reklama

 
banan webhosting

Cesta do Polska: Zážitky ze Slovenska

Je po dovolené a tak usedám k počítači, abych sepsal kus historie a poopravil si vzpomínky - prostě abych zhodnotil minulý týden. Začnu šířeji. Někdy před rokem jsem se rozhodl, že pojedu na ukrajinskou Podkarpatskou Rus. Našel jsem nadšence, koupil průvodce, přemluvil manželku a těšil se. Jenže můj nadšenec začal taktizovat. Navrhl jsem druhou variantu, Bukovské vrchy. A když mi můj milý nadšenec předložil své plány...
 
:...řekl jsem si dost, zašel do Gemmy, kde je vždy dost prospektů, nabral si jich plné kapsy a už cestou domů je také všechny přečetl. Nebudu psát, koho jsem poslal k vodě. Napíšu, koho jsem si vybral. Vybral jsem si jednu takovou malou cestovku... Cítím však povinnost objasnit, proč jsem se rozhodl jet z cestovkou a ne sám. A proč jsem nejel na Ukrajinu, ale do Polska. Odpověď je celkem nezáludná - nevím. Ale nelituji.
 

 
PÁTEK 11.8.2000 Nadešel čas mého odjezdu. Protože to mám z Brna do místa odjezdu přece jen trochu z ruky, využívám nabídky Jany Ježíkové (ANO, to je majitelka této malé cestovky) a jedu přespat do kanceláře. Přesněji řečeno - do obýváku hned vedle. Dostal jsem večeři, žaludeční medicínu, knížku na dobrou noc a kolem 01:00 hod. v noci na sobotu jsem ulehnul do spacáku. Noc byla krátká-
 

 
SOBOTA 12.8.2000 -protože jsem vstával ve 04:55 hod. Vyhrabal jsem se ze spacáku, uklidil po sobě (ale takhle jsem to opravdu nemyslel!), zušlechtil zevnějšek, najedl se a vyrazil. Přesun byl trošku komplikovaný, ale vše dopadlo dobře a kolem šesté jsem už seděl v autobuse, který zručně řídil řidič Mirek. Jo s Mirkem jsme si užili legrace. No, teď to byl stále ještě Pan Řidič v modré košili s kravatou- Do busu přistoupila také druhá průvodkyně naší skupiny, Silvie Šolková. Její bodrý humor mi připomíná moji tetu z Karvine. Nemusím snad psát, že mám bodrý humor rád. Přes Hrozenkov jedeme na Slovensko, naším prvním etapovým cílem je Spišský hrad. Cesta k němu nám zabírá skoro 4 hodiny a někdy kolem poledne zde konečně jsme.
 
Na Spišský hrad, který je největší zříceninou hradu ve východní Evropě se škrábeme s vidinou úžasné prohlídky. A opravdu - za 50,- Sk si hrad můžeme prohlédnout. Vzhledem k tomu, že jsem si připlatil 10,- Sk za Nikona, chci si hradu užít a tak záhy vynechávám vlídný výklad průvodkyně (a zrovna nevhod, za chvíli na to si smlsla na tých hnusných česoch). No, nebyl jsem u toho přímo a tak to mám jen zprostředkovaně. U příštího výlevu obdobných emocí, které tekly na Dukle, jsem už byl. Nechápu to, mají to, co chtěli. A tak jsem si vylezl na věž a fotil různé krajinky, zdi, nepořádek (naposledy jsem tu byl v roce 1986 a nepořádek se tu mnoho nezměnil).
 
Po chvíli jsem se nabažil, slezl dolů (šlo to hůř než nahoru) a učinil pokus přidat se ke skupině. Prohlídka právě skončila a průvodkyně všechny zvala na jakousi šermovací estrádu. Letos už jsem takových estrád pár zažil a tak odcházím pod hrad k autobusu, kupuju si pivo a zalízám do stínu. Odjezd je plánovaný na 13:30, tak mám podle plánu asi ještě půlku hodiny na obnovení základních životních funkcí. Ale plány jsou od toho, aby se překračovali, že:-) A tak ještě ve dvě čekáme na jednu z účastnic zájezdu, která se nám nějak zatoulala při prohlídce. Místní plejbojové ze slámou v adidaskách se sice nabízejí, že ji najdou, ale trochu zkysli po mé sarkastické poznámce, že se třeba Ilona (ANO, tato ztracená ovce se skutečně takto jmenuje) rozhodla emigrovat na Slovensko. Po pár minutách byla nešťastnice nalezena (pokud jste ještě nikdy nezabloudili, doporučuji Vám tento zřícený dům. Slováci se příliš neobtěžovali z vyznačením únikových cest, takže pokud nemáte buzolu, může být bezpečný a včasný odchod pěkným oříškem.)
 
Sláva, jsme všichni a autobus míří k severu - na Duklu. Těším se, že se dostanu do míst, kde jsem ještě nikdy nebyl. Už drahně kilometrů předem nás vítají různě naaranžované pozůstatky výzbroje. Tank T-34/85 drtí pod pásy německého Tigra, sovětská děla míří do nitra Slovenska (samozřejmě že na fašouny, to dá rozum!!!), občas někdy vykoukne lehký kulomet. Prostě - pro kluka paráda, pro pacifistu studená sprcha (nejsem pacifista:-). Kousek před přechodem odbočíme doleva na parkoviště, provádíme výsadek a jdeme se poohlédnout po památníku. Dole u silnice je slavná mohyla (v opravě). Uvnitř jsou uskladněny věnce z lepších časů. Za mohylou je pěkný hřbitůvek z hroby válečných prominentů, co měli smůlu, že byli příliš na doslech (a dolet) střelby. Ty tisíceprostých padlých vojáku tu nenajdete. Ti jsou někde zahrabaní po lesích-
 
Pokračujeme směrem k rozhledně. Je to nevzhledný betonový paskvil, uvnitř ještě úděsnější než zvenku. Jako by se tu zastavil čas, všude je cítit zatuchlina a smutek po starém režimu. Nasraný starý slovák za okýnkem na nás hulvátsky a nevybíravě křičí. Šacuju ho, že před 10-ti lety patřil k těm 99,99%, co volili bolševiky. Dneska asi Muftyho. Vstupné 20,- Sk. Za foťák chce navíc 50,-. Nevím, co bych tady fotil, foťák strkám pod bundu, lezu do výtahu a nechávám se vytáhnout na horní plošinu. Cestou na nás slovák nacionalisticky poštěkává, je nám to velmi nepříjemné. Protože jsme se do výtahu všichni nevešli, odjíždí pro další část skupiny. Zatím se díváme po krajině, ale není se moc na co koukat. Tak se porozhlížíme uvnitř. Je to všechno takové zašlé, špinavé a rozbité. Cink. Přijel výtah s druhou skupinou i nasraným slovenským samcem.
 
Pokračuje ve svých hulvátštinách a začíná být i sprostý. Nakonec se dozvídáme proč - za všechno můžou česi. No, aspoň víme, na čem jsme:-) Snažím se zachránit situaci a ptám se, jak vlastně ta slavná *masová vražda* Karpatsko-dukelská operace probíhala. Blboun nejapný se nadechne a opravdu roztomilým způsobem mě odkazuje kamsi do rici. Chápu, že za výklad bych musel zaplatit (ale nevím, jestli by mi na to vzhledem k poplatku za foťák stačil plat), a tak se raději snažím kochat pohledem skrze špinavá okna.
 
Není se co divit, že většinou s díky odmítáme pozvání ke svezení směrem dolů a klapeme po schodech. Svižným krokem míříme skrze slabý seštík k autobusu, vždyť za kopcem už na nás čeká Polsko. Po hodině na hranici se dočkáme. Jsme zde. Ještě asi tak 100 km na východ pojedeme a už tam budem. Cesta se mírně protahuje, i vzhledem ke špatné kvalitě polských silnic. Ale i tak se nám daří splnit tajmplán a kolem osmé jsme ve Wetlině. Po krátkém bojovém rozdělení jsem byl přidělen do pokoje číslo 6, kam také urychleně stěhuji svoji skromnou výbavičku. Cesta nám trvala bezmála 13 hodin. Tak rychle pod sprchu, do postele a spát.
 
Pokračování zítra.
 
Tomáš Klíčník (soutěžní příspěvek)

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz