reklama

 
banan webhosting

Cesta do Polska: Sám na cestě

:Byl to úžasný nápad. Když jsem se loučil se skupinou, hýřil jsem humorem. Mám rád humor, zejména ten tmavozelený, tak jsem měl zejména hlášky týkající se epitafu na mém hrobě apod. Zamával jsem a ruče vyrazil po hřebeni slovensko-polské hranice na západ. Cesta po hraničním hřebeni mi zpočátku připomínala procházku zaroslým sadem. Přidal jsem do kroku a s písní na rtech jsem se vydal pronásledovat slovenskou partu s farářem, dětma a dvěma jeptiškama, kteří byli někde přede mnou. Dostihnul jsem je na vrcholu Kamienna, kde se zdálo, že toho mají (ty jeptišky zejména) plné zuby. Černé hábity měly propocené a pohled na ně opravdu vyvolávál soucit. Uložili se na nevelkém vrcholu (ze kterého je krásný výhled na poloniny) a chystaly se svačit. V okamžiku, kdy zapnuly svůj papeženský kafemlejnek (zdrávas Maria) jsem nasadil druhou kosmickou a klidil se z dosahu. Takové rouhání opravdu poslouchat nemusím.
 
Svoji pozornost jsem teď přenesl k hodinkám. Podle mých propočtů bych měl být u mrtvého vojáka asi po hodině pochodu z Kremenárose. Ostatně, výhledy nebyly žádné, tak jsem šlapal a šlapal. Takto jsem prošlapal ještě Hrubki a asi po 50ti minutách jsem skutečně hohylu našel. Je to nevysoký žulový jehlan s vybledlou fotografií, nečitelným textem a ručně vyvedenou pěticípou hvězdou. Tady jsem zbystřil, podle mapy tu má někde být odbočka. Asi po 100 metrech jsem spíš vytušil pěšinku v ostružinách a za ní cestu v lese. Prodral jsem se houštinami a opravdu jsem cestu nalezl. Vydal jsem se tedy po ní dolů kopcom a těšil jsem se, jak budu za hodinu v hotelu. Jo, zlatý voči. Asi po 1 km jsem zahlédl nepatrný pohyb asi 100 m přede mnou a už je tu - polský kalašnikov - pohraničník. Už nadálku na mě cosi pokřikuje a tak nasazuji obranný ksicht č. 3 - vyděšený turista, podávám mu pas a uvažuji, jak odtud ven. Před většími problémy mě zachraňuje, že mám v pasu razítko z přechodu Barwinek (i když - kdybych to razítko neměl, voják by mě zadržel a byl bych ušetřen pozdějších problémů. Teď tedy alespoň vysílačkou (trunková Motorola) hlásí moje údaje, místo pobytu (to si osobně ověřili) a směr mého pochodu. Když zjistil, že nejsem narušitel (a obrečel případnou frčku) doporučil mi cestu přes Rabiu Skalu (prý je to blíž). Pro vaši informaci dodám, že oficiální časy přechodů jsou: Kremenaros - Rabia Skala 5:30 hod., Rabia Skala - Wetlina 2:45 hod.
 
V tuto chvíli mám za sebou hodinu cesty na Rabiu Skalu a vracím se pod dohledem ozbrojence zpět k mrtvému rusovi. Krátce pod hřebenem mi voják ukazuje nevybuchlou raketu (jeho verze, spíš to vypadá jako malá letecká bomba) kousek vedle cesty a vysvětluje, že lesy kolem jsou ještě od války plné takovéto munice a zatím nebyly vyčištěny. Proto je vstup do lesa mimo cesty zapovězen (a taky proto, že to je CHKO). Teprve teď jsem pochopil, že všechny ty díry a zákopy kolem cest jsou skutečné zákopy a krátery - což mi voják potvrzuje. Hřebene jsme dosáhli v uvolněné atmosféře, volál na mě AHOJ a zamával mi. Tak tedy (nedobrovolně) vyrážím na dlouhou variantu přechodu, která v konečné verzi vypadá takto:
 

 
Przelecz Wyžnianski (855) - Mala Rawka (1271) - Welka Rawka (1302) - Kremenaros (1221) - Kamienna (1201) - Hrubki (1186) - mogila žoln. Gladysza - Czertež (1072) - Przel. pod Czertežem (905) - Borsuk (991) - Przel. pod Borsukiem - Czolo (1159) - Rabia Sklala (1199) - Paportna (1198) - Jawornik (1028) - Wetlina
 
Nemůžu s klidem napsat, že by se na mé psychice setkání s pohraničníkem a zejména neplánovaná změna trasy (její podstatné prodloužení) nepodepsalo. Voják mě sice ujišťoval, že do Wetliny to mám pouze 4 hodiny chůze, ale údaje podle mapy jsou dvojnásobné. Navíc jsem sám a v okolí se potuluje 30 medvídků (kteří mě v duchu vidí na cibulce). A zmije. A jeptišky. A vůbec-
 
Na Czertez jsem dorazil po chvíli - nebylo to vůbec daleko. Navíc jsem se orientoval i podle hraničnách kamenů a jejich čísel. Vycházel jsem od kamene 6/8 a ne vrcholu Rabie Skaly na mě měl čekat kámen s číslem 16/1. Většinou se jich do jedné číselné řady vešlo deset, tzn. 6/1 až 6/10, 7/1 až 7/10, ale existovaly vyjímky. Jednou jich bylo v jedné řadě jen osm, dvakrát jich bylo 12 a jednou tuším i 14 (?!). To mi moc humoru nepřidalo. První kámen z číselné řady připadal skoro pravidelně na vrchol.
 
Už když jsem scházel dolů do sedla, cítil jsem něco nedobrého v žaludku. Začínalo to jenom nezřetelným tlakem, potom už jsem cítil i oplatku a pití. Nejhůř mi bylo, když jsem si vzpoměl na polské pivo:-( Zatím to však ještě šlo, to horší mě teprve čekalo. V sedle pod Czertežem už mi bylo opravdu zle. Dostal jsem křeče do břicha a jestli jsem něco chtěl, tak určitě ne pochodovat dalších několik hodin lesem. Tento stav už znám. Kdysi jsem podobný stav zažil (úžeh) a věděl jsem, že se mi ulevilo poté, co jsem se vyzvracel a vyspal. Protože na to druhé opravdu nebyl čas, tak aspoň to první. Ačkoliv jsem se o to snažil, podařilo se mi to až při výstupu na Borsuk. Symbolicky jsem pozvracel polskou stranu hranice a velmi neochotně jsem šel dál. Zejména ve stoupáních jsem oseděl snad každý hranižní kámen- To už jsem měl i průjem, prostě paráda. Mezi vrcholy Borsuk a Czolo je na slovenské straně hranice verejné táborisko.
 
Cesta byla až neskutečně obtížná. Měl jsem silnou křeč v břichu, proto jsem se pohyboval jen s vypětím všech sil. Sice se mi trochu ulevilo poté, co jsem vrátil snídani i s obědem, ale k pohodě jsem měl velmi daleko. Měl jsem sice mobila, ale ten mi moc platný nebyl. V tomto stavu jsem se vyškrábal až na Czolo. Podle informací vojáka by tu měla být voda. Měl jsem pocit, že slyším zurčení potůčku, ale ani jsem se nepokoušel ji hledat. Vrchol je silně zarostlý křovinami a nikde nebyla vidět žádná cestička. Proto jsem silně podlomený pokračoval dál. Místy mi mobil hlásil signál, většinou Globtel. Asi jsem byl dál než 17 km od převaděče, protože se mi až dosud mobil tvrdošíjně odmítal připojit. Konečně se mi podařilo navázat spojení - zavolal jsem Janě Ježíkové a nechal jí krátký vzkaz v naději, že se dostane do oblasti se signálem (v této oblasti je mobilní signál jen na poloninách - ve výšce kolem 1000 m) a vzkaz si vyzvedne. Pod vrcholem v sedle jsem zůstal poněkud překvapeně a vyjeveně stát, když jsem narazil na čerstvě pokosenou louku. To mi dalo naději na blízkost civilizace a opravdu! Nedaleko - hned vedle cesty ležel v trávě velký cikán. Vypadal jako australský domorodec. Sice jsem byl původně rozhodnutý požádat o pomoc kohokoliv, ale nyní jsem své předsevzetí značně přehodnotil. A šel jsem dál.
 
Už mi v podstatě zbývalo pouze vyškrábat se na Rabiu Skalu. Ještě před ní je několik menších nepojmenovaných vrcholů, takže výstup na 1199 m vysoký kopec opět nabral na dramatičnosti. Náladu mi nepřidal ani výhled na obě strany hřebene, který se mi naskytnul před vrcholem. Vpravo poloniny (Polonina Wetlinska), vlevo Bukovské vrchy, ale na obou stranách beznadějně pusto a liduprázdno. Na vrcholu je k dispozici přístřešek PTTK (plný odpadků). Já se tu ani nekochal pohledem do krajiny, ani pohledem na srub. Já u patníku 16/1 udělal vpravo vbok a mazal jsem z kopce dolů.
 
Na mapě vypadá tento sestup příjemně - cesta se vine mezi vrcholy Paportna a Jawornik a mohla by jenom klesat. Na mapě. Ve skutečnosti jsem tyto kopce poctivě vyšlapal. I když ke cti mapy musím přiznat, že se cesta pod vrcholem vždy uhnula po poslední možné vrstevnici. Tady jsem toho měl už opravdu dost. Když předevčírem uřízli nějakému polákovi v místním drsném baru naproti našeho hotelu ucho i s kusem tváře, přiletěl pro něho vrtulník. Tak proč ne pro mě, no ne? Mobil mi oznámil, že má kvalitní signál (PL-ERA), únava a vyčerpání mě přesvědčily o tom, že ať si sednu kamkoliv, všude to bude dobré. Tak jsem si sedl doprostřed cestičky, vytáhl mobil a začal volat:
 
1. 112 - nouzové volání. Ani po 58 vteřinách jsme s polákem nenašli společnou řeč. Hovor jsem ukončil, nemělo to cenu.
 
2. Láďa. Našel jsem číslo na GOPR (horskou službu), ale neznal jsem mezinárodní předvolbu. Láďa slíbil, že mi ji zjistí.
 
3. Dovolal se mi někdo z Prahy na inzerát, že prodávám vařič. Na podobné fóry jsem neměl nálady a vařič už byl beztak prodaný.
 
4. Konečně zavolal Láďa. Řekl mi, že mezinárodní předvolba je 0048. Naoplátku jsem ho požádal, zda-li by se nepokusil zjistit číslo do hotelu.
 
5. Zavolal jsem na centrálu GOPR do Sanoku. Asi po 58 vteřinách jsme si porozuměli a mě došel kredit. Tak jsem pěkně poslal Paegas do -, mobila vypnul, strčil do batohu a vyrazil. Už mi bylo jasné, že vrtulník nebude.
 
Snažil jsem se zvážit, jakou mám naději, že mě najdou (pokud se nedostanu dolů). Největší naději jsem složil v místní ozbrojenou juntu - vždyť ten hoch s kalašnikovem mě identifikoval a poslal mě přesnou cestou dolů. Pak jsem nechal vzkaz na Janině mobilu (od toho jsem si moc nesliboval, maximálně tak poslední záznam mého hlasu:-) To jsem víc věřil Láďovi, že zjistí číslo do hotelu (nakonec ho zjistil, ale zalarmoval náš generální konzulát v Katowicích i Jakuba Ježíka v Bystřičce). No a taky horská služba tu byla. Tedy, měl jsem celkem slušnou naději, že mě do zimy najdou. teď jsem ale šlapal dál.
 
Ještě když jsem se povaloval na cestičce, šel kolem nějaký mladý párek (poláků). Zjistil jsem, že míří do Wetliny a na chvíli nechal zahořet naději, že mi mohou pomoci. Odmítli - a ta jsem chtěl poze předat vzkaz do hotelu. Taky dobrý. Do Wetliny mi zbývaly asi 2 hodiny chůze, tak jsem se nenechal dlouho pobízet a vyrazil dolů. Několikrát jsem musel zdolat stoupání, několikrát prudce klesnout. Nějakou partičku jsem pumpnul o jejich Pepsi (byla odporná, ale lepší než nic). Cestou jsem otrhával různé bobule a snažil se tak aspoň poodehnat vtíravý pocit žízně. Už ani nevím, jak jsem to vydržel, ale nakonec jsem dorazil pod Jawornik, kde se nabízí dvě možnosti sestupu do Wetliny - dvouhodinová (nebrat) a třičtvrtěhodinová. Tu jsem si zvolil. Cesta vedla zpočátku po příjemné rovině, ale ke konci se vrhla pod úhlem 50° dolů a připomínala poničené koryto potoka. Taky jím asi občas bývá. To bylo velmi nepříjemné.
 
Bolesti se stupňovaly a skoro jsem nebyl schopný jít. Naštěstí i polská partička (se kterou jsem udržoval vizuální kontakt) měla při sestupu problémy, nebyl jsem v tom sám. Nakonec i nekonečné koryto přešlo v místní komunikaci (kamenitou) a mířilo zcela evidentně do Wetliny. Partička dorazila do své ubytovny a mávala na mě. Tak jsi tady, vydržels! Cítil jsem, že jsem jim dlužný jednu podstatnou informaci. Oni si totiž mysleli, že jsem se takhle zřídil při výletu na Rabiu Skalu, to tedy nemohu nechat jenom tak. Tak jsem jim převykládal celou trasu (viz výše). Nebudu popisovat jejich reakci, byla zcela spontánní a obdivná. Jsem rád obdivován, nevadilo mi to. Víc jsem se soustředil na obchod, který mě ležel mezi mnou a hotelem. Zde jsem konečně doplnil tekutiny (koupil jsem si 4 litry vody) a tanečním krokem jsem vplul do jídelny. K večeři byla smažená ryba a tak kdybych už předtím nezvracel, asi bych to udělal tady. Zmohl jsem se pouze na dvě slova: KURVA ŠTELUŇK! Puritáni zajisté omluví můj vybraný slovník, ale nemohl jsem jinak.
 
Můj příchod do jídelny vzbudil (minimálně mezi přítomnými Valachy) šum. Už věděli, že mě kontroloval pohraničník. Právě se dozvěděli, že mě hledá horská služba (popravdě řečeno hledala nějakou skupinu ztracených Čechů, to že hledají pouze mě vyplynulo až po vzájemném vyjasnění). Po chvíli dorazili dva hoši s vysílačkou (GOPRové) a vyzvídali, jestli jsem se vrátil. Několikrát mě vyslechli (mezitím šli vždycky někam za roh a vysílačkou dostávali instrukce, co mají dělat). Nakonec mi i oni dali pokoj. Tak jsem si myslel, že mám už všechno za sebou- Pomalu jsem se začal rozvykládávat, co jsem všechno prožil a když jsem své story přeříkával asi potřetí (už patřičně vylepšené - vždy jsem užaslým posluchačům řekl něco nového), přišla dcera majitele hotelu s takovým tím utrženým sluchátkem - měl jsem hovor. K mému překvapení na mě promluvila nějaká žena z Generálního konzulátu v Katowicích - prý jsem jim dal zabrat, málem že mě nenechali hledat místní policií. Nakonec mi řekla, že zavolá všem doma a Láďovi, že jsem v pořádku. Tak jsem si rychle opatřil telefonní kartu a šel je všechny obvolat taky - ať mají klid.
 

 
ČTVRTEK 17.8.2000 Na čtvrtek je naplánovaný přechod poslední - čtvrté - poloniny - Caryňské. Nemusím snad dlouze vysvětlovat, že tento výlet jsem si nechal ujít a lízal jsem si rány v závětří. Dopoledne jsem se povaloval v autobuse a díval se na video, odpoledne jsem spal v hotelu. Prostě takový klidný den bez zbytečného vzrušení, že? Večer byl nachystaný oheň na rozloučení s Wetlinou (tedy ne že bychom ji chtěli podpálit:-), tak jsme se hřáli kolem plamenů a kolem 02:00 jsme se odebrali na kutě. Čekal nás náročný přesun domů.
 

 
PÁTEK 18.8.2000 Budíček byl brzo, protože už v 7:30 jsme odjížděli na západ. Na programu jsou Pieniny a výstup na Tři koruny. Přesun do Pienin nám trvá 4 hodiny, protože kvalita polských silnic je nevalná, rychlost vesměs omezená (často i na 40 km/h) a co na nich lze všechno potkat-
 
Na dnešní den je naplánovaný výlet - procházka z Kroscienka do obce Nižne, která leží naproti Červenému Kláštoru (SK) přes řeku Dunajec. Cesta vede zpočátku městem, potom ostře stoupá vzhůru do Pienin a v první půlhodině překonává nejhorší stoupání. Pieniny jsou Poláky hojně navštěvované, za rok se jich tady vystřídá kolem milionu. Podle toho tu také vypadá. Pokud o Běščadech můžu říct, že jsou krásné a čisté, pak u Pienin platí, že jsou krásné a plné odpadků. Pohybují se tu klasičtí měšťáci v pantoflích (nekecám), paničky s pudlíky i korpulentní slečny. Pozitivní dojem, který ve mě místní baby zanechaly byl rázem pryč.
 
Výlet je to krásný a v celku nenáročný. Výstup na Tři koruny je navíc zcela volitelný, žlutá značka vede přes sedlo pod vrcholem. Ze sedla, kde je mapa a lavičky je to ke Třem korunám vede odbočka (značená na 45 min, ale dá se to i za 15 :-). Z vrcholu, kde je vyhlídková plošina, je nádherný výhled na Tatry (pokud zrovna není opar) i do údolí na Dunajec, kde se projíždějí pltě (pseudovory - lákadlo na peníze) polských i slovenských podnikatelů. Projížďka to možná není špatná, ale za ty peníze (slovenská kratší varianta cca 200,- Sk) určitě nestojí. Pokud si ovšem nechcete poslechnout místní zábavné historky- Ale zanechejme výhledu (na vrchol může naráz 15 osob maximálně na 10 min.) a vrhněme se do údolí. Seběhneme do sedla a dáme se vlevo.
 
Tato část cesty je bezesporu zajímavější. Když pominu, že část cesty vede korytem potoka (dost to klouže), nabízejí se zejména úžasné rozhledy na obě strany a nahoru - sestup vás protáhne přímo mezi vápencovými stěnami. Zkrátka, je se na co dívat a co fotit. Za půl hodiny je po všem a už jsme v typickém Polsku. Výstavní ""vily"" ala Beverly Hills obklopené lebedou, bodláky a vraky nejrůznějších aut, kombajnů a bárčeho jiného. Nikde ani kousek stínu, jenom prach, asfaltka a slunce. A také nepostradatelný moderní kostel ve styli bajkonuru. Naštěstí je zde i jeho původní předchůdce. Ten se mi líbil víc.Tak pospíchám k autobusu, kde se vymáchám v Dunajci a převleču do čistého. Po krátké svačině vyrážíme do Zakopaného (krátká občerstvovací zastávka) a přes Těšín kolem půlnoci zpět do vlasti. V Těšíně jsem se oddělil a domů pokračoval různými vlaky (doma jsem byl ráno o půl osmé, tedy 24 hodin po odjezdu z Wetliny).
 
Zhodnocení zájezdu: bylo to fajn, tůry se daly v pohodě zvládnout a stálo to zato. Ubytování kvalitní (pokud jste zvyklí spát pod širákem, tak je to komfort až neskutečný), teplá voda od rána do večera. Možnost vlastního vaření nebo stravování v přízemí.
 
Praktické rady
 
Pokud se do této oblasti chcete vypravit na vlastní pěst, možná oceníte pár drobných postřehů.
 
Možnosti ubytování:
 
Přehršle penzionů a hotýlků, počítejte min. 25 Zl. na osobu a noc. Pokud tu není narváno, neměl by to být problém.
 
Pod označením ""Pole Namiotowe"" se skrývá plácek, na kterém si za poplatek můžete postavit stan. Cena přibližně 6-8 Zl. za stan + 6-8 Zl. za osobu. Auto kolem 10 Zl. Těchto plácků je tu plno, jsou i v těch nejvíce zastrčených vesničkách.
 
Počítejte s tím, že v Polsku se platí za vstup na turistické cesty poplatek, který letos činil 2,50 Zl. Často ale záleží na tom, kde na trasu nastupujete - na každé cestě se nevybírá. Navíc - pokud jste ranní ptáčata (Poláci rozhodně nejsou), obsluha bude ještě spinkat:-) Při hřebenových tůrách nazapomeňte na dostakek nápojů - na hřebenech není voda!
 
Obchody a jídlo:
 
Pivo - 3,50 Zl (nedoporučuji); Polévka - 1,50 - 2,00 Zl.; Hlavní jídlo - 4,50 - 10 Zl.; Balená voda - 1,5 l - 2 Zl.; Džus (sok) - 2 - 4 Zl.; Paštika velká - 1,4 - 2,2 Zl.; Konzerva - 4 Zl.; Čokoláda - 2,20 Zl.; Oplatka - 0,80 - 1,20 Zl.;
 
Vzhledem k nákladům na cestu i ubytování je lepší jet s cestovkou (pokud chcete jet jenom sem). Pokud chcete přejít ze Slovenska, určitě jděte přes přechod a nechte si dát razítko do pasu. Ačkoliv se to nezdá, hranici si tady dobře hlídají a za ten průser to nestojí. Pokud jde o přístup do oblasti, lze kombinovat vlak a bus (PTK). V oblasti se pohybuje celá řada soukromých mikrobusů, které vás přepraví do nástupových míst. Stálo by možná za úvahu přejít na Slovensku (existuje tu turistický přechod) a pokračovat po hřebenu na Rabiu Skalu, odtud do Wetliny a zde se ubytovat. Ubytovat se samozřejmě můžete i jinde, nejlépe v Ustrzikách Gornych, ale je to turistické centrum a cena bude asi vyšší. Dál na západ (Cisna) to nemá cenu, protože to je moc daleko.
 

 
(4.9.2000 Přináším pozitivní informaci pro individuální turisty. Pokud tedy máte zájem navštívit polonony v Běščadech, můžete využít turistický hraniční přechod Ruské sedlo - Roztoki Gorne. Přechod je dostupný pro pěší a cyklisty, otevřený od 1.4. - 30.9. v čase od 09:00 - 18:00 hod. Po překročení přechodu (nezapomeňte na razítko do pasu!) pokračujte po silnici do obce, odtud po modré značce na hřeben a Rabiu Skalu. Zde se můžete rozhodnout, kudy dál (je tu možné i tábořit), ale vzhledem k nedostatku vody doporučuji sestup do Wetliny (možnost ubytování). Pokud se Vám nechce plahočit přes hřeben (oficiálně cca 8,5 hod.), můžete sejít z modré značky na červenou a dojít do Smereku. Pouze zlaťáky si musíte vyměnit někde jinde, tady to směnárnami neoplývá (místní se orientují zejména na Poláky)).
 
Tomáš Klíčník (soutěžní příspěvek)

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz