reklama

 
banan webhosting

Pobaltská cesta: Lotyšsko

:"Lody, moroženoje, zmrzlina, prosze pani, kupitě požalujsta." Stojíme znovu na hranici a slovanských jazyků znalý Lotyš, který se do autobusu vecpal společně s celníkem, nám vnucuje nevábně balenou chladivou hmotu: "Mamy czekoladowe, owocowe. Czy pani chce waniliowa? Waniliowa upála, no éto nie vážno. Dam za pól ceny!" Takové nabídce nemůžeme odolat. V rozpáleném autobuse nedbáme hygieny a s přesládlou zmrzlinou na jazyku flirtujeme se salmonelózou. Ještě dvě hodiny jízdy a už nás čeká hlavní město Lotyšska, Riga.
 

 
Riga
 
Název města byl pravděpodobně odvozen od stejnojmenné řeky, která se vlévá do největšího lotyšského toku - Daugavy. Jezero, jež vzniklo v místě jejich soutoku, už od pradávna poskytovalo útočiště obchodním lodím před chladnými větry několik kilometrů vzdáleného Baltského moře. Není divu, že se Riga stala významným a bohatým kupeckým městem.
 
Během středověku vládli nad Rigou nemilosrdně hned dva páni. Arcibiskup, sídlící v Dómské katedrále, a Řád mečových rytířů. Obyvatelé však svorně nenáviděli oba a dějiny města jsou naplněny desítkami neúspěšných vzpour a povstání.
 
Riga narozdíl od estonského Tallinu bohužel dost utrpěla bombardováním, a tak historické jádro není zdaleka tak ucelené Mezi nejstaršími památkami města vyniká okolí katedrálního chrámu.
 
Počátek jeho stavby se datuje až do třináctého století, ale podobně jako v případě našeho svatého Víta se práce táhly celé věky, a tak na současné podobě chrámu mají podíl čtyři slohy - románský, gotický, barokní a klasicistní. V dobách Sovětského svazu sloužil jako koncertní síň pro varhanní hudbu a nyní je opět arcibiskupskou katedrálou luteránské církve. Varhany, které sem v osmdesátých letech minulého století umístili, byly svého času největší na světě.
 
Jeden ze symbolů Rigy představují pozlacení kohouti, kteří byli namísto korouhví umísťováni na vrcholy kostelních věží. Málokdo však ví, že velký kohout nad Rižskou katedrálou ze svých výšin doslova ovládal životní běh měšťanů. Když vítr vál od moře, obrátil se k městu svou pozlacenou stranou a ohlašoval příjezd obchodních lodí, aby si všichni včas stačili přichystat zboží na trh. Když ale kohout ukazoval černou stranu, vítr foukal k moři a kupci věděli, že z obchodu nic nebude.
 
Klášter v těsné blízkosti Dómu však už přes dvě stě let neslouží svému účelu. Návštěvníci v něm mohou obdivovat exponáty z dějin města a mořeplavectví. Před klášterem stojí ve stínu rozložitých dubů pomník filosofa Herdera. Tento slavný osvícenec se za svého pětiletého pobytu v Rize intenzivně věnoval studiu lotyšských písní. Výsledkem jeho práce byla nejen slavná kniha "Hlasy národů v písních", ale vůbec sám pojem lidová píseň , který Herder zavedl.
 
To už měla Riga za sebou období, kdy po tzv. livonské válce vystřídali v roli vládců Němce roku 1583 Poláci a o čtyřicet let později Švédové. Další útok město zažilo roku 1709, kdy jej obléhal Petr I. Systematické bombardování způsobilo těžké materiální ztráty a stovky obětí. Ulicemi začal obcházet hladomor a epidemie. Švédské posádce nezbylo než kapitulovat a Riga se stala na dlouhá dvě století jedním z nejvýznamnějších správních, obchodních a později i průmyslových center ruského impéria.
 
Nedaleko Dómu leží kostel svatého Petra. Je proslulý svou sto dvacet metrů vysokou věží, která byla až do počátku druhé světové války ze dřeva. Nyní je kovová a na vyhlídkovou plošinu ve dvaasedmdesáti metrech se můžete za poměrně vysoký poplatek nechat pohodlně vyvézt výtahem.
 
Z dalších pamětihodností Rigy nelze vynechat kupecké domy nazývané Tři bratři a budovu Velké Gildy, středověkého sdružení obchodníků, které mělo velký vliv. Svědčí o tom i příběh známého Domu koček, ležícího naproti Gildě. Jeho majitel se dlouho neúspěšně snažil stát členem tohoto sdružení, a když byl definitivně odmítnut, postavil si na střechu svého domu sochy dvou koček se zvednutými ocasy a zadky namířenými přímo do oken Gildy. Byl žalován u soudu za urážku na cti a sochy musel obrátit. Nyní je v budově Velké Gildy sídlo Lotyšské filharmonie.
 
Mezi novějšími stavebními styly Rigy vyniká především secese. Řada veselých, neobvykle tvarovaných domů s reliéfy zvířat, rostlinných motivů a macatých mořských panen je vzpomínkou na konec minulého století a na krátké období tzv. "La Belle Epoque", které skončilo v krvi bojišť první světové války.
 
Během ní byla Riga dva roky frontovým městem a na rok se stala součástí Německé říše. Po jejím pádu vyhlásili v Rize Lotyši poprvé v historii nezávislost svého národního státu. Rozvíjely se základy demokracie, svobodného fungování politických stran i městské rady. Po převratu roku 1934 však zavládl pravicový autoritativní režim, který nepřipouštěl činnost politických stran a společenských organizací. Tuto diktaturu vystřídala o šest let později sovětská okupace Pobaltí, vzápětí německá invaze spojená z devastací historického jádra Rigy a v roce 1944 znovuzačlenění do SSSR.
 
Zvláštní osud tehdy stihl Památník svobody, který byl vztyčen ve třicátých letech na oslavu Lotyšské nezávislosti. Říká se, že dobu sovětské vlády přežil jen díky třem pěticípým hvězdám na vrcholu. Pravděpodobnější však je, že by stržení tohoto díla nejvýznamnějších lotyšských sochařů, které žilo v povědomí národa, vyvolalo bouře odporu a ty si ani vládcové v Moskvě nepřáli.
 
V Rize se po dlouhá desetiletí říkalo, že u Památníku svobody je cestovní kancelář. Kdo k němu položí květinu, dostane zdarma jednosměrný lístek na Sibiř. Až rozpad východního bloku umožnil, aby byla 4. května 1990 znovu vyhlášena nezávislost Lotyšské republiky.
 
Všechny tyto historické procesy se podepsaly jak na architektuře, tak na celkově kosmopolitním rázu Rigy. Se svými téměř devíti sty tisíci obyvatel, což ji pasuje na největší sídlo všech tří baltských států, je opravdovým evropským velkoměstem.
 
Dramatické dějiny se odrážejí i v národnostním složení obyvatelstva. Ve třináctém století vtrhli na území současného Lotyšska dobyvační Teutonští rytíři a pro baltské kmeny nastala léta německé dominance, která přinesla nejen západní kulturu, ale také kruté potlačování domácího obyvatelstva. Po celý středověk měli v městské radě hlavní slovo němečtí měšťané. Lotyši a Livové tvořili jen asi pětinu obyvatel města a pracovali jako dopravci soli, námořníci a dělali všechny "špinavé" práce. Ještě v druhé polovině devatenáctého století zde žilo 43% Němců, 25% Rusů a jen 23% Lotyšů.
 
Potomky někdejších křižáckých dobyvatelů však čekal neslavný konec. Prakticky všichni Němci utekli před Rudou armádou, když předtím jejich nacističtí soukmenovci vyhladili rovněž nezanedbatelné procento populace židovské. Nyní jsou po letech sovětské nadvlády Lotyši v hlavním městě své země opět menšinou. Většinu tentokrát představují Rusové.
 
Neméně komplikovaná je situace v oblasti náboženství. Po staletích vlivu pohanské Litvy, po dobách, kdy se o duše obyvatel této země prala církev katolická, pravoslavná a luteránská a nejnověji po padesáti letech prosazování vědeckého ateismu se Lotyšsko, stejně jako všechny ostatní postkomunistické země, otevřelo řadě módních duchovních proudů. Návštěvník Rigy to ostatně může pocítit na vlasní kůži:
 
Celé náměstí před Dómem je plné lidí v bílém, či barevně zdobeném plátěném oblečení, lesklých kožených sandálech, s vyholenými hlavami a různými ozdobami kolem krku. Vezou před sebou jakýsi alegorický vůz ozdobený květinami, v němž sedí figurina indického gurua. Zajímavé je, že naprostá většina těchto vyznavačů orientální moudrosti je ruské národnosti: "Požertvujtě bogu, kupitě étu knigu," přitočil se ke mně jeden z nich a nabízí mi azbukou psanou Bhagavadgítu. Odmítám s omluvou, že na to má ruština nestačí, a kupuji si alespoň "sládkosť" ze sojové mouky.
 
Průvod přechází na další náměstí, kde už je připravená tribuna a stovky přívrženců této sekty se veselí a tancují za poněkud monotónního vyzpěvování Hare Krišna, Hare Rama, doprovázeného rytmickou hudbou z reproduktorů. Další zvědavci sedí jen tak na trávě a zástupy bezdomovců čekají na vegetariánské pochoutky, které jsou podávány zdarma.
 
Na předměstí Rigy se zase vracíme ze staré Indie k lotyšským tradicím. Leží zde totiž už od roku 1924 lesní skanzen lidové architektury, jeden z nejstarších v bývalém SSSR. V chalupách vesnických řemeslníků s původní výbavou se předvádí, jak se dříve tkaly látky, vyráběly hrnce, nábytek, povozy a spousta dalších věcí, které nám už připadají zcela samozřejmé, aniž bychom se zamýšleli nad jejich původem. Zatímco dnes si vybíráme podle katalogů sériově vyráběné zboží, v těchto dílnách byl každý výrobek originálem s nesmazatelným rukopisem svého autora.
 
Nejpůvabnější jsou ložnice s nástěnnými malbami, kolébkami a malými okénky, jimiž dávné obyvatele těchto domů probouzely do práce místo elektrického zvuku digitálních budíků paprsky ranního slunce. Na rozloučenou nás vyprovázejí procítěné melodie lotyšského folklórního souboru.
 
Cestou z Rigy zastavujeme na místě poněkud pochmurném. Nedaleko městečka Salaspils, uprostřed hlubokých lesů, postavili němečtí fašisté veliký koncentrační tábor Kurtenhoff, kde v letech 1941 - 1944 zahynulo přes sto tisíc lidí, mezi nimi i občané Československa. Nyní je tu vybudován památník obětem a jako memento se mezi stromy rozléhá chladný zvuk metronomu.
 

 
Prázdné pláže a bobří hrady
 
K večeru táboříme nedaleko Rigy ve známém letovisku Jurmala. Široká pláž hned za plotem s převlékárnami a lavičkami byla evidentně zvyklá na větší davy turistů než dnes. V dobách Sovětského svazu zde měla své "dači" řada komunistických prominentů, mezi nimi i Boris Jelcin. Kromě nich je v téměř třicet kilometrů dlouhé Jurmale řada pensionů, kempů, hotelů, sanatorií i pionýrských táborů, které nyní mohou jen vzpomínat na doby, kdy jejich návštěva byla za odměnu. Vinu na tom však nese také chladné a poměrně znečištěné moře Rižského zálivu. Na plážích ovšem šťastlivci mohou nalézt nějaké ty slzy slunce, jak Lotyši poeticky nazývají jantar.
 
V samém geografickém středu Lotyšska, při kopcovitých březích řeky Gauji leží národní park stejného jména. Gauja, která je vyhledávána vodáky i rybáři z širokého okolí, něčím připomíná Lužnici. Snad svojí poklidností, svými mělčinami a kládami, jejichž větve varovně ční nad hladinou jako pověstné špičky ledovců. Čím se však Gauja liší, to jsou červená pískovcová skaliska a vymleté jeskyňky v romantických zátočinách. A taky bobří hráze na potocích, které do Gauji vtékají.
 
Dál po proudu se krajina stává kopcovitější a nám se otvírá nádherný pohled na věže hradu Turaida, který byl založen počátkem třináctého století Řádem mečových rytířů jako opěrný bod v boji proti Estoncům.
 
Nedaleké město Sigulda je jedním z hlavních středisek národního parku Gauja. Tato oblast byla osídlena ugrofinskými kmeny už od druhého tisíciletí před naším letopočtem. Po německém vpádu v třináctém století se Sigulda stala hraničním městem mezi panstvím rižského biskupa a územím Řádu mečových rytířů.
 
Jako turistické centrum se začala rozvíjet od roku 1889, kdy byla otevřena železnice Riga - Pskov. Kromě zámku, lázní Krimulda a Turaidského hradu tu ve třicátých letech postavili architektonicky unikátní budovu železniční stanice a most přes Gauju. Obě stavby však vzaly za své v bojích za druhé světové války. Nyní se město zase může pochlubit jinou atrakcí, kterou byste jinde v rovinatém Pobaltí hledali jen velmi těžko - kabinovou lanovkou spojující kopce nad řekou Gaujou.
 

 
V místech, kde měla domov kněžna Zaháňská
 
Ráno vyrážíme do města Jelgava, kde stojí veliký zámek v barokním slohu, který je dílem samotného stavitele petěrburgského Zimního paláce, italského architekta Rastrelliho.
 
Na místě zámku byl v druhé polovině třináctého století zbudován hrad Řádu německých rytířů jako opěrný bod v boji proti domácímu kmeni Zemgalů. Později se Jelgava stala sídlem kuronských vévodů z rodu Kettlerů. Po jejich vymření roku 1737 prosadila carevna na uprázdněný vévodský stolec svého milence Ernesta Birona, který zahájil stavbu dnešního zámku. Už jeho syn Petr byl ovšem z Kuronska vyštván a nakonec se uchýlil do Čech, kde koupil panství Náchodské a Zaháňské. Jeho dceru všichni známe jako kněžnu Zaháňskou z Babičky Boženy Němcové. Dnes je v jelgavském zámku zemědělská univerzita.
 
Na náměstí jsme zrovna zastihli nedělní trh v ruském stylu. Vedle dřevěných stánků sedí jen tak na zemi místní babky a prodávají kyselé okurky. O kus dál osmahlí mládenci nabízejí umaštěné náhradní díly přímo zpod kapot svých dosloužilých moskvičů.
 
Na samém jihu Lotyšska stojí další barokní zámek Rundale, který měl sloužit jako letní sídlo rodu Bironů. Na architektuře tohoto zámku, jednoho z největších v zemi, je patrná inspirace francouzskými Versailles. Je tu i zrcadlová síň s okny vedoucími na západ do velké zahrady, v níž malá kněžna Zaháňská honila motýly a trhala sedmikrásky, než ji nepřízeň osudu vyhnala k nám do střední Evropy. Podle rytin z osmnáctého století byla zahrada plná soch, fontán, pečlivě upravených květinových záhonů a okrasných keřů. Dnes je velmi zanedbaná a vypadá spíše jako předměstský lesopark
 
Budova zámku prodělala v minulých letech rozsáhlou rekonstrukci. Expozice však není příliš lákavá. Vstupenky stojí v přepočtu od padesáti do osmdesáti korun a personál vás naviguje, do kterých místností za danou cenu smíte a do kterých ne. Kromě několika místností vybavených starým nábytkem působí interiér deprimující prázdnotou. A prosklené nástěnky s omšelými fotokopiemi starých tisků a doprovodným textem rozhodně nedělají tak honosné a velkoryse pojaté stavbě čest.
 
Martin Hříbek

 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz