(Nenechte se zmást poetickým úvodem - i v následujícím textu naleznete spoustu tipů pro své cesty. A také popis jedné cesty autobusem.) Jen co jsme stanuli na vrcholu Velkého Věrchu (1598 m. n. m.), přivalila se mlha a z nebe začaly padat proudy vody s čím dál tím větší prudkostí. Potom se obloha náhle vyjasnila a celý obzor se nám ukázal v plné parádě, svěží, kyprý po dešti a třpytící se v paprscích odpoledního slunce...
 
Světle fialové kalichy enciánů ze sebe pomalu začaly střásat přebytečnou vláhu a spasená tráva na poloninách nabírala nových odstínů. V dálce temně zelená barva neprostupných smrkových pralesů a klečí ostře kontrastovala se světlými pastvinami a ubohými políčky podhorských vesnic.
 
Rička je jednou z nich. Stejné chalupy a roubená stavení, jaká turisté obdivují v užhorodském skanzenu, leží před námi rozházena mezi loukami s pasoucím se dobytkem a zeleninovými záhony. Zatímco v Užhorodě působí jako milá připomínka dávné minulosti, zde na vás dopadá tvrdá realita dneška. Vesničané oblečení do jednoduchých pracovních oděvů už většinou odpočívají na zápražích svých domů a ochotně se s námi dávají do řeči. Jen tu a tam lze někoho zahlédnout při práci. Nějaký mladík spravuje váhu na vodu, někdo ještě nakládá seno na koňský povoz, u potoka ženy perou košile.
 
Čechy tu mají většinou rádi. Kromě Poláků a Rusů jsme jedinými zahraničními turisty, kteří dnes do zakarpatských hor jezdí. Jeden starší pán nostalgicky vzpomíná, jak byl kdysi na Moravě za svojí sestrou, a všichni svorně žehrají na ceny jídla a šatů.
 

 
Místní obchod
 
Pěšinkami mezi staveními jsme došli až na náves. Stojí tu malý obchod s potravinami, zvenčí podobný našim vesnickým Jednotám. Na nepříjemný zápach a špínu si člověk brzy zvykne, horší je, že téměř veškerý sortiment je pro nás absolutně nepoužitelný. Jediný regál je vyplněn desítkami obrovských zavařovaček s cibulí, rajčaty, okurkami, cuketami, paprikou a jinou zeleninou. Nad nimi se na stěně skví nápis: "Invalidy Velké vlastenecké války obsluhujeme předem".
 
Za pultem stály seřazené lahve se čtyřicetiprocentním alkoholem v různých příchutích, sušenky, bonbony, dvě hlávky zelí, a tím výběr končil. Kupuji ořechovici, "suški" - čtvercové pečené oplatky, kterých mi paní u pultu sype plnou hrst do kornoutu z právě vytrženého sešitového listu, a několik odporně sladkých bonbonů.
 

 
Koločava
 
Koločava, rodiště slavného Nikoly Šuhaje, je oproti Ričce o poznání bohatší. Většina domů je zděná, mají tu velikou základní školu ze 70. let a dvě muzea. Na první z nich, muzeum ateismu, narazíte, když si budete chtít prohlédnout malý dřevěný kostelík. Na místo ikonostasu uvidíte portréty řeckých materialistických filosofů a tam, kde visely obrazy s křížovou cestou, se můžete dočíst o boji proti "antinárodní uniatské církvi na Zakarpatí". Nyní, i přes sedmdesát let potlačování náboženství, je naprostá většina obyvatel Zakarpatí věřících, zejména řeckokatolického nebo pravoslavného vyznání. Jsou tu však i luteráni, kalvinisté a celých osm procent se hlásí k jehovistům.
 
Muzeum Ivana Olbrachta založil syn spisovatelova přítele na své náklady v místní škole. Nyní ho spravuje jeho dcera Nataša a ochotně ho ukazuje každému, kdo o to má zájem. Po ní ho převezmou její děti. Na provoz nedostává od státu žádné prostředky a nové exponáty si musí shánět také sama. Něco jí přinesou za malé dárky děti, ale třeba košili Nikoly Šuhaje si musela tvrdě odpracovat kopáním brambor. Přesto na muzeum nedá dopustit, a kdyby byla nucena uvolnit jeho prostory škole, otevře si nové ve svém domě. Zatím však těmto tlakům odolává především díky zájmu českých turistů, kteří zde vždy nechají nějaké ty sešity, tužky nebo pera pro nejpotřebnější. Některé děti nemají rodiče nebo pocházejí z až desetičlenné rodiny, a nemohou si dovolit ani ty nejzákladnější pomůcky. Občas sem zavítá i nějaká ukrajinská delegace, ale tu nezajímá ani tak Olbracht a legenda, jako spíše to, proč sem ti Češi jezdí. Takové návštěvníky Nataša nemá ráda.
 
Vydáváme se hledat chalupu, kterou Nikola v kopcích pro sebe a svou milovanou Eržiku postavil. Cestou se strhla bouřka. V zakarpatských horách se za deště mění všechny polní a lesní cesty v regulerní koryta potoků a říček, takže z blátivé horské pěšinky se v údolí stane až několik metrů široké řečiště, v němž se dá pohybovat jen přískokem z kamene na kámen. Těžko říci, co tu bylo dříve, zda potok nebo cesta.
 
Nataša prohodí pár slov s ženou z nejbližší chalupy a už jsme všichni pod střechou. Nahlížíme do světnice a rázem se ocitáme v minulém století. Prosté vybavení místností vynahrazuje bohatá výzdoba stěn tradičními ukrajinskými výšivkami a koberci, u stropu visí svaté obrázky. Na peci sedí asi osmiletá holčička a pomáhá své babičce smotávat do klubka čerstvě upředenou vlnu.
 
Vracíme se zpět. Cestou si fotografuji mladého muže, který se v dobré náladě klátí v sedle svého malého koně Zastavuje. Nabízím mu cigarety. Odmítá a zve mě na pálenku. Škoda, že se nemohu pozvání přijmout. Loučíme se v objetí jako staří přátelé.
 

 
Na cestě
 
Jeden z nejlepších způsobů, jak může cestovatel poznat lidi té které země, je cestovat tak, jak cestují oni.
 
Je sedm hodin ráno. Stojím v příkopu u bahnité cesty, na níž se nánosy bláta střídají s hlubokými, špinavou hnědou vodou zatopenými rigoly. Těžko uvěřit, že tudy každodenně projíždí pravidelná autobusová linka a že tato cesta představuje jedinou spojnici obce Javornik v Ivanofrankovské oblasti s civilizací - městečkem Věrchovina. O pět minut později však všechny pochybnosti mizí a já se stávám účastníkem horské rally.
 
V ranním oparu pomalu začínají probleskovat světla malinkého, spola zaplněného autobusu s otevřeným chladičem a několika popraskanými okny. Pohybuje se jako obrovská housenka, která se nejprve zachytí přední částí těla a vzepne se do výše, aby se vzápětí propadla zpět k zemi a využila své váhy k posunu vpřed. Tímto hmyzím tancem doskáče až k nám a v elegantním oblouku zastaví. Za 30 000 ukrajinských kupónů jsem vpuštěn do jejích útrob. Ovšem spolu s patnácti dalšími členy naší skupiny, takže se vejdeme už jen stěží. Kdo měří více než metr osmdesát, je odsouzen k postoji s hlavou nakřivo, jako oběšenec. Více než dvouhodinová jízda začíná.
 
Zavěšeni do držadel kymácíme se ze strany na stranu, zamlženým předním sklem vidíme hned nebe s posledními hvězdami a hned zase louže na cestě před námi, do kterých se kola našeho autobusu s vervou zarývají a rozstřikují vodu po kapotě i kolemjdoucích. Na každé další zastávce čeká několik lidí, a ačkoliv autobus je už přeplněný, všichni se musejí vejít. A tak nejprve putují batohy na klíny sedících, poté někteří stojící na zbylé volné klíny a vůbec mají lidé k sobě stále blíž a blíž. Když se předními dveřmi už opravdu nikdo nevejde, řidič je zavírá, a s podezřením, že se vzadu někdo roztahuje, cpe další cestující dveřmi zadními. Ty poté nejdou dovřít a výfukem, který pod nimi ústí, se dovnitř valí výfukové plyny. Pobyt v zadní části autobusu se přes otevřená okénka stává téměř životu nebezpečným. Ještě že už jsme na "autovakzalu" ve Věrchovině a můžeme si oddechnout.
 
Pokračování v příštím vydání Bedekr.cz.
 
Martin Hříbek