reklama

 
banan webhosting

Jak dostat leva za dolary

Ve třetím pokračování originálního cestopisu z Bulharska se mimo jiné dočtete o zřejmě nejvýznamnější bulharské památce a o tom, jak (ne)měnit dolary za leva. Budeme cestovat starým autobusem a ještě starším bulharským venkovem. A ochutnáme polévku tarator...
 

 
STŘEDA 28.7.1999, 21.03, Hlavní nádraží v Sofii
 

 
Jsem nejšťastnější člověk na světě!
 
:Můj benzínový vařič je opraven a má daleko vyšší výkon než dříve, poslal jsem z Monastiru pohled a jedeme vlakem k moři.
 
Sedíme v restauraci u hlavního sofijského nádraží (v originále ""Centralnaja gara""), čekáme na vlak do Burgasu a také až otevřou nádraží, v kterém je hlášena bomba.
 
Minulý večer jsme strávili u roštu v baru a to až do půl druhé do rána. Pěkně ledovým tónem jsme probírali plány na příští den a pak příhody s bulharskými posunky, obráceným ""ano"" a ""ne"", které máme velký problém pochopit. Skončili jsme v zimě, ale alkoholem pěkně nadnesené náladě.
 
Ráno Ben zkusil ucpanou trysku na benzíňáku profouknout ústy (originální řešení, které v příručce nebylo), což se mu povedlo a vařič se rozhořel výkonem, jaký jsme u něj ještě neviděli.
 
Rovněž jsme zjistili, že v kempu teče teplá voda - čehož jsme všichni promptně využili a já se myl poprvé od pátečního rána. Také jsem navštívil turecké záchodky a myslím, že v nich už získávám styl. Není to žádná legrace, když člověk dřepí na šlapkách, kalhoty stažené k botám, za zády mu do propasti teče voda, všude okolo zvláštní odér - a on se bojí, aby to spadlo tam, kam to skutečně žuchnout má.
 
Pak jsme se sbalili a přemístili k Rilskému monastiru, který jsme si všichni, až na Páju, důkladně prohlédli. Pája mezitím seděl v restauraci na zahrádce, popíjel pivo a kdykoliv někdo přinesl nějaký pohled, mrkl na něj a pronesl: ""Jako bych tam byl!""
 
Rilský monastir postavili Bulhaři někdy v 11. století, během následujících staletí ho však několikrát přestavěli, vypálili i vyplundrovali a v 17.-18. století během nepokojů v turecké říši (Bulhary nazývané ""temný věk"") ho rabující bandy dokonale srovnaly se zemí. Dnešní (celodřevěnou) podobu získal během totální přestavby v 30. letech 19. století, nic to však nemění na tom, že je to pro Bulhary něco jako naše Vyšehradská kapitula s chrámem sv. Víta, Sázavským a Strahovským klášterem dohromady, nehledě na Olomoucký svatý Kopeček.
 
Stále slouží jako klášter, takže se mezi návštěvníky (vedle Bulharů tu byli i Rumuni, Vietnamci, Francouzi i Japonci) potulují i mniši v černém, spěchající na mši či za prací. Prodávají tu i svaté obrázky, škapulíře a pohlednice a soudě podle cen i zájmu i o ně, mohou z toho mít pěkně výnosný zdroj příjmů.
 
Během návštěvy jsem byl skupinou pověřen vyřešit problém se směnou Benových 40 USD na leva, abychom měli na vstupné (nakonec jsme neplatili) i cestu autobusem do Sofie. Jak se ukázalo, byl to fakt problém, zde několik rad, které se v podobném prostředí i situacích mohou hodit:
 
1. Nezkoušej měnit peníze v krámu, kde nejsou žádní zákazníci. Nejspíš nebudou mít leva na výměnu.
 
2. Nezkoušej vekslovat s mnichem a to ani tehdy, když prodává svaté obrázky a pohlednice. Valuty zásadně nemění, dá však pár tipů, kde je měnit mohou.
 
3. Neber si na Balkán nové, tj. černé dolary. Na rozdíl od zelených je neuznávají a tedy nemění.
 
4. Totéž platí i o počmáraných bankovkách.
 
5. Budeš-li mít dostatečnou dávku trpělivosti, směna se podaří.
 
V 14.10 jsme opustili Rilský monastir a linkovým autobusem společnosti Transrilec (staré osvědčené značky Čavdar) jsme se vydali na tři a půl hodinovou cestu do Sofie. Jízdenka stála 5 leva (4 na osobu, 1 na batoh), utracené peníze jsme si však bohatě užili při okružní jízdě zpustošeným bulharským venkovem a malými městy.
 
Venkov, městečka (a jak jsme později zjistili i Sofie) skutečně vypadají, jako by jimi prošlo něco hrozného, válka či nějaký děsivý a šílený živel.
 
Domy jsou někdy upravené, většinou však ne, hodně je jich opuštěných či vybydlených a dost často postrádají omítku. Autobusové zastávky vypadají jak po zásahu tlakovou vlnou, přičemž jízdní řády jsou dovedně maskovány na místech, kde by je člověk nečekal (v Rilském monastiru například na soupisu mší). V ulicích se potulují kozy, ovce, krávy i koně, lidé postávají na rozích a zdá se, že je nic nezajímá. Pole jsou z velké části zarostlá a neobdělávaná, při cestách (podél únikových zón pro koňské povozy) však stojí benzínové pumpy a snack-bary, což jsou stánky s občerstvením. Snad v každé vesnici je autoservis a opravna pneumatik, když se však člověk podívá na automobily, pochopí proč. Cesty jsou nepříliš dobře udržované, občas s děrami a jízda po nich (i když se dle mapy mělo jednat o dálnici) duní a občas i bolí.
 

 
Ptáci, tramvaj a Sofie
 
Zato jsou vidět čápi - hnízdící, létající i přistávající, což je Čechách hodně velká rarita.
 
Vystoupili jsme na autobusovém nádraží v Sofii se zamazanými batohy (úložný prostor byl daleko špinavější, než se původně zdálo), přičemž jsme nevěděli, kde jsme a jak se na vlakové nádraží dostat. Stačilo však pár dotazů a několik protichůdných informací, abychom vyrazili na tramvaj číslo jedenáct. Tu jsme však nenašli a tak jsme po rozhovoru s velmi dobře informovaným černochem (jeden z mála lidí hovořících v Sofii anglicky) vzali za vděk tramvají číslo čtyři, která nás provezla sofijskými předměstími a jak se později ukázalo i centrem.
 
Tramvaj byla úžasná, když zatáčela nebo projížděla křižovatku, dle skřípění, vrzání a otřesů (které se i Bulharům zdály hlučné) se zdálo, že trpí za hříchy všech tramvají světa. Na druhou stranu byla levná, když jsme se řidiče zeptali na jízdenky, vyzval nás, abychom nezdržovali a nastoupili.
 
Cestou jsem od černocha vyzvěděl, kde je možné z bankomatů vyzvednout peníze, jestli jsou otevřené banky (nebyly, zavírají v půl třetí) a jak to jezdí do Burgasu. Kupodivu všechno věděl.
 
Jinak Sofie nic moc. Vypadá asi jako Paříž, kdyby prohrála Studenou válku.
 
Když jsme dojeli na nádraží, část z nás hledala, kdy jede vlak, část směnárnu a já bankomat. Našel jsem ho a poprvé v životě vybral z jiného přístroje, než patřícího České spořitelně. Nevyšlo mi to hned napoprvé, vybíral jsem nadvakrát (dvakrát po padesáti leva), ale zato jsem si to užil.
 
Zatímco jsem vybíral, začala policie vyklízet nádraží, protože v něm někdo nahlásil bombu. Nedali jsme se však a vybírali dál a dál, takže jsme byli posledními, kteří nádraží opustili.
 
Pak nás vytlačili mezi zoufalce v panice hledající informace. Zatímco jsme přemýšleli co dál, chytnul mne nějaký opilec, mrkl na mne německy a dotlačil k okénku ""Informace"". Nejprve pěkně nažhavil přítomnou úřednici a pak jí na mě pustil.
 
Když jsem se zmínil, že chceme jet do Burgasu, odvětila, že vlak jede v 22.40 a jízdenky koupíme u průvodčího. Na můj dotaz, jestli je možné tady koupit místenku, odvětila, že ne, ona jenom podává informace a jízdenky koupíme u průvodčího. Zeptal jsem se, co budeme dělat, pokud bude vlak plný a ona řekla, že koupíme jízdenky u průvodčího. Když jsem se zeptal, kde je tedy možné koupit místenku, řekla, že na nádraží je bomba, jízdenky koupíme u průvodčího a ať už nezdržuji, protože ona jenom podává informace a tohle je všechno, co mi může říct.
 
Inu, jak řekl Pája, byla příjemná asi jako prodavačka v Obchodním domě Kotva v pátek odpoledne před zavíračkou...
 
Pak jsme se přemístili do vyhlídkové restaurace u nádraží, kde jsme sledovali, co se bude dít. Nedělo se nic. Policisté obehnali nádraží páskou a pak šli na večeři. Zřejmě si řekli, že jestli tam bomba je, tak to prostě vyletí a nikomu se nic nestane. Pokud tam však bomba není, nevybuchne to a rovněž se nikomu nic nestane.
 
Chtěl bych vidět, jaký názor na to měli lidé, kteří měli svá zavazadla v Úschovně, také samozřejmě zavřené. Nejspíš ten den už nikam nejeli a nepotřebovali kupovat jízdenky od průvodčího.
 
V restauraci jsme si dali večeři, přičemž jsem ochutnal Tarator, což je studená polévka z jogurtu se zeleninou, velmi, velmi dobrá.
 
Také jsme měli dva jídelní lístky, jeden v bulharštině, druhý v bulharštině a angličtině a kupodivu, ceny na tom druhém byly vyšší než na tom prvním. Když jsme na to upozornili u jednoho z jídel, vzala rozpačitá servírka oba lístky k šéfové a pravděpodobně prožívala hodně horké chvíle.
 
Pak se vrátila, v druhém lístku se sníženou cenou. Upozornili jsme jí na druhé jídlo s podobným problémem. Vzala lístek a chystala se ceny přepsat, když jsme jí mými ústy naznačili, že je to v pořádku a nám stačí, když budou počítat ceny dle lístku bulharského.
 
A jak byl Ivan v ráži, vzal mobilní telefon a provolal na něm (většinou své milé) půlhodinu.
 
Teď jsem chvíli nepsal, protože jsme se přemísťovali z restaurace na vlak. Bylo to trochu zmatené, ale jsme o pár bulharských vědomostí chytřejší.
 
Tak značka 6B neznamená šestý perón, kolej B, ale šestá kolej na třetím peróně východ (tedy vostok).
 
V každém případě (i když na druhý pokus) jsme vlak našli a ač lůžkové vozy měly plno (""To chcete spát?"" zeptala se Lucka, jakoby už něco tušila), obsadili jsme dvě prázdná kupé a jestli budeme mít kliku, prodají nám i lístky.
 
Ať tak či tak, je skoro čtvrt na dvanáct a expres nás unáší do černomořského Burgasu. Měl-li černoch z tramvaje pravdu, měli bychom tam být okolo šesté a pak se přemístit na Slunečné pobřeží u Nesebaru. No a pak se uvidí.
 

 

 
ČTVRTEK 29.7.1999, 18.10, kemp ""Acheloj"" na pobřeží Černého moře, necelých dvanáct kilometrů od Slunečného pobřeží
 

 
Cesta vlakem nebyla tak pohodová, jak se původně zdálo. Jízdenky nám sice prodali bez problémů (i když průvodčí dlouho nemohl uvěřit, že je nás osm a chceme skutečně koupit osm lístků), pak se však začala naplňovat moje teorie, že vlaky na Balkáně jezdí vždycky plné.
 
Obě kupé jsme hájili celkem statečně až do doby, než přistoupili mladiství fotbaloví fanoušci, cestující do Mičurinova opilí a hlavně s místenkami.
 
Zatímco mně se po rozhovoru s jejich eunuchovsky mluvícím vůdcem podařilo uhájit alespoň zavazadla (která jsme si v kupé mohli nechat, přičemž fanoušci slíbili, že je budou hlídat, čemuž jsme však příliš nevěřili), druhé kupé se po vytlačení policistou muselo stěhovat celé. Batohy přemístilo do díry u záchoda, kam si na ně dřepl Ivan, jenž takto proseděl a napůl probděl a napůl prospal sedmihodinovou jízdu přes téměř celé Bulharsko. Erik, který jediný měl z jízdy potěšení od začátku až do konce (a to i tehdy, když už byl nasraný i Pája s Benem), našel ve vedlejším kupé tři volná místa, ve kterých jsme si občas mohli zdřímnout (například já tam byl od tří do šesti). Erik, Ben a Pája však stáli celou cestu.
 
Z ní několik zajímavých postřehů:
 
a.) toalety, o kterých Ben prohlásil: ""pět z pěti hygieniků doporučuje jenom čůrat"" a také: ""zkusil jsem se trefit do mísy, ale jen tak pro sport, protože na tom stejně nezáleží.""
 
b.) opilý Švéd, ležící ve spacím pytli v uličce u toalet s batohy, kterého každý řadil k nám a který se mi pokusil ukrást karimatku, než mu hoši přišlápli ruku a karimatku vzali.
 
c.) totálně opilý člověk, který jenom s pivem přistoupil u Plovdivu, aby vlak po několika zastávkách opustil zcela zkrvavený.
 
d.) bezmocný průvodčí připomínající barona Harkonnena z Lynchovy Duny.
 
e.) jídelní vůz s diskotékou balkánských písní a tanců, postupně se plnící juchajícími Bulhary.
 
f.) prodavačka v tomto voze, která nejprve vyplácela zálohu na vrácené láhve (0,3 leva na 1 ks), aby je posléze za prodané láhve vybírala zpět (pivo Kamenica stálo 1,2 + 0,3 leva záloha).
 
g.) stejná prodavačka, která poté, když Kamenica došla, prodala Erikovi pivo banánové. Dal si jenom jedno.
 
h.) tlupa fotbalových fanoušků (polonahých, potetovaných, kouřících a chlastajících bez výběru a bez rozmyslu, tak jako my, když nám bylo osmnáct), postupně vybydlujících své kupé, přičemž přebytečných věcí se zbavovali tak, že je házeli z okna ven. Našich věcí se však dle dohody ani nedotkli.
 
i.) obrovitý fanoušek Chorche (Hynkem zvaný Ovar), polykající v ústech cigaretu, aby se mu z ní udělalo špatně a on začal plivat zbytky z okna.
 
j.) stejný Chorche, který pil pivo tak, že si ho lil samospádem na jazyk a do hrdla, a který měl u Strakonic příbuzné. Zeptal se Páji, jestli je nezná. Kupodivu neznal.
 
k.) opět Chorche, který se pokusil opít Páju rakíjou. Scéna vyvrcholila Chorcheovým dávením z okna jedoucího rychlíku, když mu Pája držel hlavu z okna, dokud si nebyl jist, že Chorche všechno zvrátil. Teprve pak ho podmínečně pustil. Toto se, dle Páji, přihodilo nejméně šestkrát.
 
l.) nasraný Pája s veselým Erikem, okolo šesté či sedmé hodiny mluvící s každým větami typu: ""No jo, ty debile, to víš, že jo!"" či ""Tak si ještě vyčisti brejle, ty zmrde!""
 
m.) pán, napomínající Páju, že neměl fanoušky opíjet - za což se mu tedy vděku nedostalo (viz výše zmíněná věta o brýlích).
 
n.) rozhovor Bena s umírněným fanouškem (probíhal v angličtině).
 
Fanoušek: ""Proč jste udělali chybu a nekoupili si na tenhle vlak místenky?""
 
Ben: ""Protože jsme udělali chybu a nekoupili si na tenhle vlak místenky.""
 
Fanoušek (ukazující na rozjuchaný vlak v půl třetí ráno): ""Omlouvám se, ale tohle je bulharský národ.""
 
Ben: ""Nevím, proč by ses měl omlouvat za své vlastní lidi!""
 
o.) a několik pohledů z cest:
 
- dům se zabetonovanými okny i dveřmi, s neporušenou střechou - Bulhaři v něm zřejmě uzavřeli nicotu.
 
- zemědělci, vypalující svá pole a to i v noci - přičemž obdělávání půdy úhorem bylo v Čechách pro neefektivnost, pokud vím, zrušeno už někdy v 18. století
 
- neskutečně malá nádraží dle map poměrně velkých měst
 
- prázdná či opuštěná zemědělská stavění
 
- vraky zemědělské techniky, povalující se podél kolejí
 
- rezavá rafinérie v Burgasu, srdce bulharského průmyslu, opuštěné, páchnoucí a bez života
 
- atletičtí, opálení a štíhlí Bulhaři
 
- štíhlé a atraktivní, černovlasé Bulharky
 

 
Do Burgasu jsme přijeli v 7.05, s třičtvrtěhodinovým zpožděním. Ale co, řekli jsme si: ""hlavně, že se kouří z hlavně!""
 
První naše myšlenka byla koupit si místenky na zpáteční cestu, nejlépe do spacího vozu. Vypravil jsem se to provést s Pájou a Ivanem, po několika stech metrech však už jen s Ivanem (Pája s batohem nechtěl absolvovat půlhodinovou vycházku napříč Burgasem). Z této operace uvádím tyto důležité poznatky:
 
1.) místenky do spacího vozu se neprodávají na nádraží, ale v cestovní kanceláři Rila, která je od nádraží po Alexandrovské třídě necelých patnáct minut ostré chůze.
 
2.) místenky i jízdenky se sice píší na počítači, ale rezervace se odškrtávají na lejstrech vlaků ručně - takový malý, bulharský Automatický Rezervní Systém.
 
3.) ženy a muži spí ve spacích vozech zvlášť. Je těžké si představit, jak to probíhá, když někdo jede na svatební cestu do Burgasu.
 
Pokračování zítra
 
Michal Špaček (soutěžní příspěvek)

 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz