reklama

 
banan webhosting

Jednu Godinu od cíle

V dnešním pokračování cestopisu z Bulharska se mimo jiné dozvíte, že tradiční bulharské jídlo Gjuveč se nesmí plést s džuvečem, protože je to něco úplně jiného. Řeč bude i o místním koňaku Solnečný brjag a o úskalích bulharštiny.
 

 

 
NEDĚLE, 25.7.1999, 18:05, sedlo pod Musalou (takových 2600 - 2700 metrů nad mořem)
 
:Jsem oblečený úplně stejně jako včera, je mi zima a nálada klesá na bod mrazu. Jsem utahaný a jen vědomí, že zítra bych musel psát, co nestihnu dnes, mne nutí psát teď.
 
Včera večer byl zase mejdan a všichni jsme šli spát opilí, bouřka nebyla, zato byla v noci zima a to taková, že zmrzla rosa a když se v šest ráno chtělo Erikovi čůrat, zjistil, že je můj spacák pokrytý ledem. Nebyl líný a vyfotil si mne, následkem čehož jsem získal přezdívku Ledový muž.
 
Můj spacák Big Pack si však vedl skvěle, v noci jsem se dokonce svlékl z džín i bundy, takže ač jsem spal ve spodkách, tričku a ponožkách, jen mne trochu zábly nohy - a to určitě jen proto, že mi během svlékání ponožky zvlhly.
 
Ráno jsme nasadili pekelné tempo a vyrazili o hodinu dříve (v 10.45), takže jsme děsivý kopec, který jsme odhadovali na dvě hodiny, zvládli za pětapadesát minut. Za ním však přišlo klesání, pak stoupání, znovu klesání a další ostré stoupání a znovu a znovu, pořád dokola a dokola.
 
Boty Weinbrenner slouží dobře, proti minulým horským výpravám jsem tedy o řád lépe vybaven, ale tohle bylo trochu moc. Pohybovali jsme se ve výšce Gerlachovského štítu, nebe bylo bez mraků a Slunce svítilo ze všech sil (stejně jako včera či předevčírem), všude však vál studený vítr, takže když se člověk zastavil, za chvíli mu byla zima.
 
Je těžké si představit, jak člověka naštve, když s velkou námahou někam vystoupá, aby pak spatřil, že získanou nadmořskou výšku ztratí v klesání a celou cestu bude muset podniknout znovu.
 
Hlavou se mi honily šílené myšlenky a v tu chvíli bych za to, že se dostanu pryč, byl ochoten slíbit cokoliv. Tak třeba jsem si řekl, že až se vrátím z cest, půjdu na diskotéku, připustil jsem i koncert, také jsem si řekl, že si koupím novou tašku a kravaty a sluneční brýle a rukavice na kolo-
 
Jinak panorámata jsou skvělý, v první části cesty jsme míjeli mokřady a bažiny, úplně stejné jako na Jizerkách (vzpomněl jsem si na ty vyasfaltované cesty a pocítil touhu být pryč). V údolích byla vidět plesa a horská jezera, stromy byly hrozně nízko a okolo jen tráva a kamení, jen my a značky a občas pastevci a jejich psy a stáda ovcí, koz i koní.
 
K tomu i jedna veselá historka. Okolo jedné či druhé hodiny, když jsme odpočívali, nás počala obkličovat smečka ovčáckých psů. Bylo jich pět, šli na nás ze všech stran a někteří z nás (Lucka, jež nemá psy ráda) propadli panice. Ale nechtěli nás obklíčit a ani pokousat. Chtěli se jen vymočit.
 
Občas procházíme okolo míst, kde je sníh. Jsme vysoko a občas se i špatně dýchá, člověku trvá dlouho, než nabere dech.
 
Jak ušlapané kilometry přibývaly (a bylo jich dnes tak patnáct až osmnáct), začaly se u některých členů výpravy objevovat defétistické sklony. Jak už to tak bývá, jedním z defétistů jsem byl i já.
 
Rozpory vyvrcholily na jednom z rozcestí v nadmořské výšce 2700 metrů.
 
Na zítřek plánujeme vystoupat na Musalu (2925 m. n. m., nejvyšší vrchol pohoří, Bulharska, Balkánu i Východní Evropy). Jedna z možností byla jít s batohy tam a zase zpátky, protože Musala je z původního plánu jenom odbočka. Druhou variantou bylo sejít do chaty Grnčar, téměř u plánované trasy a druhý den se bez batohů vrátit zpět. Ač jsem fandil druhé variantě zvítězila první.
 
Dle mapy měly být cestou k Musale nocležny (tvrdil jsem, že mapa je nepřesná - a měl jsem pravdu, nic takového tam skutečně nebylo) a navíc bychom ztratili stovky metrů výškového rozdílu, Grnčar leží v 2100 m. n. m. (můj Bože, pět set metrů nad vrcholem Sněžky).
 
Tak jsme šli na Musalu. Nejprve s kopce, pak do kopce - a objevil se před námi další, s kterým jsme nepočítali. Vylezli jsme ztěžka do něj a pak sešli hluboko do sedla dolů, pod Musalu, kde jsme se utábořili.
 
Defétistické křídlo vedené Pájou rychle změnilo orientaci a jejím současným cílem je vyjít nahoru i s batohy, dát si tam čaj, slézt přes horu do Borovce a Rilský monastir, náš druhý významný cíl, navštívit taxíkem. Tím se ušetří čas, který potom strávíme u moře.
 

 
Aktivisté povolují
 
V důsledku silného tlaku povolilo i aktivistické křídlo - a nyní je ochotno cestu u Monastiru (kam ovšem dojdeme pěšky) ukončit. O všem se má rozhodnout zítra.
 
Je fakt, že některým se vracet cestou, kterou jsme přišli, už nechce. Je fakt, že taxíky jsou v Bulharsku levné. Ale na druhou stranu jsme sem původně nejeli k moři.
 
Uvidíme, jedním z rozhodujících faktorů bude, jestli Machýho budou zítra bolet nohy. Zatím ho tedy bolí.
 
Spíme vysoko a únava vrcholí. Přes nás přechází do údolí mraky a možná bude i pršet. Proto jsme raději s Benem postavili stan.
 
Stavěli jsme ten, který měl být postaven za minutu, ale něco se asi zvrtlo a tak jsme ho rozebírali a stavěli nejméně tři čtvrtě hodiny. Ještě, že se včera Ben o ten prst nevsadil!
 
Byli jsme při této akci vyfoceni a tak budu mít na dnešek pěknou vzpomínku - Ledový muž a stan, tím vstoupím do dějin.,
 
Zítra nás čeká výšlap na Musalu a pravděpodobně zásadní rozhodnutí výpravy. Nicméně nic to nemění na jednom - v pondělí večer budeme tam, kde jsme dle odhadů šéfa výpravy měli být někdy ve středu.
 

 
PONDĚLÍ 26.7.1999, 17.45, Chata Chadži Sotirov (alias Grnčar), 2 185 m.n.m.
 
Nedělní noc nebyla ani tak studená jako svažitá. Stany jsme si totiž postavili na svahu, což jsme zjistili hned, jak jsme se opilí (večer byl mejdan a vypilo se šest láhví whisky) uložili ke spánku.
 
Když jsem se probudil poprvé, klečel jsem ve spacáku na batohu. Napřímil jsem se a začal jsem okamžitě klesat.
 
"Pěkná svahová prémie, že pane Špaček?" pronesl Ben, který už pěknou chvilku takhle balancoval.
 
Jak potom ráno řekl: "Zimu jsem přecenil, svah jsem podcenil."
 
Erik spal první noc v Ivanově stanu. Půjčili si ode mne mojí velkou karimatku (já spal na jeho, jelikož Ivan z důvodu úspory nosné váhy a prostoru žádnou nemá), kterou ovšem hned po usnutí skopli dolů. Přesto si na ní nemohli stěžovat.
 
"Byla to ta nejlepší karimatka, na které jsem kdy nespal!" pravil ráno Erik.
 
Anebo, jak řekl Hynek: "Hlavně, že se kouří z hlavně!"
 
Ráno se vzpoura nekonala a jen tak nalehko (bez snídaně) jsme vyrazili na Musalu, tedy tam, kam lanovka nevede ("a to je dobře!", jak říká autor našeho průvodce po pohoří Rila). Zhruba v tu dobu jsem zjistil, že mne bolí hlava, je mi blbě a asi mám úpal.
 
Nicméně nahoru jsem vyšel, i když jsem tak trochu ztratil víru, že se z toho děsného kopce dostanu dolů a z Rily pryč. Seděl jsem nahoře, hlavu svíral v dlaních a byl tak trochu K.O. Ivan si mezitím zatelefonoval z hory svým mobilním telefonem a pokud jsem správně pochopil, koupil si motocykl.
 
Od metereologa z místní povětrnostní stanice (je tam celou dobu sám a vzhledem tak trochu připomínal Sandokana) jsme si koupili čaj, který mi trochu pomohl a tak jsem vypil dva. Ostatním nechutnal (občas mi tedy dali napít) a většinou z něj dostali průjem, čímž se poměr sil tak trochu vyrovnal. Jak se debatou pod Musalou zjistilo, K.O. v tu chvíli byli téměř všichni.
 
Také jsem si nahoře koupil odznak. Je typickou ukázkou bulharského turistického umění, takže kdyby se mi nelíbil, uvědomím si, že jsem ho přinesl z nejvyšší hory Balkánu a Východní Evropy a hned získá na kráse.
 
Zpátky v tábořišti jsme byli okolo dvanácté. Mnoho z nás postupně odcházelo na záchod, někteří čerpali z místního ledovce vodu, já se snažil alespoň trochu vzpamatovat a zbytek vařil snídani.
 
Vyrazili jsme v 13.50, když jsme si zopakovali čerpání vody z ledovce, neb jsem ji mezitím už stačili vypotřebovat k jídlu. Byla to zábavná práce, u které jsme si užili sněhu, bahna i pohledů na poněkud kalnou vodu, jež za pochodu budeme pít.
 
Na sedle nad ledovcem byl celkem provoz, potkali jsme spoustu lidí, které jsme pak při pochodu předběhli - jenom dva Poláky, ostřílené horské vůdce, z nichž měl jeden tričko francouzské Cizinecké legie, jsme dostihli až u piva, kořalky a koňaku v Grnčaru.
 
Kráčeli jsme velmi rychlým tempem, takže to, co jsme šli v neděli dvě hodiny, jsme nazpátek urazili za hodinu a půl. Před cestou se vedly spory, kdo na tom bude dneska nejhůř, přičemž nejžhavějším kandidátem jsem byl já.
 
Kupodivu se ukázalo, že v prdeli je Hynek. Ztrácel na každém kroku a do cíle pravidelně chodil s velkým odstupem jako poslední. Přesto neztrácel dobrou náladu a zdálo se, že se fyzickým vyčerpáním i baví.
 
Faktem je, že z nejhoršího mě dostala představa, že místo abych byl v práci, jsem na dovolené, a že je úplně jedno, jestli mne hlava bolí nebo ne, protože stejně nemůžu dělat nic jiného něž šlapat a šlapat a snažit se někam dojít - a pak jsem se chytil a chůze mne začala i bavit.
 
Když jsme byli v nejlepším a začali klesat z 2700 metrů, začalo pršet, přišla mlha (respektive ocitli jsme se uprostřed mraků) a pak kroupy. Byl to takový ten skvělý vysokohorský déšť, kde prší všude a všemi směry, dokonce i odzdola nahoru. Vyndali jsme bundy, Ben celtu a Erik pončo, které za nimi zvesela vlály ve větru, takže oba dva cestou dolů připomínali stožáry.
 
Došlo k zajímavé paralele s minulým rokem a výletem do Rumunska - vždycky, když začalo pršet, šli jsme z kopce. A minulý rok jsme se nahoru už nevrátili- (ale to jen tak mimochodem).
 
Naše osmičlenná skupina se roztrhla na dvě uskupení, po třech a po pěti, přičemž já byl v té větší a vzadu. Tempo chůze se pronikavým způsobem zrychlilo.
 
V půl páté jsme došli do chaty Grnčar. Dali jsme si pivo (co také jiného?) značky Kamenica (licenční produkt belgického pivovaru), ubytovali jsme se v místní horské ubytovně, kde slíbili, že nám i uvaří večeři - tradiční bulharské jídlo Gjuveč (které se nesmí plést s džuvečem, protože je to něco úplně jiného). Večer kromě piva plánujeme ještě panáky - rozhodně je nezbytné ochutnat místní koňak Solnečný brjag.
 
Myslím, že z nás v ubytovně budou mít radost.
 
Zítra bychom měli vyrazit na chatu Rybnoje ozero. Budeme-li úspěšní, mohli bychom však také na Rilský monastir vyrazit náklaďákem, který parkuje před chatou. Rozhodně se pokusím ho získat, protože proti už není ani vedoucí výpravy. No, uvidíme!
 

 
P.S. Říkají o mně, že mám nepravidelný krok. Že by?
 
P.P.S. Něco o bulharském značení turistických cest. Je velmi dobré a dvojí.
 
Jednak železnými sloupy, vsazenými do betonu (skutečně někdo do této výšky přivezl beton), přičemž na každém z nich je uveden azimut a vzdálenost k oběma dalším (přednímu i zadnímu) sloupům. Tahle trasa je asi zimní, nebo jí stavěl nějaký maniak, protože vede přes všechny vrcholy, co na cestě jsou.
 
A druhé značení, klasickými značkami, namířenými jedna na druhou každých deset či patnáct metrů. Trasy se značí od jedné turistické chaty k druhé, jen zřídka se však označuje vzdálenost (a když, tak v hodinách).
 
P.P.P.S. Bulharsky "godína" znamená rok (skutečná hodina se řekne "čas"). Na otázku "Skólko gadín k Musále?" se na nás místní dívali trochu divně. Zvedli obočí a zamyšleně i trochu ironicky pronesli: "Nu, móžno adnu."
 

 
ÚTERÝ 27.7.1999, 21.00, kemp Rilský monastir, 1147 m.n.m.
 

 
Právě se mi porouchal můj švýcarský vařič a jsem nasraný až nad mraky, přičemž den byl tak skvělý a my jsme za jediný den urazili vzdálenost dvou denních pochodů - i když trochu podfukem.
 
Hynek to o té přepravě auty neměl říkat. Myslel si, že je to tak těžký úkol, že je ho téměř nemožné splnit. Jenže to neznal mě.
 
Vzal jsem to totiž vážně, zašel k pultu a převoz do Monastiru domluvil. Nebylo to pravda tím nakláďákem, ale osobním autem správce a jeho kamaráda Georgije.
 
Teprve ráno se zjistilo, že bulharská infrastruktura není nejlepší a kvůli cestě, která vzdušnou čarou dělá takových třicet kilometrů, musí obě auta objet Rilské pohoří, takže to pro ně tam a zpátky dělá přes tři sta kilometrů.
 
Ale to jsme večer ještě nevěděli a poté, co jsme auta získali, jsme objednali Georgiji, správci chaty i jeho rodině panáky Solněčného brjagu a pak jsme se s nimi seznámili podrobně.
 
Správce chaty se jmenuje Angel Angelov, jeho žena Marija a dcery Kiri (mladší) a Vili, jejich pes Marusja. Tohle je jejich adresa, přepsaná z azbuky:
 
Blgaria
 
gr. Jagoruda
 
obl. Sofijska
 
ul. "Grnčar" No.33
 
sem. Angelovi
 
kod 27-90
 

 
A tohle jejich telefon:
 

 
domů: ++359 -7442-26-16
 
respektive na chatu: ++359-7442-31-07
 

 
Andělský anděl (tedy Angel), vypadá trochu jako zamračený ďábel, ale kromě toho, že je správcem chaty, členem horské záchranné služby, sekretářem turistického spolku a instruktorem lyžování, je rovněž ředitelem místní základní školy v Jagorudě, kde učí výtvarnou výchovu a ruční práce. K současnému bulharskému politickému zřízení má v zásadě negativní vztah, je například přesvědčen, že do NATO vstoupí Bulharsko až za dvacet let. Jeho měsíční plat je 250 DEM.
 
Jeho žena Marija rovněž učí na škole a v létě si přivydělává na chatě (to ona nám uvařila svělý gjuveč). Její měsíční plat je 130 DEM.
 
Starší dcera Vili studuje v Blagojevgradu (velké město asi padesát kilometrů západně od Jagorudy) historii, její mladší sestra Kiri právě dodělala přijímačky a dle výsledků se buď rozhodne studovat ekonomicko-právní univerzitu v Sofii nebo policejní akademii s následnou praxí v Interpolu.
 
Obě Angelovy dcery byly velmi hezké (hlavně Ivan s Pájou po nich neustále pokukovali) a když jsem to Angelovi potvrdil, usmál se, zaťukal si na širokou hruď a pronesl: "Já chudóžnik!"
 
Kiri navíc trochu uměla anglicky, takže když jsme s Angelem nenašli vhodné ruské slovo (zkoušeli jsme spolu mluvit rusky a myslím, že nám to dost šlo), překládala. Také debatovala s Hynkem, Erikem a Luckou, o čemž se Hynek vyjádřil: "to je jako kdybychom mluvili s Číňanem, gramaticky správně, jen ta slovní zásoba není moc velká."
 
Georgij byl na rozdíl od Angelových muslim, stejně jako 80 % obyvatel Jagorudy - turecká hranice je odsud blízko.
 
Pes Marusja byl malé, blíže neidentifikovatelné rasy a strašně rád se pletl pod nohy.
 
Pili jsme Kamenicu, Solněčný brjag (Angel a Georgij vodku, Marija griotku "Medvědí krev") a kromě gjuveču přikusovali uzené, žluté melouny a meruňky.
 
Dozvěděli jsme se o chatě strašnou spoustu věcí, například, že k ní kdysi vedlo elektrické vedení, které ale rozkradli cikáni, takže teď se svítí z vlastní hydroelektrárny. Pokaždé, když někdo na chatě nebo v přilehlých bungalovech spustil spotřebič, výkon v sále klesl a světlo trochu pohaslo.
 
Nebo to, že Češi jsou na chatě poměrně častými hosty, pokaždé pijí pivo, přikusují brambůrky a nechce se jim odcházet. Rovněž jsme dostali tip, kolik stojí vlak do Burgasu a jak často ze Sofie jezdí (Angelovi tam byli na dovolené).
 
Utratili jsme sto marek, pobavili jsme se, jako málokdy v životě, Lucka se převlékla do bulharského národního kroje a skončili jsme v půl druhé ráno.
 
Druhý den jsme vstali v devět a v deset už měli připravenou snídani - placky s marmeládou, kefír (z osmi lidí pili jen čtyři, z toho já poprvé v životě, a, můj Bože, celkem mi to zachutnalo) a čaj, uvařený z bylinek sušených správcem (na každé chatě mají jiný čaj, neboť je většinou dělaný z jiných bylinek) nad mými botami Weinbrenner. Pája nepil - a tak jsem měl čaje dva.
 
Celou noc pršelo, byla bouřka, pěkný slejvák a tak se zdálo rozumné hory objet, dokud jsme se nedozvěděli, jak je to daleko a že to má stát 100 DEM na auto.
 
Když jsem to říkal skupině, propadli jsme obvyklé kolektivní nejistotě a chvíli nevěděli, jestli pojedeme nebo ne. Pak došlo k hlasování, které příznivci automobilismu šťastnou náhodou (pro hlasovala Lucka) vyhráli pět ku třem. Měl jsem však za úkol snížit cenu na celkových 160 DEM.
 
To se mi podařilo, když jsem k markám nabídl ještě cigarety.
 
Pak jsme se už jen pozdravili s odcházejícími Poláky (mířili do hor) a za mohutného deště vyrazili. Batohy jsme naložili do Angelova moskviče (tak jako velká část bulharských vozů jezdících na propan-butan) a pěšky vyrazili na mýtinu v údolím, kde jsme měli obsadit obě vozidla (Georgij měl mít žigulíka).
 
Pěšky se šlo kvůli špatné cestě, kterou by naložený moskvič nepřejel (poté, co jsme jí absolvovali, jsme museli dát Angelovi za pravdu). Měl to být dle Ivanova odhadu asi kilometr, nicméně došlo k chybě v měřítku - nakonec to bylo šest.
 
Když jsme na mýtinu dorazili, prozradil nám Georgij, že část sice pojede moskvičem, ale druzí to vezmou dolů Kamazem, svážejícím z hor dřevo, kam se rovněž naloží naše batohy. Takovou cestu jsem si ovšem nemohl nechat ujít!
 
Naložili jsme do Kamazu pět batohů (pěkně hezky pod dřevo), přikryli to Benovou celtou a vlezli si do toho ruského krasavce. Já, Hynek a Ben jsme spolu s mladým řidičem seděli vpředu na místě pro tři, Ivan s Georgijem vzadu na místě pro jednoho ležícího muže. Řidič pustil na magneťáku balkánskou muziku, kterou zde mají jako pop (nejkrásnější byla píseň Prasetá mezetá, která během jízdy vyburcovala i spícího Ivana) a koráb silnic vyrazil dvacetikilometrovou rychlostí vpřed.
 
Dvacet kilometrů k Jagorudě urazil vůz za hodinu, přičemž k jízdě se kromě neustálého kymácení a obav, aby nám dřevo z vozu neprorazilo záda, váže i historka, kdy se Ivan probudil ze spánku a chvíli nevěděl, kde je. Pak si to však uvědomil a chtělo se mu volat do Prahy o pomoc.
 
V Jagorudě proběhla velká logistická operace, kdy jsme se s batohy z Kamazu přemístili ke Georgijevově domu, kde jsme potkali ostatní (kterým Angel ukázal svůj dům - no, spíše takový menší palác), nasedli do žigulíku a v koloně vyrazili k Monastiru.
 
Cestou jsme míjeli trochu pobořené vesnice s mešitami, domácími zvířaty v ulicích, koňská spřežení na cestách, podivné koráby na popraskaných cestách, velmi panelákovitě vypadající města i Georgijevova bratra, který je policistou.
 
Cestou jsme si užívali s oběma vozy, jak s žigulíkem, kterému cestou napřed docházel a poté přibýval benzín, přičemž neustále klepal výfuk, i s moskvičem, kde Angle každou vadu omlouval slovy: "éto russkij avtamabíl!"
 
Vůbec nejveselejší historka, kromě poměrně častých Ivanových telefonátů do pražské centrály a zpět (řešil se problém s prodavačkami), byla ta, kdy Erik málem vypadl z jedoucího moskviče náhle otevřenými dveřmi.
 
Ale co - jak řekl Erik: "Hlavně, že se kouří z hlavně!"
 

 
Monastir
 
K Monastiru jsme přijeli v půl páté.
 
Zaplatili jsme řidičům, prošli klášterem, kde zrovna zavírali kupčíci a uvízli v restauraci, kde, poté, co Grigorij s Angelem nakoupili svaté obrázky (teprve teď mi došlo, že Grigorij je vlastně muslim, takže co tam tedy kupoval?), se s námi definitivně rozloučili a odjeli, vypukla obvyklá nerozhodnost, co dál.
 
Naštěstí jsem z číšníka dostal pár (napůl mylných) informací a opačným směrem jsme vyrazili do autokempu. U autobusové zastávky jsme zjistili správný stav věcí, i kdy odjíždí autobus do Sofie a do kempu šli tentokrát správně.
 
Jenže pak se mi ucpal vařič, já zjistil, že propichovátko leží 1600 metrů nade mnou a čtyřicet či padesát kilometrů vzdušnou čarou na sever v sedle pod Musalou, přičemž nic, co máme, není tak úzké, aby se tryska přístroje dalo propíchnout, a moje nálada klesla na bod mrazu.
 
Nebyl jsem jediný, proběhla totiž debata, co dál.
 
Variantou číslo jedna je moře, dvojkou další výlet do hor.
 
Vypadá to, že jsem se stal vrchním defétistou a následkem toho (v obvyklém poměru pět ku třemi - proti byla Lucka, Hynek a Ben) zvítězila varianta moře s bělostnými plážemi, delfíny, hvězdicemi a hluboko do noci otevřenými bary.
 
Večer jsme si sedli do baru v kempu, kde po několika dnech opět pijeme Zagorku, koňak Napoleon (na usmíření hodně naštvané Lucky) a debužírujeme bulharská národní jídla (připravovaná na roštu), pěkně jedno po druhém. Nálada třech aktivistů je na bodě mrazu, zítra to bude ještě hodně zajímavé!
 
Vyjde-li skutečně varianta číslo jedna, měli bychom už nocovat ve vlaku do Burgasu či do Varny. Uvidíme-
 
Pokračování v dalším vydání Bedekr.cz.
 
Michal Špaček (soutěžní příspěvek)

 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz