reklama

 
banan webhosting

Pobaltská cesta: Estonsko

:Bez problémů přejíždíme estonské hranice. Autobus šplhá úzkou silnicí jako do nějakého horského střediska. Vystupujeme u pěkné stylové restaurace a lezeme lesní cestou prudce vzhůru. Po chvíli celí zadýchaní staneme před vysokou štíhlou budovou. Spěšně platíme několik korun a vybíháme první schody. Už jsme deset metrů nad zemí, dvacet, třicet a konečně máme před sebou nádherný rozhled snad na celé Estonsko. Jsme na nejvyšším bodě Pobaltí, vyhlídkové věži na hoře Suur Munamägi (317.6 m.). Před námi kdesi v dálce leží perla Estonska, hlavní město Tallin. Během několika hodin už stojíme u jeho bran.
 

 
Tallin
 
Tallin působí ze všech metropolí pobaltských států rozhodně nejevropštěji. Historické jádro bylo naštěstí ušetřeno náletů během 2. světové války, a tak ho můžete obdivovat v původním rozsahu v celé jeho středověké kráse. Hned jak vstoupíte do úzkých uliček starého Tallinu, dýchne na vás cosi důvěrně pražského. Je to především kompaktnost architektonického celku, pozoruhodný soulad budov různých stylů a zejména upravenost města, jíž se tak odlišuje od jiných míst v Pobaltí, které podlehly více ruskému vlivu. Nové fasády, čisté ulice, prostorné radniční náměstí, kavárny se zahrádkami, stylové restaurace různých cenových kategorií a životní styl Talliňanů, to vše způsobuje, že se tu cítíte jako doma. Zatímco většina západních, převážně skandinávských turistů podobně jako v Praze nevychází z údivu nad onou podmanivou silou, jež je bez varování stahuje do hloubky prošlých věků, my Češi, kteří jsme v takovém prostředí vyrostli, máme více citu pro vnímání jemných detailů.
 
Tak například unikátní je rozsah, v jakém se zachovalo městské opevnění, jehož součástí je podnes na 26 obranných věží. Ochozy jsou zčásti přístupné veřejnosti, a tak se můžete vžít do role středověkých obránců hradeb a při troše fantazie si představit rytíře v brnění a lučištníky, jak střeží město vyrostlé z bohatství kvetoucího námořního obchodu. V některých věžích jsou dosud k vidění i výklenky s dřevěnou podlahou a dírou uprostřed. Jsou to raně středověké záchody, které se nazývají francouzským slovem ""prévet"". Odtud pochází i naše nadávka ""ty prevíte"", což vlastně znamená ""ty hajzlíku"".
 
Jestliže je nějaký sloh pro Tallin typický, pak je to určitě gotika. Najdete tu úzké, tří nebo čtyřpatrové domy s prudce sešikmenou střechou a kladkou ve špici štítu, s jejíž pomocí kupci zvedali zboží do vyšších pater, kde byly sklady, zatímco v přízemí se prodávalo. Tento typ budov je společným znakem všech někdejších hanzovních center podél Baltského a Severního moře až po Holandsko. Rovněž většina kostelů a radnice je gotická.
 
O chrámu svatého Olafa se vypráví následující pověst: Kdysi si obyvatelé Tallinu usmysleli, že v jejich slavném městě musí stát kostel s věží tak vysokou, aby byla vidět už zdálky od moře. Dlouho nemohli najít stavitele, který by se odvážil náročné přání Talliňanů splnit. Až jednou se přihlásil neznámý muž a souhlasil, že takový chrám postaví. Za práci žádal o hodně víc peněz, než bylo obvyklé, avšak pokud prý měšťané zjistí jeho jméno, nebude chtít ani zlaťák. Slovo dalo slovo a tajemný architekt se pustil do práce.
 
Nad základy se pomalu začaly zvedat pilíře kleneb, prostorná loď katedrály vzbuzovala pozornost všech příchozích a stěny věže už dosahovaly téměř k nebi. Konšelé však měli málo důvodů ke spokojenosti. Jméno stavitele stále neznali. K dokončení chrámu zbývalo už jen několik dní, když radním kdosi vyzradil, kde onen neznámý bydlí. Vyslali tedy k němu špeha. Schován pod okny domu, zaslechl jeho ženu zpívat nad kolébkou: ""Raduj se mé dítě, zítra přijde Olaf a přinese měšce plné zlaťáků"".
 
Následujícího dne zbývalo na stavbě učinit už jen jediné - připevnit na vrchol věže veliký zvon. Když Talliňané viděli Mistra při práci, seběhli se kolem a volali: ""Olafe, Olafe už známe tvoje jméno"". Olaf úlekem nad svým vyzrazením ztratil rovnováhu a zřítil se na podlahu kostela. Měšťané si s hrůzou uvědomili, co provedli a jako výraz pokání pojmenovali chrám po něm.
 
Nejpůvabnější z talllinských chrámů je ovšem kostel svatého Mikuláše. Dřevěný interiér, bohatě zdobený deskovými malbami mučedníků, jemně vypracovanými dřevořezbami, lavicemi a ochozy nešetřícími ornamentálními okrasami a přenádherný oltář, to vše návštěvníka udiví tím spíše, že se jedná o kostel protestantský V Estonsku, narozdíl od katolické Litvy, zapustilo v šestnáctém století kořeny luteránství, které vyznávala především německy mluvící obchodnická a politická elita země.
 
Z těch časů se dochovala také řada hrázděných domů, podobných těm, které tvoří poněkud uniformní centrum Norimberka. Zámek a jeho okolí na kopci zvaném Toompea má už poněkud odlišnější ráz. Budovy paláce samotného byly postaveny ve stylu ruského klasicismu. Nyní je zde sídlo estonské vlády. Z druhé poloviny devatenáctého století pochází naproti stojící pravoslavný kostel. Ač je sám o sobě velmi zajímavou stavbou, uprostřed města evropského vzhledu i kulturních tradic se vyjímá asi stejně, jako kdyby stál na Malostranském náměstí. Spíše tu ční jako symbol imperiální rozpínavosti carského Ruska.
 
Zajímavý je poměr Estonců k jazyku svých někdejších uchvatitelů. Zatímco v Litvě a Lotyšsku je ruština, narozdíl od ostatních evropských jazyků, zdaleka nejlepším dorozumívacím prostředkem, kterým se domluvíte prakticky všude a s každým, zvláště dáte-li najevo, že není vaší mateřštinou, Estonci nejen že rusky mluvit nechtějí, ale ani neumějí. Oslovíte-li někoho anglicky nebo německy, dostane se vám často poměrně plynulé odpovědi, zatímco rusky jen trhaně a s námahou.
 
Z dalších pamětihodností Tallinu rozhodně stojí za návštěvu např. dominikánský klášter, Radniční náměstí, známé gotické domy ""Tři sestry"" nebo věž ""Kiek in de Kök"", což v jihoněmeckém nářečí znamená ""Koukej do kuchyně"". To proto, že z jejího vrcholku je vidět přímo do kuchyní měšťanských domů.
 
Jestli si chcete z Estonska odvézt nějaký zajímavý suvenýr, rozhodně si jej vyberete u městských hradeb. Tady se totiž prodávají tradiční řemeslnické výrobky. Zima tu bývá drsnější než u nás, a proto nepřekvapí, že lidové umění se uplatnilo především na teplých oděvech, dekách, palčákách a podobně. Najdete tu však i jemné výšivky na ubrusech, dřevořezby, hrubé šperky z bronzu a mosazi, ozdoby z jantaru nebo nádherné lakované intarzie přímořské krajiny při západu slunce. Jak říká jejich autor, každé dřevo má svou duši. A opravdu. Mezi stovkami intarzií, zobrazujících tentýž motiv, nejsou ani dvě stejné.
 

 
Severskou přírodou
 
Na východ od Tallinu připomíná estonskou minulost romantická zřícenina hradu Toolse. Svými kamennými baštami chladně shlíží na nehybnou hladinu Finského zálivu a pod propadlými klenbami se mu prohání studený vítr tak, jako během staletí hordy nájezdníků, tu z východu, tu ze západu narušovaly jeho výsostné území, aby na něm zanechávaly nesmazatelné stopy krvavých ničitelů i umných stavitelů, stopy, jež lze sledovat na každém kroku. Hrad Toolse to všechno přečkal a jeho letitá, moudrá krása v dojemném souladu s okolní, dosud nespoutanou severskou přírodou neztratila nic ze své prostoty a původnosti. Ty nepočetné skupiny turistů, které se jí s pokorou přicházejí obdivovat, se jistě rády obejdou bez všudypřítomné coca-coly, pizzy z mikrovlné trouby a plastikových přívěšků na klíče ve tvaru hradu. Místo vnucujících se prodavačů se těší jen pobavené pozornosti místních kluků, kteří si v zachovalých věžích zříceniny udělali svou pevnost.
 
Hrad Toolse je jen jednou z pozoruhodností národního parku Lahema, který zahrnuje tisíc čtverečních kilometrů zalesněných poloostrovů, romantických zálivů, a malých zámeckých panství v severní části země. Tvrdý pohraniční režim za dob Sovětského svazu a kolektivizace způsobily vylidnění oblasti, což mělo však mimoděk příznivý dopad na faunu i flóru, a tak v Estonsku žije nyní na pět set vlků, osm set hnědých medvědů, tisíce rysů, vyder a jiných vzácných živočichů.
 
Vysoké rákosové porosty podél mírně se svažujícího kamenitého břehu a balvany vystupující nad hladinu daleko na obzoru, to je typický obraz severoestonského pobřeží. Koupání je tu pro špatný přístup k vodě a mělké dno prakticky nemožné, zato v lesích roste divoký rybíz, borůvky a brusinky. Na protáhlých polostrovech se tyčí zrezivělé hlídkové věže kdysi ostře sledované hranice SSSR. Tomu, kdo se vydá napospas zpuchřelým prknům a neudržovaným železným konstrukcím, bude odměnou nádherný výhled na celé okolí.
 
O kousek dál připomíná staré časy betonový bunkr s výjezdní plošinou a širokými kolejemi. Radši si nepředstavovat, jaké ničivé monstrum odsud ještě před nedávnem vyjíždělo. Celé severoestonské pobřeží bylo velmi přísně střeženo. Ani místní obyvatelé, natož cizinci, neměli volný přístup k moři. Když se pak v roce 1991 jednotky rudé armády stáhly, lidé z okolních vesnic sami dokončili demolici toho, co ještě zbývalo z nenáviděné ""železné opony"".
 
Trochu se setmělo a naše procházka za krásami estonské přírody se podobá spíše zběsilému úprku před mračny komárů, kteří v této severské přímořské krajině bodají stejně zuřivě, jako někde v tropech. Jak se tak bezmocně plácáme po napuchlých končetinách, ani nevěnujeme pozornost vyřvanému hlasu dvoutaktního motoru a oblakům prachu kdesi vpředu mezi stromy. Najednou se proti nám ze zatáčky řítí dlouhý oprýskaný motocykl se sajdkárou, které každou chvíli hrozí, že se odtrhne a narazí do nejbližšího smrku. Její osazenstvo, složené z šesti umouněných kluků, se však zjevně velmi dobře baví.
 
Jedním ze středisek národního parku Lahema je vesnice Käsmu. Kromě hezkých přírodních scenérií tu lze shlédnout také expozici námořnického muzea. Je to rodinný podnik s dobrovolným vstupným a s otvírací dobou zcela přizpůsobenou návštěvníkům. Otevřou vám i v deset hodin večer, a pokud je správce v dobré náladě, dozvíte se při lahvi vodky spoustu příhod ze života jeho kapitánských předků.
 
Západně od Käsmu leží na řece Jägala známé vodopády, které se při plném stavu vody rozpínají do šíře několika desítek metrů. Kdysi tu stál vodní mlýn, který musel být za své existence třikrát přestěhován proti proudu, jak se skalní zlom během let omílal a odlamoval.
 
V pobaltské nížinaté krajině se takový úkaz může zdát neobvyklý, avšak podobných, i když ne tak impozantních vodopádů je na severu Estonska celá řada. Většina estonského území totiž leží na náhorní plošině, která se ve vzdálenosti několika kilometrů od severního pobřeží ostře láme a vodní toky s větší či menší prudkostí padají v průměru deset až dvacet metrů do pozvolna se svažujícího pobřežního pásu. Tento takzvaný ""glint"" vznikl vystupováním pevných vápenců, které ležely na píscích a hlínách, na povrch země. Vody Finského zálivu tyto vrstvy starších nerostů rozemílaly a vápencová deska, zbavená svého podloží, se odlamovala.
 
Na východním a jihovýchodním pobřeží země, kde nejsou známky podobných geologických procesů, najdeme sice krásné pláže, ale moře je místy nadmíru špinavé. Ne snad ani tak voda samotná, jako spíše místo, kde voda hraničí s pískem. Při odlivu hrají v zapadajícím slunci velké kaluže na čáře přílivu všemi olejovými barvami. Saponátové bubliny vesele pění a do nosu stoupá jakýsi neznámý laboratorní zápach. Několik metrů dál směrem do vody se tyto kaly bůh ví jakého původu ještě mísí s řasami, jež moře vyvrhlo, v odporně slizkou kašovitou hmotu, která pokud člověka rovnou nepřiměje k úprku, alespoň ho rychle zbaví všech romantických iluzí o osvěžující, či dokonce očistné koupeli za měsíčního svitu.
 
Skoro jakoby nám příroda nastavovala zrcadlo. Abychom se k ní mohli přiblížit, musíme se zadrženým dechem, odvráceným zrakem a zvednutým žaludkem překonat bariéru, kterou jsme si svým moderním životem sami vytvořili.
 

 

 
Kde se východ střetá se západem
 
Cenrum východního Estonska, Tartu, se vyznačuje poklidnou atmosférou univerzitního města. Nejstarší vysoké učení v zemi tu bylo založené roku 1632 švédským králem Gustavem Adolfem II. V devatenáctém století představovalo jedinou univerzitu na území Ruska, kde se vyučovalo německy. Samo město je považováno za nejstarší doložené sídlo v estonských dějinách. Poprvé ho zmiňují kroniky už roku 1030.
 
V ulicích je patrné, o kolik tato nejméně lidnatá zemička své dva pobaltské bratry překonává. Vybavená informační centra nabízejí turistům zdarma mapy a rozsáhlé materiály o tom, co město návštěvníkům nabízí, a to v několika jazycích. Moderní telefonní budky ostře kontrastují s dřevěnými skříněmi plnými střepů z vymlácených dveří, jaké jsou dosud běžné v Lotyšsku. Rovněž rozchrčené poloterénní autobusíky sovětské provenience byly vystřídány moderními Scanii a Volvy. V řadě obchodů lze platit kreditními kartami, po ulicích chodí lidé s mobilními telefony.
 
Počátkem devadesátých let, kdy vrcholilo hnutí baltských států za nezávislost, byl velitelem sovětské posádky v Tartu pozdější čečenský rebel Džochar Dudajev, tehdy ještě jako generál Rudé armády. V celém Pobaltí je nesmírně populární, protože v klíčovém momentu odmítl použít jednotky pod svým velením k potlačení projevů nezávislosti Estonska na SSSR. Dudajev sám naopak veřejně prohlašoval, že úspěch Estonska v boji za nezávislost byl pro něj klíčovou inspirací pro osamostatnění Čečenska.
 
Z bývalých kasáren sovětských vojáků je nyní hotel, v němž se mohou zájemci ubytovat přímo v bývalém pokoji Džochara Dudajeva. K veliké nevoli ruských diplomatů bylo této kontroverzní osobnosti čečenské historie posmrtně uděleno nejvyšší estonské státní vyznamenání. V litevském Vilniusu po něm zase pojmenovali náměstí v blízkosti ruské ambasády.
 
Na východ od Tartu se nachází jedna z největších evropských vodních ploch, Čudské jezero. Obklopují ho kilometry pláží s jemným světlým pískem a rozsáhlé borovicové háje, které jsou místem častých pikniků mladých lidí. Kempy však téměř zejí prázdnotou. Při pohledu na mírné vlny a příjemně chladivou vodu jezera je opravdu těžké si představit, jak se roku 1240 na zamrzlé hladině propadla armáda křižáckých těžkooděnců a vladimirsko-suzdalský kníže Alexandr Něvský tak zastavil jejich pronikání do Ruska.
 
Kousek od Čudského jezera leží na odlehlém klidném místě v lesích poblíž obce Puhtitsa ženský pravoslavný klášter Nanebevzetí Panny Marie. Budova kláštera je obklopena už jen několika kostely a hřbitovem. Oblečeni do dlouhých kalhot a pokud možno se zakrytým předloktím vstupujeme na bohu zasvěcenou půdu. Nádherná, nově opravená stavba s dřevěnými obklady, půvabnými cibulovitými kopulemi a pravoslavnými kříži na vrcholu už z dálky láká k návštěvě. Procházíme překrásnou vstupní branou zdobenou freskami s náboženskými motivy. Po levé straně je vyobrazena scéna, která se váže k legendě o založení kláštera.
 
Podle letopisů z 16. století jakýsi pastýř, který pásl stádo ovcí u nedalekého pramene, náhle uviděl v dubovém houští krásnou paní ve skvostných šatech se svatozáří kolem hlavy. Přivedl tedy vesničany, aby se šli na zjevení podívat. Společně pak našli pod vysokým dubem stařičkou prostou ikonu nanebevzetí Panny Marie. Poblíž postavili kapličku, kam se panence chodili klanět, a onen kopeček se od té doby nazývá Svatou horou. Rovněž pramen, k němuž pastýř vodíval své stádo, je uctíván jako posvátný a dodnes se používá k léčení všelijakých neduhů. Ikona samotná byla později přenesena na bezpečnější místo v tehdy ruském městě Narva a do Puhtitsi se vrátila až v 80. letech minulého století, když se započalo se stavbou kláštera.
 
Další freska, svatého Ivana, je vyobrazena za použití zvláštní techniky malby. Ať ji obcházíte zleva nebo zprava, vždy máte pocit, že se vám světec dívá přímo do očí.
 
Ale to už vcházíme přímo do hlavního chrámu. Mše právě začala. Atmosféra, prozářená barevnými paprsky z vitráží, které shůry pronikají pochmurným přítmím naší pozemskosti, aby se v zápětí odrážely zpět od stříbrných svícnů, zlatých kadidelnic a drahých kamenů, zasazených do rámů ikon, vytvářejíce tak fantastický rej třpytivých záblesků světla a stínu, atmosféra této pravoslavné svatyně je plná očekávání.
 
Věřící ve svátečních oblecích z jiné doby, ženy s šátky na hlavě, děti v půvabných šatičkách. Tiše přecházejí od jednoho obrazu světce k druhému, aby jej mohli políbit, anebo v hlubokém zamyšlení se sepjatýma rukama stojí, jak je to u východních církví při mši zvykem, v uctivé vzdálenosti od oltáře.
 
Náhle napjaté ticho prořízne křišťálově čistý soprán sboru jeptišek. Procítěný zpěv naplňuje celý prostor chrámu a rozechvívá duše přítomných. Když po několika modlitbách končí, pod klenbami zní ještě chvíli jeho ozvěna. Nato pop a jeho pomocníci, všichni ve zdobných, měkce barevným hedvábím a zlatem vyšívaných ornátech, spustili hlubokým hlasem několik slok v odpověď. Potom se za opětovného zpěvu jeptišek otevřely ""carskije vorota"", které spolu s ikonostasem, dřevěnou zástěnou, posázenou obrazy svatých, dosud zakrývaly oltář. Pop předstoupil s kadidelnicí a v mlžném oparu vyzval věřící, aby se kolem něj seskupili. Začalo kázání.
 
Mezitím jdu k pultu v rohu svatostánku, abych si koupil kazetu s mešní hudbou. Cestou omylem zavadím o roucho jeptišky, která v hlubokém rozjímání nehnutě a nenápadně klečí na podlaze. Zvedne hlavu, se smyslem pro obchod se rychle vrací k věcem pozemským a začíná prodávat. Inu, klášter musí být také z něčeho živ.
 
Pravoslavný klášter v blízkosti Čudského jezera, v kraji, kde se v minulosti východ a západ nejen střetávaly, ale také společným úsilím dokázaly vytvářet nové hodnoty, je naší poslední zastávkou na cestě pobaltskými zeměmi. A jaká je čeká budoucnost?
 
V současné době všechny tři republiky usilují o vstup do Evropské unie a Severoatlantické aliance. Jejich šance jsou však ve srovnání s Českou republikou nebo Polskem podstatně nižší. Nejlépe je na tom v ekonomickém ohledu Estonsko. Díky švédským a finským investicím má se svým jedním a půl milionem obyvatel nejvyšší hospodářský růst i průměrné měsíční příjmy.
 
Šance Lotyšska zase spočívají v rozvoji obchodních vztahů mezi Ruskem a Západní Evropou, z něhož mohou profitovat velké přístavy ve Ventspils a v Rize. Hospodářské výsledky Litvy jsou ze všech baltských států nejméně příznivé. Na druhou stranu má tato země s 3,7 miliony obyvatel největší trh, který může být pro investory zajímavý.
 
Martin Hříbek

 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz