reklama

 
banan webhosting

Okraden v Hiltonu

Znáte ty chvíle, kdy skřípající soukolí osudu začne s nebývalou důsledností pracovat proti vám? Kdy jednotlivá kolečka neřízeného stroje do sebe bezchybně zapadají a rozjíždějí mašinérii, která vás neodvratně drtí? A pak se najednou něco zlomí a stroj se vydá opačným směrem. Balvany z vás jeden po druhém padají a zase je dobře. Právě to jsem zažil při své poslední cestě do Ameriky.
 
Vše začalo na ruzyňském letišti, kde jsem v sobotu dopoledne nasedl do Boeingu 737 společnosti KLM, abych po přestupech v Amsterdamu a Minneapolisu skončil ve zhruba osmdesátitisícovém městečku Rochester v Minnesotě.
 
Už při celních formalitách v Minneapolisu jsem nenašel na pásu mezi zavazadly svůj kufr, takže jsem do hotelu Hilton v Rochesteru dorazil pouze s příručním zavazadlem. Bylo krátce před půlnocí, vrhnul jsem se tedy okamžitě pod sprchu a těšil se do postele. Při splachování však přetekla ucpaná toaleta. Nezbylo než zavolat hotelového údržbáře, který se dostavil s velkou dřevěnou bednou, z níž obřadně vyndal obrovský gumový zvonem a problém odstranil. Nabídku na přestěhování do jiného pokoje jsem přijal ani ne tak kvůli mokré podlaze v koupelně, ale spíš kvůli rušné dopravě pod mými okny. V novém, o něco lépe situovaném pokoji jsem usínal s nadějí, že se druhý den shledám se svým zavazadlem a všechno bude v pořádku.
 
Ráno zavazadlo stále nebylo. V hotelové recepci jsem tedy zakoupil provizorní potřeby na holení a zubní kartáček a vše donesl na pokoj. Kartáček jsem využil, oholit už jsem se ale nestačil - nu což, mám to připravené na večer! Poté jsem vyrazil na celodenní výlet. V pokoji zůstaly mé zbylé věci z příručního zavazadla, zejména nezbytné novinářské potřeby připravené na reportáž, naplánovanou na příští den - fotoaparát, diktafon a palmtop Psion. Pas jsem si vzal s sebou víceméně náhodou, obvykle ho v podobných případech nechávám v hotelu. Věcí nebylo mnoho, vše jsem tedy uložil do zásuvky nočního stolku.
 
Výlet se vydařil a skončil příjemným večerním posezením v hospůdce. Do hotelu jsem se vracel krátce po půlnoci, v recepci jsem zkontroloval, že moje zavazadlo stále nedorazilo a s vidinou měkké postele jsem se vydal do svého pokoje. Ale co to, na mých dveřích visí cedulka s nápisem "Don't disturb" a po zasunutí klíče v podobě plastikové karty do štěrbiny zámku bliká červené světýlko. Po několika marných pokusech sjíždím výtahem do recepce a rozehrávám velké divadlo.
 
Od nejprve bohorovného, posléze nejistého a nakonec poněkud vyděšeného personálu se dozvídám, že zapomněli zaznamenat mé stěhování během předchozí noci, pokoj tudíž ráno uklidili a nastěhovali do něj nové hosty. Co je s mými věcmi, nikdo neví. Stojím tedy v recepci s tím co mám na sobě, v kapse pas, bankovní karty a pár dolarů. Před sebou vidím řadu nepříjemností. Volat pojišťovnu, nechat si vystavit duplikát zpáteční letenky, vysvětlit v práci ztrátu erárních přístrojů, sehnat nějaké oblečení, nechat doma vyměnit zámky (ono z USA je k nám sice daleko, ale pomyšlení, že má někdo vaše klíče od bytu a zná vaší adresu na klidu nepřidá). Nejvíc mě v tuto chvíli kupodivu štve, že jsem přišel o holicí potřeby, které jsem si ráno v recepci za dva dolary koupil, aniž bych je využil.
 
Vedoucí noční směny hotelu budí nového hosta v mém pokoji, ten však odmítá spolupracovat. Vedoucí tedy násilím vniká do pokoje a prohlíží onu zásuvku v nočním stolku, kde byly původně moje věci - nic však nenalézá a víc prý dělat nemůže. Volá tedy policii. Právě v okamžiku, kdy v recepci hotelu sepisujeme protokol, přivážejí z letiště můj zatoulaný kufr. Zřízenec mi jej s radostným výrazem podává a diví se mému nepřítomnému, trochu rozezlenému a trochu skleslému pohledu. Dobrá, mám své věci, náhradní holení zadarmo už po hotelu žádat nebudu - čert to vzal. Policie slibuje, že bude pátrat a já odcházím do svého nového, za posledních 26 hodin již třetího pokoje. Jsou dvě hodiny v noci a přes všechny chmury prakticky okamžitě usínám.
 
Ráno odcházím za svými novinářskými povinnostmi. V průběhu dne kontaktuji policii a ptám se na průběh vyšetřování. Prý hledají v zastavárnách a vyslýchají zaměstnance hotelu. Po poledni mě nečekaně zastihuje dobrá zpráva - věci se našly!
 
Nevěřícně přebírám všechen svůj již oplakaný majetek z rukou hotelového manažera. V igelitovém pytli s logem hotelu je vše, co jsem na pokoji nechal, dokonce včetně mého mírně unaveného spodního prádla. Manažer je sice "very, very, very sorry", na mou otázky, jak to bylo, má však jen stručnou odpověď: "Prostě se to našlo, neptejte se prosím jak." Neptám se, odvolávám policejní pátrání a těším se na panáka.
 
"Obávám se, že u nás v Mexiku by se to nenašlo," říká mi večer nad skleničkou moje mexická kolegyně, která je v Rochesteru na stejné novinářské akci, jako já. "Myslím že u nás v Praze taky ne," uklidňuji ji.
 
Nazítří odlétám. Svůj kufr již bez obav svěřuji do péče letecké společnosti. Vím, že se teď soukolí osudu točí správným směrem, smůla byla vybrána do dna a na cestě domů se nic nestane. Stalo se. Na lince z Amsterodamu do Prahy mě, ač mám letenku turistické třídy, posadili do Business Class. "Prostě omyl", vysvětlil mi stevard, když mi servíroval šampaňské: "Dnes máte šťastný den!"
 
A ještě jedna rada na závěr: Poletíte-li do Amsterdamu společným letem KLM a ČSA z Ruzyně v 10:25, mějte všechno potřebné s sebou na palubě. Tam to totiž všechno začalo. A nejen v mém případě, ale i v případě mého kolegy, který tento let využil o dva týdny později k cestě do Dublinu. Jeho zavazadla k němu dorazila po třech dnech, v okamžiku, kdy Dublin opouštěl.
 
Martin Faťun

 
Zařazeno v sekci:
 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz