reklama

 
banan webhosting

Z Burgasu do ráje

Burgas je o hodně hezčí město než Sofie, mají tu piniové háje po cestách, celkem hezky vypadající domy, po ulicích se však neustále pohybují veksláci a taxikáři, snažící se trhnout nějaký kšeft. Také tu na hlavním náměstí mají pěkný pomník partyzánům, kteří to na něm společně se Sovětskou armádou pěkně nandávají vzdávajícím se fašistům. (4. díl cestopisu z Bulharska)
 
:Nespornou výhodou města je, že je tu každých tři sta metrů bankomat (z kterého jsem vybral 150 leva) i obchody přijímající platební karty. Také je tu McDonald´s, kde mají solidní záchody a kam nikdo nechodí, takže jsem s Ivanem zahltili objednávkou obsluhu.
 
Z Burgasu jsme odjeli autobusem Solnečny Brjag (jezdí každých dvacet minut) do Pomoří, kde jsme se mínili ubytovat v místním kempu Europa. Za zmínku z jízdy stojí dva momenty:
 
a.) opilý průvodčí, cucající ceny jízdenek z prstu, neschopný vynásobit sedmsetkrát osm a poté vrátit do deseti tisíc.
 
b.) veselá Ivanova příhoda, kdy v autobuse zapomněl mobil, aby se pak s mými čtyřiceti leva (tedy 40 DEM) vydal autobus stíhat. Skončilo to dobře, autobus našel na konečné (má teď už Sluneční pobřeží zmáklé), mobil u uklízečky a odměnu si rozdělil řidič stíhacího opla s uklízečkou v poměru tři ku jedné. Odpoledne si však toto zděšení vynahradil - a jak se přiznal, vytelefonoval mobilu baterku.
 

 
Campingplatz Europa (oficiální jméno kempu) však nebyl tak zcela užívaný, jak se zpočátku zdálo, a v čase naší návštěvy byl už zcela opuštěn, stejně jako dobře uzavřený thrácký hrob naproti.
 
I tak jsme však písečnou pláž kempu použili k regeneraci sil, když jsme jí předtím (již tak dost prázdnou) vyklidili tím, že se Ben s Ivanem svlékli donaha.
 
Okolo půl jedné jsme se přes restauraci se Zagorkou přemístili na silnici, kde jsme stopli (ano, autobusy na Slunečném pobřeží se skutečně stopují) ten samý autobus se stejnou posádkou jako ráno. Průvodčí tentokrát skutečně perlil a cestu z Pomorje do kempu Acheloj (Chorche ho ve vlaku označil jako dobrý) ocenil na pět leva pro osm osob. Na otázku, kolik tedy stojí jedna jízdenka, začal nahlas dělit a po chvilce přemítání odvětil, že šest set starých leva. Na zbývající dvě desetiny leva (či 200 starých) jsem při placení rezignoval.
 
V kempu Acheloj mne čekal další smlouvací souboj, když jsme s Benem měli pro nás všechny zamluvit bungalovy. Cenu pro osm lidí na dva dny se mi podařilo snížit ze 160 leva na osmdesát, což není tak špatný výkon (zhruba tolik měly stát na počátku stany).
 
Musel jsem přitom čelit obviněním, že správcův známý byl v Čechách, kde stojí bungalov víc. A ještě mnohem víc stojí v Německu (reagoval jsem větou: ""promiňte, ale tohle není Německo!"").
 
Celý výkon jsem však málem zkazil tím, že jsem zaplatil 80 leva podruhé, na což mne Ivan taktně upozornil. Kromě klíčů jsme nedostali žádnou stvrzenku, načež transakci Ben komentoval slovy: ""Jsem zvědavý, jestli tahle částka projde účetnictvím-""
 
Bungalovy (chatky) jsou české, patřící kdysi n. p. Svoboda, grafické závody a dle česky psaného seznamu mají obsahovat například lednici, vařič, košťata atd. (samozřejmě kromě tří postelí s povlečením a stolku, dvou židlí a dvou skříněk s odpadkovým košem neobsahují vůbec nic).
 
Po zabydlení jsme se šli s Benem koupat, zatímco ostatní zasedli v restauraci, od chatek vzdálené necelých padesát metrů. My s Benem se pustili do vaření.
 
Zdá se, že jsme nyní na benzínové vařiče přeborníci, nejen už známe jeho princip, ale také rychle diagnostikované poruchy umíme bleskově opravovat. Rovněž jsem si vyzkoušel, jaké to je, když se ústy profukuje ještě žhavá tryska. Vrcholem a určitým ospravedlněním našeho úsilí však byl fakt, že po nás si na vařiči ohřála jídlo celá skupina.
 
Teď je 19.40 a kromě mě už všichni ostatní sedí v restauraci. Až to dopíšu, připojím se k nim.
 
Zítra bychom měli podél pobřeží vyrazit na prohlídku starobylého přístavu Nesebar a zpět vyrazit buď pěšky nebo autobusem. Vypadá to na pěkně pohodový den.
 

 
SOBOTA, 31.7.1999, 10.35, kemp Acheloj
 

 
Pardon, pardon, ale včera jsem se ke psaní nedostal. Na druhou stranu jsem poslal pohled a od kouzelné babičky koupil dárek, abych přivezl něco nejen z hor (odznak Musala), ale i od moře. Teď tedy musím dohnat to, co jsem zameškal.
 

 
PÁTEK, 30.7.1999
 
Noc ze čtvrtka na pátek byla rušná stejně jako každá, kterou jsme zatím na výletě zažili. Část jsme strávili v nedalekém baru, kde si někteří z nás dali večeři a přejedli se, a pak jsme si užívali při Zagorkách a Solněčnym brjagu. Pár hodin nás otravovali komáři, ale pak se najedli a dali pokoj.
 
K pití hrála balkánská muzika a v ní i Prasatá mezetá, která nás tak zaujala při jízdě Kamazem. Ivan nelenil a hned se běžel zeptat, jak se ta zpěvačka, co to zpívá, jmenuje. Rozuměl Ursula Ursula.
 
Šel jsem spát poměrně brzy (okolo půlnoci), takže zbytek znám jen z doslechu. Poté, co skončili v místním baru, šli se chlapci projít po kempu.
 
Erik navštívil místní diskotéku, kde bylo šest lidí, z nichž tři tančili a tři byli namol opilí. Ti, kteří tančili, pak začali tahat jednoho z opilých, což, jak se Erik dozvěděl, byl jejich šéf a majitel celého podniku.
 
Ivan si mezitím odskočil telefonovat. Lezl po nějakém stromě, kde se skrýval, zavolal si, slezl a šel spát. Zhruba v tu chvíli se Erik vrátil z diskotéky do chatky. Jaké bylo jeho překvapení, když ve své vlastní posteli našel Ivana, který cestou ze stromu zabloudil a spletl si chaty. Ta dobrá duše ho však nechala spát a zalezla k nám, kde jsme s Benem ráno Erika nalezli.
 
Ihned jsem zaznamenal zajímavý estetický úkaz. V chatce je na přikrytí deka či prostěradlo. Ben v posteli napravo spal pod prostěradlem, já pod dekou a Erik nalevo vůbec bez ničeho. Ještě se dalo spát ve vlastním spacáku - a takhle spala Lucka.
 
Suma sumárum, ubytovacích možností kempu Acheloj jsme využili na 100%.
 
Ráno bylo zataženo a poprchávalo - příroda nás zradila. Ale jak Erik zjistil, takhle špatně bylo v celém Bulharsku.
 

 
Nesebar
 
Naše odhodlání navštívit Nesebar to však nezlomilo - ba naopak. Vyrazili jsme nejprve po rušné silnici, pak to ve vesnici Acheloj ostře střihli přes vypálené pole k moři, abychom došli k pobřeží necelých tři sta metrů od kempu - nemohli jsme si zajít víc než dva kilometry.
 
Pak už jsme podél pobřeží pokračovali až do Vodní báze Nesebar.
 
Za povšimnutí stály tyto věci:
 
1.) chcíplé a už dost nafouknuté prase nebo ovce na cestě
 
2.) chcíplá veverka na cestě
 
3.) rybářská osada z plechu, překližek a pylónů, připomínající svým způsobem rybářské osady v Thajsku či na Filipínách - i když tam nepochybně vypadají trochu romantičtěji.
 
4.) bunkr na pobřeží, u kterého Ivan zahrál scénu z filmu ""Zachraňte vojína Ryana!"".
 
5.) vily, okolo kterých jsme procházeli a které omítnuty občas vypadaly docela hezky. Kdyby je však obyvatelé nezačali balkanizovat slunečníku Lucky Star, Coca-cola a parkujícími žigulíky-
 
6.) bar, u kterého jsme se zastavili občerstvit, a kde jsem si dal tři výborné džusy (soky) značky Queen´s. Ve stejném baru jsem se rovněž optal na cestu. Ukázali mi jí, řekli, že je to zhruba půl hodiny, ale že tam jezdí autobus. Odvětil jsem, že autobusem jet nechceme a oni se s prostým úsměvem zeptali: ""Proč?""
 

 
Do Nesebaru jsme dorazili okolo jedné hodiny odpoledne. Je to skutečně pěkné městečko s polodřevěnými a polozděnými domky, úzkými uličkami a množstvím památek (Bulhaři ho označují za ""nejpitoresknější v Evropě""). Založili ho Thrákové, postavili Řekové, přestavěli Byzantinci a dobyli Bulhaři.
 
Ve středověku, jak tvrdí v muzeu, mělo město pro Černé moře stejný význam jako Benátky pro moře Středozemní.
 
Jediné, co dojem z města kazí, jsou všude přítomní kupčíci. Od hlavní brány až po ten nejposlednější chrám (ano, kostely byly přeměněny v umělecké galerie, restaurace a vinárny, pokud nebyly zničeny, což byl výkon, který by mohly Bulharům Rusové závidět). Za zmínku stál motocyklista s Hondou Gold Wing, který za dvě leva pronajímal své oblečení, aby se fotky chtiví cizinci mohli vyfotografovat. Dost mě štval chlápek, který v šesti světových jazycích megafonem nabízel převoz na svém šífu (hodně křehká kocábka) na Sluneční pobřeží, což byla cesta, kterou dříve jezdily rakety - a už nejezdí.
 
Památky mají jedinou nevýhodu - chátrají a nikdo se o ně nestará.
 
Prošli jsme městem a zastavili se na oběd v restauraci u polorozpadlé obranné věže na Titaniku, jak vrchní nazval dřevěnou rybářskou loď vytaženou na břeh. Pojedli jsme, většinou ryby, jen já Specialnoje menju se zeleninovým salátem, polévkou a vepřovým na roštu s hranolkami a kávou, kterou jsem ovšem hodně tvrdě musel vybojovat. Zvláštní byly ryby Caca, což jsou malé opečené malé mršky, které se jedí jako jednohubky a Bulhaři je používají i místo přílohy. Caca byly také jediné čerstvé, vše ostatní byly ryby z mrazničky.
 
Pak jsme šli do Archeologického muzea a Pája do hospody.
 
Zde jsme o sobě prohlásili, že jsme studenti, a když po nás biletářka chtěla nějaké průkazy, strčil jí Ivan svou magnetickou kartu VŠE. Babka na ní hleděla, obhlížela jí ze všech stran, ale nakonec přikývla, prodala šest lístků a Ivan mohl vyrazit za Pájou do hospody.
 
Muzeum bylo celkem pěkné - nejvíce překvapila sbírka řeckých zlatých šperků ze 4. století př. n. l., které si technikou zpracování vůbec nezadaly se současnými. Dobré byly i ikony, v nichž byli svatí vykresleni do nejmenších detailů, včetně rýh na ruce. A konečně tu byl i řecký slonovinový robertek s popisem ""Předmět z řeckého období"".
 
S tím, jak jsme postupně opouštěli muzeum (nejrychlejší v prohlídce byl Ben s Machým), jsme se vydávali hledat Páju s Ivanem, což nebyl velký problém, neboť seděli hned za rohem. Ve stejné restauraci jsem u piva Burgasko (další belgický licenční výrobek) čepovaném do půllitru Oktoberfest, napsal pohledy a mohl využít dárku, zakoupeného cestou do restaurace od kouzelné babičky. Hned, jak ho servírka spatřila na mém hrdle, usmála se a začala mi tykat.
 
Pak jsme zaplatili, vstali a přes poštovní schránku a stánek se Sladoledem (Erikovi s Pájou se splnil jejich velký sen) jsme se přemístili do restaurace s terasou nad mořem a evropským klozetem typu Welcome.
 
Také zde, jako ostatně v celém Nesebaru, bylo všechno drahé, nicméně Kamenica a později Burgasko a Solněčny brjag, zřetelně vyšší kvality než normálně, byly cenově poměrně přijatelné. My s Benem a Luckou však šli do vína, nejprve bílého Preslavského muskatu a později červeného Cabernet Pomorje.
 
Okolo deváté hodiny začalo pršet a my uznali, že je čas jít domů.
 
Vzali jsme to přes další Sladoled a stánek s kebabem, abychom přišli na zastávku autobusu právě ve chvíli, kdy odtud odjížděl autobus do Burgasu, který nebral žádné cestující.
 
Chvíli jsme postávali, když se okolo mihnul červený Ford Transit, jehož řidič nám nabídl převoz do kempu za dvě leva na osobu. Zkoušel jsem s ním smlouvat, ale řidič naznačil, že se blíží policie a jestli chceme jet, že máme nastoupit.
 
Nastoupili jsme a já stále smlouval, když řidič zastavil, rozsvítil a řekl, že jestli nezaplatíme, tak nás vysadí. Podřídil jsem se nátlaku, zaplatil a řidič nás místo k jihu zavezl na sever na Sluneční pobřeží. Dotázal jsem se, je-li toto cesta do kempu Acheloj. Řidič neodpověděl, zastavil a šel shánět zákazníky.
 
Přišel se třemi, naložil je a podél trasy autobusů řidič uháněl dál. Neustále tvrdil, jak výhodně nás veze a bral si jako svědky bulharské cestující. Na každé zastávce autobusu zastavil, vykřikl: ""Pomorje, Burgas!"" a čekal, zda někdo nastoupí.
 
Hynek začal remcat, že nejsme žádná autobusová linka a žádnou místní přepravu cestujících za naše peníze nezajišťujeme. Já se slušně dotázal, jestli pojedeme, načež řidič vytáhl mobilní telefon a začal kamsi volat.
 
Tak nějak jsem se začal bát - Ivan, sedící vedle řidiče (jedině tam se dalo kouřit), byl bledý už dlouho.
 
Pak řidič ve vesnici Acheloj vysadil nějakou stařenku, která za šest set metrů platila šest set starých leva, a vyzval nás, abychom vystoupili také. Namítl jsem, že jedeme do kempu Acheloj, nikoliv do vesnice. Řidič prohlásil, že jsem říkal vesnice, já zavrtěl hlavou a pravil, že jsem mluvil o kempu.
 
Černý taxikář se s tím smířil a řekl, že to sice byla chyba, nikoliv však fatální a odvezl nás tam, kam měl. Bylo to poprvé, co jsem se v taxíku skutečně bál. Ale co - hlavně, že se kouří z hlavně!
 
Došli jsme (v stále trvajícím dešti) k chatkám a tam jsme se rozdělili. Zatímco větší část odešla do restaurace, já s Benem a Hynkem jsme se šli koupat.
 
Bylo deset večer, pršelo a moře bylo neklidné, leč teplé. Hynkovi se v něm tak zalíbilo, že jsme ho z vln nemohli dostat ven.
 
Pak jsme vylezli, já se osprchoval a Hynek s Benem šli spát. Já se přemístil do restaurace, kde znovu hráli Prasetá mezetá a když jsme se zeptali, kdo to zpívá, dozvěděli jsme se, že Ruslan Naimov. Celý den jsme tedy v Nesebaru sháněli Ursulu Ursulu marně. Rovněž jsme se dozvěděli jméno autorky druhé bomby - jmenuje se Petra.
 
Vypil jsem dvě piva a když už Machýmu, sedícímu vedle mě, nebylo rozumět, šel jsem spát.
 
Co se pak v noci dělo, nevím, jenom náznaky. Hynek se pravděpodobně probudil a jako zombie šel znovu pít a hrát na kytaru. Naše skupina se s místní obsluhou pravděpodobně spřátelila a pila až dlouho do rána, do pěti či do šesti.
 
Byla ještě tma, když šel Pája spát a našel svoji chatku zamčenou (Machý šel spát před ním). Začal tlouct do dveří a křičel: ""Machý, do prdele, kurva otevři!""
 
""Machý, ty zmrde, nedělej blbosti a otevři!""
 
""Machý, jestli tam máš nějakou děvku, mně to nevadí, ale otevři!""
 
Pak se prý vzbudil nějaký Bulhar a šel Páju napomenout, když Machý vstal a patrně zázrakem Pájovi odemkl.
 
Děvku tam skutečně neměl, což Pája, který skoro celý večer nemluvil o ničem jiném, než o nich (zvláště jeho historka o tříprsté mirošovické nevěstce byla zvláště vzrušující), nějak nemohl pochopit.
 
Ráno vstal první Ivan, navlékl si kraťasy a šel se vykadit do moře.
 
Bylo pěkné počasí, vyšlo Slunce a vše vypadalo na pěkný den.
 
Teď už Slunce znovu zalezlo za mraky a je půl jedné pryč. Dneska večer bychom měli kemp opustit a odjet do Burgasu. Tam nasedneme na noční vlak, pokud vše vyjde dobře, dostaneme lehátka a vyrazíme do Sofie.
 
Tu si prohlédneme, odjedeme na letiště, pak se vzneseme a pak budu v Praze.
 
Dokončení zítra.
 
Michal Špaček (soutěžní příspěvek)

 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz