reklama

 
banan webhosting

Estonsko: Dny před koncem světa

Navzdory trochu výhružnému titulku nejde o poslední příspěvek z deníku po cestě Estonskem. Na úvod prozraďme jen tolik, že se potkáme s knězem a navštívíme Tartu. A to, jako obvykle, ještě rozhodně není vše.
 

 
NEDĚLE, 8.8.1999, 23:05
 
HOTEL RÄNDUR, TARTU
 

 
Ležím v třílůžkovém pokoji hotelu, který zabírá páté patro řadového paneláku na předměstí Tartu. Kromě toho, že je levný (pokoj pro tři osoby stál 300 EEK na noc), je na pokoji i toaleta a studená voda, na estonské postsovětské poměry trochu zázrak. Sprchy jsou samozřejmě na patře.
 
Kromě polohy trochu vadí výtah, který tu není, a naše vědomí, že takhle vypadá řadový estonský byt.
 
Ale zpět k odpoledni.
 
Jízda netrvala tři, ale čtyři hodiny, i když jsem jí celkem dobře snášel. Trochu mi vadila černovláska, nalevo ode mě, která na každé zastávce vystupovala si zakouřit a dát si pivo, takže jí autobus nejméně dvakrát málem ujel.
 
Trochu nesnesitelný byl i opilec, který o mne zavadil pokaždé, když se šel na zastávce vyčůrat a napít, a to bylo dost často. Dělal to do té doby, než jsem se mu podíval do očí a česky prohlásil: ""Ještě jednou vo mě zavadíš, tak tě zabiju, ty zmrde!"" (Pájova bulharská reminiscence)
 
Nevím, jestli mi tak zcela rozuměl, faktem však je, že se mi od té doby začal vyhýbat.
 
Zajímavý zážitek máme z Törve, zhruba na třech čtvrtinách cesty mezi Pärnu a Tartu, kde jsme byli svědky folklórní svatby s kroji a tanci.
 
Do Tartu jsme dojeli okolo třetí hodiny. Vzali jsme si taxíka a nechali se zavézt na adresu Vasere 25, kde měl být hotel Rändur, který Talinn In Your Pocket označil jako dobrý. A také byl, možná nejlepší, jaký jsme doposud v Estonsku zažili.
 
Ubytovali jsme se a autobusem č. 4 odjeli načerno do centra, prohlédnout si památky, označené v průvodci. Mimo jiné:
 
Radniční náměstí z roku 1775 (předešlé budovy zničil požár a války). Na náměstí zajímavou lékárnu (č. p. 18), v které kdysi bydlel generál Barclay de Tolly a která stojí na bažinatém podkladě, takže se propadá k vedlejší budově (a to dokonce i tehdy, když nejste opilí, jak tvrdí průvodce).
 
Pak jsme se vydali vzhůru k Toomemägi, což je bývalý pohanský háj nad městem (i nad náměstím), s polorozpadlým křesťanským chrámem (postaveným pohanům navzdory), kavárnou, mostem na kopci nad ničím, horou kamenů, o které se tvrdí, že bývala ruským vězením během válek s Hanzou (středověké obchodní sdružení německých, vlámských a valonských měst), teď však vrchem Polibků, a také památníkem Lotyše Petersona, estonským K. H. Máchou, který šel pěšky z Rigu do Tartu, jen aby tu (na nejstarší pobaltské univerzitě) mohl studovat. Ostatně, Toomemägi je dnes pro estonské studenty totéž, co pro naše Petřín.
 
Pak jsme přes Andělský most (jméno odvozeno od Anglického parku, v kterémžto duchu byl Toomemägi udržován) s nápisem Odpočinek léčí, což je citát jednoho z rektorů zdejší univerzity, přešli k mostu Ďábelskému, postavenému v roce 1913 na paměť 300 let panování dynastie Romanovců na ruském trůně (jméno mostu prý nemá s politikou nic společného, je to jen proto, že most je černý a stojí přímo naproti Andělskému). Kdyby Romanovci věděli, že za rok vypukne válka, za čtyři roky mají utrum a za pět let je kdesi na Sibiři postřílí popravčí četa, možná by takhle horlivě peníze nevyhazovali.
 
Pak jsme sešli k univerzitě Tartu, založené švédským králem Gustavem Adolfem (jeho pomník právě renovován) v roce 1632 a kostelu svatého Jana, který v roce 1944 při dobývání města dost poškodilo ruské bombardování. Nebýt války, byl by se svými terakotami (gotické sošky) v celé Evropě asi jedničkou.
 
Tartu má na dobyvatele vůbec smůlu, v dějinách bylo vypáleno a zničeno několikrát, shodou okolností většinou Rusy, pouze v roce 1624 Švédy. Na Rusy tu vůbec mají špatné vzpomínky, v roce 1941 tu při ústupu vyhodili do povětří gotický most, na jehož znovupostavení se teď pořádají sbírky. A ještě jedna zajímavost - za sovětské éry to bylo uzavřené město, neboť nedaleko od něj se nacházela základna strategických bombardérů, kterým tu jeden čas velel ruskou bombou zesnulý tehdy ruský generál (a později čečenský prezident) Džochar Dudajev.
 
Nakonec jsme vlezli do botanické zahrady, založené mimo jiné Michailem Semjonovičem Cvetem (v překladu: Michalem Semenovičem Kytkou), kde na třech hektarech roste na pět tisíc různých druhů rostlin.
 
Pak už byl večer a my hledali, kde se najíst. Po několika pokusech jsme zvolili restauraci Draakon, kde jsme se téměř sami (snad všechny restaurace, asi proto, že jsou drahé, jsou v Tartu prázdné) za 350 EEK najedli i trochu opili. K jídlu nám hrál místní folklór německé melodie. Naprostá pohoda!
 
Eifelce jsem navíc velmi profesionálně objednal vegetariánské jídlo, takže mi slíbila, že zapomene prásknout půlku mých prohřešků. Jsem zvědav, které to budou!
 
V deset hodin, krátce poté, co jsme v restauraci úplně osaměli a chystala se odejít i obsluha, jsme se vypravili na cestu domů. Jelikož se mé zásoby prostředků smrskly na pouhých 41 EEK, vybral jsem z bankomatu (na třetí pokus, dva předešlé peníze nevydávaly) další dvě tisícovky, zakřičel: ""Sláva, už jsme zase bohatí!"" a šli jsme na čtyřku a načerno jeli domů.
 
U vchodu do hotelu jsme prožili veselou historku, kdy Petr pěknou chvíli vší silou lomcoval dveřmi, aby je jediným pohybem otevřela dokořán něžná plavovláska, která šla za námi.
 
Zítra bychom se měli vydat do Otepää, což je obdoba našeho Špindlerova Mlýna. Půjde-li všechno dobře (a zatím to šlo), měl by to být další pohodový den.
 
Ha! Zato vy zítra nastoupíte do práce! Přežijte to ve zdraví a nepředřete se - ať na mne také trocha práce zbude!
 

 
PONDĚLÍ, 9.8.1999, 22:50
 
HOTEL RÄNDUR, TARTU
 

 
Ty jo, to byl ale parádní den!
 
Vstali jsme v půl deváté, nasnídali se (Petr chleba, který Eifelka později štítivě označila jako plesnivý) a jen tak nalehko vyrazili do Otepää.
 
Na cestě sídlištěm jsme míjeli fotbalové hřiště, když jsem jen tak z legrace prohodil, že bychom si mohli zahrát fotbálek.
 
""Cože, fotbal?"" zeptala se s odporem Eifelka, ale Petr řekl, že je to v pohodě, protože vzhledem k rozměrům hřiště je velmi pravděpodobné, že bychom se na něm ani nepotkali.
 
Pak začal rozvíjet debatu, že jestli je fotbal debilní hra pro jednoho hráče, dva i tři, dá se snadno matematicky prokázat, že je debilní pro libovolný počet sportovců. Já chtěl kontrovat historkou, jak zle by s touhle historkou pohořel u fotbalistů, když jsme zrovna spatřili přijíždějící autobus a jali jsme se ho sprintem stíhat stejně jako zadáci pronikajícího útočníka.
 
Na autobusové nádraží jsme jeli, tak jako vždy, načerno. Koupili jsme lístky (po 20 EEK na osobu) a jelikož jsme měli ještě čas, vydala se Eifelka do místního nákupního centra shánět boty. Šli jsme s ní a v prodejně potkali ""Svářeče"" - zajímavou figurku z včerejšího autobusu do Tartu, která, totálně nametená se svářečskými brýlemi na nose, během jízdy začala v autobuse štrikovat. V prodejně neštrikoval, jen si s manželkou kupoval dětskou obuv.
 
Asi hodinová jízda do estonského Špindlerova Mlýna proběhla celkem bez problémů, jen jsme si (poprvé za našeho pobytu v Estonsku) museli vybojovat místa, na které jsme měli právo dle místenky.
 
V Otepäa jsme nejprve v místním Informačním centru (sapristi, ono je fakt v každé vesnici!) na náměstí koupili pohledy a já opět čtyři rozeslal. Posílal jsem ""par avion"", neb jsem využil služeb zdejší pošty - takže je celkem možné, že tenhle pohled přijde před ostatními.
 
Poté jsme si prohlédli právě renovovanou klasicistní radnici s restaurací, kde točí pivo Ferdinand, a zamířili k nejstarší dosud stojící části městečka, tedy ke kostelu z r. 1608. Ten jsme si, díky obětavému pastorovi, který zde zřejmě číhal na cizince, mohli prohlédnout i zevnitř (já jsem si, již v trochu podroušené náladě vyfotil i zámek z 16. století - hmm, zajímalo by mě, co z toho na fotce bude).
 
Přitom došlo k zajímavé debatě, když se nás luteránský kněz zeptal, jakého jsme vyznání (přičemž věděl, že Češi jsou většinou katolíci - Vy víte, že Estonci jsou většinou protestanti?). Prozradili jsme, že jsme ateisti, tedy ""nikakoj relígii"". Pastor pokýval hlavou a řekl: ""Da, kamunísti charašó zarábótyvali"".
 
Ukázal nám i cestu k nedalekému pohanskému hradišti z 10. století (zbytkům valů a obětnímu kameni), na jehož zbytcích Livonský řád vybudoval první cihlovou pevnost v Estonsku. Stalo se tak poté, co se zdejší místo stalo svědkem pár krvavých bitev, když pohanské opevnění proráželi němečtí řádoví rytíři, táhnoucí z Rigy na sever.
 
Uctili jsme památku všech těch mrtvých několika fotografiemi Eifelky na houpačce, sestoupili z vrcholku, prošli Otepäa na druhou stranu a zde na kraji lesa u sloupu Medvědích hlav (pobitém symboly města, neb Otepäa = Medvědí hlava) našli mezi dvěma stromy (dle Talinn In Your Pocket) zdroj psychické energie, kterou každý z nás načerpal.
 
Poté jsme poprvé v Estonsku šli podél silnice z kopce (zdejší kraj je plný nejméně dvousetmetrových kopců - některé z nich mají i skokanské můstky!) a došli k svatému jezeru Pühajärv. Dle pohanské legendy vzniklo ze slz, které vyplakali matky mrtvých bojovníků, což je nesmysl, neb, jak jsem si však později ověřil, slané není!
 
Minuli jsme pomník označující místo, odkud v roce 1992 žehnal jezeru tibetský dalajláma, a prošli na koupaliště, kde jsem se s Petrem neopomněl vykoupat (co může dalajláma, mohu já také!).
 
Když jsem se tak ráchal (mnohem lépe než v Baltu), spatřil jsem molo se zaparkovanými šlapadly a dostal ďábelský nápad. Navrhl jsem, abychom si jedno vypůjčili! A to jsme za 40 EEK na hodinu udělali!
 
Pane jo, zase jednou se projet na šlapadle, byl můj velký sen, a letos jsem tím ostatní otravoval už před Musalou (bulharská reminscence!). Zdá se tedy, že letošní rok je pro mne obdobím splněných přání, což je velmi, velmi pozoruhodné!
 
K jízdě na šlapadle jednu sportovní poznámku - je mnohem náročnější, než jízda na kola a jednoduchým propočtem se dá zjistit, že hodina jízdy na šlapadle vydá za pět až šest hodin jízdy na kole. Také jsem jel jenom půlhodinu, Petr také, pouze Eifelka se nestřídala a šlapala pořád. Inu, takovou mají ženy náturu!
 
Po hodině jsme odevzdali šlapadlo zpět na molo a stoupajíce do kopce jsme se vrátili do města, kde jsme navštívili ""Puhve restaurant"", laděný do optimistické rudé a zlaté, s řadou připomínek z minulého období, mimo jiné mohutným armádním motocyklem, zaparkovaným před dveřmi (taková estonská Fanánkova Stará hospoda v Bráníku). Roznášela serví