reklama

 
banan webhosting

Země, kde ano znamená ne

: Hned dopředu upozorňujeme: následující cestopis je trochu peprnější. Zato se v něm však dozvíte, jak se v Bulharsku dá kupovat pivo, jak se dá oslovit zmalovaná Bulharka v letadle, i to, jaký vařič si s sebou do Bulharska určitě nemáte brát. A spoustu dalších věcí, které byste si rozhodně neměli nechat ujít...
 

 
Motto: ""Hlavně, že se kouří z hlavně!""
 
Jan Dörner ml., mezi rumem a mlékem, někdy v době, kdy si v půl čtvrté ráno po propité noci pomazal rohlík medem
 

 
Seznam účastníků výpravy jsme původně chtěli (redakce Bedekru) vyškrtat - koneckonců, kdo z našich čtenářů je může znát? Potom jsme si ho ale přečetli a bylo rozhodnuto: bez seznamu účastníků výpravy to pro tentokrát nepůjde!
 

 
Výprava se stručnou charakteristikou (seřazeno dle obsazení stanů):
 

 
Hynek Dörner - světlo naší kultury, vedoucí výpravy s dokonalým přehledem, co v Bulharsku chceme, kam směřujeme, připraven na všechno, jen ne na vzpouru, i když i té se nakonec přizpůsobil.
 

 
Lucka Mikolášková - jazykový polyglot, který pouze neumí maďarsky (ostatní evropské jazyky zvládá). Nemá ráda cestování vlakem ani autobusem a do Bulharska jela zcela jasně s úmyslem dostat se do hor a od lidí. Ač mezi námi jediný skutečně profesionální sportovec, ráda se napije - strašně ráda.
 

 
Pája Přibyl - pan stavitel, ojedinělý člověk, který v každé větě řekne alespoň jedno sprosté slovo, i kdyby měl jenom pozdravit. Do Bulharska jel s velkým spacákem (i když, jak se později ukázalo, poněkud neúčinným) na zmrzlinu Sladoled a k moři, i když, alespoň zpočátku, to myslel jen z legrace. Také jel chlastat (což dělali všichni) a za děvkama (v tom však přes svůj značný přehled, zkušenosti i chuť byl o něco méně úspěšný).
 

 
Machý (Macháček) - prodavač, cyklistický závodník, který možná ztratil sportovní rysy, nikoliv však zápal, někdy však i pro něco zcela úplně jiného. Do Bulharska se jel bavit a to i do hor, Pájova přítomnost ho však ovlivnila více, než asi čekal. Těšil se na kebab i na chlast, rozhodně však nejel (ani, když ho z toho Pája podezíral) za děvkama.
 

 
Michal Špaček - ""bankéř"", kronikář i finanční specialista výpravy, specialista na Východní Evropu, milující improvizace a přemísťování rozličnými dopravními prostředky na různou vzdálenost. Do Bulharska jsem jel především za koloritem a přežít.
 

 
Ben (Pavel Beneš) - kupodivu jediný programátor skupiny. Rozený čundrák a specialista na dálkové pochody, urazené velmi rychlým tempem. Jako jeden z mála jel do bulharského pohoří Rila jako do hor, tudíž s sebou například neměl plavky.
 

 
Erik Schröfel - barman a věčný student, krasavec výpravy. Do Bulharska jel především za zábavou, což dokázal vždy a všude, dokonce i tehdy, když už ostatní byli namol nebo nasraní. Do hor byl vybaven nejen deodorantem, ale i poněkud nevhodným stanem, díky čemuž později spal na mé karimatce s Ivanem.
 

 
Ivan Blayer - výkonný ředitel firmy DJ, i v Bulharsku shánějící prodavačky. Zřejmě nejzcestovatělejší z nás, ovládající všechny triky letišť i dopravních prostředků. Dokonale vybaven, dokonale připraven - až na bombu, vodu a plavky (ty však, jak se ukázalo, neměl úmyslně). Ač tvrdil, že jede na čundr, byl vybaven výkonným mobilním telefonem společnosti Nokia s nejméně trojitou sadou náhradních baterií.
 

 
Přepočet kurzů (mimochodem - aktuální samozřejmě najdete na Bedekru.cz (B)):
 
1 nové leva = 1000 starých leva = 1 DEM
 
1 USD = 1,7 -1,8 DEM
 

 
Je sobota večer, 24. července 1999, půl osmé bulharského času.
 
Mám na sobě džíny (ano, mé jediné, zato však zcestovatělé), holandskou bundu (dar ABN Amro), modročervené tričko, (samozřejmě) spodky, jež jsem od odletu nevyměnil (v horách a na čundrech, jak už to bývá, je každý člověk prase), ponožky s nápisem ""Vyjádření pocitu pohybem"" a kresbou ženy, jež kopancem vrhá své dítě kamsi ke hvězdám, a pantofle, jež si s sebou beru vždycky a které mi tady, na východní straně Rily, nahrazují pocit domova (kromě toho, že jsou pohodlné, protože i nohy si občas musí dáchnout).
 
Ležím na karimatce dva a půl tisíce metrů nad mořem, nad Rilou (nejvyšším pohoří Bulharska i Balkánu) zapadá Slunce, rychle se ochlazuje a každou chvíli padne soumrak. Oslavuji dvanáctou hodinu, kdy jsem se rozhodl psát deník, aby bylo o čem číst, až budu na tyto dny vzpomínat. Budu-li ovšem vzpomínat.
 
A pokud to bude číst někdo jiný, přeju hezké počtení!
 

 
PÁTEK, 23.7.1999
 
Hodně rušný den.
 
Měli jsme na letišti sraz v jedenáct, já však pro jistotu přijel o jeden autobusový spoj dříve. Právě včas, abych potkal ostatní, přepravující se z Rock café na Praze 6 auty. Nejen já tedy trpěl cestovní horečkou.
 
Přemístili jsme se do balírny zavazadel, kde nám postarší pán za pětačtyřicet korun přebalil batohy do igelitu, aby se nám v nich nikdo nemohl šťourat. Nevěděl jsem, že podobná služba na letišti existuje. Ostatní však zcela určitě a asi jí používají často, soudě podle toho, že když to pán balil a málem z toho v dusnu a horku letištní budovy dostal infarkt, nehnuli ani brvou. Ostatně, já navenek také ne (i když vnitřně mi ho přišlo líto), je přeci za to placen (za balení zavazadel, ne za infarkt).
 
U Check-inu se ukázalo, proč měl pán se zavazadly problémy. Nejlehčí, Pájovo, mělo třináct kilogramů, nejtěžší, Machýho kilogramů devatenáct. Já měl kilogramů sedmnáct, ale jak se později ukázalo, byla to maximální váha s vodou, která se po dočerpání benzínu do mého vařiče zvedla už jen o kilogram. Ostatní většinou letěli bez vody - což, jak se později ukázalo, nebyl dobrý nápad. Také se do letadla neodvážili vzít plynové bomby (což byla věc, na kterou přišel Ben a já jí na letišti dvakrát telefonicky ověřil), měli však adresu obchodu v Sofii, kde je koupí. Také tohle nebylo tak zcela promyšlené.
 
Nechali jsme se odbavit a já se mezitím dozvěděl zábavnou historku o Ivanovi. Ten předešlý den letěl z ostrova Korfu (kde se zcela nahý plavil s plachetnicí, přičemž kadil v poloze rodící ženy za lodí), nechal se odbavit, ale pak vlivem požití nadměrného množství alkoholu usnul v baru na letišti. Prospal svůj let a zpět se vracel přes Vídeň. Místo ráno přiletěl večer a stálo ho to o 17 800 Kč více. Teprve později ho napadlo, že kdyby si vzal z Korfu taxíka do Sofie na letiště, zcela jistě by ho to přišlo levněji.
 
V duty free shopu jsme koupili whisky v PVC láhvi (jež je skvěle lehká). Všichni koupili dvě láhve, jen já s Benem po jedné, což nám dodnes vyčítají. Znovu jsem platil VISA kartou, na dlouho dobu zřejmě naposled.
 

 
V letadle s Bulharkou
 
Zbytek večera do odletu jsme strávili v baru Finlandia. Měl jsem piva, dvě velké, jedno malé, všechno Plzeň dvanáctky, dohromady za 140 Kč. Ivan ještě prohodil pár slov se sympatickou servírkou, ale nic z toho asi nebylo, takže jsme se odebrali do letadla.
 
Tím byl Boeing 737-500 ČSA, přičemž jsem vyfasoval sedadlo mezi Pájou a mladou černovlasou Bulharkou, která to s líčením pravděpodobně přehnala a zřejmě neměla cestování letadlem ráda. Neustále se dívala na hodinky, ovíjela se složenými novinami, pokukovala vystrašeně z okna a každou chvíli vzdychala.
 
Zkusil jsem s ní navázat konverzaci v mé bakalářské ruštině. Po několika větách mi sama navrhla, abych mluvil anglicky.
 
Zeptal jsem se, jestli neví jak se dostat do pohoří Rila, přiznala se, že ho nezná. Připomněl jsem, že je tam Borovec a hora Musala, načež si vzpomněla, jak se tam však dostat, nevěděla. Ostatně na spoustu otázek ohledně Bulharska odpovídala, že neví - a asi skutečně nevěděla, neboť do Bulharska letěla z Německa, kde pravděpodobně už po delší dobu pracuje.
 
Během letu jsme pili pivo - a to tak intenzivně, že nám vrchní steward musel oznámit, že došlo a kdyby nám ještě nějaké vydal, nezbylo by na zpáteční let. Pája se pochlubil s historkou, jak ráno kupoval chleba. Zabouchl si a protože klíče zapomněl doma, musel se do bytu vloupat. Vylezl sousedům na balkón, přelezl na svůj, loktem vyrazil okenní tabulku a pro rodiče nechal na stole vysvětlující vzkaz.
 
Velitel letounu, kapitán Wagner, byl zkušený pilot, takže posadil letadlo v Sofii tak měkce (přistávali jsme přes dvoutisícové pohoří Vitoša), že mu celá kabina zatleskala. Tím si usmířil Hynka, jež letušce vyjevil přání prohlédnout si kokpit. Dostalo se mu však odpovědi, že není dítě a tudíž na podobné akce nemá nárok.
 

 
Na místě
 
V Sofii jsme rychle prošli přes celnici (kde jsme do pasu dostali lístek, který jsme si měli nechat do 48 hodin potvrdit v místě pobytu, což se však nestalo) a rychle zamířili k bagáži. Moje zavazadlo (s naprosto neporušeným obalem) přijelo jako poslední a to jsem už téměř šel k reklamacím.
 
Bylo pět hodin odpoledne, my bleskově prolétli letištní budovou (která je sice větší než nádraží Černošice - Mokropsy, kam jezdím na chatu, ale upřímně řečeno, vstupní bránu do země bych si asi představoval jinak) a zamířili k stanovišti taxíků. Chytli jsme dva vozy a bleskově se jimi (za 10 DEM) přemístili k obchodu Mladá Denica, kde měli mít bomby. Neměli.
 
Já s Benem jsme zamířili k pumpě Shell, kde jsme bez problému natankovali naše dvě láhve (o celkovém objemu něco přes jeden litr, což by mělo vystačit na 500 minut vaření). Protože se nám nechtělo čekat frontu na zaplacení, uplatili jsme mladíka, jež nás viděl, cigaretami, a bez placení odešli pryč.
 
Ivan s Hynkem nasedli do taxíka a vyjeli do centra Sofie na třídu Vitoša shánět bomby.
 
My mezitím zašli do obchodu Mladá Denica koupit si pivo. Byl to takový pěkný, pozdně komunistický supermarket, kde měli nejméně deset druhů zboží, každý v jednom regále. Nákup piva však byla trochu obtížnější transakce, než jsme předpokládali. Mimo jiné bylo k nákupu šesti piv zapotřebí dvě láhve vrátit, rozměnit 60 DEM a 3 600 starých leva (3,6 DEM) zaplatit.
 
Od té doby se neustále nakupovalo a já ztratil přehled, kolik piv jsem měl. Asi za hodinu se Ivan s Hynkem vrátili - bez bomb. Taxikář, který nás měl plné zuby, nás však informoval, že tam, kam chceme jet, je s plynovými bombami bazar. Samozřejmě, že tam nebyl, ale my tomu věřili, snad proto, že jsme věřit chtěli.
 
Těmi samými taxíky jsme za 100 DEM na vůz odjeli do turistické základny ve Východní Rile. Zhruba sto až sto dvacet kilometrů jsme jeli s otevřeným kufrem nejméně stokilometrovou rychlostí - záměrně, neboť můj batoh čouhal ven. Ač měl Ivan na předním sedadle batoh mezi nohama, tři zbývající se do kufru nevešli. Auto navíc nemělo ani levé ani pravé zpětné zrcátko (což je u Žigulíků bulharských taxikářů normální), takže když někoho předjížděl, musel mne vyzvat (seděl jsem uprostřed), abych sklonil hlavu. Jsem zvědavý, co škvírou mezi dveřmi od kufru a horním okraje skla skutečně viděl.
 
Celou cestu jsme pili, takže když jsme vystoupili a zaplatili, někteří z nás stěží mohli stát. Došli jsme k turbáze, našli bar, poposedali venku ke stolku a pořád pili a pili. Ač dost podnapilý, přesto však srdnatý Machý koupil osm piv a celých padesát metrů je nesl na tácku. Když však pokládal tác na stůl, ztratil koncentraci, tác překlopil a láhve s pivem vyrazily na svoji poslední cestu. Zvukové efekty byly zajímavé, optické rovněž, škoda však značná.
 
V deset hodin nás vrchní vyhodil a pivo Zagorka (bulharský licenční produkt jakéhosi belgického pivovaru) došlo. Mejdan pokračoval při stavení stanů, z nichž náš se ukázal jako nejrychleji postavený a zároveň největší, takže za chvíli u nás dřepělo šest hostů, zatímco mně se chtělo spát a spát a spát-
 
V půl dvanácté mejdan skončil. Za necelý půlden jsme se přemístili na vzdálenost, kterou bychom normálně překonávali dva dny.
 

 
SOBOTA, 24.7.1999
 
Probudily nás klusající biatlonistky, které měly v turbáze soustředění. Chlapci vyrazili kupovat láhve s vodou a plynem. Jelikož to vzali přes bar, trvalo to trochu déle, a protože další a další chodili zkontrolovat, co se děje, neustále nás ubývalo.
 
Já s Benem jsme hlídali stany.
 
Ben se díval, jak nás ubývá a přitom si vzpomněl na pohádku o princích, kteří odcházeli na čarodějnici, až tam nakonec musel ten nejmladší. Prohodil jsem, že já nikam nepůjdu a tím si zachráním život, aniž bych z toho měl zbytečnou pakárnu. Ben přikývl, že Zagorka je mocná čarodějka a pokud nemáme Margitu (jenž jediný Zagorovou zkrotí), nemá význam se o cokoliv pokoušet.
 
Okolo stále klusaly biatlonistky.
 
Sakra, je celkem zima a rychle se stmívá, ruka se mi třese a musím přidat.
 
Chlapci s Luckou a vodou, nicméně bez bomb, přišli veselí a znalí cesty v jedenáct. Bulharské láhve PET, jež nakoupili, nicméně trochu tečou a občas pěkně prasknou. Suma sumárum jsme do nejvyšších hor Balkánu, vyšších než třeba Vysoké Tatry, vyrazili bez ohně a s trvale ubývající vodou.
 
Někteří z nás však kromě zbytečných hořáků na propan-butanové láhve táhli i cosi víc, což se projevilo hned, když jsme vyrazili do kopce (téměř kolmé převýšení 500 - 600 metrů) a Machý v těžké kocovině počal vrhat šavle.
 
Základní ponaučení číslo jedna - do hor nikdy nechoďte opilí!
 
""No nic,"" jak řekl Hynek, když jsme v bermudách a tričku prošli hodně hustou kosodřevinou, ""hlavně, že se kouří z hlavně!""
 
Když jsme vystoupali do dvou tisíc metrů, charakter hor se náhle změnil, objevila se náhorní plošina, dvoutisícové vrcholky, lesy přešly nejprve v kosodřeviny a pak už jen v trávu, zahlédli jsme jezírka i plesa, zkrátka vše, co má v takhle vysokých horách být.
 
Také Machýmu se udělalo lépe a z nejméně dvanácti kilometrů, jež jsme ten absolvovali, stojí za povšimnutí pár věcí:
 
1.) Ivan, který se na prvním vrcholku fotografoval nahý, přičemž se rozpovídal o kotvení a močení na plavidle v přístavech Korfu.
 
2.) Neustále zrychlující Macháček.
 
3.) Já, který jsem se přerazil tak, že si Ivan myslel, že jsem si zlomil nohu.
 
4.) Erik, který chtěl za jediný den urazit vzdálenost nejméně dvou denních pochodů, aby měl Rilu za sebou a mohl odjet k moři.
 
5.) Večeře, ukazující radikální změny proti minulému roku. Zatímco tehdy jsem já s Benem vařil na ohni a zbývajících šest lidí na vařičích, vařím nyní já s Benem na vařiči a zbývajících šest lidí na ohni.
 

 
Zítra nás čeká ošklivý výstup na sedlo v 2400 - 2500 metrech, chata Zavračica, okolo které bychom se měli mihnout a v noci možná bouřka a pěkná klendra.
 
Naprosto to ignoruji a budu spát pod širákem, jenom doufám, že s Benem nebudu muset stavět stan. Je sice rychle stavitelný (prý do minuty, jak se chtěl Ben s Ivanem vsadit - doporučil jsem však, aby to nebylo o prst), nevím však, jestli stavět ho o půlnoci je to pravé ořechové.
 
Pokračování zítra.
 
Michal Špaček (soutěžní příspěvek)

 

 
 
 
 Naše tipy 
 
reklama

reklama

 
TOPlist
NAVRCHOLU.cz