reklama

 
banan webhosting

Estonské Karlovy Vary

Ani dnes nechybí pokračování deníku z Estonska. Ze země, kde bývá zvykem v hospodě platit za útratu předem a kde mají všechny autobusy značku Volvo. Tentokrát zamíříme do města Parnu, estonských Karlových Varů.
 

 
SOBOTA, 7.8.1999, 9:05
 
HOTEL KAJAKAS (RACEK), PÄRNU
 

 
Sakra, nějak deník zanedbávám - včera jsem se k němu zase nedostal.
 
Pan Litoš totiž ještě v Kuressaare vyměnil peníze a tak nějak ho pálily v kapse, takže jsme v Pärnu dle mého průvodce Talinn In Your Pocket vybrali restauraci a zašli na večeři.
 
Vypili jsme všechny druhy piv, co tam měli (včetně několika finských), snědli smaženou rybu (Petr s Eifelkou v krevetové omáčce, já nevím co) s opečenýma bramborama a jak je to v Estonsku zvykem, zajedli to místním černým chlebem.
 
V baru, kam ostatní chodili jen na pivo nebo na něco malého s džusem či limonádou, popřípadě na kafíčko či čaj s dortíkem, jsme s tím vším dohromady působili tak trochu jako zjevení. Také nás to stálo 330 EEK, což byla útrata, kterou tu už dlouho nikdo neudělal.
 
Musím zmínit jednu zvláštnost - v restauraci (či spíše baru, i když to vlastně byla kavárna) ""Briis"" si zákazník musí vzít menu u baru, tam objednat a hned zaplatit (i když nám kvůli záplavě objednávek posečkali a mohli jsme platit až nakonec - klobouk dolů, když nám věřili, že na to budeme mít!).
 
Jste-li dostatečně trpěliví, přinesou vám pití ke stolu, v opačném případě se vyplatí počkat, až vám nalijí a hned si to vzít s sebou.
 
V baru byla strašná fluktuace, my, kteří přišli před desátou a vydrželi až do dvanácti, jsme patřili mezi drsné stálice.
 
Pokud jde o značky piv, zvládl jsem Pärnu Tiiger, něco finského a Saku Originaal. Jedno upozornění - pokud pivo v lednici u baru dojde, nedoplňuje se, ale zanechá se ve skladu s tím, že se doprodají zbylé značky, které v lednici ještě jsou. Na Čechy holt nejsou ještě zařízení.
 
Do hotelu jsme přišli až po dvanácté a i když se šla Eifelka sprchovat, měl jsem jemnou opičku a do deníku se mi už nechtělo a tak jsem šel raději spát.
 
A tak zpět k pátku, abych dohnal, co zameškal.
 

 
PÁTEK 6.8.1999, ODPOLEDNE
 

 
Došel jsem na nádraží a našel Eifelku s Litošem, jak se krmí černým chlebem. Zanechal jsem u nich batoh a odskočil jsem si.
 
Estonské toalety jsou takovým průsečíkem mezi českými a bulharskými, to znamená, že jsou evropského typu a čisté (na autobusové nádraží až podezřele čisté), použitý papír se však klade do košů vedle mísy. Ještě jedna zajímavost - u toalety byla i sauna, kterou bych mohl za 80 EEK na hodinu využít.
 
Po návratu k zbytku výpravy jsem byl Eifelkou obdarován dvojicí hrušek a zbytek času jsem bloumal po nádraží - přičemž jsem přišel na smysl jízdních řádů. Také jsem sledoval malého blonďatého chlapečka s obrovskou hubou, který neustále něco řval.
 
Pokusili jsme se ho s panem Litošem zatlačit do kouta, ale protože jsme nemohli používat ruce (bylo by to nápadné), utekl nám.
 
Autobus do Pärnu byl Volvo (zdá se, že švédští výrobci autobusů si estonský trh zcela podmanili) expresní linky č. 149 (je zvláštní, že stejná linka jezdí okolo našeho baráku z Butovic do Dejvic), která nás dovezla do cíle za tři hodiny.
 
Pár zajímavostí z cesty:
 

 
a.) projeli jsme bouří, která přecházela přes Saaremau (a nás již jednou zastihla v Kuressaare)
 
b.) jeli jsme znovu trajektem. Protože jsme nečasu ujeli, byla plavba sice trochu deštivá, ale klidná
 
c.) v autobuse jel jakýsi postarší německý pár, který se anglicky bavil s nějakým Estoncem, pracujícím na ministerstvu zahraničí. Dle rozhovoru se onen Němec po válce odstěhoval do Mexika, no, celkem by nás zajímalo, co to bylo za člověka! Je fakt, že na podzim čtyřiačtyřicátého proti postupující Sovětské armádě hájili Estonsko společně s estonskými dobrovolníky i četné oddíly SS z Holandska, Belgie, Dánska, Norska a pochopitelně i Německa. Že by se Mexičan vracel na prohlídku míst, kde zanechal své mládí a gefallen Kameraden? Průměrný věk německých vojáků byl v té době 17 - 19 let, čili by mu bylo tak okolo sedmdesáti, což by celkem odpovídalo!
 
d.) ostatní města nejsou zdaleka tak výstavná jako Talinn či Kuressaare, ale i tak je na co se dívat. I lidé jsou někde chudší a ne všichni mají Fordy, Opely, Volkswageny, Volva, Audi či Toyoty, jako ve výše zmíněných místech.
 

 
Cestou jsem se díval na plán Pärnu (opět připomínám, má to být něco jako naše Karlovy Vary) a do průvodce ""Talinn In Your Pocket"" a hledal vhodné a levné ubytování. Vytipoval jsem kemp, nalézající se uprostřed města na březích řeky Pärnu a když jsme jí přejížděli přes most, okamžitě jsem si ho všiml.
 
Po vystoupení z autobusu jsme k němu ihned zamířili. Pěšky to byly necelé dva kilometry a když jsme k němu došli, zjistili jsme, že ho někdo předělal na loděnici a kemp je nadobro opuštěn. Petr se po něm šel porozhlédnout, zatímco já zamířil vyzpovídat opilce, sedícího na druhé straně rušné silnice na autobusové zastávce.
 
Zatímco jediným výsledkem úsilí pana Litoše bylo, že v jedné z chatek vyplašil souložící dvojici, já si s opilcem pěkně popovídal.
 
Dozvěděl jsem se, že kemp tu není už nejméně rok a další je šest kilometrů východním směrem. Zeptal jsem se, jaký autobus jede do centra, dozvěděl se, že číslo Dvě a opilec se optal, odkud jsme.
 
Když jsem prozradil, že ""iz Čéchii"", hlasitě hvízdnul a podíval se vzhůru.
 
Pak jsme dle průvodce vybrali jako nejvhodnější hotel Kajakas ( i přes jasné varování na sprchy, kterým bychom se raději měli vyhnout).
 
Při cestě nazpátek jsme dvojkou přejeli a vraceli se přes okrajové čtvrtě zpět. Pärnu není žádný Smichov , Žižkov či Vršovice, jednopatrové dřevěné domky jsou jen o něco méně udržované či starší a ani periférie nebudí dojem slumu.
 
Dle mapy jsme Kajakas našli celkem snadno a já s Eifelkou šli zařídit ubytování. Pozdravili jsme estonsky ""Tere!"" a pak spustili, já rusky, Eifelka anglicky a zkoušeli zařídit tři postele na dva dny. Recepční však anglicky neuměla a tak jsme přešli do ruštiny.
 
Místo třílůžkového pokoje na dvě noci nám nabídla čtyřlůžkový na noc jednu, s tím, že se ráno uvidí. Souhlasili jsme a zaplatili 480 EEK (třílůžkový byl za 390 EEK), což je cena, přesně odpovídající průvodci ""Talinn In Your Pocket"".
 
Kajakas je typické dílo ruské lázeňské architektury šedesátých či sedmdesátých let, tedy přízemní budova, stavěná do tvaru písmene U, křesly po chodbách a pokoji, navzájem se lišícími pouze počtem postelí.
 
Toalety a sprcha, jak bylo v Sovětském svazu zvykem, jsou společné na chodbě, naštěstí zvlášť pro muže a pro ženy.
 
Zatímco jsem se šel osprchovat a umýt si hlavu, šla si Eifelka udělat malé kosmetické úpravy a vyčistit si zuby. Myslel jsem, že žertuje, i když mi pan Litoš tvrdil, že to myslí vážně - a skutečně, za dobu, co jsem se umyl, si Eifelka jenom vyčistila chrup. Napadlo mne, že má troje čelisti, podobně jako vetřelec, ale nahlas jsem to neřekl - u ní člověk nikdy neví!
 
Pak jsme šli na večeři a zbytek už jsem popsal.
 
Dneska bychom měli ověřit hlavní přednost hotelu, kterou je, dle průvodce, ""location, location, location!"" - má být necelých pět minut od pláže. Půjde-li všechno dobře, měli bychom se přestěhovat do jiného pokoje, prohlédnout si Pärnu a pak se uvidí!
 
Je sobota ráno a Vy máte před sebou první volný den.
 
Užijte si ho a na mně se neohlížejte - já si Vás taky nevšímám!
 

 
SOBOTA, 7.8.1999, 19:30
 
""BRIIS BAR"", PÄRNU
 

 
To byl ale úmorný den!
 
Ráno jsme se nikam nestěhovali, jen Eifelka s Petrem zaplatili další den. Nasnídali jsme se a šli si prohlédnout město.
 
Dle průvodce ""Talinn In Your Pocket"" jsem vytipoval pár pamětihodností a pak jsme je prošli všechny.
 
Chrám carevny Alžběty, postavený jako švédský protestantský, ale v roce 1714 (stejně jako celé Estonsko) zabrán ruskými vojsky, v 40. letech stejného století přebudován na ruský pravoslavný.
 
Červenou věž, nejstarší budovu ve městě, kdysi součást vnějšího opevnění, dnes uprostřed centra a natřenou bíle.
 
Talinnskou bránu, vedoucí na jih, zatímco Talinn je od Pärnu na sever - město dlouho nemělo most přes řeku a tak cesta Pärnu obcházela.
 
Zbytky barokního opevnění s majákem a jedním ze dvou děl, kdysi strážících přístav.
 
Vilu Ammende, postavenou v roce 1905 jako typickou ukázku ranného Jugend stylu (tedy secese) - sakra, byla tak pěkná, že bych v ní chtěl i bydlet (bez ohledu na problémy s luxováním).
 
Chrám carevny Kateřiny s výzdobou, měnící se v průběhu staletí, takže tu jsou barokní fresky, stejně jako ikony z 18.-20. století a člověk může čučet na styly, jaké se mu zachce.
 
Poté jsme se stavili v Informačním centru a nakoupili pohlednice, z nichž čtyři jsem rozeslal na stejné adresy. Rozhodl jsem se, že budu-li mít kliku, pošlu z každého města jednu.
 
Na oběd jsme zašli do Bierstube Gambrinus, kde jsme si dali místní pivo Pärnu, já s Petrem polévku Soljanku, Eifelka bramborový salát (z kterého velmi brutálním způsobem odstranila všechno maso), pak Petr herinka (dostal jeden chlebíček) a já cosi, co jsem v estonském jídelníčku identifikoval jako řízek (a také to byl řízek, i když trochu tučný). Ukradli jsme pozvánku, která se rozdávala zdarma, vybavili jí známkou jako pohlednici a já jí poslal na Ořechovku. Jsem zvědavý, jestli tam došla.
 
Teď musím odbočit, protože píšu v baru a Eifelka s Petrem na mně čučí a smějí se mi. Ale já jim ukážu, nějak špatně se o nich v deníku zmíním!
 
Navštívili jsme také autobusové nádraží a mrkli se, kdy nám jede autobus do Tartu. Jezdí jich mraky, zítra budeme mít na výběr.
 
Odpoledne jsme šli plážovat na písečné pláže tohoto letoviska (lázeňství se v Pärnu rozvíjí od 30. let tohoto století, za sovětské epochy to bylo poměrně proslulé místo - od těch dob sem jezdí celkem dost Rusů). Obhlédli jsme je už ráno, když jsme přes památník trajektu Estonia a pětadvacet kilometrů dlouhé molo přešli na Ženskou pláž s nahými blondýnkami. Eifelka je mi svědkem, že jsem si hned, jak jsem je uviděl, nasadil své cyklistické sluneční brýle a nic neviděl. Upřímně řečeno, jak jsem tak pomrkával stranou, nebylo ani co.
 
Koupání je dobré, po vlastních jsme s Petrem došli půl kilometru od břehu až k červeným bójím, označujícím konec pláže a pak zkusili plavat zpět. Moc to nešlo, navíc byla taková zima a ledový vítr, že jsme už víckrát do vody nevlezli. Eifelka stávkovala, seděla na křesle a četla Irvinga, kterým minulý den ráno zabila toho škvora.
 
Cestou z pláže do přístavu jsme se stavili v samoobsluze, kde si Petr koupil herinka k snídani.
 
Se vstupem do Sadam Pärnu nebyla žádná legrace, protože byl uzavřen závorou a hlídán policistou, ale když jsme přiznali, že se jdeme jenom dívat, bez problémů nás
 
policista pustil dovnitř.
 
Pak už byl večer a my zašli do baru Briis, kde při víně (opakuji při víně) hodláme strávit večer.
 
Přinesli mi večeři, sausages and chips (párek s brambory, to se tady hodně jí) a tak musím končit. Inu, jak řekl Petr, ""brambory a želé, živobytí celé!""
 
Doufám, že budete dneska ponocovat! Já tedy určitě!
 

 
NEDĚLE 8.8.1999, 11:20
 
EXPRESNÍ AUTOBUS DO TARTU
 

 
Hle! Zatímco dříve jsem deník dopisoval, dnes mi velkolepý nápad umožní psát v předstihu.
 
Sedím totiž v šestikolovém autobuse Volvo (nikdy v životě jsem v něčem šestikolovém neseděl), jedu na východ do druhého největšího estonského města Tartu, ale jelikož jsme ještě v Pärnu a ulice jsou stejně nerovné jako u nás, autobus se trochu třese a s ním i moje písmo. Ale snad to přečtu - až to budu přepisovat.
 
Večer byl skvělý, pustili jsme se do španělského červeného vína Moli de foc a jak jsme se tak rozpovídali, vypili jsme čtyři láhve. Když došlo k nejhoršímu, začala Eifelka vyhrožovat, co všechno na mne v Praze práskne.
 
Petr souhlasil, že se ujme mojí obhajoby a všechno bude hrát na to, že jsem choromyslný. Namítl jsem, že se mi to nelíbí, ale Petr pravil, že je to důkaz mé choromyslnosti, když mám námitky vůči vlastní obhajobě.
 
V baru ""Briis"" jsme byli zase exoti, protože celková útrata překročila 500 EEK a mládež a shromáždění důchodci, kteří si do baru zašli na zákusky, kafe a limonádu, na nás nestačili zírat.
 
Kromě vína i večeře jsme si dali i něco sladkého na zub.
 
Eifelka s Petrem zmrzlinový pohár, já zmrzlinový šejk, vše za jednotnou cenu 20 EEK (čili jednoho piva). Šejku byla stěží dvoudecka, ale protože byl skvělý, připadal jsem si jak v Pulp Fiction, když si Mia od Vincenta Vegy objednala šejk za pět dolarů. Na rozdíl od ní mi to však nestačilo a tak jsem se dorazil moučníkem za 8 EEK.
 
Spát jsme šli okolo dvanácté, když jsme s Eifelkou vyčerpali naši zásobu písní a já se vysprchoval.
 
Ke snídani jsem měl jedinečný estonský černý chléb a vskutku pikantní český čabajský salám se zbytky limonády Kelluke.
 
Poté jsem si odskočil a na toaletě zažil veselou historku s ruským multimediálním umělcem. Ten nejprve málem vyrazil dveře od záchoda, kde jsem seděl, pak si sedl vedle a počal si jen tak nenápadně pískat. Poté začal zpívat, aby přešel do skučení, hekání a ohromného zápachu. To už jsem nevydržel a utekl pryč.
 
Když jsem se po chvíli vrátil vyčistit si zuby, našel jsem dveře jeho toalety doširoka otevřené - velký umělec opustil své skvělé dílo.
 
Pak jsem se dobalil a s Petrem jsme počkali, až se Eifelka osprchuje - zabralo jí to stěží třikrát více času než nám dvěma dohromady.
 
No a pak jsme vyrazili na autobusové nádraží. Koupili jsme lístky na spoj v 11.15 a hodinu počkali při veselém žertování. Půjde-li všechno dobře, budem v Tartu za tři hodiny.
 
Je 11.50 a autobus se třese tak, že nemohu psát. No, nápad trochu kulhá.
 
Dle středoevropského času je 10.50, pokud jste ponocovali, měli byste ještě spát.
 
Užijte si poslední víkendový den, já mám před sebou ještě celý týden dovolené!
 
(Pokračování zítra)
 
Michal Špaček (soutěžní příspěvek)

 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz