reklama

 
banan webhosting

Jak si pronajmout TAXI, které není TAXI

Potřebujete někam dojet a nemáte čím. Taxíky zrovna tady žádné nejezdí. Co s tím? Jak přesvědčit náhodného kolemstojícího (řidiče), aby vás svezl? To a mnohé další informace z Estonska přináší páté pokračování našeho cestopisu.
 

 
STŘEDA, 11.8.1999, 22:55
 
HOTEL VANNAMEERE, NARVA-JOËSUU
 

 
Jak velké štěstí, že ten konec světa nakonec nebyl!
 
Ráno jsme v poklidu posnídali (já sýr, co jsem koupil v supermarketu u narvské pošty a který pochází z Rakvere, kam bychom dle plánu zítra měli jet), prodloužili jsme zdejší pobyt o jeden den v recepci (postarší recepční, podávající mimo jiné české prezervativy po jednom kuse, nám nevystavila žádné potvrzení, tudíž je dost pravděpodobné, že shrábla naše peníze do vlastní kapsy) a pak jsme se vypravili na autobus č. 31 do Narvy.
 
Cestou jsme zjistili, že jsme na pokoji zanechali napsané pohledy, tudíž jsem se pro ně bleskurychle vrátil (hned poté, co jsem zjistil, že autobus jede až za čtvrt hodiny). Navíc jsem se ještě pokusil v místní prodejně zakoupit pirohy, prodavačka mně však upozornila, že jsou včerejší - klobouk před ní dolů, nevím, jestli by tohle udělala Češka!
 
Cesta autobusem proběhla bez problémů, jen jsme se potkali se skupinou mezinárodních mladých turistů (anglických, holandských, estonských a ruských), nepochybně pocházejících z nějakého campu, která se na nás přilepila a tak jsme je později během dne potkali na hradě, cestou zpět a ještě na pláži - měly na nás mrchy spadeno!
 
To jsme však ještě nevěděli a tak jsme se přes Černou zahradu s pomníky padlých ruských vojáků z let 1700, 1704 i 1918-1920 (protipól pomníku na nedalekém hřbitově, věnovaném Estoncům padlým v letech 1918-1920 v boji za nezávislost) dostali k hradu, který jsme si tentokrát prohlédli i zevnitř. Vedle historie Narvy od 10. století do roku 1939 (s řadou fotek, jak vypadalo město před rokem 1944) tu byla k shlédnutí i výstava kubistických architektů Wagnera a Loose, expozici k dvousetletému výročí narození Puškina (hit roku ve všech ruských městech) i výstava soudobých obrazů, z nichž nejvíce nás zaujal ""Konec směny"", naivistickým stylem zachycující vylidňující se fabriku. Napadlo mne, že takhle bych to tempery v roce 1956 zvládnul také.
 
Z výšky jsme si prohlédli i Ivangorod na ruské straně, z kterého zbyly jen obvodové zdi. Jak se zdá, svého odvěkého soupeře Narva asi přežije.
 
Pak jsme zašli na oběd do Pubu Germania, který se může pochlubit na estonské (i české) poměry neuvěřitelně luxusní toaletou a velmi pikantní hořčicí (po jejímž požití jsme se s panem Litošem rozplakali), abychom po utracených 190 EEK zamířili ke Kreenholmově fabrice.
 
Kromě toho, že je dodnes funkční, je velmi odpudivou připomínkou viktoriánské průmyslové architektury kapitalismu volné soutěže - no dělat bych tam tedy nechtěl. Komunističtí architekti z 50. let by si s autory téhle obrovské cihlové budovy mohli ruce podávat!
 
A když už jsme byli v ráži, prohlédli jsme si i nedaleký městský špitál z roku 1913 (postaven na paměť 300letého výročí panování Romanovců), po bitvě z roku 1944 jednu z nejstarších budov města. Před budovou stálo jízdní kolo, s kterým jsem se neopomněl vyfotografovat.
 
To už jsme měli Narvy dost a místo prohlídky obrazárny se přemístili k zastávce autobusu č. 31 a narazili na mezinárodní skupinu mladých, jedoucí stejným směrem. Dost nás naštvalo, že autobus byl plný a tak jsme se rozhodli jet načerno, což jsme také udělali.
 
Jeli jsme až na konečnou, abychom objevili pramen minerální vody Auga, což se nám však nepodařilo, neboť ho v okolí nikdo neznal. Seznámili jsme se však s neobyčejnou pohostinností místních usedlíků, neboť ti na otázku po minerální vodě nám zdarma nabízeli vlastní.
 
Když jsme se vraceli na zastávku, ujel nám autobus před nosem a protože další měl jet až za hodinu a půl, vypravili jsme se k hotelu pěšky.
 
Cestou jsme minuli několik polorozbořených sanatorií, pamatujících ještě slavnou dobu sovětského impéria, stejně jako polorozpadlá stavení a podivné lidi na cestách. Domů jsme dorazili okolo sedmé hodiny večer.
 
Zatímco Eifelka s Petrem šli koupit pirohy, já se vykoupal ve Finském zálivu, vysprchoval se, počkal na ostatní a vyrazili jsme do restaurace na večeři.
 
Dal jsem si jen předkrm (uzený jazyk s majonézou) a čtyři piva, zatímco Eifelka (po dvou ananasových džusech) s Petrem (dvě piva) odešli na pláž vypít si svůj Cabernet-Sauvignon.
 
Četl jsem si Ikárii, díval se na americkou komedii o britské královské rodině s ruským rychlodabingem, na Novosti s Dagestánem, důstojníky, vojáky, děly a vrtulníky, psal deník a když se Eifelka s Petrem neobjevili do jedenácti, šel spát.
 
Zítra bychom měli opustit Narvu a přemístit se do Rakvere, kde vyrábí uzeniny a sýry a je tam rozpadlá středověká pevnost a panské stavení. Půjde-li vše dobře, měli bychom tam někde získat i nocleh.
 
Včera a dneska jsem byl Praze nejdál, teď už se jí budu jenom přibližovat. Držte mi palce, ať mi to vyjde, neboť bude nezbytné oslavit konec světa, který díky Šamilu Basajevovi a americkým filmovým komediím nakonec nenastal.
 

 
ČTVRTEK, 12.8.1999, 22:04
 
RAKVERE TEATRI PENSIONAAT
 

 
To byl, panečku, den!
 
Eifelka s Petrem včera přišli v půl dvanácté večer, ale to jsme si jich už nevšímal a spal.
 
Vstali jsme v půl deváté, sbalili si, vrátili klíč a vydali se na autobus, na který jsme čekali asi dvacet minut. Aby nám to rychleji uběhlo, koupili jsme si časopis pro dospívající dívky ""Cool"" a erotický časopis ""Tet a tet"", obojí v ruštině.
 
Jaké bylo naše překvapení, když jsme v autobuse zase objevili mezinárodní skupinu mladých. Teď už jsme věděli najisto, že nás sledují, ale naštěstí jsme je setřásli už na druhé zastávce a do Narvy jsme dojeli bez nich.
 
Na autobusovém nádraží jsme prožili další mimořádnou zkušenost, když jsme se dozvěděli, že se do Rakvere (a následně Talinnu) v kase lístky neprodávají. Koupili jsme je tedy od řidiče Neoplánu celkem za 170 EEK, což je pro tři lidi pozoruhodné číslo (kdo nevěří, ať si to zkusí vydělit). Když jsme nasedli, zjistili jsme, že je to první prázdný autobus, kterým jedeme (nepočítáme-li ranní autobus ze Sörve do Kuressaare).
 
Rozvalil jsem se na dvou sedadlech, chvíli si cvičil ruštinu na ""Tet a tet"" a ""Cool"", pak jsem si zdříml a probudil se právě včas, abych spatřil pozdně gotickou a ranně renesanční pevnost Puurse, postavenou v roce 1553 a v roce 1990 renovovanou (v tom roce označenou za nejlepší stavební projekt v Estonsku).
 
Do Rakvere jsme přijeli ve třičtvrtě na jednu (z Narvy jsme odjížděli v 10:50). Eifelka si opět odskočila na záchod a stejně jako v Narvě se vrátila zděšená.
 
Nechal jsem jí být, požádal Petra, ať se mrkne, kdy jede autobus do našeho příštího cíle, tedy do Kundy (nedělám si srandu ani nejsem sprostý, chtěli jsme se odtamtud podívat na pevnost Toolse a také poslat pár pohlednic) a sám jsme se šel mrknout na mapu, kde se nachází Informbüro.
 
První dojem, který ve mne Rakvere zanechalo, nebyl dost slavný. Dost otřískané domy, bleší trh na náměstí, všude plno lidí a paneláky. Našel jsem plán města i polohu informační kanceláře a vrátil se k autobusům. Petr zjistil, že autobus do Kundy jezdí každou hodinu a Eifelku varovala nějaká paní, ať si dává pozor na své věci.
 
Nasadili jsme si batohy a vyrazili do ulice Piik, ve které se soustředí všechny památky Rakvere.
 
Minuli jsme hezký park, postavený v roce 1998, i kostel Svaté trojice z 14. století (postaven jako katolický, v 16. století přeměněn na protestantský) a na kopci nad městem jsme zahlédli hrad Livonského řádu i větrný mlýn - a můj názor na město se náhle změnil.
 
V Informbüro nezklamali, ostatně tak jako v Estonsku vždy a všude, dali nám typ, adresy a současně ukázali na mapě dva hotely, které ve městě jsou, z nichž jsme si vybrali ten lacinější, hostel u divadla. Rovněž jsme na místě zakoupili pohledy (kolik myslíte, že jsem poslal já?).
 
Bez problémů jsme hostel našli, od mladé, sympatické recepční jsme za 450 EEK (cena třílůžkového pokoje) dostali jednolůžkový (pro mne) a dvoulůžkový (pro ostatní), sice s velmi čistou a upravenou koupelnou a toaletou jenom na patře, nicméně s dřevěným a útulným interiérem a s povlečenými peřinami (estonský standard jsou prostěradlo a deky)! Suma sumárum, jedná se pravděpodobně o nejhezčí ubytování, jaké jsme v Estonsku měli.
 
Nechali jsme si věci na pokoji a zamířili do Kundy. Ještě předtím jsem však Eifelku s Petrem varoval, že v pevnosti Narva jsem na výstavě moderního umění zahlédl obraz ""Kunda"" a ten byl velmi drsně industriální.
 
Na moje varování však nedali a tak jsme Rakvere ve tři hodiny odpoledne opustili ""na avtóbuse"". Cestou jsme minuli masokombinát Rakvere (pokud se maso nedováží ze zahraničí, zpravidla se vyrábí zde), minuli jsme i mlékárnu (pro sýry a mléčné výrobky platí totéž) a po třiceti minutách jsme dojeli k cementárně Kunda, vypadající přesně jako na obrázku.
 
Autobus nás vyhodil na konečné kdesi uprostřed bloku domů, na místě, o kterém i optimistický Petr prohlásil, že je to díra.
 
Původní představa pana Litoše byla, že do Toolse dojdeme pěšky, dle průvodce to mělo být po silnici 8 km - z čehož vydedukoval, že po pobřeží to není dále než kilometrů pět. Bylo však pod mrakem, každou chvíli mělo začít pršet a tak jsem navrhl, že pojedeme taxíkem.
 
Petr souhlasil, Eifelka zapochybovala, že tu nějaký taxík bude.
 
Vydali jsme se k poště koupit pohlednice. Míjeli jsme samoobsluhu, když Eifelka projevila přání koupit si zmrzlinu (vždy, když míjíme samoobsluhu, chce si koupit zmrzlinu), Petr souhlasil a oba zmizeli v obchodě.
 
Vzdychl jsem a vypravil se za nimi. Koupil jsem si minerálku a tři koláče, sedl si u samoobsluhy na schody, obědval a přemýšlel, co dál.
 
Petr s Eifelkou se na mě napjatě dívali a tak jsem ho přednesl: ""půjdeme k poště, která je určitě někde v centru, tam najmeme taxíky a odjedeme do Toolse.""
 
Oba přikývli, že je to dobré. Zeptal jsem se jich, kolik jsou ochotní na dopravu obětovat. Petr řekl, že je to osm kilometrů, tudíž okolo 50 EEK. Namítl jsem, že je to kilometrů šestnáct (osm tam a osm zpátky). Stále jsem jedl a oni se na mne dívali.
 
Zeptal jsem se Petra, jestli už ví, kde je pošta. Pochopil a odešel se zeptat.
 
Našel nějaké paní a ptal se po centru. Ženy se mezi sebou počali bavit, co by mu asi tak označili jako centrum a pak řekli, že nic takového v Kundě není. Zeptal se tedy, kde je pošta. Ukázali mu jí, byla od nás necelých padesát metrů.
 
Dojedl jsem, vstal a blokem paneláků prošli na poštu. Na naší otázku, jestli nemají pohledy, odpověděli, že nemají, neboť Kunda je strašně malá. Měli pouze obálky od dopisů s nápisem Cementárna Kunda, kterých jsme koupili šest. Na mojí otázku, jestli je tady nějaké taxi, řekli, že Kunda je malá a taxíky tu nejsou. Jenom autobusy a ty jezdí do Rakvere.
 
Zdálo se, že jsme namydlení, ve skutečnosti jsem však měl v hlavě už plán číslo dvě, přesně, jak se na Mistra improvizace sluší a patří.
 
""Řešením je někoho přemluvit, aby nás tam vzal a zaplatit mu,"" prozradil jsem ostatním, ""třeba támhletoho,"" ukázal jsem na padesátníka, u pošty skládající do otlučeného oranžového žigulíka brusku.
 
Eifelka začala pochybovačně remcat, jenže já už svůj plán realizoval. Přišel jsem k padesátníkovi, počkal, až brusku složí a pak spustil (volně přeloženo):
 
""Promiňte, ale chceme jet do Tůlse. Chtěli jsme si vzít taxíka, ale ty tu žádné nejezdí. Nevzal byste nás? Zaplatíme!""
 
Padesátník se na mne podezřívavě podíval.
 
""Kam chcete jet?""
 
""Tůlse,"" řekl jsem.
 
""Pevnost Tůlse,"" dodal přispěchavší Petr.
 
""Aha, Tólse,"" přikývl řidič (dvě stejné samohlásky za sebou v estonštině znamenají, že se samohláska čte dlouze! Fucking English Language!), ""a potom zpátky?""
 
Přikývl jsem.
 
""Zpátky kam?"" zeptal se.
 
""Sem."" ukázal jsem.
 
""Dobře,"" řekl řidič, ""vezmu vás tam, ale protože tam nemůžu stát, jenom vás vysadím a pak se pro vás vrátím. Tak za půl hodiny?""
 
""Za půl hodiny,"" potvrdil jsem.
 
""Tak nasedněte!"" zaklapl kufr s bruskou a otevřel dveře.
 
Nasedli jsme.
 
""A zeptal ses, Špačku, na cenu?"" zeptala se Eifelka.
 
""Ještě ne,"" přiznal jsem.
 
""Tak se, Špáčo, zeptej!"" navrhl Petr.
 
Zeptal jsem se, kolik to bude stát.
 
""Kolik dáte, posuďte sami,"" řekl řidič a žigulík vyrazil.
 
Najmutí vozu netrvalo déle než tři minuty! Blesková jednání miluji! Myslím, že Východ je pro mě jako stvořený!
 
Upřímně řečeno, řadím tento kousek (sehnání automobilu v Kundě) hned za svůj kousek v Grnčaru (obstarání dvou taxíků v horské chatě 2100 metrů nad mořem) a před hodináře v Tartu.
 
Východní Evropa je prostě skvělá, když člověk chce, má dostatek vůle i peněz a jazykové schopnosti, nejsou pro něj žádné překážky dostatečně veliké. Pochybuji, že by se mi něco podobného povedlo ve Francii, Švýcarsku či Německu.
 
Ale to jsem odběhl od tématu.
 
Dojeli jsme do Toolse, které bylo skutečně osm kilometrů od Kundy a šofér odjel. Protože jsem ještě nezaplatili, byl stav fifty-fifty. Kdyby se nevrátil, nic nedostane a my už nějak do Kundy dojdeme.
 
Cestou k pevnosti jsem výpravě navrhl, že bychom se mohli vyfotit před cedulí města. Zároveň jsem se zeptal na jejich představu o ceně a prosadil 70 EEK a balíček cigaret (který jsem si ráno prozřetelně vložil do svého batohu). Eifelka se mírně přela, že je to drahé, ale nakonec jsem jí přesvědčil.
 
Křížácká pevnost byla skvělá. Postavil jí Livonský řád na ochranu proti pirátům (v roce 1471), je rozpadlá a v ruinách, ale v kombinaci s mořským příbojem a pobřežím s kameny, vystupujícími z moře, vypadá dodnes mocně a strašidelně. Vůbec jsem nelitoval, že jsme sem jeli, pohled na ní z kterékoliv strany byl fantastický.
 
Bylo by to skvělé místo na čundr či na vandr a soudě podle rozplácnuté plechovky české Gambrinus desítky jsme nebyli jediní, koho to napadlo.
 
Šofér přijel dle úmluvy včas. Naložil nás a s naší prosbou o fotografii před městem bez problémů souhlasil. Zeptal se, odkud jsme a když jsme mu to prozradili, rozpovídal se.
 
Má bratra, žijícího v SRN s německým pasem, který z Čech do Německa pašuje cigarety.
 
Zastavili jsme před cedulí, požádali ho, jestli by nás nezblejsknul a on to udělal a dokonce nadvakrát, podruhé i s górodkem (tedy paneláky) za námi, abychom měli pěknou památku.
 
Nasedli jsme, třískli dveřmi, jak se v žigulíku musí, a on se zeptal, jestli jsme byli v přístavu. Řekl jsem, že ne a on pokračoval, jestli se tam nechceme podívat, že nás tam hodí. Podíval jsem se po ostatních.
 
""A chceme do přístavu?"" zeptal se Petr.
 
Mrkl jsem na hodinky a zjistil, že autobus jede až za hodinu. Dohodli jsme se tedy, že do přístavu chceme.
 
""Kunda Terminaal"", jak zní název přístavu, bylo jedno velké molo s třemi velkými loděmi, nakládajícími dřevo, a frontou kamiónů, čekající na vyložení.Konečně jsme pochopili, z čeho Estonsko žije - z prodeje dřeva a cementu, tedy podobných surovin, jako my.
 
Lodě pluli do Finska (odkud je to z Kundy 70 kilometrů) a do Švédska, kde se z dřeva určitě vyrábí nábytek, který se určitě do Estonska dováží. Inu, takový je život!
 
Řidič nám ukázal i Kohvik (v estonštině kavárna, zde však spíše bistro pro řidiče náklaďáků) a pláž ke koupání.
 
Prohlédli jsme si nakládání dříví a zamířili k pláži, kde v písečné kose vytvářelo moře zajímavé obrazce.
 
Pak jsme se vrátili k molu, vyfotili se před nápisem Kunda Sadam (přístav Kunda), v Kohviku si dali kafe, napsali pohlednice a počkali, než přijede řidič.
 
Přijel, naložil nás, povzdechli jsme si nad exportem dřeva a pak nás vyložil u autobusové zastávky před policejní stanicí.
 
Zaplatil jsem 70 EEK, přidal cigarety a poděkoval.
 
""Pozdrav Česku!"" pronesl řidič.
 
""Pozdrav Německu!"" zažertoval jsem, řidič se usmál, nastartoval a odjel.
 
Fotili jsme se před policejní stanicí Kunda, když se objevil taxík. Tušil jsem, co bude následovat, a protože jsem byl unaven a daný rozhovor absolvovat nechtěl, skryl jsem se za rohem a sledoval disfunkční místní saunu.
 
Zbývajících členů výpravy se řidič optal, jestli nechtějí jet do Talinnu. Odvětili, že ne, že jedou do Rakvere.
 
""A potom, potom byste nechtěli jet do Talinnu?""
 
Nechtěli a tak talinnský taxikář (do Talinnu je to dobrých sto kilomerů!) odjel zpátky prázdný.
 
Počkali jsme deset minut, vlezli do poloprázdného (stejného) autobusu (se stejným řidičem) a v pět odpoledne odjeli do Rakvere. V poměrně dobře zásobeném obchodním centru u autobusového nádraží zakoupila Eifelka s Petrem jídlo k snídani (kdy už je ten pánbíček vytrestá?), kdežto já doplnil zásoby (během devíti dnů teprve potřetí).
 
Pak jsme zašli do Prodejny tradičního estonského umění v Informbüro a já tam koupil dárky těm, kteří ani nevědí, kde Rakvere leží (na půl cestě mezi Narvou a Talinnem).
 
Dárky jsem ponechali v hostelu a šli si prohlédnout město, respektive hrad (byl zavřený, ale máme v plánu navštívit ho zítra) i větrný mlýn (z devatenáctého století, i když mu chybí lopata, bezpochyby jeden z nejzachovalejších v Estonsku). Vraceli jsme se nazpátek, když jsem navrhl, abychom šli na večeři.
 
Petr odvětil, že by chtěl sníst rizoto, které s sebou veze a Eifelka ho podpořila. Chvíli jsem přemýšlel, že bych také něco udělal z vlastních zásob - v hostelu je kuchyně a my jsme jediní hosté, ale pak jsem si řekl, že bych neměl co pít a oznámil jsem, že jdu na večeři do restaurace.
 
Řekli, že půjdou se mnou a že mne v tom nenechají (ačkoliv jsem se toho nedožadoval a byl jsem ochoten jít sám). Po kratším hledání jsme pomocí mapy města (zčásti pořízené na kopírce v Informbüro, zčásti nalezené v hotelu Rändur v Tartu) našli rybářskou restauraci, kde jsem si výhradně z estonského menu (většinou bývají dvoujazyčné s anglickými či ruskými ekvivalenty, tohle byla fakt výjimka) naslepo vybral jídlo, které mělo obsahovat ryby (""sealihu"").
 
Jak se ukázalo, bylo to vepřové. Rovněž se ukázalo, že ač rybářská restaurace, žádné ryby nemají, a Petr prohlásil, že vepřové může mít i doma a tady má zeleninové rizoto. Dali si pivo a džus a odešli vařit rýži.
 
Já mezitím baštil soljanku s černým chlebem a přírodní vepřový řízek s ananasem, meruňkami a obrovskou mísou hranolek s neskutečně velkou zeleninovou oblohou, to vše zapíjené pivem Toolse Originaal.
 
Dojedl jsem totálně přecpaný, druhé pivo si ani neobjednal, vstal (Eifelka s Petrem zaplatili předem) a abych vytrávil, vyšel jsem si prohlédnout město.
 
Spatřil jsem druhý větrný mlýn, radnici, městské muzeum, kupu harantů v parku s křikem jezdících na skateboardech a vraku z kočárků, ulici Piik se školou i gymnáziem, větrný mlýn na návrší a ještě jednou hrad a přišel na hotel v devět hodin, zatímco si Eifelka s Petrem stále ještě vařili rizoto.
 
Vysprchoval jsem se, umyl si hlavu, převlékl a začal psát. Pokud jsem slyšel správně ruch zvenku, bylo rizoto uvařeno v deset. Teď je za pět minut dvanáct a pořád ještě píšu (dnešní den je fakt dlouhý!).
 
Zítra si prohlédneme hrad, přesuneme se do Talinnu a ještě jednou a pořádně prohlédneme Staré město.
 
Zítra je pátek, poslední pracovní den mé strašně dlouhé dovolené (společně s Bulharskem trvala více než tři týdny, což jsem vlastně od mého zapojení do pracovního procesu ještě nezažil). Pane jo!
 
(Pokračování v příštím vydání Bedekr.cz)
 
Michal Špaček (soutěžní příspěvek)

 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz