reklama

 
banan webhosting

Pobaltská cesta: Litva

Přes odstrašující zprávy o desetihodinových frontách přejíždíme hranici bývalého sovětského impéria během čtyřiceti minut. Polský celník s důležitým obličejem a natrženými výložkami dává poctivě razítka do pasů až do poloviny autobusu. Potom mu dochází inkoust a radši toho nechává. Litevský je o něco pořádnější, a tak vstupujeme do země se zářícím zeleným razítkem "Lietuvos respublika". Hned za přechodem čerpáme z rezaté roury jakousi sírou zapáchající "minerálku" a už uháníme ke starobylému hradu Trakai.
 
:To je alespoň první dojem, kterým Trakai na cizince zapůsobí. Snad dobrou polovinu všech návštěvníků tvoří svatebčané. Parkoviště je plné nazdobených Lincolnů a Mercedesů, nevěsty si navzájem zakopávají o závoje, rozpačití ženiši utírají pot z čela a se střídavou úspěšností se snaží neztrácet ze rtů šťastný úsměv novomanžela. Fotoaparáty cvakají o sto šest. Ti majetnější si dopřávají vyjížďku lodí s kapelou, zatímco němý hrad jen nevěřícně kroutí korouhvičkou na věži a nostalgicky vzpomíná na svou středověkou nepřístupnost. Stánky se suvenýry a upravené zahradní restaurace vesele prosperují. Kromě několika druhů litevského piva vám tu nabídnou i Gambrinus, Budvar nebo Plzeň.
 
Počátek historie hradu spadá do třetí čtvrtiny 14. století. Už roku 1382 byl dobyt řádovým vojskem pod vedením knížete Jagella, který vítězstvím nad svým strýcem Kestutisem získal moc nad Litvou, zmítanou boji o knížecí stolec. Jagellův nástupce Vitold přivedl roku 1397 do Trakaie, tehdy hlavního města Litvy, jako svou osobní gardu Tatary a Židy tzv. karaitského směru.
 
Příslušníci této zvláštní sekty, poprvé zmiňované v arménských kronikách ze třetího století, patřili původně mezi bojovné Chazary, avšak vyznačovali se na svou dobu obdivuhodnou náboženskou tolerancí. V jejich hlavním městě Samarkandu fungovalo sedm soudců: dva pro křesťany, dva pro muslimy, dva pro Židy a jeden pro turecké šamanisty! I při takové náboženské a právní rozmanitosti dokázali vytvořit prosperující říši.
 
Karaitská sekta se vyznačuje zejména odmítáním Talmudu a ústní tradice. Jako jediný kanonický text uznává Starý zákon. Během prvních padesáti let let svého působení v Litvě se natolik osvědčili, že roku 1441 dostali od Kazimíra Jagellonského tzv. právo, tedy v podstatě možnost samosprávy, podléhající jen přímo králi. V Litvě jich dodnes žije několik set.
 
Roku 1655 byl Trakai zničen ve válce s Ruskem a už nikdy nebyl obnoven, aby sloužil svému původnímu účelu. Od první poloviny dvacátého století byl dlouhá desetiletí rekonstruován. Dnes je uvnitř expozice dějin Litvy. Hrad je rovněž symbolem litevské státnosti. Jeho obraz najdete na pohlednicích, obrazech lidových umělců, bonboniérách, ale i na bankovkách.
 
Malebná lesnatá krajina a jezera v okolí platí za vyhlášenou rekreační oblast. U břehu jezera nazývaného Kaunaské moře leží rozlehlý skanzen litevské venkovské architektury. Byl založen už před třiceti lety a skládá se čtyř vesnic, reprezentujících čtyři historické části Litvy: Žemaitiju, Suvalkiju, Aukštaitiju a Dzukiju.
 

 
Jantarové umění
 
V jedné z chalup skanzenu se setkáváme se sympatickým Vitautasem, asi padesátiletým brusičem jantaru. Když byl ještě dítě, jeho rodinu poslali do vyhnanství na Sibiř. U severního pobřeží bajkalského jezera strávil dvanáct let. Během jedné ze svých klukovských výprav našel v tajze skutečný poklad - mamutí kel. Z tohoto neobvyklého suvenýru dodnes vyřezává umělecké předměty. Po návratu do Evropy vystudoval tallinský umělecký institut a od té doby se věnuje především broušení jantaru a výrobě kopií středověkých šperků.
 
Jantar si sám sbírá v surové podobě po celém Pobaltí i v bývalém východním Prusku, kde ho Rusové těží v ohromném množství Po druhé světové válce s ním dokonce topili! Velké naleziště jantaru je u litevské Klaipedy na dně moře. Pokud se nějaký kus uvolní, stoupá vzhůru, avšak zastaví se asi v deseti metrech pod hladinou. Odtud se pak dost obtížně loví.
 
Vitautas všechny nevzhledně vyhlížející kousky pečlivě obrušuje, aby asi v každém dvoustém našel čtyřicet miliónů let starého brouka, mouchu, komára nebo prehistorickou třísku. Stříbrné prsteny a korále s těmito vzácnými jantary se prý dobře prodávají.
 
"V přírodě nenajdete ani dva jantary s identickým odstínem a strukturou," říká Vitautas a své tvrzení hned dokládá spoustou jemně opracovaných nablýštěných kamínků. Nejstarší z nich jsou bílé. Pocházejí z doby až před šedesáti milióny let. Zajímavé je, že v nich se žádné stopy života nenašly. A co se během těch dvaceti miliónů let stalo, to dosud nikdo přesně neví.
 

 
Vilnius
 
Je neděle a v ulicích je mrtvo. To jen umocňuje poněkud provinční dojem, kterým hlavní město Litvy působí. Z rozsáhlého hradu ze čtrnáctého století se zachovaly jen zbytky obranných zdí a věž, v níž je malé historické muzeum. Na základech hradního komplexu byla později vybudována zvonice, která dnes stojí přímo na centrálním náměstí Vilniusu před obrovskou klasicistní katedrálou. Podle pověsti se u zvonice každých sto let o letním slunovratu objevuje zlý duch v podobě velkého černého psa s rudou stuhou kolem krku. Roku 1940 sem však napochodovala rudá armáda a nadlouho učinila konec litevské samostatnosti.
 
Podle tajného dodatku paktu Molotov - Ribbentrop se mělo celé Pobaltí stát sférou sovětského vlivu. Autokratické režimy všech tří republik se nemohly opírat o širokou podporu celého národa, a i kdyby jí bývaly měly, jejich nepočetné armády a nezájem západních velmocí o osud malých středoevropských států neskýtaly baltským národům příliš nadějí. Přes deklarovanou neutralitu po vzoru skandinávských států podepsaly vlády všech tří republik se SSSR smlouvy o vzájemné pomoci, zahrnující sovětskou vojenskou přítomnost. Po řadě obvinění z protisovětských provokací byli prezidenti pobaltských států nuceni na konci jara 1940 akceptovat lidové vlády, o jejichž složení rozhodovala Moskva. V její režii proběhly rovněž parlamentní volby, v nichž byli více než devadesáti procentní většinou zvoleni kandidáti Lidové fronty. Parlamenty poté požádaly o připojení k SSSR...
 
Uličky starého Vilna se pomalu opravují, avšak některým památkám hrozí, že budou nenávratně ztraceny. Velký kus práce byl odveden především na vládních budovách, rozsáhlém komplexu university a na kostelech. Litva byla až do roku 1387 pohanskou zemí, avšak od té doby, co se dal kníže Jagello po svatbě s dědičkou polského trůnu Jadwigou pokřtít, katolicismus získal silné pozice, kterých se už nevzdal. Nic na tom nezměnila ani dlouhá desetiletí pod carskou a později sovětskou vládou. Pohanské prvky litevské kultury jsou však patrné na každém kroku, zvláště v lidovém umění. Dokonce i zmíněná katedrála stojí na základech pohanského chrámu. Teprve první litevský křesťanský král Mindaugas Veliký zde dal postavit kostel.
 
O nedělní mši jsou kostely zaplněné až ke vchodu. Nejpopulárnější křesťanskou svatyní ve městě je jistě kaple Panny Marie v bráně Aušros. Obraz bohorodičky má prý zázračnou moc. Místní legenda vypráví, že za druhé světové války, když Židé z ghetta pochodovali na smrt do Paneriaiského lesa, jakási žena klečela proti panence v kapli a prosila o život pro své dítě. Jí a několika dalším ženám se podařilo prostrčit své děti do davu přihlížejících Litevců a ukrýt je před německými vojáky. Děti byly poté vychovány Litevci.
 
Kaple Panny Marie je také významným poutním místem. Ti nejbigotnější věřící dokonce ke kapli stoupají po dlouhém schodišti vkleče. Vnitřek svatyně je pokryt stříbrnými destičkami s děkovnými nápisy. Známý je prostý vzkaz polského presidenta Pilsudského z doby mezi světovými válkami, kdy Vilnius a jihovýchodní Litva patřily k Polsku: "Dzeki ci Panno za Wilno".
 
Najdete tu ovšem i pravoslavné "cerkvi" s barevnými ikonostasy, korouhvemi a vousatými popy. Na jedné z vedlejších ulic září novotou stará židovská synagoga. Její správce z toho však velkou radost nemá: "Staří věřící umírají a mladí se stěhují za lepším, hlavně do USA, Německa a Izraele. Ze synagogy bude muzeum". Možná by tomu tak nemuselo být, kdyby na stěnách vedle fotografií Jeruzaléma nevisely propagační materiály izraelské armády, ale několik slov o vztahu k rodné zemi.
 
Před druhou světovou válkou v Litvě žilo téměř čtvrt miliónu Židů, z toho přes šedesát tisíc ve Vilniusu. Měli zde svou vysokou školu a knihovnu. Většina z nich hovořila Jidiš, tisíc let starým dialektem němčiny. Městu se někdy dokonce říkalo Jeruzalém severu. Čtyři roky nacistické okupace dokázaly tuto rozvinutou kulturu zcela zdecimovat. Dnes v Litvě žije okolo šesti tisíc Židů. Jen málo z nich si dosud pamatuje Jidiš a i existujícím zbytkům jejich kultury hrozí vymizení.
 
Jedním z nejpůvabnějších vilenských zákoutí je gotická část, respektive okolí kostela svaté Anny. I zde probíhají náročné rekonstrukce. Když Napoleon roku 1812 táhl skrze Vilnius na Moskvu, byl prý kostelem tak uchvácen, že ho chtěl na zpáteční cestě vzít s sebou do Paříže a postavit vedle Notre Dame.
 
Poblíž stojí velký pomník Adama Mickiewicze, jehož osud je s Vilniusem (či spíše polsky s Wilnem) nerozlučně spjat. Slavný polský básník zde psal první dvě části svého romantického dramatu "Dziady". Roku 1823 byl ve Vilně souzen v procesu se členy polského studentského spolku filomatů, zaměřeného proti carské moci. Po tzv. trojím dělení Polska na konci 18. století totiž Litvu a východní Polsko připojila k Rusku carevna Kateřina Veliká. Také další dvě významná Mickiewiczova díla, "Konrád Wallenrod" a "Pan Tadeáš", se týkají litevské historie, která byla od 15. do 18. století spojena personální unií s historií polskou.
 

 
Hora křížů
 
Blízko města Šiauliai zastavujeme u Hory křížů. Vlastně je to jen malý kopeček uprostřed rovné krajiny, takže bych měl spíš napsat, že zastavujeme u Křížů na hoře, protože těch se tu k nebi tyčí stovky, a ty, které na nich visí nebo jen tak leží na zemi, by se daly počítat na tisíce. Jeden z nich nedávno postavil dokonce sám papež.
 
Vztyčování křížů tu má počátek v minulém století a velký rozmach tato tradice zaznamenala v době litevské nezávislosti mezi válkami. Když Litvu roku 1944 definitivně připojil Sovětský svaz, známý symbol nepřátelské ideologie byl buldozery srovnán se zemí. Ani opakování této procedury a přísné postihy neodradily Litevce od vztyčování dalších křížů. Tak jak SSSR pomalu ztrácel dech, napětí povolilo a po opětovném získání nezávislosti se z hory křížů stalo jedno z nejnavštěvovanějších míst v Litvě.
 
Dřevěná těla nebohého golgotského mučedníka se mačkají jedno na druhé a ztrápenými obličeji hledí na hříšníky, za které trpí. Tisíce poutníků z celé Evropy sem přicházejí vyznat svou víru a desítky jiných na tom vydělávají. U stánků si můžete kromě upomínkových předmětů a pohledů koupit i malinké, sériově vyráběné křížky a ty potom položit mezi ostatní. Většina návštěvníků tak skutečně činí, a tak na některých místech hory uvidíte vedle originálních prací řezbářských mistrů i hromady zahnívajících, pavučinami opředených křížků jako na smetišti.
 
Na druhou stranu nelze nevyjádřit obdiv neznámým umělcům, kteří vdechli svým půvabným dílům své pocity a naděje, poutníkům, kteří přinesli kříže z velké dálky na svých zádech, a také lidem, díky nimž tradice hory vydržela do dnešních dnů. A to je myslím pocit, který po návštěvě Hory křížů převládá.
 

 
Plážové intermezzo
 
Litva rozhodně není cílem milovníků přímořské rekreace. Ani označení "nejlepší lázeňské přímořské letovisko země", jakým se město Palanga pyšní, nevzbuzuje velké naděje. Bydlíme na jakési louce u silnice, mezi skleníky s rozbitými střechami. Snad jen tekoucí teplá voda a splachovací záchody kvalifikují toto místo na kemp. Moře je odtud vzdálené asi tři kilometry. V šortkách, trikách a s ručníkem přes rameno se vydáváme za večerní koupelí v očekávání procházky přes louky a tichými uličkami mezi rodinnými domky k nějaké pláži, stejně opuštěné, jako většina předchozích.
 
K nesmírnému údivu však nacházíme pobřeží plné desítek osvětlených kaváren, vináren, zahradních restaurací, barů a diskoték. Na pódiích tancují plážově oděné dívky, po ulicích korzují stovky lidí ve svátečních oblecích, alkohol teče proudem a jen nasvícené štíty hrázděných domů odlišují Palangu od nějakého frekventovaného středomořského letoviska. V bermudech a otřepaných trikách vypadáme jako trhani kdoví odkud.
 

 
Za pouští na severu
 
Ráno nás zastihlo na molu v přístavu Klaipeda. Je třetím největším městem Litvy a pátým největším přístavem v Baltském moři. Impozantní stožáry jeřábů se v nebetyčném množství tyčí do oblak a s různobarevnými kontejnery se sklání nad prázdnými břichy nákladních lodí.
 
Po hodinovém čekání za mrazivého jitra konečně vjíždíme na trajekt, abychom překonali několik set metrů špinavého Kurského zálivu. Před námi je Kurská kosa, téměř sto kilometrů dlouhý, avšak v průměru jen stovky metrů široký poloostrov, který je vzácnou přírodní rezervací. V rybářských vesničkách jsou příjemné restaurace s mořskými specialitami a příjemné, leč drahé pensiony. Vedle kopce s množstvím dřevěných plastik pohádkových postav, zvláště čertů a čarodějnic, je bezesporu nejzajímavějším místem Kurské kosy letovisko Nida. Nedaleko něj se totiž do výše padesáti metrů zvedají veliké písečné duny. Těžko říci, jakou má tato tisíciletí vytvářená poušť rozlohu, avšak přejít z jednoho konce na druhý zabere nějakou tu hodinu.
 
Je to asi Čechám nejbližší přírodní útvar podobného druhu. Jaký paradox, že leží právě na severu! Když si lehnete do písku, necháte se ovívat větrem a budete mít štěstí na horký slunný den, dost možná uvidíte i fata morganu a před očima se vám objeví karavana velbloudů hnaná Beduíny, zabalenými do bílé látky až po obličej, nebo oáza s průzračnou vodou, palmami a hájem datlovníků mezi hliněnými chýšemi. Do reality se však rychle vrátíte pohledem na dřevěné domky severského typu v Nidě Dnes do nich přijíždějí hlavně turisté z Německa, potomci starousedlých pobaltských Němců.
 
Martin Hříbek

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz