reklama

 
banan webhosting

60 km, 2 deci koňaku a 15 piv

Některé výlety jsou skutečně trochu kuriózní. Některé hodně. Chvíli jsme váhali, zda zařadit následující zeměpisný příspěvek o krásách okolí Prahy - a pak jsme se rozhodli, že vás o něj nepřipravíme. Za náš tip na víkendový výlet ho však, prosím, nepovažujte.
 
Vyrazil jsem jedno sobotní ráno kolem půl jedenácté. Chtěl jsem vyjít dříve, ale v pátek večer jsem se po náročném pracovním týdnu nějak zdržel do noci při celkem nenáročné zábavě (pití piva), tudíž jsem vstával poněkud déle, navíc jsem se ještě trochu začetl do nějaké knihy o lingvistice. Mým cílem bylo zkusit ujít co nejvíce km. Bude to 50 nebo snad 70? Na cestu jsem se vypravil sám, neboť mám mezi svými známými řadu sportovců i pivařů, méně však již těch, kteří oba tyto výkonnostní fenomény chtějí kombinovat do jediného harmonického celku.
 
Odstartoval jsem decilitrem bulharského koňaku. Bylo horko.Už v těch půl jedenácté slunce hnusně pálilo. Říkal jsem si, jestli výlet za těchto okolností není blbý nápad. Sešel jsem z bohnického sídliště k pražské ZOO, kde právě otevírali restaurace. Minul jsem je a statečně vyrazil dál. Směr: podél toku Vltavy minimálně až do Kralup a pak zase zpátky. Je docela deprimující, když chcete ujít alespoň 50 km a narazíte zpocený na ukazatel, který vám sděluje, že jste ušli 2 km. Rozběhl jsem se dál.
 
V bufetu v Klecanech (hned u přívozu, který jezdí do Roztok: lze tedy spojit výlet po obou březích Vltavy, přičemž na té ""dejvické"" straně je třeba Tiché údolí či Kozí hřbety) jsem téměř exnul první pivo za 11 Kč. Nalilo se mi ihned do hlavy a jelikož mě mozek neotravoval, mohl jsem jít dál. Šlapalo mi to pěkně,podle ukazatelů asi 7 km za hodinu. Dlužno však dodat, že jsem si k experimentu zvolil trasu, která je úplně rovná, žádné stoupání, nic obtížného.
 
Uhnul jsem z červené značky, která překračovala kopec, a pokračoval podél vody až do Řeže. Zde jsem si dal v hospodě vedle fotbalového stadionu pivo číslo 2 (12 Kč) a rychle zase na cestu.
 
V následující fázi přišla krize. Cesta vede podél vody takovým krásným územím, kde můžete občas vidět kormorány. Přes pěšinu leží poražené klády stromů, je zde prakticky liduprázdno, nevidíte na žádné domy. Jako zajímavá rarita je zde hladce vyzděný břeh Vltavy: tudíž, pokud někdo spadne ty asi tři až čtyři metry dolů do řeky, bude muset jít tou vodou vždy alespoň 50 metrů, než se mu někde s potížemi podaří vylézt.
 
Můj hlavní problém byl následující: věděl jsem, že mezi Řeží a Kralupami má cesta délku skoro 15 km a na cestě není jediná hospoda. Zatím se mi šlo dobře, ve vedru jsem s masochistickým uspokojením téměř klusal, ale bál jsem se hlavně zpáteční cesty, kdy se poměr mezi kilometry a pivy začne obracet. Naštěstí jsem ve chvíli, kdy jsem se opět napojil na červenou značku, zjistil, že zde nějaká hospoda je. Velmi dobře, bude se ještě hodit, pomyslel jsem si.
 
Minul jsem jí a pokračoval ke Kralupám. Tehdy jsem poprvé zabloudil, zbytečně jsem uhnul od příjemné řeky a do Kralup (touto cestou od mého domova něco přes 25 km) dorazil po hnusné silnici. Nicméně mě to nikterak nerozházelo, zamířil jsem do pajzlu nedaleko rozcestníku a tam si poručil pivo - bohužel měli jen dvanáctku. Pokusil jsem se rozeslat několik SMS zpráv líčících mé dosavadní úspěchy, ale u RadioMobilu se mnou pěkně vyběhli: vždy mi to nahlásilo, že centrum zpráv je nedostupné, a vzápětí se vše smazalo.
 
V pajzlu jsem vypil tři dvanáctky budvar (po 16 Kč), pojedl šopský salát a utopence. Z té kombinace zdravé a hospodské stravy byl obsluhující personál poněkud nesvůj, což mě příjemně naladilo pro další cestu. Zaskřípal jsem na ně vesele zuby, vyšel jsem ven (v cca 15.30) a úder vedra mě málem srazil do kolen. Nezalekl jsem se a téměř se rozběhl, bohužel na zcela špatnou stranu. Původně jsem se chtěl vydat již na zpáteční cestu s tím, že bych zkusil finálně obcházet kolem Prahy, než bych padnul, ale stalo se jinak. Teprve když jsem poněkud popletený - cestu jsem nepoznával - ale o to urputněji jdoucí předhonil (!) rodinku jedoucí na kolech, která se bavila o tom, že zkusí ještě zvládnout Říp, mi došlo, že něco není v pořádku. Raději jsem tedy počkal, až přijdu k první hospodě, tam si dal pivo a zase se vydal zpět. Nějací neumětelové tam hráli o prachy šachy. Napadlo mě, že bych je mohl obrat (za svých studentských let to pro mě byl vítaný zdroj příjmu), ale pak jsem si řekl, že bych takhle sám mohl místo peněz nakonec ještě dostal přes hubu.
 
Rychle jsem prošel kolem již navštívené hospody se dvanáctkami, nezastavil se a teď již správnou cestou podél vody ťapal z Kralup ku Praze. Stále bylo strašné horko. Proto jsem uvítal možnost stavit se v hospodě, kterou jsem předtím s takovým štěstím objevil, a dal tři piva. Zajímavé je, že po skončení výletu mne postihla částečná ztráta paměti (amnézie) a teprve o pár dní později se mi dění v této restauraci podařilo dostat opět do vědomí. Hosté zde mluvili o dopravních nehodách a úmrtích na rakovinu a já se po dalších třech pivech dostal do stavu, kdy mi to začalo připadat téměř jako zajímavá témata. Nicméně jsem nepodlehl pokušení k tomu cokoliv říci, zvedl jsem se a vyrazil opět podél řeky. Jak jsem se blížil k Řeži, pomalu jsem již zpomaloval až ochaboval, opouštěly mě síly. Zřejmě jsem se i lehce motal, ale ještě nepadal.
 
V Řeži jsem se podruhé toho dne objevil v místní hospodě. Dal jsem tři piva a sekanou a chtěl vyrazit, když tu jsem se zalíbil jakémusi místnímu excentrikovi, jehož účes se dá ve střízlivém stavu jen velmi obtížně popsat. Chtěl mi objednávat panáky, usmlouval jsem to jenom na další tři piva, během nichž mi líčil své výhrady k procesu globalizace, stejně jako nesouhlas s málo radikálním postupem jejích oponentů, zatímco já zhnuseně pil pivo a říkal ""hm"". Oba jsem se shodli alespoň v tom, že nenávidíme folkové písně o lásce, které se nějací dementi pokoušeli v restauraci začít hrát (včetně kytarového doprovodu, hrůza), můj společník je však velmi správně rychle odkázal do patřičných mezí, to jest pryč z hospody.
 
Venku se zatím setmělo a bylo již po desáté hodině. Excentrik zaplatil i za mě, hospoda zavřela a já rychle vyrazil do tmy, neboť jsem si nebyl jistý, zda v této známosti chci pokračovat. Nikdo mě sice nepronásledoval (zřejmě jsem po celou dobu svému pohostinnému společníkovi lehce křivdil), ale i tak se mi konečně podařilo nasadit pivní rychlokrok, během kterého téměř letím.
 
Dalších cca 8 km proběhlo zcela bez problémů během usilovné práce nohou. Mozek si liboval ve stavu podobném zlenivělému kaprovi na dně pivního rybníka. Až asi 4 km před konečným cílem mě náhle s konečnou platností opustily síly. Musel jsem se na chvíli posadit na lavičku nedaleko trojské ZOO. Při výstupu na bohnické sídliště (cesta, kterou chodím denně), se mi opět podařilo zabloudit a myslím, že jsem také alespoň jednou upadl. Nakonec jsem se před jednou hodinou noční dovlekl k bytu, obrátil do sebe důkladný doušek koňaku a usnul.
 
Skvělý den, takových bych chtěl ve svém životě zažít víc!
 

 
Pro ilustraci menší přehled alkoholu, konzumace a km
 
0 km... deci koňaku
 
7 km... pivo desítka
 
12 km... pivo desítka
 
27 km... 3 piva dvanáctka, utopenec, šopský salát
 
30 km... pivo desítka
 
38 km... 3 piva desítka
 
48 km... 6 piv desítka, sekaná
 
60 km... deci koňaku
 

 
celková doba trvání výpravy: cca 14 hodin
 

 
Pavel Houser (soutěžní příspěvek)

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz