reklama

 
banan webhosting

Cesta do Sofie

Cestou do Sofie (a po Sofii) končí náš cestopis z dovolené v Bulharsku. Přečtete si tu mimo jiné něco o bulharské železnici, o památkách i o zpáteční (letecké) cestě do Prahy.
 

 
SOBOTA 31.7.1999, 22.50, noční vlak z Burgasu do Sofie.
 

 
:Písmo teď bude trochu roztřesené. Jak je z nadpisu patrné, jedu ve vlaku, téměř v expresu, ten se třese a s ním i moje písmo. Ostatní chtějí kopie, což znamená, že to budu muset přepsat do počítače, vytisknout v úhledném Times New Roman velikost písma třináct, takže to všichni budou mít, jak když píšu pro představenstvo.
 
Frčím nočním Bulharskem k Sofii a každou sekundu jsem k cíli blíž. Ostatní chtějí zpravodajství z dnešního dne a tak mi nezbývá než psát.
 
Tak tedy copak se dnes stalo nového?
 
Vlastně od té doby, co jsem dopsal zápisky, nic moc. Postupně se probouzeli ostatní členové výpravy a mířili buď k vařiči nebo k moři.
 
Náš benzíňák se trochu porouchal, ale když jsme ho párkrát profoukli, rozhořel se k nevídaným výkonům a uvařil nejprve snídani, pak oběd a nakonec i večeři pro všechny přítomné.
 
Táborem se občas mihl Ivan s Pájou, kteří mířili buď na pivo nebo do moře.
 
Pak jsem se k moři vydal i já. Cachtali jsme se několik hodin, někteří chlapci neustále a bez přestávky.
 
Chlapce popadla hravá nálada a tak mne například kamenovali. Nebo postavili hrad a pak kamenovali jeho. Nebo si nechali Luckou přinést pivo a pak kamenovali Bena.
 
Pak přišel Pája s Ivanem, svlékli se do naha a spolu s ostatními počali stavět pyramidu z živých těl.
 
Veselá zábava pokračovala, dokud deset metrů od nás neulovili hada, který dost dobře mohl být jedovatý.
 
Chlapci odešli vařit večeři, či do restaurace a já vstoupil do teď už dost vyprázdněného moře.
 
Pak jsem se vysprchoval, zabalil si, zlikvidoval poslední suchary i velkou část zbývajících zásob potravin a pak se s Benem vydal hledat ostatní. V restauraci na jednom konci kempu seděl osamělý Pája, který u sýra a piva rozebíral s dvěmi postaršími Bulhary, jak nezdárné to mají syny, kteří vedou restauraci na konci druhém.
 
Tam naopak seděli ostatní a užívali si při Zagorce a koňaku Pomorje. Stav některých byl už na pováženou a jejich hovory rozhodně zajímavé.
 
Ivan s Machým například bavili ostatní historkou, jak byl Machý v Mexiku zatčen, a Ivan, který o tom nevěděl, propadl panice, že se jako vedoucí výpravy vrátí domů ve stavu mínus jeden. Nakonec to dobře dopadlo a mexičtí policisté nevinného Machýho ani moc nezmlátili.
 
S vedoucím restaurace Mirem (s kterým minulý večer skutečně došlo ke sbratření, hře na kytaru a zřejmě i škrtům v účtě, neb za celý večer od desíti do šesti jsme platili jen 40 DEM) se nejprve domluvil odvoz do Burgasu za cenu obvyklou v autobuse, když jsme se potom dozvěděli celkem překvapivou zvěst - nelicencovaní Bulhaři nesmí brát do automobilu cizince, jinak budou mít velké problémy s policií.
 
Nakonec jsme po osmé hodině večer odjeli autobusem (vlak nám jel ve 22.12) i když to nebylo bez problémů. Nejprve se cestou na zastávku hrála kopaná do batohů, pak mírně přiopilý Ivan zastavil autobus jedoucí druhým směrem, aby nám v odvetě nezastavil autobus jedoucí směrem správným a teprve potom jsem stopli autobus druhý, celkem plný.
 
Prošli jsme vozidlem až k zádi, přičemž jsem popruhy batohu profackoval pár cestujících, Ben zaplatil 9,6 leva (opilý průvodčí cestou tam tedy kalkuloval ceny jízdenek poměrně správně) a bus mohl vyrazit. Opustili jsme modravé pobřeží Černého moře a přes Pomorje a letiště zamířili k nádraží.
 
Když jsme k němu přijeli, bylo 21.18 a my měli ještě fůru času. Ivan se podíval, kterým vlakem jedeme, zjistil to (měli to být Železnice Slovenské republiky) a pak jsme šli k McDonald´s na Alexandrovské třídě, kde jsme objednávkami opět zahltili obsluhu. Navíc jsme zjistili, že nefungují toalety, neboť neteče voda. Ivan chtěl protestovat, jak je možné, že se prodává, když není voda, a začal cosi vykřikovat v ruštině. Povedlo se mi ho však přesvědčit, že handrkováním voda nepoteče.
 
Bylo 21.55, když jsme se vydali zpět k nádraží, kam jsme dorazili v 22.05. Zatímco jsme kupovali do vlaku alkohol, šel Ivan znovu zkontrolovat vlaky. Šli jsme za ním a náhle vidíme, jak od ŽSR utíká zpět a křičí, že to náš vlak není. Teď už neomylně jsme zamířili k vlaku druhému, kam jsme vlezli v 22.09, tři minuty před odjezdem. Poslední z nás vstoupil právě ve chvíli, kdy průvodčí odpískal odjezd.
 
Ale co - hlavně, že se kouří z hlavně!
 
Zabydleli jsme kupé, usídlili se a zatímco já píšu deník, ostatní hrají karty, pijí pivo Astika (koupené od průvodčího a vyráběné dle české technologie v Haškovu), přičemž se chystají přejít na Solněčny brjag. Stále přiopilý Ivan se rozhodl sekat dobrotu a chce pít Coca-colu. Myslím, že ho ostatní nenechají.
 
Napadlo mne napsat něco k bulharské kuchyni - je naprosto skvělá se spoustou zeleniny (Bulhaři jsou machři do salátů), dělaná na roštu či zapékaná a rozhodně lepší než česká. Až budu v Praze a nějakou bulharskou restauraci najdu, nesmím jí zapomenout navštívit.
 
K našemu vzhledu - osm dní jsme se neholili a většina z nás vypadá hodně drsně. Jen já ne - pořád ještě jsem krasavec (což píšu, abych ostatní při čtení naštval).
 

 
NEDĚLE 1.8.1999, 13.55, letiště Sofie
 

 
Sedím v duty-free prodejně na letišti, vzhledem i personálem hodně silně připomínající závodní kantýnu ČKD Trakce v 70. letech a přemýšlím, jestli tu mají i limo a párek.
 
Zatímco ostatní hrají záchod a v opilosti nejsou schopni karty postavit, beru do ruky Machýho propisovačku (moje mi dopsala v pondělí) a pouštím se do práce.
 
Průvodčí ve vlaku byl všehoschopný mafián, mající vše pod palcem. Jen jsme obsadili svá místa a Pája se pustil do konverzace s děvčaty z vedlejšího kupé, nabídl nám, že za 5,8 leva obě oddělení sloučí. Nepřistoupili jsme na to, hlavně proto, že si Pája věřil.
 
Zřejmě to byla chyba, neboť po deseti minutách Pájova flirtování se dívky zamkly, zhasly a už jsme je neviděli.
 
Zatímco jsem psal, hráli ostatní prší s dvěma balíčky karet a pak švindl, který se zřejmě protáhl. Bylo okolo půl jedné, když jsem dopil obligátní druhé pivo a šel spát do kupé číslo čtyři, kde jsem teoreticky z Čechů měl spát sám.
 
V našem kupé číslo šest mezitím pokračovala zábava, která se zřejmě protáhla až do ranních hodin, přičemž byl jeden Solněčny brjag dopit a druhý načat.
 
Já mezitím spal na čtyřce, kde docházelo k zajímavému jevu. Pokaždé, když jsem se probudil, bylo v kupé o jednoho Čecha víc.
 
Cesta byla klidná, rozhodně klidnější, než do Burgasu. Nejspíš to bylo tím, že průvodčí zamkl vagón (což se v lůžkových vozech v Bulharsku dělá) a do poloprázdného vozu nikoho nepouštěl.
 
V Sofii se stala zrada - vlak přijel na minutu přesně, možná, že i o něco dřív. Bylo 5.35 a my nevěděli, co budeme dělat.
 
Po trochu chaotickém opuštění vlaku, který v Sofii nekončil a pokračoval do Bukurešti, a chůzí ještě spící Sofií jsme došli do Levského parku u Dimitrovova mauzolea, kde jsme se utábořili.
 
Zde jsme s Benem naposledy uvařili v benziňáku polévku (dokonce čtyři instantní polévky pro čtyři osoby), pak jsem si roztáhl karimatku a ulehl. To ostatně o pár minut dříve udělal i Ivan, který ve spacáku ležel v botech a připomínal mořskou pannu s ploutvemi (""pěkně hnusnou mořskou pannu"", řekl Hynek).
 
Pak na mou karimatku ulehla i Lucka, která střídavě spala či bděla dle toho, jak blízko byli toulaví psi. Hynek vyrazil na obhlídku památek, která se proměnila ve sprint místními McDonald´s, respektive jejich toaletami. Ostatní hráli sedmu.
 
V půl deváté se v parku (nedaleko Ministerstva obrany a velvyslanectví USA) rozpískal nějaký pištec a my poznali, že Sofie vstala. V devět jsme vyrazili k nejbližšímu McDonald´s, kde jsme opět objednávkami zahltili obsluhu. Tentokrát však voda tekla a my mohli využít hlavní důvod, proč jsme tam přišli - tedy toalet. Některým lidem tekla z rukou taková špína, že si mysleli, že je něco s vodovodem.
 
Pak jsme nechali Páju s Machým s batohy a Zagorkou a vydali se na prohlídku Sofie.
 
Musím změnit můj předchozí názor - centrum města, vládní budovy, chrámy, kostely i mešity jsou celkem pěkné. Samozřejmě, že o větší část z nich se nikdo nestará a dochází k balkanizačním efektům (například na schodech Bulharské centrální banky leží toulaví psi), ale aspoň je na co se dívat.
 
Byli jsme svědky mše, křtin, výměny stráží před prezidentským palácem (v mundůrech bulharských povstalců z rusko-turecké války v roce 1878) i natáčení nějakého pornofilmu (soudě podle označení zahraničních herců Jay, Tom a Rocco) u ministerstva kultury.
 
Navštívili jsme i Chrám svaté Neděle, kde v roce 1925 spáchali komunisté úspěšný atentát na cara Borise, když ho vyhodili do povětří. Kromě cíle zahynulo dvě stě dalších lidí a pět set bylo zraněno. Když jsem sledoval rozměry chrámu, překvapilo mne, jak se vůbec takové množství mohlo dovnitř dostat.
 
Pak jsme koupili kazetu Ruslana Naimova i Petry (doufám, že se mi podaří udělat kopie - ať mám také co poslouchat) a v Chrámu svatého Jiří (nejstarší budova v Sofii) jsem koupil další dárek, ať mám kromě hor a moře i něco z měst.
 
Na bulváru Vitoša (cosi jako naše Příkopy) jsem si koupil kebab pod krycím názvem gyros a pak jsme se už vrátili k Machýmu, Pájovi, batohům a ostatním, jež nevydrželi naše vlastivědné tempo.
 
Pája s Machým kupodivu mnoho nepili, nejspíš proto, že se jim u McDonald´s udělalo špatně. Přerazil jsem se na úplně rovné ulici (vysílen smíchem jsem několik okamžiků nemohl vstát) a pak jsme vzali batohy a vyrazili k taxíkům na letiště.
 
Jeli jsme dvěma vozy. Já, Hynek, Ben a Lucka v obstarožním žigulíku bez obvyklých bočních zpětných zrcátek, Ivan, Pája, Erik a Machý v celkem novém volkswagenu Passat bez otevíracích levých zadních dveří.
 
Můj batoh se opět nevešel do kufru, takže jsme asi dvě stě metrů jeli rušným městským provozem s otevřeným kufrem a bez jakéhokoliv výhledu dozadu. Pak řidič vystoupil, upozornil, že batoh může nějaký kos na světlech ukrást a šoupnul nám ho dozadu na kolena. Pak vyrazil vpřed, když ještě stačil Lucce darovat růži.
 
Na letiště jsme dorazili poměrně brzy a za šest leva dle tachometru. Ostatní tam však již byli - protože Passat to po městě kalil sto sedmdesátkou, zřejmě proto, aby se mu rychleji točil tachometr. Platili 13,6 leva.
 
Teď už sedím v letadle, je 16.10 bulharského času, tedy čas T-4. Podle mne letíme někde nad Rumunskem a každou minutu jsem o dvanáct kilometrů k Tobě blíž.
 
Napadlo mne, že jsem se ještě nezmínil o jedné bulharské vlastnosti - jejich vztahům k mrtvým předkům. Parte se tu totiž vydává nejen k úmrtí, ale i k výročí těchto úmrtí, jednomu roku, dvěma, třem, vyděl jsem i k dvanácti letům či čtyřiceti dnům. Ne vždy tedy platí zásada, že tu život nemá velkou cenu - na příbuzné se vzpomíná dlouho a to bychom se od nich mohli učit.
 
Ale zpět k letišti Sofie.
 
Skutečně si s nádražím Černošice-Mokropsy příliš nezadá. Je stejně ošuntělé, miniaturní i zachovalé. Pokud tam někdo poletí na služební cestu, první dojem ho nejspíš utvrdí v tom, že tam jede za trest.
 
S Benem jsme vylili zbylý benzín do záchodu (radím na letišti nekouřit), zlikvidovali poslední láhve s vodou a karimatky z vnějšku přemístili dovnitř.
 
Část zbylých leva vyměnila výprava za marky a já dostal 140 DEM zpět (tím se mé náklady snížily na 310 DEM), zbytek jsme v duty-free kantýně směnili za koňak Pomorje, láhev piva, 1,5 l vody a jedny slané, nepříliš dobré tyčinky. Takhle tedy končí zbohatlíci!
 
Z letiště nejsou žádné veselé historky, až na to, že Erikovi při průchodu detekčním přístrojem pípaly Camelky a když jsme čekali na průchod k letadlu (tedy vlastně k autobusu, který nás doveze k letadlu), byli jsme nejprve přeloženi z východu čtyři na východ pět (čtyřku okupovala Lufthansa), který letištní zřízenci zapomněli odemknout a tak ho letištní zřízenkyně vyrážely z obou stran.
 
Naším strojem byl tentokrát Boeing 737-400 se jménem Jihlava. Při nástupu jsem uzmul troje noviny (Hospodářské, Lidové a International Herald Tribune) a dva týdeníky (Euro a Prague Bussines Journal) a začetl se do nich tak zuřivě, že mi nevadilo, že vzlétáme se zpožděním. To letadlo nabralo už v Praze, když čekalo na přípoj z Toronta - a to mi potvrdilo moji teorii, že za všechno mohou Kanaďané.
 
K obědu byly zapečené brambory se špenátem, což Pájovi s Erikem (sedícím vedle mne) příliš radosti neudělalo a tak se raději pustili do piva. Mě špenát ani brambory nevadily, ale do piva jsem se pustil také. Po několika rundách nás už letušky znaly a ukazovaly si na nás prstem.
 
Za chvíli začnou stewardi kupčit, pak poletím hodinu, přizemlím se (to je z ruštiny od prizemljat sa), odjedu autobusem č. 179 domů a tím má cesta skončí.
 
Je krásné počasí, polojasno, letová hladina přes deset tisíc metrů a venkovní teplota -48 stupňů Celsia - to by asi ani můj spacák nerozchodil.
 
Celkem se už těším domů-
 

 
Letadlo přistálo v 16.12 středoevropského času, jen dvě minuty po plánovaném příletu. Na letišti všechno proběhlo hladce a už tam na nás čekal odvoz - dojetím slzící Pinďa a Ivanova telefonická láska. Já však, téměř až domů, odjel autobusem č. 179.
 
Večer se účastníci zájezdu sešli v Klubu, kde došlo k obvyklé pitce a povídaní veselých historek. Doufám, že zazpíval i Ruslan s Petrou.
 
Pro mne však už expedice Bulharsko skončila. Začal jsem totiž připravovat expedici Estonsko.
 
Hlavně, že se kouří z hlavně!
 
Michal Špaček (soutěžní příspěvek)

 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz