reklama

 
banan webhosting

Estonsko: Dny před koncem světa

Navzdory trochu výhružnému titulku nejde o poslední příspěvek z deníku po cestě Estonskem. Na úvod prozraďme jen tolik, že se potkáme s knězem a navštívíme Tartu. A to, jako obvykle, ještě rozhodně není vše.
 

 
NEDĚLE, 8.8.1999, 23:05
 
HOTEL RÄNDUR, TARTU
 

 
Ležím v třílůžkovém pokoji hotelu, který zabírá páté patro řadového paneláku na předměstí Tartu. Kromě toho, že je levný (pokoj pro tři osoby stál 300 EEK na noc), je na pokoji i toaleta a studená voda, na estonské postsovětské poměry trochu zázrak. Sprchy jsou samozřejmě na patře.
 
Kromě polohy trochu vadí výtah, který tu není, a naše vědomí, že takhle vypadá řadový estonský byt.
 
Ale zpět k odpoledni.
 
Jízda netrvala tři, ale čtyři hodiny, i když jsem jí celkem dobře snášel. Trochu mi vadila černovláska, nalevo ode mě, která na každé zastávce vystupovala si zakouřit a dát si pivo, takže jí autobus nejméně dvakrát málem ujel.
 
Trochu nesnesitelný byl i opilec, který o mne zavadil pokaždé, když se šel na zastávce vyčůrat a napít, a to bylo dost často. Dělal to do té doby, než jsem se mu podíval do očí a česky prohlásil: ""Ještě jednou vo mě zavadíš, tak tě zabiju, ty zmrde!"" (Pájova bulharská reminiscence)
 
Nevím, jestli mi tak zcela rozuměl, faktem však je, že se mi od té doby začal vyhýbat.
 
Zajímavý zážitek máme z Törve, zhruba na třech čtvrtinách cesty mezi Pärnu a Tartu, kde jsme byli svědky folklórní svatby s kroji a tanci.
 
Do Tartu jsme dojeli okolo třetí hodiny. Vzali jsme si taxíka a nechali se zavézt na adresu Vasere 25, kde měl být hotel Rändur, který Talinn In Your Pocket označil jako dobrý. A také byl, možná nejlepší, jaký jsme doposud v Estonsku zažili.
 
Ubytovali jsme se a autobusem č. 4 odjeli načerno do centra, prohlédnout si památky, označené v průvodci. Mimo jiné:
 
Radniční náměstí z roku 1775 (předešlé budovy zničil požár a války). Na náměstí zajímavou lékárnu (č. p. 18), v které kdysi bydlel generál Barclay de Tolly a která stojí na bažinatém podkladě, takže se propadá k vedlejší budově (a to dokonce i tehdy, když nejste opilí, jak tvrdí průvodce).
 
Pak jsme se vydali vzhůru k Toomemägi, což je bývalý pohanský háj nad městem (i nad náměstím), s polorozpadlým křesťanským chrámem (postaveným pohanům navzdory), kavárnou, mostem na kopci nad ničím, horou kamenů, o které se tvrdí, že bývala ruským vězením během válek s Hanzou (středověké obchodní sdružení německých, vlámských a valonských měst), teď však vrchem Polibků, a také památníkem Lotyše Petersona, estonským K. H. Máchou, který šel pěšky z Rigu do Tartu, jen aby tu (na nejstarší pobaltské univerzitě) mohl studovat. Ostatně, Toomemägi je dnes pro estonské studenty totéž, co pro naše Petřín.
 
Pak jsme přes Andělský most (jméno odvozeno od Anglického parku, v kterémžto duchu byl Toomemägi udržován) s nápisem Odpočinek léčí, což je citát jednoho z rektorů zdejší univerzity, přešli k mostu Ďábelskému, postavenému v roce 1913 na paměť 300 let panování dynastie Romanovců na ruském trůně (jméno mostu prý nemá s politikou nic společného, je to jen proto, že most je černý a stojí přímo naproti Andělskému). Kdyby Romanovci věděli, že za rok vypukne válka, za čtyři roky mají utrum a za pět let je kdesi na Sibiři postřílí popravčí četa, možná by takhle horlivě peníze nevyhazovali.
 
Pak jsme sešli k univerzitě Tartu, založené švédským králem Gustavem Adolfem (jeho pomník právě renovován) v roce 1632 a kostelu svatého Jana, který v roce 1944 při dobývání města dost poškodilo ruské bombardování. Nebýt války, byl by se svými terakotami (gotické sošky) v celé Evropě asi jedničkou.
 
Tartu má na dobyvatele vůbec smůlu, v dějinách bylo vypáleno a zničeno několikrát, shodou okolností většinou Rusy, pouze v roce 1624 Švédy. Na Rusy tu vůbec mají špatné vzpomínky, v roce 1941 tu při ústupu vyhodili do povětří gotický most, na jehož znovupostavení se teď pořádají sbírky. A ještě jedna zajímavost - za sovětské éry to bylo uzavřené město, neboť nedaleko od něj se nacházela základna strategických bombardérů, kterým tu jeden čas velel ruskou bombou zesnulý tehdy ruský generál (a později čečenský prezident) Džochar Dudajev.
 
Nakonec jsme vlezli do botanické zahrady, založené mimo jiné Michailem Semjonovičem Cvetem (v překladu: Michalem Semenovičem Kytkou), kde na třech hektarech roste na pět tisíc různých druhů rostlin.
 
Pak už byl večer a my hledali, kde se najíst. Po několika pokusech jsme zvolili restauraci Draakon, kde jsme se téměř sami (snad všechny restaurace, asi proto, že jsou drahé, jsou v Tartu prázdné) za 350 EEK najedli i trochu opili. K jídlu nám hrál místní folklór německé melodie. Naprostá pohoda!
 
Eifelce jsem navíc velmi profesionálně objednal vegetariánské jídlo, takže mi slíbila, že zapomene prásknout půlku mých prohřešků. Jsem zvědav, které to budou!
 
V deset hodin, krátce poté, co jsme v restauraci úplně osaměli a chystala se odejít i obsluha, jsme se vypravili na cestu domů. Jelikož se mé zásoby prostředků smrskly na pouhých 41 EEK, vybral jsem z bankomatu (na třetí pokus, dva předešlé peníze nevydávaly) další dvě tisícovky, zakřičel: ""Sláva, už jsme zase bohatí!"" a šli jsme na čtyřku a načerno jeli domů.
 
U vchodu do hotelu jsme prožili veselou historku, kdy Petr pěknou chvíli vší silou lomcoval dveřmi, aby je jediným pohybem otevřela dokořán něžná plavovláska, která šla za námi.
 
Zítra bychom se měli vydat do Otepää, což je obdoba našeho Špindlerova Mlýna. Půjde-li všechno dobře (a zatím to šlo), měl by to být další pohodový den.
 
Ha! Zato vy zítra nastoupíte do práce! Přežijte to ve zdraví a nepředřete se - ať na mne také trocha práce zbude!
 

 
PONDĚLÍ, 9.8.1999, 22:50
 
HOTEL RÄNDUR, TARTU
 

 
Ty jo, to byl ale parádní den!
 
Vstali jsme v půl deváté, nasnídali se (Petr chleba, který Eifelka později štítivě označila jako plesnivý) a jen tak nalehko vyrazili do Otepää.
 
Na cestě sídlištěm jsme míjeli fotbalové hřiště, když jsem jen tak z legrace prohodil, že bychom si mohli zahrát fotbálek.
 
""Cože, fotbal?"" zeptala se s odporem Eifelka, ale Petr řekl, že je to v pohodě, protože vzhledem k rozměrům hřiště je velmi pravděpodobné, že bychom se na něm ani nepotkali.
 
Pak začal rozvíjet debatu, že jestli je fotbal debilní hra pro jednoho hráče, dva i tři, dá se snadno matematicky prokázat, že je debilní pro libovolný počet sportovců. Já chtěl kontrovat historkou, jak zle by s touhle historkou pohořel u fotbalistů, když jsme zrovna spatřili přijíždějící autobus a jali jsme se ho sprintem stíhat stejně jako zadáci pronikajícího útočníka.
 
Na autobusové nádraží jsme jeli, tak jako vždy, načerno. Koupili jsme lístky (po 20 EEK na osobu) a jelikož jsme měli ještě čas, vydala se Eifelka do místního nákupního centra shánět boty. Šli jsme s ní a v prodejně potkali ""Svářeče"" - zajímavou figurku z včerejšího autobusu do Tartu, která, totálně nametená se svářečskými brýlemi na nose, během jízdy začala v autobuse štrikovat. V prodejně neštrikoval, jen si s manželkou kupoval dětskou obuv.
 
Asi hodinová jízda do estonského Špindlerova Mlýna proběhla celkem bez problémů, jen jsme si (poprvé za našeho pobytu v Estonsku) museli vybojovat místa, na které jsme měli právo dle místenky.
 
V Otepäa jsme nejprve v místním Informačním centru (sapristi, ono je fakt v každé vesnici!) na náměstí koupili pohledy a já opět čtyři rozeslal. Posílal jsem ""par avion"", neb jsem využil služeb zdejší pošty - takže je celkem možné, že tenhle pohled přijde před ostatními.
 
Poté jsme si prohlédli právě renovovanou klasicistní radnici s restaurací, kde točí pivo Ferdinand, a zamířili k nejstarší dosud stojící části městečka, tedy ke kostelu z r. 1608. Ten jsme si, díky obětavému pastorovi, který zde zřejmě číhal na cizince, mohli prohlédnout i zevnitř (já jsem si, již v trochu podroušené náladě vyfotil i zámek z 16. století - hmm, zajímalo by mě, co z toho na fotce bude).
 
Přitom došlo k zajímavé debatě, když se nás luteránský kněz zeptal, jakého jsme vyznání (přičemž věděl, že Češi jsou většinou katolíci - Vy víte, že Estonci jsou většinou protestanti?). Prozradili jsme, že jsme ateisti, tedy ""nikakoj relígii"". Pastor pokýval hlavou a řekl: ""Da, kamunísti charašó zarábótyvali"".
 
Ukázal nám i cestu k nedalekému pohanskému hradišti z 10. století (zbytkům valů a obětnímu kameni), na jehož zbytcích Livonský řád vybudoval první cihlovou pevnost v Estonsku. Stalo se tak poté, co se zdejší místo stalo svědkem pár krvavých bitev, když pohanské opevnění proráželi němečtí řádoví rytíři, táhnoucí z Rigy na sever.
 
Uctili jsme památku všech těch mrtvých několika fotografiemi Eifelky na houpačce, sestoupili z vrcholku, prošli Otepäa na druhou stranu a zde na kraji lesa u sloupu Medvědích hlav (pobitém symboly města, neb Otepäa = Medvědí hlava) našli mezi dvěma stromy (dle Talinn In Your Pocket) zdroj psychické energie, kterou každý z nás načerpal.
 
Poté jsme poprvé v Estonsku šli podél silnice z kopce (zdejší kraj je plný nejméně dvousetmetrových kopců - některé z nich mají i skokanské můstky!) a došli k svatému jezeru Pühajärv. Dle pohanské legendy vzniklo ze slz, které vyplakali matky mrtvých bojovníků, což je nesmysl, neb, jak jsem si však později ověřil, slané není!
 
Minuli jsme pomník označující místo, odkud v roce 1992 žehnal jezeru tibetský dalajláma, a prošli na koupaliště, kde jsem se s Petrem neopomněl vykoupat (co může dalajláma, mohu já také!).
 
Když jsem se tak ráchal (mnohem lépe než v Baltu), spatřil jsem molo se zaparkovanými šlapadly a dostal ďábelský nápad. Navrhl jsem, abychom si jedno vypůjčili! A to jsme za 40 EEK na hodinu udělali!
 
Pane jo, zase jednou se projet na šlapadle, byl můj velký sen, a letos jsem tím ostatní otravoval už před Musalou (bulharská reminscence!). Zdá se tedy, že letošní rok je pro mne obdobím splněných přání, což je velmi, velmi pozoruhodné!
 
K jízdě na šlapadle jednu sportovní poznámku - je mnohem náročnější, než jízda na kola a jednoduchým propočtem se dá zjistit, že hodina jízdy na šlapadle vydá za pět až šest hodin jízdy na kole. Také jsem jel jenom půlhodinu, Petr také, pouze Eifelka se nestřídala a šlapala pořád. Inu, takovou mají ženy náturu!
 
Po hodině jsme odevzdali šlapadlo zpět na molo a stoupajíce do kopce jsme se vrátili do města, kde jsme navštívili ""Puhve restaurant"", laděný do optimistické rudé a zlaté, s řadou připomínek z minulého období, mimo jiné mohutným armádním motocyklem, zaparkovaným před dveřmi (taková estonská Fanánkova Stará hospoda v Bráníku). Roznášela servírka s pionýrským šátkem, jídlo tu měly rozdělené pro proletariát, pracující inteligenci i členy strany a před jídlem bylo možné shlédnout výstavu fotografií z předchozích šedesáti let. Byl tu například vyfocen dělník, který třináct a půlkrát překročil roční normu, fotografie první estonské pojízdné prodejny potravin (zlepšující zásobování venkova) s podtitulkem ""psal se rok 1961"" a foto bistra, postaveného u kostela s frontou svátečně oblečených lidí různého věku i pohlaví s popisem: ""Komunisté postavili bistro u kostela. Zdá se, že občané s volbou mezi vodkou či vírou problémy nemají"".
 
Na rozdíl od Fanánka bylo jídlo pekelně předražené, což byl zřejmě důvod, proč jsme byli v restauraci sami. Za polévku (u mne rybí soljanka), hlavní chod (u mne párek s hranolkami na způsob Stasi) a moučník (u mne pionýrské palačinky) s pivem (7,5% Bear) jsme platili 270 EEK.
 
Pak jsme se přes prodejnu potravin (kde si Eifelka s Petrem kupovali snídani - oni si vždycky kupují snídani večer, jsem zvědavý, kdy jim to nevyjde a pánbíček je potrestá!) přemístili k autobusové zastávce. Petr s Eifelkou si kromě snídaně koupili i pivo Sedm mnichů a každým lokem ze sebe smývali jeden hřích.
 
Když mi dali napít a já jim vyhověl, zeptala se mě Eifelka, co smývám a jestli to není smilstvo. Řekl jsem, že smilstvo to není a i kdyby bylo, tak nebudu tak hloupý, abych jí to vykládal, když vím, že to na mě práskne. Petr uznale pokýval hlavou, že ačkoliv vypadám unaveně (po pivu Bear se mi chtělo spát), stále ještě mi to myslí.
 
Zpět do Tartu jsme jeli jedním z těch autobusů, co tu zcela jistě byli v provozu před vyhlášením nezávislosti v roce 1991, což byl do určité míry zážitek, vykompenzovaný však tím, že jízdenka stála o 3 EEK méně, než když jsme jeli do Otepää. Navíc jsem prožil veselou historku, když jsem platil stovkou a řidič mi vrátil 49 EEK v papírových korunách a dvoukorunách.
 
V Tartu jsme nakoupili další pohlednice a známky (opět jsem zakoupil čtyři) a abychom ze sebe shodili medvědí spánek z medvědího piva v medvědím městě, sedli jsme si na zahrádku kavárny na třídě Kuuni dát si jednu kávu.
 
Jak už je u nás tradičním zvykem, u jednoho kafe (dal jsem si italské s nějakým likérem) nezůstalo a tak jsme si s Petrem dali dvě piva Saku On Ice (teprve teď jsme zjistili, že je nejlepší pít ho s citrónem, stejně jako mexickou Coronu!) a Eifelka projela kávový lístek odshora dolů. A jak jsme byli v ráži, dali jsme si i druhou večeři (já pivní párky s hranolkami).
 
Eifelka začala být opět trochu agresivní a když se vzdálila, pan Litoš mi prozradil, že taková byla na začátku jejich vztahu, ale pak se mu jí podařilo umlčet (""rezignovala jsem"" komentovala to později Eifelka), než si vyjela k Zlošíkovi na Slapy, kde potkala mou pražskou známou, takže to všechno začalo nanovo (Eifelka: ""vlila mi novou naději do žil!""). Z toho je vidět, jak velký vliv mohou některé osoby mít, vezmeme-li navíc v úvahu, že jí Eifelka viděla jenom třikrát.
 
Když se vzdálil Petr, začala mi Eifelka vyčítat, že za to mohu já, že každou noc chodí spát přejedená a opilá. Oponoval jsem, že to je na dovolené právě to skvělé - protože v Čechách bychom si to určitě nedovolili.
 
Pak jsme šli na autobus a načerno jeli do hotelu, kde jsme postupně vlezli do sprch. Zítra bychom měli přejet do Narvy a zde najít ubytování, což by mohlo být krizové, neb dle ""Tallin In Your pocket"" jsou v třetím či čtvrtém největším estonském městě v provozu jen tři hotely celkem s dvaašedesáti lůžky (Sanatorium Astoria, v Karlových Varech hotel střední velikosti, jich má celkem sto dvacet). Dle mapy je však hotelů v městě pět. Držte nám palce!
 

 
ÚTERÝ, 10.8.1999, 22:00
 
HOTEL VANNAMEERE, NARVA-JOËSUU
 

 
Když jsem se dneska ráno mrknul na hodinky, zjistil jsem, že se mi zastavily. Pomyslel jsem si, že je slabá baterka, hodinky jsem rozebral, foukl do nich a zase je složil (reminiscence Microsoft), nařídil je na správný čas a ony začaly jít, přesto jsem si však řekl, že je načase baterky vyměnit. Byl jsem v Tartu, uprostřed Estonska a přede mnou stála další velká výzva!
 
Ráno jsme se poměrně rychle nasnídali, sbalili si věci a vyrazili na autobus č. 4, na který jsme si poprvé, během našeho pobytu v Tartu, koupili jízdenky (s batohy by se totiž hrozně těžko utíkalo). Odjeli jsme na autobusové nádraží, kde jsem už zdaleka začal vyhlížet hodinářství - které jsem nakonec objevil ve velkém obchodním centru (přesně tam, kde jsme potkali ""Svářeče"").
 
Zatímco Eifelka s Petrem pokračovali k nádraží zakoupit jízdenky, já odbočil k obchodnímu domu, abych se dozvěděl, že mají otevřeno až od desíti.
 
Dostihl jsem zbývající členy výpravy na cestě k nádraží, zakoupili jsme lístky do Narvy (za 82 EEK na osobu) a bylo zrovna deset, zatímco autobus odjížděl za 15 minut. Měli jsme sedadla č. 27, 28 a 29, což znamenalo, že bus bude plný.
 
Překontroloval jsem ještě jednou čas a bleskově odběhl do obchodního domu, právě včas, neboť zrovna otvírali. Navštívil jsem postupně oddělení hodinek (poslali mně do baterií), baterií (vyslali mně k hodináři) i hodináře (ten se podíval dovnitř a řekl: ""baterija normalna, možno strojek plochij"") a to vše během pěti minut a zdarma.
 
Hodinky šly a já měl za sebou další milník svých možností! Teď jsem si již jistý, že pokud se domluvím, překonám jakoukoliv překážku.
 
Autobus jel přesně, byl tentokrát značky Ikarus a skutečně plný. Cesta do Narvy trvala tři a půl hodiny, přičemž za povšimnutí určitě stálo Čudské jezero, okolo kterého jsme projížděli, aniž bychom zahlédli opačný břeh. Zároveň se projevovala pokračující rusifikace země, kdy:
 
- pole byla méně obdělávaná
 
- stavení byla zpustlejší
 
- na úkor dřevěných domků přibývalo paneláků a bezútěšných čtvrtí
 
- na úkor západoevropských značek přibývalo žigulíků
 

 
V Narvě přistál autobus v 13.45. Eifelce se, tak jako vždycky po dlouhé jízdě, chtělo čůrat, když naše výprava získala zcela nový ráz. Některé věci totiž náhle přestávaly fungovat.
 
První toaleta byla pro demoliční stav uzavřena, druhá stála 3 EEK, ale její otevření bylo spojeno s tak náročnými procedurami, že se Petr raději rozhodl vymočit venku.
 
Na nedalekém vlakovém nádraží jsme si prohlédli ""Memento Mori"", jedno z basic six města, dva kameny věnované desetitisícům těch, kteří tu během jednoho dne v roce 1941 a dalšího dne v roce 1949 nasedli do vlaků na Sibiř, aby se už nikdy nevrátili.
 
Poté jsem se vypravili hledat hotel. Podle značení v mapě jsem vyhledal první - a našel ho v opravě. Vzhledem k tomu, že každý další mohl být na tom stejně, nám se nechtělo cestovat panelákovitou Narvou, vzdali jsme to a vydali se k místnímu Informbüro, kde jsme požádali o informaci, kde je možné se ubytovat.
 
Místní úřednice nám ochotně prozradila, že v současné době jsou v provozu jenom dva hotely (později jsem však spočítal, že čtyři s celkovou kapacitou 76 lůžek!), je však možné se ubytovat v pobřežním letovisku Narva - Joësuu (Narva - Ústí), kde je hotelů více a s mnohem větší kapacitou. Poradila nám i spojení a prodala brožuru, kde bylo možné najít ceny i počet lůžek.
 
K Ústí jezdil autobus č. 31 od nádraží, kam jsme se vrátili (Petr s Eifelkou se definitivně přesvědčili, že vlakem v Estonsku jezdit nebudeme) a já se dal do hovoru s jakousi babičkou, které čekala na autobus s vnoučaty. Uměla velmi dobře německy, říkala, že byla v Německu, Rumunsku, Polsku, Jugoslávii a Maďarsku, přičemž Čechami jenom projížděla. Uznale jsem pokýval hlavou, jak je zcestovatělá a zeptal se, kdy tam byla. Odpověděla, že za války.
 
Zbystřil jsem pozornost a zeptal se, jestli byla v Rudé armádě. Nebyla. V estonské armádě (přičemž jsem měl na mysli dobrovolníky, válčící po boku wehrmachtu a SS proti Sovětskému svazu)? Také ne, nebyla prý v žádné armádě.
 
Když jsem se však zeptal, jak se tam tedy dostala, mávla rukou a uzavřela se.
 
Mám dvě teorie - buď byla v Německu na nucených pracích nebo v koncentračním táboře, to však bylo tak silné kafe, že jsem se raději neptal a nechal to být.
 
Autobus nás podél řeky Narvy a rusko-estonské hranice dovezl k Ústí, kde jsme vystoupili v zastávce ""Apteka"" (""Lékárna"", tvrdila úřednici v Informbüro, potvrdila babička) a po konzultaci s místním příslušníkem Pobřežní stráže jsme našli hotel Vannamaere,kde jsme si pronajali prázdné apartmá za neuvěřitelných 250 EEK na tři osoby a den celkem.
 
Nechali jsme si na pokoji věci a autobusem č. 31 po svačině z pirohů v místní prodejně vyrazili do centra prohlédnout si město podrobněji.
 
Narvu postavili Dánové, kteří ji prodali Livonskému řádu a ten jí přenechal Švédům, přičemž po celou dobu město, jako jedno z mála obchodních center, těžilo ze svého sousedství s Ruskem. Někdy v 13. až 14. století tu vyrostly dva hrady - Narva na dánské straně a Ivangorod v Rusku, přičemž oba dělí jenom řeka.
 
Za švédské nadvlády se jeden čas uvažovalo, že by se Narva na přechodnou dobu (jednou za čtyři roky) stávala hlavním městem švédského království, přičemž každý ji tehdy považoval za perlu Baltského moře.
 
Pak přišla Severní válka s Ruskem. V roce 1704 tu sice v bitvě u zdejších městských hradeb (obě strany zde mají své pomníčky) mladičký švédský král Karel XII. porazil třikrát silnější ruskou armádu Petra Velikého, jenže pak se karta obrátila a v druhé bitvě dvacetkrát silnější ruská armáda Narvu (po dlouhém ostřelování a obléhání) dobyla. Po míru v roce 1721 město, stejně jako celé Estonsko, připadlo Rusku a z obchodního centra se stalo jenom trochu větší město okrajové provincie.
 
Další rozkvět nastal až ke konci 19. století, kdy průmyslník baron Kreenholm postavil v Narvě textilku, která je dodnes jedním z největších podniků v zemi. Na práci počal přivážet ruské dělníky, což znamenalo růst ruské populaci v městě až na dnešních, pro Estonsko neuvěřitelných, 96%.
 
Skutečnou ranou byla pro Narvu 2. světová válka, především rok 1944, kdy se ustupující německá vojska (spolu s estonskými, holandskými, dánskými a švédskými dobrovolníky SS) z politických důvodů (ve snaze udržet ve válce spojenecké Finsko) rozhodla město bránit a Rudá armáda se ho ze stejných příčin rozhodla dobýt. Z města nezůstal kámen na kameni, z celé řady barokních památek se zachovaly jenom jejich předválečné fotografie a z Perly Baltu zůstal jen zbytek pevnosti, radnice, nemocnice a Kreenholmova továrna.
 
Po válce bylo město vystavěno znovu, tentokrát ho však už navrhoval sovětský architekt.
 
My si prohlédli pevnost (zatím jen zvenčí, zítra plánujeme i zevnitř), mrkli se na Ivangorod a ruský břeh (v roce 1996 si jeho obyvatelé odhlasovali připojení k Estonsku, ruská správa však na jejich referendum nereagovala), celnici a most, který obě strany spojuje a je neustále plný osobní i nákladních aut a autobusů, obhlédli jsme chrám Vozrožděnija (postavil baron Kreenholm pro ruské dělníky - my tam byli v době mše a chrám byl děsivě prázdný) i barokní radnici, přičemž jsme neopomněli v Informbüro (jinde je neměli) koupit pohledy (jak už to tak bývá, koupil jsem čtyři!).
 
Nákup známek byl trochu problém, neboť sovětský architekt počítal se vším a dvě pošty mu na město připadaly příliš, takže musela stačit jedna. Cesta k ní nám trvala nejméně dvacet minut panelákovitou čtvrtí (cestu poradili v Informbüro, kde známky neprodávají) a mimo jiné obnášela i vystání první fronty v Estonsku.
 
Když jsme šli k radnici, počalo pršet, pak už lilo a my čekali na autobus jako zmoklé slepice (já ve své nizozemské bundě, daru ABN Amro, Petr s Eifelkou pod Eifelčiným zničeným deštníkem). Okolo však jel černý taxikář, který nám nabídl odvoz za cenu jízdného autobusu, s čímž jsem rychle souhlasil. Petr s Eifelkou byli proti, neb se jim to zdálo podezřelé, já však cítil kolorit na sto honů (bulharská reminscence!) a tušil jsem, že tohle je cesta, kterou si nemůžeme nechat ujít.
 
Byli jsme v hotelu dřív, za stejnou cenu (ve skutečnosti o 1 EEK spropitného dráž) a já splnil svojí obvyklou taxu, jednoho černého taxíka za dovolenou.
 
Na večeři jsme zašli do hotelového baru, dívali se na Vremja, kde Čečenci Šamila Basajeva zrovna zahájili útok v Dagestánu a zprávy byly plné vojáků, tanků, děl, vrtulníků a události komentujících ruských důstojníků (říkali jsme si, že Rusko je země, kde je ve zprávách pořád něco ke koukání), poslouchali jsme ruskou populární hudbu (texty a zpěv stejné jako před léty, jenom hudba je rapová) a mírnili se, takže útrata nepřerostla 180 EEK.
 
Pak jsme si vyšli na pláž a vypili láhev gruzínského vína, co jsme si koupili u narvské pošty.
 
Výběr vín je tu vůbec zvláštní, na estonské nenarazíte, zato jsou tu k mání španělská, francouzská, ruská, moldavská, gruzínská, bulharská i rumunská. Takový kotel národů anebo obchodní křižovatka - jako tomu bylo za Švédů.
 
Okolo desáté jsme šli na pokoj, já si vyčistil zuby a zatímco se ostatní sprchovali v trochu divné sprše plné páry - nikoliv však vody, já se pustil do deníku.
 
Tak mne napadá, že dneska je úterý a je to přesně týden, co jsem opustil Prahu. Zítra je jedenáctého, bude zatmění Slunce a jestli měl Nostradamus pravdu (""Papež varuje!"" jak spatřil Zlošík titulek v Blesku), bude konec světa. Doufám, že ne.
 
Užijte si zatmění, já z toho v téhle šířce nebudu mít nic!
 
(Pokračování zítra)
 
Michal Špaček (soutěžní příspěvek)

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz