19.30), upozornil, že zavazadla jsou v úschově, tudíž pro nás nedostupná a jediné, co můžeme udělat, je optat se na ně před odletem. Pokud chceme přespat, můžeme na letišti, za velmi mírný poplatek jsou k dispozici sprchy.
 
Míla zrudne a vychrlí, že tohle snad nemůže myslet vážně! Že má všechny věci v zavazadle a že je jí tady zima. Úředník upozorní, že je možné si na letišti půjčit i šaty.
 
Usmívám se v roli cukru a zeptám se, máme-li aspoň právo na jeden telefonát zdarma - stejně jako na policii. Mladík přikývne, že ano, že nám vystaví voucher.
 
""Dva vouchery!"" říká Míla, ""protože jsme dva!""
 
""Ano, vystavím dva,"" praví mladík a ještě nám prozradí, kde je pošta.
 
Jdeme tam, nacházíme ji, předkládám voucher a ptám se, jestli je možné místo telefonátu použít internet. Poštovní zaměstnankyně přitakává a spouští nám mašinu.
 
Je tam Microsoft Outlook, který Míla stoprocentně ovládá. Spouští ho a já píši poměrně veselý e-mail panu Škábovi. Smějeme se a Mílu pomalu přechází zlost.
 
V tu chvíli nás úřednice upozorňuje, že náš čas je limitovaný.
 
""Žádný problém!"" usmívám se, ""mám ještě jednu poukázku!""
 
Po menších technických komplikacích posíláme e-mail (spolu s ním i další, který, ač napsán, nebyl odeslán) a Mílu napadne, že bychom mohli ještě někomu zavolat, když už na to máme právo.
 
Napadá mne pan Litoš, kterému volám na mobil (je poměrně překvapený, nicméně ochotný) a žádám ho, aby pro jistotu napsal ještě jeden e-mail Filipovi. Pak mne Míla prosí, jestli by nemohla dát nějaký vzkaz i ona, já předávám sluchátko a pan Litoš přebírá rozkazy.
 
Pak jdeme hledat půjčovnu šatů. Tu nenalézáme (pravděpodobně neexistuje a mladík z KLM si ji vymyslel jen proto, aby se Míly zbavil), nicméně z bankomatu ABN Amro (mám na sobě její bundu a pocit, že bych jí měl být věrný) vybírám 200 NLG.
 
Míla se mezitím projevuje jako velmi aktivní ve shánění informací a získává je od kdekoho - od uklízečů po prodavačky v luxusním klenotnictví.
 
Odcházíme k východu z letiště, kde u celní kontroly pro nečleny EU (maskované pod cedulkou ""all countries"") čeká asi dvacet Kurdů.
 
Míla stále ještě shání bundu a ptá se po ní i na celnici. Jediné co získává, je rada projít přes kontrolu pro členy EU, kde nestojí nikdo.
 
Okamžitě toho zneužívá.
 
""Víte, mě by ani nenapadlo projít tudy,"" praví celníkovi, když ukazujeme své české pasy, ""ale poradil mi to váš kolega. A navíc, jsme kandidáti!""
 
""Který kolega?"" zeptá se poněkud užaslý celník.
 
Míla ho s klidným srdcem práskla, celník se usmál (na Mílu se každý usmívá) a tak jsme do EU vstoupili nejméně o čtyři roky dřív.
 
S úsměvem a malými batůžky na zádech jsme prošli pasáží ""Nothing to declare"", otevřeli dveře a ocitli se tváří v tvář stovce či dvěma stům Kurdů (mužů, žen i dětí) s kyticemi, úsměvy a transparenty ""Vítejte v Nizozemí, Vaší nové vlasti!""
 
Hledáme hotel, kde bychom mohli přespat. Přicházíme k centrálnímu pultu, kde je snad dvacet či třicet hotelů s fotkami, adresami a možností rezervace telefonem zdarma. Má to jen jednu chybu - adresy nám vůbec nic neříkají.
 
Napadá mne vzít si taxíka a zeptat se řidiče.
 

 
Volba hotelu
 
Docházíme k stanovišti taxíků, kde běhá člověk s velkou baterkou a organizuje provoz. Je velmi usměvavý a ptá se nás, kam chceme jet.
 
Míla opáčí otázkou, jestli nemá nějaký tip na hotel. V tu chvíli jeho usměvavá tvář zdrsní a praví, že žádný tip nemá a pokud nevíme, kam chceme, do taxíku nás nepustí.
 
Dochází mi, že to dělá proto, aby ho žádný z hoteliérů nenařkl, že někomu nadržuje a turistům dává tipy na své známé. Ptám se ho tedy, kde bychom tyhle informace mohli získat.
 
Ukáže cestu na Informace. Jdeme tam a ačkoliv je uvnitř ještě dost lidí, zdají se mi dveře nějak zavřené. Míla je rozráží, načež na ni od pultu zaměstnankyně volá, že ""je deset hodin a kancelář se zavírá! Další informace se podávají ráno.""
 
V tu chvíli mi dochází jedna nepříjemná věc a to, že v deset hodin se v některých hotelech také ukončuje přijímání nových hostů. A proto je třeba hodně rychle něco najít, jinak bychom také mohli přijít pěkně zkrátka. Ale Míle to raději neříkám.
 
Navrhuji tedy hledat hotel na letišti. Nacházíme ho (ono je velmi těžké přehlédnout něco tak obrovitého) a v protisměru jedoucích schodů míříme k němu.
 
Hotely jsou tam vlastně dva - Sheraton a Hilton. Ptám se Míly, který z nich si vybereme a ona volí Sheraton, protože ho nezná a tudíž bude určitě levnější. Vím o tom své, ale je také blíž a tak jdeme tam.
 
Pobaví nás dotazem, jestli máme rezervaci, ale mají volno a cena za double je poměrně příznivá (něco pod 300 NLG), hlavně však berou moji VISA kartu.
 
Dostáváme magnetickou kartu na dveře (pěkně si s ní užijeme) a při vchodu nás vítá rozsvícená obrazovka s nápisem: ""Hello, Mr. Spacek!""
 
Nacházím ovladač a neomylně se mi podaří přepnout na placené porno. Bez jakýchkoliv dotazů se spouští, smějeme se, pak ho vypnu - a v tu chvíli mi dojde, že vlastně nevím, jestli se za to platí nebo ne.
 
Prohlížím minibar a zdá se mi nějak podezřelý. Vzpomínám na Houserovu historku o magnetickém klíči a čidlech na dně láhve (v supermoderním hotele v Berlíně) a raději se na láhve dívám zdaleka. Nic nenacházím - tak stylem Indiana Jonese hmátnu po minerálce a v tu chvíli mne do očí udeří skrytý nápis: ""Every item you remove from this minibar will automatically be charged to your account as all products are placed on electronic light sensors."" Oh, damned!
 
Přezouvám se do bačkor (geniální nápad vzít je do příručního zavazadla), jdu do spodek a vysprchovat se. Pak beru dvě sklenice, z tašky vyndám balantýnku a nalévám oběma zúčastněným dnešního fiaska.
 
Zatímco já se válím v posteli, Míla pořád ještě sedí u stolu (s nohama na něm), pije, kouří a nadává. Po půlhodině jí vztek přejde, otevře si seznam služeb, nahlas čte, pak náhle vyskočí a vrátí se, v ruce sklenici plnou ledu. Po další půlhodině zavolá na hotelovou službu, jestli je otevřený bazén a jestli je zdarma (není). Po další půlhodině se mi ji povede přesvědčit, že by si aspoň mohla sundat boty. A za další půlhodinu je láhev prázdná, Míla vykoupaná a my jdeme spát.
 
Je půlnoc a jsme někde úplně jinde, než jsme měli být.
 
Pokračování zítra.
 
Michal Špaček (soutěžní příspěvek)

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz