reklama

 
banan webhosting

Estonský deník

(- aneb osm měst ve dvanácti dnech v zemi, kde nechtějí mít žádné včera, s Fantomasem, Vosákem, platební kartou a náladovou vegetariánkou.) Pokud se vám zalíbil cestopis ze země, kde ano znamená ne, máme tu další dílo stejného autora. I tentokrát se můžete těšit na peprné vyprávění...
 

 
Motto: ""Brambory a želé, živobytí celé!""
 
Petr Litoš z neznámých důvodů, 7. srpna 1999, 20:15 v Baru Briis, Pärnu, Estonská republika
 

 
(Bedekr: Stejně jako u deníku z Bulharska, ani zde nám nepřišlo vůči vám, čtenářům, vyškrtnout následující seznam ""cestujících"":-)
 
Posádka a obsazení:
 

 

 
Michal ""Vosák"" Špaček - samozvaný tlumočník a vedoucí výpravy, vyzbrojen cyklistickými brýlemi, mezinárodní platební kartou VISA s vysokým krytím a jedinečným, dokonalým anglickým průvodcem Talinn In Your Pocket, rovněž tak i několika dalšími průvodci, staženými z oficiálního serveru estonské vlády
 

 
Jana ""Eifelka"" Staňková - půvabná vysoká vegetariánka s poněkud nestálou a popudlivou povahou, díky které není radno se s ní pouštět do křížku. Vyzbrojena stanem (v kterém jsme nikdy nespali), nejtěžším batohem a sbírkou knih, s kterými uměla nádherně zabíjet škvory.
 

 
Petr ""Fantomas"" Litoš - pro svou nekonečnou trpělivost hromosvod a obětní beránek výpravy. Vyzbrojen policejní okurkou, množstvím rychle se kazících potravin, voňavkou na boty a ranním účesem typu ""Dilbert´s pointy-haired boss"".
 

 
Měna:
 
8 EEK (estonských korun) = 1 DEM = přibližně 18,50 Kč (Bedekr: přesný kurs najdete samozřejmě kdykoli na Bedekr.cz)
 

 
ÚTERÝ 3.8.1999, 22:45 HOD. VÝCHODOEVROPSKÉHO ČASU,
 
HOSTEL LIVALAIA 2, TALINN
 
Venku je vedro, snad šestadvacet stupňů, ležím na mnou povlečené posteli ve spodkách, vysprchovaný a s pastou Lacalut vyčištěnýma zubama, zatímco Litoš hlídá sprchující se Eifelku - na sice poloprázdném patře je jen jedna sprcha, pravděpodobně mužská - alespoň ženu či dívku jsem tu ještě neviděl.
 
Dnes jdeme spát brzy, abychom si zítra na Kuressaare pořádně užili, ale snad bych měl začít znovu a od začátku-
 

 
ÚTERÝ 3.8.1999
 
Onoho dne jsem se dostal domů z cizího bytu až ráno, koupil rodině Mladou Frontu Dnes a zabalil si věci.
 
Skončil jsem tak okolo deváté, takže jsem měl část přečíst si znovu všechny estonské materiály a naučit se pár slov z estonského slovníku (až na ""Tere"", což znamená univerzální pozdrav typu anglického ""Hello"", jsem stejně všechny zase zapomněl).
 
Pak jsem se vydal na autobus č.179, který mne (hle, jaká paralela s Bulharskem!) v 10.37, přesně podle jízdního řádu, dovezl na letiště.
 
Jelikož jsem nikoho neviděl, přesně dle paralely s Bulharskem jsem se postavil do fronty na zabalení batohu do igelitu (člověk, kterého jsme málem usmrtili předminulý pátek, už zase vesele pokračoval ve svém řemesle). Náhle mě však osvítil duch svatý a já ve frontě na odbavení letu do Helsinek spatřil Petrovu holou lebku. Stál s Eifelkou zrovna u přepážky, na kterou kladli svá zavazadla.
 
Věda, že se právě láme chléb okolo rozdělení sedadel, rozběhl jsem se přímo k nim a jen taktak se stačil odbavit, takže jsme fakt seděli vedle sebe - o tomhle triku Petr nic nevěděl, naopak tak zkušený jsem já!
 
Nevýhodou nezabalených batohů však bylo, že se odbavují jen jako nadměrný náklad a takto označené se musí nést padesát metrů letištní halou, aby je u Přepravy nadměrných zavazadel mrskli k jiným nákladům, určených pro spoustu jiných letů po celé Evropě, Asii, Africe i Americe. Když mi batoh odjel hned vedle kufru s nápisem Cairo, tak trochu jsem měl obavy, zda poletí tam, kam cestuji i já.
 
Na letišti jsem se pochlubil i druhým , tzv. ""Ivanovým"" trikem (opět bulharská reminiscence!), tedy průchodem celnice přes ""Přednostní odbavení letových posádek"", kde, jak už to tak bývá, nikdo nebyl, zatímco u jiných přepážek se tvořily dlouhé fronty.
 
Prošli jsme do letového terminálu A, sedli si do Cofee baru a dali ve třech pouhá tři piva (zde bulharská reminiscence pokulhává). V 11.45, přesně dle letového řádu, jsme se přemístili k východu A8.
 
Při průchodu rentgenem jsem měl trochu problémy, neb má rulička záchodového papíru při průchodu rentgenovou komorou dost povážlivě pracovníkovi bezpečnostní služby připomínala bombu, ale vše se jedním hmatem vyřešilo. Podobné problémy měla i Eifelka se svým šitíčkem, jenže zde to pravděpodobně nebylo tak bezbolestné.
 
Letoun MD-82 společnosti Finnair z obvyklého důvodu přetížení letových cest odcestoval o 25 minut později, tedy v 12.40. Na palubě nebylo žádné pivo a jídlo bylo studené, nicméně se syrovou rybou s bramborovým salátem se podávalo i španělské červené víno. To jsme si oblíbili a za letu ho vypili poměrně dost - já pět lahviček (o objemu 0,182 l.), Petr čtyři a Eifelka tři.
 
Opět (bulharská reminiscence) došlo k jevu, kdy si nás (tentokrát finské) letušky zapamatovaly a kdykoliv jsem otevřel ústa, již věděli, co budu chtít. U mé páté lahvičky mne jedna z nich upozornila, že se blíží přistání a oni mají hodně práce s jeho přípravou, ale i tak mi slibuje, že jestli bude mít trochu, jenom trochu času, víno nám opět přinese.
 
V Helsinkách jsme přistáli okolo čtvrté odpoledne, což při hodině časového rozdílu, dělá zhruba dvě hodiny letu. Při čekání na let do Talinnu jsme si v Café Latté koupili tři kávy Latté, což mne stálo rovných osmnáct německých marek. Jenom tak z legrace jsem se pokusil zmínit, kolik je to českých korun, ale Eifelka mě včas zarazila: ""Proboha, nepřepočítávej to!"" křičela na celou letištní halu.
 
Let z Helsinek do Talinnu odstartoval téměř přesně, tedy v 16.30, když jsme obsadili dvoumotorový turbovrtulový ATR-72 (provozovaný Finnairem společně s British Airways). Jen vystoupal vzhůru, již začal klesat a nasazovat na přistání.
 
Během letu se podával ""Refreshment"", od čehož jsme očekávali další lahvičky červeného vína - bohužel, měli jen jablečný džus.
 
V Talinnu jsme přistáli po půlhodině letu v 17.05. Talinnské letiště je malé (ATR-72 tam vedle několika Turboletů či Jaků-40 vypadal jak Jumbo Jet), ale přehledné a úpravné, takže jsme jím prošli za chviličku.
 
Na rozdíl od Bulharska žádné problémy s bagáží nebyly, jen jsem zjistil, že mám nejlehčí batoh. Včetně vody, ale bez benzínu v hořáku, vážil 13,5 kg (skromně a účelně naplněn dle bulharských zkušeností), zatímco Petr Litoš s sebou vláčí kilogramů osmnáct (mezi jinými v něm má například okurku, mandarinky, nektarinky, arabský chléb a buráky), a Eifelka kilogramů devatenáct (mimo jiné stan).
 
Rychle a bez problémů jsme prošli celnicí a ještě na letišti vyměnili DEM za estonské koruny v kursu 1:7,97 (s Petrem jsme každý měnili 200 marek).
 
Petrovi se v směnárně podařilo ukořistit mapu Talinnu, v příručce Let´s go to Estonia našel hostel, kde bychom mohli přespat a pak jsme počali hledat autobus, který by nás vzal do centra. Z letiště jezdily dvě linky - č.2 a č.25, žádná z nich však nejevila ochotu na nás počkat a tak jsme jeli taxíkem.
 
Byl to Volkswagen Passat a po zkušenostech z Bulharska a hlavně našimi taxikáři jsme se raději zeptali napřed, kolik nás to bude stát. Řidič prozradil, že zhruba 50 EEK. A skutečně - když jsme tam dojeli, na taxametru stálo 49,50. To bylo první velké překvapení
 
V hostelu jsme se za 120 EEK na osobu a noc bez problémů ubytovali. Poté jsme dle městského plánu vyrazili na autobusové nádraží zakoupit jízdenky i místenky do Kuressaare. Rovněž to se bez problémů za cenu (pravděpodobně pro Estonsko typických) 120 EEK na osobu podařilo. To, že na rozdíl od Bulharska nebyly žádné potíže, vypadalo podezřele (druhé velké překvapení).
 
Přesto jsme se vydali na prohlídku Talinnu. Hlavní město Estonska (zhruba 400 - 500 tis. obyvatel) je moderní i starobylé město, velmi zachovalé a renovované, myslím, že by se líbilo i vám. Historický střed (Staré město) nese prvky gotiky i všech následujících stylů a dle mého názoru jsou úzké uličky i pěkné budovy pravděpodobně hezčí než v Praze. Proti ní má Talinn i další výhodu - snad až na Finy (které však od Estonců nerozeznáš) tu téměř nejsou žádní turisté. Třetí překvapení.
 
Došli jsme až na Radniční náměstí (Raekoja Plats - něco jako náš Staromák) a sedli si na zahrádku restaurace Maharádža - svého času jediné západní restaurace v Estonsku. Já s Petrem si dali tupláky a Eifelka velké pivo místní značky Saku (velké za 30 EEK, tuplák za 60 EEK), já navíc turkey kebab z krocaního masa (hle, jaká slovní hříčka Turkey a turkey - Turecko a krocan - navíc bulharská reminiscence!) za 75 EEK. Naše objednávka obsluhu zřejmě šokovala, soudě podle toho, že tuplák přinesli jen jeden, druhý v Maharádžovi zřejmě neměli. Petr si tedy dal pivo ze dvou půllitrů, což jsme všechno (včetně mého tupláku, náměstí, radnice i u nedalekého stolu debatujícího dr. Mengeleho s dr. Mendělejvem) fotograficky zdokumentovali.
 
Kebab, který mi přinesli po kouskách na pokračování, za mnoho nestál a navíc ho bylo málo. Nenechali jsme žádné spropitné a přes přístav a čtvrť, připomínající naše Dejvice, se vrátili k hostelu. Na každém rohu jsem viděl bankomat - moje VISA karta si tedy asi užije! Čtvrté překvapení.
 
Na širokých bulvárech byl v úterý večer poměrně živý provoz, auta vypadala novější než v Praze. Tedy žádná zaostalá země, jak by si někdo mohl myslet! Páté překvapení!
 
Zítra autobusem přejedeme do Kuressaare, což je 5 000 let staré město na největším estonském ostrově Saaremaa. Jsem zvědavý, co zažijeme!
 
Petr už spí, Eifelka klimbá a vypadá to, že se ode mě očekává, že zhasnu. Páté překvapení.
 
Hmm, musím tedy končit. Šesté překvapení!
 
(Pokračování zítra)
 
Michal Špaček (soutěžní příspěvek)

 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz