reklama

 
banan webhosting

Hluční Češi a nakloněné letadlo

: V posledním díle našeho cestopisu z Estonska se mimo jiné dočtete, jak se autor tvářil, že není Čech, jak moc se hodí silně kořeněná ryba ke sladkému vínu nebo za kolik se dá v Talinnu bydlet v hostelu. A mnoho, mnoho dalšího.
 

 
SOBOTA, 14.8.1999, 9:05
 
HOSTEL LIIVALAIA 2, TALINN
 

 
No jo, no, včera jsem se k psaní zase nedostal. Večer jsme totiž zašli do restaurace Talinna Eesti Maja, v které se jako v jedné z mála restaurací v Talinnu připravují estonská jídla.
 
Skutečně je měli a my si je fakt objednali (akorát Eifelka zůstala na zeleninové polévce a salátu). Já měl Kama (což je kefír s cereáliemi) a Melgi Puder (alespoň myslím, že se to tak jmenovalo, a byla to bramborová kaše nastavená uzeným, cibulí a tak).
 
A jak jsme byli v ráži, pustili jsme se do estonských vín, když se Petr nejdříve optal, jestli jsou suchá. Dostalo se mu odpovědi, že jsou sladká, velmi sladká.
 
Tak nějak jsme zapomněli, že vzhledem k poloze Estonska je téměř vyloučeno, aby tu rostla vinná réva, takže vína, která jsme vypili (a byli to tři půllitrové láhve), byla ovocná v pořadí rybíz, jablka, angrešt, zato však poměrně silná (s 14% alkoholu).
 
Během jablek dostala Eifelka na něco chuť a tak jsme si objednali ještě třetí chod - já palačinky s domácí marmeládou, Eifelka palačinky se zmrzlinou a Petr, jenž už měl sladkého dost, rybí směs. Když se chod objednával, byl zrovna na záchodě, takže jsem si objednával i za něj, servírka mírně zdvihla obočí a zeptala se, jak to chci v pořadí nejprve ryby a potom palačinku nebo palačinku a potom ryby. Když se mi s úsměvem podařilo vysvětlit, že je to pro pana Litoše, záhadně se usmála také. Asi věděla své.
 
Za chvíli své poznal i pan Litoš, když se do lákavě vypadající rybí směsi zakousl.
 
""Honem si musím dát chlebíček, abych z té rybičky tady nehodil šavličku,"" pronesl a bleskově snědl černý chléb na posezení.
 
Ryba byla slaná, kyselá a opepřená, což se sladkým vínem vytvářelo zajímavou kombinaci, nicméně Fantomas byl hrdina a tak celou tu rybu (kromě mrkve, kterou nejí, zato však s množstvím chleba) snědl.
 
Po celý zbytek večera mu pak bylo šoufl, a ještě dlouho jsem si z něj tropil legraci.
 
V restauraci (která, když jsme tam přišli, byla plná - poprvé v Estonsku - ovšem, jak jsem později zjistili, německých turistů) hráli estonské písně, z nichž podezřele velká část vypadala jako ukradené z Německa, část ze Španělska i z Anglie. Když jsme po zavíračce (opět jako poslední) odcházeli, hráli Lily Marlén, kterou jsem si broukal celou cestu domů.
 
Nebyl jsem opilý, jenom jsem měl příjemnou hladinku, byl jsem veselý a nechtělo se mi nic dělat. A tak jsem se do deníku pustil až ráno.
 
Útrata činila 515 EEK, na což zahučela jedna z mých odpoledne vybraných pětistovek.
 
Teď jsem se nasnídal (černý chléb se stoprocentně pravým rakverským uzeným, zakoupeným v místě pobytu) i vysprchoval, zatímco Eifelka s Petrem shání snídani.
 
Ha, konečně je pánbíček vytrestal! Taková je přednost předzásobování a plánovaných nákupů proti nákupům chaotickým, prováděným na poslední chvíli!
 
Ale to jsem odbočil a je třeba se vrátit k včerejšku.
 

 
PÁTEK, 13.8.1999
 

 
To, že je pátek třináctého, jsem si naštěstí uvědomil, až když den končil.
 
Ráno v divadelním hostelu v Rakvere jsme dlouho polehávali, neb hotel jsme mohli opustit až ve dvanáct a hrad otevíral až po jedenácté.
 
Já si četl v časopise Cool a dozvěděl se, že pokud člověk sní deset tyčinek Snickers, získá tolik energie jako klokan, což by mu mělo umožnit skákat do stejné dálky. Zdálo se mi to velmi zajímavé, nevím však, stojí-li to za pokus.
 
Za deset minut jedenáct jsme vyrazili, když jsme v recepci v hostelu ponechali svá zavazadla.
 
Rakverský hrad byla zřícenina, zato však poměrně stará, postavená v 14. století řádem Livonských rytířů a později fortifikovaná Švédy a Rusy. Byl poměrně velký, na nádvoří stál kanón, před kterým se Eifelka vyfotila (její matka se fotí u kašen, ona se rozhodla fotit před kanóny), já dodal celé scéně věrohodnost svým postojem ""k palbě připravit!"".
 
V jedné ze zachovalých věží bylo minimuzeum vykopávek, včetně dělových koulí, trochu menších, nicméně ""nechtěl bych tím dostat do palice"", jak řekl Petr. V obytném paláci byli kupčíci s lidovou tvorbou, kde jsem zakoupil třetí, dle mého názoru velmi pozoruhodný dárek.
 
Poté jsme si v hostelu vyzvedli zavazadla a odešli na autobusové nádraží, kde nám za dvacet minut jel expresní autobus do Talinnu. Platili jsme 90 EEK a naše sedadla měla čísla 3, 4 a 5. Jak se později ukázalo, tvořili jsme třetinu osazenstva autobusu - spoje z Rakvere a Narvy do hlavního města asi nejsou moc vytížené.
 
Při cestě do Talinnu jsme projížděli největší estonskou rezervací, takže se bylo na co dívat. Na konečné jsme vystoupili na druhé straně nástupiště č. 12, právě toho, odkud jsme před deseti dny vyjeli do Kuressaare. Tím se naše putování dálkovými autobusy, při kterém jsme ujeli přes tisíc kilometrů a navštívili osm měst (Kuressaare, Pärnu, Tartu, Otepää, Narva, Rakvere, Kunda, Talinn), uzavřelo.
 
Vydali jsme se do stejného hostelu, kde jsme spali první noc, známou cestou, kterou bychom teď snad absolvovali i poslepu, a ubytovali se na dvě noci v pokoji č. 411 (ob dva pokoje od č. 405, kde jsme spali poprvé). Platili jsme 720 EEK a já vytasil poslední pětistovku, co mi ještě zbyla. Pak už jsem měl v peněžence jenom 3 EEK.
 
Nechali jsme si věci na pokoji a vyrazili na vlakové nádraží, odkud odjížděl autobus č. 21 do skanzenu Rocca al-Mare, což je dle ""Talinn In Your Pocket"", jedna z šesti základních pamětihodností města.
 
Cestou k nádraží jsme se mihli okolo Talinnských Hradčan - Toompey, i několika luxusních hotelů, vzhledem k hotovosti v mé peněžence jsem se však mohl jenom mlsně ohlížet.
 
Zastávka autobusu č. 21 byla od nádraží nejdál, jak mohla být, cesta autobusem do Vabaöhumuseum (estonský název Rocca al-Mare) stála 7 EEK, viděl jsem však městskou periférii, několik McDonald´s, ZOO i cirkus a zábavní park. Přes Eifelčiny obavy i paniku jsme vystoupili přesně tam, kde jsme měli.
 
Rocca al-Mare zachycoval život na estonské vesnici v minulém století, to vše členěné dle oblastí, krajů i povolání, včetně větrných a vodních mlýnů, požární zbrojnice, modlitebny i dřevěného kostela, vše na původním místě vzniku rozložené a převezené do Talinnu.
 
Poprvé v Estonsku jsme narazili na Italy, dopravené na místo určení dvěma autobusy, kvůli kterým skanzen zorganizoval jakýsi minifestival písní a tanců, za jehož zhlédnutí touto formou Italům děkujeme. Zahlédli jsme i dvě potrhlé Angličanky (jako vystřižené z detektivek Agathy Christie), Rusy, Švédy a zcela určitě i Finy.
 
Prohlídka nám trvala asi dvě a půl hodiny, pak už byla Eifelka utrmácená, Litoš jí musel hlídat a tak jsem si skanzen prohlížel sám.
 
Narazil jsem na dětský tábor, kterým jsem prošel neviděn a nevšímán, a na pána se psem (bez obojku), který si mne však naneštěstí všiml.
 
Čubka typu rottweiler se ke mně napřed lísala, pak kňučela, vyla, štěkala a nakonec dusala za mnou a hrozivě vrčela, přičemž její majitel (který zůstal kdesi vzadu) na mně stále volal, že má psa pod kontrolou a nic mi nehrozí, jen si ho nemám všímat. Podle toho, jak stále víc a víc na psa řval, jsem pomalu dostával strach.
 
Nakonec ho však doběhl, zmlátil a zaobojkoval, takže hrozivé dusání vzoru ""pes baskervillský"" za mými zády ustalo.
 
U východu ze skanzenu jsme zakoupili pohlednice Talinnu a já, z Estonska pravděpodobně naposled, poslal čtyři z nich (nejvíc).
 
Počkali jsme na autobus č. 21 a ještě delší trasou (přes konečnou, kde autobus okamžitě obracel, a velkým obloukem přes druhý konec periférie) se vrátili do města.
 
Na nádraží jsem si z bankomatu Talinnské městské banky vyzvedl dvě pětistovky a přes Staré město (Toompeu, Kostel sv. Marie - nejstarší chrám z Talinnu, Katedrálu Alexandra Něvského s pomníčky padlých talinnských námořníků Baltského loďstva v bitvě u korejské Cušimy během rusko-japonské války 1904-1905, což je velmi slavná ruská prohra) zamířili na druhý konec města k ulici Koidula, kde měla být restaurace Lydie, proslulá estonskou kuchyní (Lydie Koidula byla slavná estonská básnířka, že by něco jako Magdalena Dobromila Rettigová?).
 
Restaurace tam byla, velmi drahá a velmi luxusní, zhruba tak osminásobně dražší než na venkově.
 
Vybrali jsme si tedy druhou estonskou restauraci, Talinna Eesti Maja a zbytek už znáte.
 
Dneska bychom se měli mrknout do Pirity (letní hlavní město Estonska) a večer či dopoledne ještě na centrum. Je velké a památek je tam fůra. Já jsem třeba zvědavý na Peep in the kitchen (v estonštině Kiek in de kök), což má být věž, vyžadující ke shlédnutí od každého návštěvníka značné množství energie. Alespoň si po těch dnech blahobytu trochu proženu pérka!
 

 

 
NEDĚLE, 15.8.1999, 10:20
 
HOSTEL LIIVALIA 2, TALINN
 

 
Sakra, nějak se z toho stává trapný zvyk, ale včera jsem se k deníku zase nedostal! Poté, co jsem dopsal a po několika hodně dlouhých minutách se vrátila naštvaná Eifelka s Litošem, neb otevřenou prodejnu (v Estonsku otevírají až po desáté) se jim podařilo najít až po dvou hodinách hledání - takže pánbíček je konečně vytrestal!
 
My s Petrem jsem poté nonstop otevřený supermarket REMA 1000 našli zhruba po pěti minutách chůze, ale tak už to v Božím hněvu chodí (mrkněte třeba na Joba!).
 
Eifelka byla z centra tak otrávená, že se jí už nikam nechtělo a protože já jsem si všiml, že většina památek otevírá v jedenáct a končí v pět, přesunuli jsme prohlídku centra z odpoledne na dopoledne. A jelikož Eifelka nikam nechtěla, měli jsme s Petrem všude dveře otevřené a namáhavý den mohl začít-.
 

 
SOBOTA, 14.8.1999
 

 
Nejdřív jsme zamířili do ""Peep in the Kitchen"", kde jsme naneštěstí potkali skupinu českých turistů, kteří do Talinnu ráno přijeli autobusem, byli unavení, otrávení a hluční a vůbec příjemní, jak jenom Češi v cizině jsou.
 
Dohodli jsme se tedy s panem Litošem, že spolu budeme mluvit šeptem, popřípadě anglicky a se raději vydávat za nějaký jiný národ.
 
Naštěstí to dopadlo dobře, protože v třetím patře pětiposchoďové věže Češi prohlídku vzdali a odtáhli pryč.
 
Ve věži, bývalé páteři městského opevnění, bylo muzeum a tak jsme se konečně dozvěděli, jak to s estonskými dějinami vlastně bylo.
 
Poučné byly například Livonské války konce 16. století, kdy se Rusko Ivana IV. Hrozné poprvé napřáhlo směrem do Evropy, aby se pod tlakem Ivanových početných vojsk během několika let zhroutil staletý řád Livonských rytířů (podal se Švédsku) i Německých rytířů (než Rusku, raději se podal svému úhlavnímu nepříteli Polsku) a pak proti Ivanovi vznikla ohromná koalice Polska, Litvy, Dánska a Švédska, která ho zatlačila zpět.
 
Výstava nabízela srovnání výzbroje ruských vojáků, oblečených jako Tataři či Peršané s luky, šípy, kopími a sekerami, s výzbrojí severských žoldnéřů (lancknechti či Švýcaři 16. století, jako vystřižení z třicetileté války) s palnými zbraněmi (mušketami i arkebuzami), píkami i halapartnami a vůbec všemi produkty tehdy moderního evropského vojenství.
 
Další patro se věnovalo Severní válce (1700-1721), kdy se proti Švédskému království Karla XII. (tehdy ovládajícímu Baltské moře) spojili Rusové Petra I. Velikého s Poláky, Litevci a Dány, aby se ke konci války, kdy už bylo rozhodnuto a Švédsko bojovalo o přežití, ke koalici přidali i Hannover a Prusko.
 
No, možná mělo Švédsko kliku, že vůbec přežilo!
 
V pátém patře byla výstava moderních fotografií, kde jsme poprvé viděli estonského ministerského předsedu, představitele umění, kultury i sportu (hlavně toho estonského desetibojaře, jehož jméno jsem zapomněl, a který je jediným známým estonským sportovcem a tak trochu i jejich národním hrdinou, snad Nol?).
 
Stručně řečeno, věž byla fakt dobrá.
 
Pak jsme se mihli okolo Toompey, která slouží za sídlo estonského parlamentu, tudíž je nepřístupná a v čase naší návštěvy i renovovaná. Ale odzdola jsme jí vlastně viděli i v pátek, takže jsme o nic nepřišli.
 
Poté jsme navštívili Chrám sv. Marie, nejstarší kostel v Estonsku (z 13. století). Uvnitř probíhal nějaký koncert, takže jsme prohlídku měli multimediální. Za pozornost stály hrobky dánských, livonských, švédských a ruských rytířů s jejich erby, kterých bylo tolik, že se nevešly na stěny a musely být skladovány po stranách na zemi.
 
Další na řadě byl klášter dominikánů, založený v 13. století a v roce 1525 v rámci reformace zrušen. Za poměrně vysoké vstupné (25 EEK) jsme viděli jen úzké chodby, tlusté zdi, špatně vytesané a osvětlené pokoje, zkrátka vše, co mělo nabudit (a také nabudilo) dojem středověkého Talinnu. Na nádvoří byl koncert středověké a renesanční hudby a já poprvé v originále (francouzštině) slyšel Batallion. Jinak na jedno z Basic Six Talinnu nic moc.
 
V přilehlé stáji jsme si s panem Litošem dali řádové pivo (Ordmeister), čímž jsme ukončili prohlídku základních pamětihodností centra a vydali se na Viru Valjak, abychom prozkoumali, odkud jezdí autobusy do Pirity.
 
Pak jsme se vrátili do hostelu pro Eifelku, která remcala, že jsme přišli o půl hodiny později, než jsme slibovali (v půl třetí místo ve dvě), ale oponovali jsme tím, že jsme hledali autobusy. Stejně si v časopise Cool teprve začínala číst fotografický příběh, o kterém celou dobu, co ho četla, vyprávěla, jak je nemožný a nesmyslný.
 
Ve tři, po obědě a krátkém odpočinku, jsme zamířili na autobus do Pirity. Vedení mojí orientační pamětí jsme ho našli celkem bez problémů, v trafice zakoupili jízdenky a poté, co odjely všechny autobusy jedoucí jinam, nasedli na ten pravý.
 
Ač bylo plno, v Piritě jsme vystupovali sami.
 
Hned jsme spatřili ruiny Konventu svaté Brigity (další z Basic Six), rovněž postaveného v 13. století s tou zvláštností, že tu mniši i řádové sestry tu žili pohromadě (což na středověk zdaleka nebylo normální). Během livonských válek tu při tažení na Talinn prošla vojska Ivana Hrozného a na rozdíl od Talinnu Konvent dobyla. Od té doby ho už nikdo nedal dohromady.
 
Prohlídka stála 20 EEK na osobu, což bylo na ruinu také celkem dost (například rakverský hrad stál jen 10 EEK), ale trosky byly rozsáhlé, romantické a dalo se po nich šplhat.
 
Pak jsme prošli Olympijským komplexem (vybudován pro regatu moskevských olympijských her v roce 1980, dnes hotel a jachetní klub) a neomylně vedení mým orientačním smyslem našli estonskou ponorku Lembit, jejichž prohlídka patří k základním atrakcím Pirity.
 
Vstupenka stála jen 10 EEK, za což bylo možné prohlédnout celý vnitřek ponorky (postavené pro estonské válečné námořnictvo v Anglii v roce 1936, v roce 1940 zrekvírovanou Rudou armádou, poté nasazenou proti Německu, po válce cvičnou a v roce 1992 opět předanou Estonsku) od torpédometů a příbytků osádky na přídi, centrály, kapitánské a důstojnické jídelny, kuchyně až ke strojovně a zádi, podebatovat se zřízencem, který si četl rusko-německý slovník námořních pojmů, ale byl ochoten se s námi bavit jenom anglicky (i když s ruským přízvukem) a mohli jsme se i vyfotit, Petr ve strojovně, spouštějící elektromotory, Eifelka zírající do periskopu (to bude její kašny milující matka koukat!), já za kormidelním kolem.
 
Jenže pak se přihrnula tlupa italských turistů a začala ponorku obsazovat. Prohlédli jsme si ještě můstek, na jehož ochozu se málem zabila ruská turistka, kterou tam před Italy vyhnal vnější zřízenec, a pak jsme za jeho salutování a zvuků námořního pochodu (prováděl vždy, když si někdo koupil vstupensku) Lembit opustili.
 
Z Pirity jsme se po pláži vydali do Talinnu. Došli jsme až k pomníku Rusalky, což byl ruský křižník, který se tu za bouře v roce 1893 potopil, od hodně podezřelého zmrzlináře koupili ruskou zmrzlinou a nad ""Talinn In Your Pocket"" počali debatovat, kam na večeři.
 
Prosadil jsem svůj návrh kavkazské restaurace (kterou bych nikdy nikde už asi nenavštívil) a autobusem načerno jsme vyrazili do centra. Vystoupili jsme přesně na místě, kde jsme chtěli a pěšky se přemístili do restaurace.
 
První zradou bylo, že tu nebyli žádní Kavkazané (čekali jsme přinejmenším Džochara Dudajeva, neboť Šamil Basajev, v tom jsme měli jasno, byl zrovna v tu dobu v Dagestánu), dokonce i kuchař, ač oblečen v rubášce, byl blonďák. Druhou zradou bylo, že v restauraci nebrali kreditní karty. Zeptal jsem se tedy, jestli tady mohu vyměnit svých 100 DEM. Řekli, že ano.
 
Když jsem si pak vybral z menu, otázal jsem se raději podruhé, jestli mohu vyměnit peníze u baru. Řekli, že ne, ale že mi je vymění v nedalekém hotelu Olympia. To jsem za hodně nevýhodný kurs 7,81 EEK za 1 DEM (oficiální je 8:1) po dlouhém rentgenování a nedůvěřivé pohledy na mé jedenáct dní nestřídané bermudy (dar České Kooperativy) udělal.
 
Objednal jsem si kebab Ljabja (Petr také, Eifelka sýrový chleba a ořechy zapečené v baklažánu) a koláč s ořechy Baklava a ač příprava nad roštem trvala strašně dlouho, čekání se vyplatilo - jídlo bylo vynikající.
 
Zapíjel jsem nejprve azerbajdžánským bílým vínem (32 EEK za 0,16 l., takové míry tu fakt mají!) a pak pivem Saku Originaal, na které jsem si už pomalu začínal zvykat.
 
Když jsme přemýšleli, co si ještě objednáme, přinesli nám účet, protože nás už zřejmě měli dost a naše útrata se jim v téměř prázdné restauraci (u stolů tu ještě seděli nějaké Rusky nad šampaňským a anglický pár ve svetrech) zdála dostatečná.
 
Zaplatil jsem 360 EEK z mých vyměněných peněz a spousta mi jich ještě zbyla. Šli jsme tedy do hostelu (což z kavkazské restaurace v ulici Lembitu zase nebylo tak daleko) a cestou vpadli do prvního baru, který se naskytl.
 
Chvíli jsme se dveřmi zkoušeli probojovat dovnitř, pak nám otevřel barman a my se dostali do celkem příjemného prostředí baru - sauny (kdybychom se před čtyřmi hodinami objednali, už jsme jí mohli mít vytopenou). Objednávalo se, tak jak je v Estonsku zvykem, hned u pultu a platilo se předem.
 
Měl jsem dvě piva Saku Originaal a jedno finské Nikolaj (pivovar Syndrychov, asi nějakého emigranta), Petr jeden Originaal a jeden Reval, Eifelka dvě Bailey´s, ovšem podávané bez ledu, takže si ho musela chladit o naše piva, kafe a čaj.
 
Odešli jsme jako poslední hosté v jedenáct, vrátili se na hostel a zatímco Eifelka s Petrem zamířili do sprchy (připomínám, že je na patře jenom jedna, zřejmě univerzální), já ulehl a šel spát.
 

 
NEDĚLE, 15.8.1999
 

 
Probudili jsme se v devět. Chvíli jsem se rozkoukával, pak vzal ručník, sprchový gel a věci na převlečení (aby mne pustili celnicí) a šel se sprchovat.
 
Ve sprše to bylo hodně o toleranci a volné lásce, neb jsem narazil na dívku, čistící si zuby. Za závěsem jsem se svlékl donaha a začal se sprchovat. Umyl jsem si hlavu a když jsem se česal, zjistil jsem, že vedle mne stojí skin.
 
Přesto všechno dobře dopadlo, takže jsem vzal láhev s benzínem a vylil jí do záchoda, který, jak mě Eifelka šetrně upozornila, teď páchne, jako by do něj někdo nalil benzín.
 
Pak jsem se nasnídal, snědl poslední českou paštiku i tatranku, uzené z Rakvere a zlikvidoval 1,5 l. vody, co jsem s sebou nosil (vylil jsem to do stejné mísy, co benzín, abych ho alespoň trochu zředil) a karimatku zabalil dovnitř batohu.
 
Pak jsem se pustil do psaní. Teď je půl dvanácté a protože mám ještě nějaké peníze, nejspíš půjdeme na oběd a taxíkem se přemístíme na letiště.
 
A pak se vzneseme, hodinu počkáme v Helsinkách (jestli to vyjde, plánujeme kanadské žertíky se zubní pastou na místních záchodech) a pak odletíme do Prahy, kde bychom měli být okolo sedmé hodiny večer. V osm jsem doma, vybalím a pak celou akci ukončím!
 
Těšte se!
 

 
NEDĚLE, 15.8.1999, 15:45
 
LETIŠTĚ HELSINKY, FINSKO
 

 
Tak se to zatím dobře vyvíjí!
 
Hned, jak jsem dopsal předešlé řádky, zvedli jsme bagáž a opustili hostel. Nejprve jsme se vydali do mnou objevené (a Eifelce při pátrání po snídani předešlý den skryté) non-stop prodejně REMA 1000, kde jsme koupili všechna ta báječná vína, která jsme v pátek večer vypili v Talinna Eesti Maja. Koupili jsme i hořčici, známou z German Pub v Narvě.
 
Protože nám zbývala ještě fůra času a peněz, zasedli jsme hned na náměstí u stanoviště taxiků do námořní taverny Admiral (ve dvanáct hodin jsme byli jediní návštěvníci) a chlapi si dali dvě piva Saku Originaal (dáma jedno) a jídlo.
 
Jelikož jsme seděli v námořní taverně, automaticky jsem předpokládal, že všechna jídla budou z ryb, o to víc pak místní specialita s názvem ""Admiral"". Kupodivu nebyla, neb Admiral byl vcelku dobrý smažený vepřový řízek.
 
Estonci skutečně nemají ryby v lásce, snad s výjimkou herynků, na čemž jsme se shodli s ""Talinn In Your Pocket"".
 
Najedli jsme se a napili, několikrát použili jejich místní klozet, vybojovali vítězný boj s vosou (Petr jí zahubil časopisem Cool) a v půl druhé se vypravili na taxíka. Ač jsme ho chytli v centru, stála cesta na letiště jen 36,5 EEK (platili jsme i s ""dýškem"" 40). Protože jsme plánovali utratit stovku, spousta peněz nám ještě zbyla.
 
Odbavili jsme zavazadla, pevně věřím, že do Prahy odletí, prošli hodně miniaturní celnicí a ocitli se v duty-free shopu, kde, proti očekávání, byly ceny vyšší než v obchodech ve městě.
 
Měli jsme však ještě peníze a tak jsme zakoupili likér Kokodák (v estonštině Kännu Kuk), dle etikety ""hodící se k suchému vínu či šampaňskému"" a moldavské červené víno Calypso (""lehčí než dech nymfy""). Přidáme-li již pořízená vína, myslím, že po návratu by to mohl být celkem pěkný a zajímavý večírek.
 
Protože nám však stále ještě peníze zbývaly, zasedli jsme k baru a dali si dvě piva (třetinky Saku Originaal za 28 EEK jedno - bezpochyby nejdražší pivo v zemi) a čtyři Piima kakao. Když jsme vše zaplatili, nezbylo nám v peněžence nic - estonské koruny zmizely.
 
Letounem do Helsinek byl opět turbovrtulový ATR-72 (zase největší letadlo na letišti, ale nezoufat, nedaleko se staví další letiště, daleko větší, určitě připravené pro ptáky z Evropské unie), na palubě se podával džus z pěti různých druhů ovoce a k mání byly mé první noviny po dvanácti dnech - čapnul jsem Financial Times.
 
Opakoval se zážitek z minulého letu, sotva letadlo vystoupalo, už začalo klesat. Když tak teď na to vzpomínám, ani jsem Estonsku nezamával.
 
Teď sedím v tranzitu v Helsinkách, všude okolo pobíhá strašné množství lidí (velká změna proti příjemně poloprázdnému Estonsku) a ač je 16:05, náš let se ještě neobjevil na tabuli.
 
Vzlétnout bychom měli v 17:40, do té doby musím vymyslet něco, čím bych se zabavil. Financial Times jsem dočetl, deník dopsal, takže asi začnu vyvádět nějaké skopičiny.
 

 
NEDĚLE, 15.8.1999, 17:55
 
NA PALUBĚ McDONELL DOUGLAS MD-82 SPOLEČNOSTI FINNAIR
 

 
Tak nakonec žádné skopičiny nebyly!
 
Ještě jednou jsem nahlédl do FT a když přišel Petr s Eifelkou, vydal jsem se na prohlídku helsinského letiště.
 
U jednoho z barů byla puštěná televize s přímým přenosem Formule 1 z Hungaroringu, okolo stála skupina Finů s půllitry a povzbuzovala Fina Miku Häkkinena, bezpečně kroužícího v čele.
 
Stoupl jsem si mezi ně a náladu závodu pořádně vychutnal. Mika bez problémů vyhrál (poslouchat finský komentář stálo za pozornost), jeho stájový kolega z McLarenu David Coulthard byl druhý a v současné době největší konkurent, Brit Irvine na Ferrari třetí.
 
Takže Mika stáhl Irvinův náskok, Finové propukli v jásot, v Maďarsku se všichni postříkali šampaňským a mně utekl čas do odletu.
 
Odbavovat jsme se začali jen s malým zpožděním a naše letadlo ani zdaleka nebylo plné. Noviny však rozebrali už v Praze, takže k mání byl jen Frankfurter Allgemeine Zeitung, pár finských titulů a Japan Times v originále.
 
V letadle s námi do Prahy letělo pár Japonců, na kterých byla znát únava z přeletu Severního pólu a snad deseti časových pásem. Nejpozoruhodnější byla dívka, která, sotva usedla, nasadila si černé brýle, roušku, špunty do uší a hodila šlofíka.
 
Kapitán letadla je, slušně řečeno, mluvka, neboť do palubního rozhlasu mluví každou chvíli a patrně milovník válečných filmů a DC-3 Dakoty (z které postupným vývojem koneckonců MD-82 vznikl), neb nám při vzletu ukázal něco z raketoplánu či z útoku na pozemní cíl se odpoutávajících stíhaček, když letadlo zvedl do svíčky téměř na ocas. Takhle kolmo jsem ještě neletěl - v jeden čas jsem měl pilotní kabinu přímo nad sebou.
 
Pak pilot ještě několikrát převrátil letoun na křídlo, aby nám, jak sám pravil, ukázal Helsinky. Ve stálém stoupání jsme propíchli mraky a kapitán se konečně odmlčel.
 
K večeři bylo kuře se salátem, houskou a slaným máslem (housky jsem pro jistotu zrekvíroval hned dvě, totéž jsem udělal Petrovi, Eifelka si neřekla a ještě dlouho poté remcala), k pití červené víno, které teď mám už třetí (tedy celkem 0,54 l.). Bude-li nám osud nakloněn, vypiji jich ještě víc, i když ne asi pět jako cestou sem.
 
Finové drsně bojují proti infarktům a srdečním chorobám, takže v kávě nebyl žádný kofein, my si navíc pomáháme červeným vínem, takže až přistaneme, budeme určitě mnohem zdravější, než před počátkem cesty.
 
Je 18:35, tedy 17:35 středoevropského času. Budou-li nám bohové letového provozu naklonění, za tři a půl hodiny celou akci ukončím!
 
Právě prolétáme nad dánským ostrovem Bornholm a Praha se blíží!
 

 
EPILOG
 

 
Tak jsem nakonec těch vín vypil šest (Petr s Eifelkou pět). Tím jsem překonal svůj rekord z cesty do Helsinek. Letušky spolu s ostatními spolucestujícími si nás ukazovaly prstem a schválně se nám vyhýbaly, my však rekvírovali víno při každé cestě na toaletu. V závěru nás blonďatá stewardka varovala, že bychom se měli připoutat a ne pít při každé příležitosti, která se naskytne.
 
V 19.30 východoevropského času začal letoun klesat. Kapitán si snad připomínal noční diverzní lety nad Němci okupovanou Evropou, neb každou chvíli měnil směr a znovu točil letoun při každé příležitosti.
 
Dosedli jsme v 19:50, když jsem přeřídil hodinky o hodinu dozadu. Pilot, to se musí nechat, byl frajer a tak dosedl jemně, jako kdyby vezl odjištěnou bombu. Zatleskali jsme mu.
 
Všechno ostatní už bylo bez problémů, včetně naší projížďky rozjařených opilců na páse s batožinou, domů jsem, mírně ovíněný, dojel v půl deváté.
 
Vybalil jsem a začal se duševně připravovat na tři týdny zanedbávaný pracovní proces.
 
Po desáté hodině jsem zalehl a bleskurychle usnul.
 
Probudil jsem se okolo třetí a chvíli tápal, kde to vlastně spím. Otevřel jsem oči, identifikoval svojí postel v Praze a expedici Estonsko oficiálně ukončil.
 
Michal Špaček (soutěžní příspěvek)

 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz