reklama

 
banan webhosting

Estonsko: Pobodaní od komárů

Přinášíme vám další pokračování lehce peprného cestopisu z Estonska. Ani tentokrát nebude nouze o alkohol ani o cenné informace ze země, ve které už dávno zítra neznamená včera.
 

 
STŘEDA, 4.8.1999, 22:05 HOD.
 
HOSTEL GYMNÁZIA V KURESSAARE
 

 
Znovu ležím ve spoďárách a tričku v trojlůžkovém pokoji, Eifelka s Petrem se sprchují, venku je pořád vedro, takových třiadvacet stupňů a Slunce ne a ne zapadnout.
 
Ráno jsme se probudili okolo osmé hodiny, nasnídali se (já polských sucharů se sýrem, Eifelka s Litošem likvidovali rychle se kazící zásoby), zabalili si a okolo deváté hodiny se vydali na nádraží.
 
Autobus jel až v 11.40 a tak jsme měli spoustu času.
 
Petr zašel do baru, kde koupil piva Le Coq a Ice. Obojí byla z pivovaru Saku a obojí stála za houby.
 
Pak jsme zamířili do specializované prodejny alkoholu a tam pořídili dvě v estonské licenci vyráběná dánská piva z pivovaru Hasbroe - Bear (10% procentního obsahu alkoholu) a 1999 (obsah alkoholu udávaný dle letopočtu 9,9%). To bylo už, panečku, trochu jiné kafe!
 
Svět se s námi trochu začal točit podařilo a já si všiml i takových věcí, jako byla nádherná blondýnka, řídící autobus Scania do Tartu. Když jsem se o ní nejprve zmínil a poté si jí i vyfotografoval, prohlásila Eifelka, že to na mně v Praze všechno práskne, nicméně ta malá drobná dívka za obrovským volantem velikého autobusu za fotku určitě stála.
 
Autobus do Kuressaare (také Scania) řídil chlap, asi čtyřicátník, ale také sympaťák, rozumějící svému řemeslu.
 
Místenky byly fakt místenkami, jízdenky byly platné a cesta do přístavu Virtsu (kde jsme se měli nalodit na trajekt) proběhla v pohodě. Částečně jsme vyspávali fakt silná piva, trochu sledovali estonský venkov. Byl pěkný - dřevěné baráčky rozeseté po lese, pěkně posekaná pole, dřevěné farmy a slabý provoz na velmi dobře vyasfaltovaných silnicích.
 
Ve Virtsu jsme přesedli na trajekt, který nás za půlhodinu převezl na ostrov Muhu, který je se Saaremaou spojen hrází. Na lodi jsme si s Petrem dali vychlazená piva Koff a Eifelka plechovku ginu s tonikem značky Icebreaker.
 
V 16.00 jsme přijeli do Kuressaare. Je to lázeňské město s asi patnácti tisíci obyvateli (na Saaremae jich celkem žije asi 40 tisíc) v jednopatrových dřevěných domcích, s barokním náměstím, radnicí a poměrně zachovalou křižáckou pevností (sídlo Rižského biskupa a Řádu mečových rytířů). Estonci tam žili pět tisíc let, než město postavili Němci, aby ho pak obsadili Dánové, kteří okolo pevnosti vystavili barokní opevnění, aby v 17. století město předali Švédům.
 
V osmnáctém století město dobyli Rusové, ve válce za nezávislost 1918-1920 Estonci, v roce 1940 opět Rusové, 1941 Němci a 1944 Rusové, aby v roce 1991 společně s Estonskem opět získalo nezávislost. Osud města, neustále dobývaného, tak trochu připomíná místní pomník Padlým v boji za nezávislost 1918-20. Postavili ho v roce 1920, v roce 1941 ho Rusové strhli, aby ho v roce 1942 Estonci znovu vztyčili a Rusové v roce 1945 opět strhli. Znovu vztyčen byl v roce 1991 a o osm let později se před ním vyfotografoval Špaček s Litošem.
 
Na autobusovém nádraží jsem si v místním bufetu dal pirohy s kyselým mlékem (bulharská reminiscence!), další pirohy jsem pak vzal Eifelce s Litošem - aby Eifelka s hrůzou zjistila, že v pirohu je maso (a udělala Blééé), pak se přemístili k díky mému průvodci vytipovanému hostelu (cestu našel Litoš), kde jsme se za poměrně složitých okolností (vše jsem vyřešil především já) ubytovali.
 
Původně jsme chtěli spát dvě noci, ale tu příští prý už mají plno a tak jsme za 75 EEK na osobu pořídili noc jen jednu.
 
Poté jsme odešli na prohlídku města, v místních Informacích jsme pořídili mapu Estonska i pohledy, které jsem pro jistotu koupil a poslal hned čtyři (jeden do Prahy, jeden rodině, jeden do práce a jeden do Komerční banky).
 
Když jsme obešli hrad i pláž (předělává se na rekreační středisko), navštívili jsme dle rady mého průvodce místní restauraci Locaal. Dle stejného zdroje jsme si dali Soljanku (boršč, velmi, velmi dobrý) s černým chlebem a pak se naše cesty rozešli. Já s Petrem jsme měli vepřové na houbách s hranolkami (něco, co se nejvíce podobá estonskému národnímu jídlu - jak tvrdila servírka) a Eifelka uzeného lososa s bramborami. Protože byl však syrový, nechtěla ho a tak se naše cesty opět střetly. Ona snědla brambory, my s Petrem rybu.
 
Při pohledu do nápojového lístku jsme zjistili jednu důležitou věc - pivo je v Estonsku jeden z nejdražších nápojů. Půllitr stál v Locaalu 20 EEK, zatímco čtvrt litru coca-coly bylo za 8 EEK a 0,2 litru mléka za 4 EEK. Co myslíte, že jsem si objednal?
 
Kdo tipuje mléko, má stoprocentní odhad i trefu a může si za mně dát jedno na zdraví! Jak jsem byl v ráži, vypil jsem hned čtyři a pak něco, co jsem dle názvu nebyl schopen identifikovat, ale z čeho se nakonec vyklubal meruňkový džus.
 
Zaplatili jsme 279 EEK a šli se ještě jednou podívat na radnici. Minuli jsme supermarket (ve všední dny otevřeny do 22 hodin!), kde jsme si koupili zmrzlinu a gin s tonikem. Jedli jsme, pili a koukali na ulici, kde jednomu z hojných cyklistů vypadli z kapsy zápalky a ostatní se je za každou cenu pokoušeli přejet.
 
Tak trochu jsme byli opilí.
 
Když už ze sirek nic nezbývalo, vzdali jsme to a šli zpět do hostelu, zatímco se v ulicích počala houfovat mládež.
 
Eifelka s Litošem se vrátili a už spí - takže musím zrychlit. Vynechám sprchu, kde mi nějaký vtipálek zhasnul a co z toho pak všechno bylo a vrhnu se hned na plán na zítřejší den.
 
Půjde-li všechno dobře, půjčíme si kola a vyrazíme na jednodenní výlet okolo pobřeží, večer pak přejedeme autobusem na nejzápadnější bod Estonska na Saare, kde by mělo být nějaké opevnění z 2. světové války a maják. Uvidíme!
 

 

 
PÁTEK 6.8.1999, 13:25,
 
PARK PŘED HRADEM V KURESSAARE
 

 
Sakra, včera jsem se k psaní vůbec nedostal - den byl plný událostí! Posuďte sami!
 

 
ČTVRTEK 5.8.1999
 

 
Hned ráno se Eifelka pustila do Petra, jaký je nešikovný, nic neumí a tak. Pan Litoš na ní chvilku mlčky koukal a pak pronesl něco v tom smyslu, jako že má dojem, že je na něj veden intenzivní útok.
 
Já ho uklidnil, že je to normální a že se mi to často také stává. Na to Eifelka řekla, že je moc velká smůla, že jsme nejeli čtyři, protože by nás seřval někdo jiný a Eifelka by se mohla jen smát. Dostal jsem záchvat smíchu a málem se zadusil sucharem.
 
Eifelka teď hraje na hodně práskačskou notu a o všem zvláštním, co udělám, okamžitě prohlásí: ""Píšu si!"" s tím, že hned jak bude moct, tak to všechno v Praze vyklopí.
 
Když jsme opustili gymnázium, nechali jsme si věci v úschovně zavazadel na autobusovém nádraží (za 5 EEK na osobu a den) a šli si vypůjčit kola (za obligátních 120 EEK na osobu a den).
 
Každý jsme vyfasovali trekkové kolo s hodně širokými pneumatikami a 21 rychlostmi (řazení probíhá natáčením na řídítkách). Zasvětil jsem výpravu do tajů převodů a vyrazili jsme!
 
Jízdní terény jsou tu ideální - samá rovina. Asi po dvě stě metrech jsem zařadil nejrychlejší možný převod 3-7 a kromě jízdy v písku před dojezdem (kde jsem snížil na 3-6) jsem už neřadil.
 
Po takových čtrnácti kilometrech jsme dojeli k Järve a šli si prohlédnout ""bělostné"" pláže, kterými je toto místo proslulé.
 
Pláže byly písečné a skutečně bělostné, ve vodě však byla fůra kamenů a řas, takže se do ní Eifelka bála vlézt. Dno bylo hodně povlovné a muselo se jít zhruba dvě stě metrů, než voda (studená tak, jak v Baltu normálně bývá) dosáhla alespoň k hrudníku.
 
Na pláži jsme zůstali do tří, přičemž v místní ""rybářské"" restauraci jsme se s Petrem stavěli na oběd. Dali jsme si zmrzlinu, rybí řízek, hranolky, růžovou tatarku a proslulý černý saaremajský chléb spolu s láhví piva Saku Originaal, které Američané v Let´s Go To Estonia popisují jako ""delicious"". My jsme o něm prohlásili, že je trochu menší sračka než ostatní.
 
Poté, co jsem do moře vlezl třikrát, Petr dvakrát a Eifelka jen jednou, jsme se vydali zpět do Kuressaare.
 
To už některé členy výpravy (Petr) začal bolet zadek a ocenili smysl mého cyklistického dresu typu brouk a mohutných vycpávek v rozkroku a na zadnici. Eifelka zaremcala něco v tom smyslu, jako že jsem nakažen sportovním nadšením a demoralizuji ostatní.
 
U benzínové pumpy za městem jsme načerpali půl litru benzínu pro můj benzínový vařič, do koše vyhodili prázdnou PET láhev místní výborné limonády Kelluke (pro absolutně nezapamatovatelný název panem Litošem překřtěné na Kellum bambum důdle dů) a vrátili kola do půjčovny.
 
V supermarketu norské obchodní sítě REMA 1000 jsme zakoupili tři piva z pivovaru Saku, vyráběná v licenci dánského Hasbroe (výrobce medvědů a silných piv!), která byla proti ostatním mimořádně levná (stála 6 estonských korun proti deseti u ostatních). Když jsme se napili - pochopili jsme proč.
 
Inu, ani z Hasbroe není pivo jako pivo.
 
Poté jsme se přesunuli na autobusové nádraží, kde jsem zakoupil jízdenky s místenkami. Přitom došlo k malé slovní hříčce, když jsem chtěl jízdenky do Sörve, což je název celé západní části. Během sovětské éry to byla ""zapreščennaja zóna"" odříznutá od světa protitankovými překážkami, což mimo jiné znamená, že tu jsou méně udržované cesty, pokryté bílým prachem (dle kterého se pozná auto, přijíždějící od západu). Prodavačka mi po krátké debatě se spolupracovnicí prodala lístky do Ilde, což je poslední obydlené místo na poloostrově, my jsme však načerno jeli až do Saare, nejzápadnějšího místa Saaremay i Estonska.
 
Ještě před odjezdem jsem v místním bufetu (nyní již identifikovaném jako Fast Food Sivu-2) povečeřel sladké pečivo, preclík a vodu se šťávou (skutečně vodu se šťávou!).
 
Poté přijel autobus, my do něj (více než poloprázdného) nasedli a vydali se na padesátikilometrovou pouť na západ.
 
Na Sääre jsme přijeli úplně sami a ostatní členové výpravy si mohli blahopřát, když jsem se řidiče zeptal, v kolik hodin jede další vůz.
 
Řekl, že ve třičtvrtě na osm ráno a další ve třičtvrtě na osm večer (což byl ten, kterým jsme přijeli). Další poté zase až ráno - což nám nepochybně omezilo manévrovací prostor.
 
Ale Petr řekl, že nevadí a tak jsme ve vysoké trávě u německé radarové stanice z druhé světové války (teď patřící estonské Pobřežní stráži, což byli jediní vojáci, které jsme v Estonsku potkali) schovali batohy a vydali se na západ.
 
Prošli jsme okolo černého majáku, zbytků poválečných sovětských opevnění, přešli mělkou kosu a po kamenitém ostrůvku došli až na samotný mys s lodí, uvázlou na mělčině. Tehdy jsem byl Praze asi nejblíže.
 
Vyfotili jsme se a po stejné cestě zamířili zpátky. V trávě jsme vyzvedli batohy a schovali je tentokrát u zastávky, abychom pokračovali ke Stebelově baterii, pozůstatků sovětského opevnění z roku 1941, které tu mělo zastavit Němce a nezastavilo.
 
Cestou tam i zpět jsme byli sužováni hejny komárů a much, což byla pouhá předzvěst věcí příštích, jak se teprve mělo ukázat.
 
Ze Stebelovy baterie mnoho nezůstalo, jen díra v železobetonu po odvezené věži, zbytky větracích šachet a několik zavodněných tunelů.
 
Protože bylo po desáté večer a slunce pomalu zapadalo, zamířili jsme s písní na rtech (já a Eifelka, Petr jen tiše klel) zpět k batohům.
 
Postavili jsme tábor, já na benzíňáku zhotovil instantní česnečku, když se na nás slétli komáři z celého okolí (teprve později jsme se dozvěděli, že celá západní část je bažina). A když jsme zalehli do spacáků, bylo to ještě horší.
 
Petr s Janou se natřeli repelentem Off, který měl teoreticky obtížný hmyz zahnat, ale jak se později přiznali, hmyz účinnou televizní reklamu patrně neviděl.
 
Já demonstroval další z výhod svého spacáku Big Pack a natáhl si přes hlavu moskytiéru.
 
V důsledku toho jsem unikl komárům, bylo mi však horko a obtížně se dýchalo. Celou noc jsem hledal kompromis mezi bodáním či dýcháním, v důsledku toho jsem se moc nevyspal. Ostatní však teprve ne, jak bylo možné slyšet podle jejich brblání a stěžování!
 
K ránu se komáři stáhli, bylo však půl sedmé a my museli vstávat.
 

 
PÁTEK, 6.8.1999
 
Probudili jsme se promočení rosou, Eifelka s Petrem pobodaní od hmyzu, všichni však nevyspalí. Protože nebyl čas dát si usušit věci, museli jsme je zabalit mokré, přičemž se odevšad vyrojila hejna škvorů.
 
Bili jsme je jako husité křižáky, ale z batohů, stanu (na kterém, ne vevnitř kterého, Eifelka s Petrem spali) i spacáků vylézali další a další.
 
Jednoho z posledních oddělala Eifelka až v autobuse. Bylo to knihou Washingtona Irvinga ""Vítejte v opičárně"", přičemž se škvor, chycený mezi kapitoly, krásně rozplácl, zatímco Eifelka se nasrala.
 
Sbalili jsme si věci i mrtvé škvory a při zamračené obloze (poprvé od příjezdu) jsme očekávali autobus. Přijel teprve ve chvíli, kdy už jsme propadali beznaději.
 
Při jízdě jsme si prohlédli i druhý břeh ostrova (autobus tam a zpět vykrojil na mapě parádní osmičku) a okolo půl desáté přijeli do Kuressaare. Zatímco já s Petrem jsme si ve Fast Foodu Sivu-2 užívali snídaně (Petr slanečka s jogurtem, salát, piroh a černý chléb s džusem, já sendvič, volské oko, černý chléb, salát, piroh, džus a kávu), nasraná Eifelka bez jakékoliv chutě k jídlu se utrhla a zmizela v dáli.
 
Dosnídali jsme, vzali si nestrážené batohy a vydali se k hradnímu parku. Cestou jsem vybral z bankomatu na svojí kartu vybral 2000 EEK, neboť, jak jsem zjistil, mi počaly pomalu docházet peníze.
 
V parku jsme si dali sušit věci, které jsem já hlídal, zatímco se Fantomas vydal do víru lázeňského městečka hledat Eifelku.
 
Našel a přivedl jí právě ve chvíli, kdy z pochmurného nebe spadly první kapky.
 
Bleskově jsme sbalili a zamířili do hradu, který jsme si za 30 EEK (cena pro osobu - cizince, také Estonsko občas rozeznává dva druhy lidí) prohlédli.
 
Na to, jak malý se hrad zdál, v sobě skrýval nesmírné poklady. Od muzea ostrova Saaremaa, přes přírodovědné muzeum zdejší rezervace, gotické sály, výstavu moderního umění až k expozici koberců a místních kupčíků a jejich ""užité"" umělecké tvorby.
 
Po několik hodin trvající prohlídce jsme se stále ještě naštvanou Eifelkou vydali hledat místo, kde bychom mohli usušit své věci. V té době jsme s Petrem již pěkně dlouhou dobu aplikovali bulharskou taktiku ""nevšímej si naštvaného, oddělá se sám"".
 
Zatímco osamělá Eifelka bloudila po parku a hledala sucho, my našli jedno místo přímo uprostřed dětského hřiště. Ale co - jak jsem vtipně poznamenal: ""to je problém dětí - ne můj"".
 
Pak jsme vytáhli mého průvodce a mapu Pärnu a zkoumali náš příští cíl. Eifelka si sedla opodál, sušila si věci a dělala, že nás nevidí.
 
Poté jsem si šel ještě jednou prohlédnout město, koupil si k obědu jogurt, limonádu Kelluke i Limonad a pivo Saku Originaal, které si nechám na večer.
 
Když jsem si sedal k deníku, abych konečně začal psát, zvedla se Eifelka, jako že vyráží na nádraží a Petr odešel s ní.
 
Teď je půl třetí, autobus do Pärnu odjíždí za hodinu a já končím, balím a jdu je hledat.
 
Pokud vše vyjde, přemístíme se do estonských Karlových Var a někde se ubytujeme (po dnešní noci ztratila Eifelka jakoukoliv chuť spát v přírodě).
 
Koukám, že je pátek a Vám za dvě hodiny (kvůli časovému posunu) končí pracovní víkend. No, užijte si víkend skvěle, já mám přece dovolenou!
 
(Pokračování zítra)
 
Michal Špaček (soutěžní příspěvek)

 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz