Toto je deník psaný mnou (až na první zápis z Prahy, který psal Stano) z našeho výletu po Brazílii. Psal jsem ho v letadlech, na lodích, v restauracích, - tak jak jsem měl zrovna čas a co mne zrovna napadlo. Je to doslovný přepis, včetně různých chyb, a není nijak korigován. (Bedekr: při lehké korektuře jsme doplnili jen pár chybějících písmenek... :-)
 

 
16. 11. 1999, Praha
 
Dnes bol hrozný deň! Len sa potvrdilo, že "balenie sa" na cestu nie je moja silná stránka. Ešte sa niekedy niekam vyberiem -
 
Ale asi určite.
 
Škoda, že Peter s nami nemôže letieť. Ale tu je spôsob, ako som vymyslel aby s nami cítil. Inými slovami, do Brazílie "ideme" traja. Ja a Martin tam letíme, Petra som menoval "nehrajúcim kapitánom" nášho týmu, alebo inak, bude šéfom našej výpravy v zálohe (niečo ako šéf back-office). Svoju radosť vyjadril neobvykle spontánne. Docela to prijal. Vlastne, si myslím, že je spokojný a že je rád, že sa nemusí nikam ťahať. Do nejakej Brazílie, čo tam, ....
 
Byť predsa "nehrajúcim kapitánom" je predsa len niečo (má len jeden problém, že ako kapitán nás nemôže vymeniť, až budeme sedieť niekde v krčme v Riu, lebo za koho by nás vymenil ... nikdy ... za nič na svete. Uvidíme, čo na to povie, až si prečíta čo som napísal.
 

 
19. 11. 1999, Rio de Janeiro
 
*Tak jsme v Riu. Bydlíme v levném hostelu, za okny řve hudba. Osobně je mi to po celém dni stráveném v letadle celkem jedno.*
 
Den proběhl celkem v klidu, stanovo brblání bylo celkem "v normě". Nejdříve brblal při odbavení - proč že tam má tak "dlho čakať". Pak nedostal místo u okýnka (ani do Paříže, ani do Ria), tak zase brblal.
 
Let proběhl v pohodě - až na to, že jsem se polil čajem (jsem prostě šikulka, no). Já většinu prospal. Stano se díval na speciální program, který ukazoval polohu, rychlost a jiné věci z letu. Já bych raději četl telefonní seznam.
 
Ke konci letu jsme se dostali do celkem silných turbulencí. Dost lidí na palubě mělo "v tahu" žaludek, ale Stano měl "v tahu" trošičku nervy. Vyhrožoval, že zpátky jede lodí. :-)
 
Jo a ještě jedna poznámečka nakonec, s tou blízkostí španělštiny a portugalštiny to zatím nevypadá moc horké - tak jsem zvědav, jak se tady domluvíme. No nic, ono se to nakonec nějak vyvrbí.
 
Ještě první dojmy z Ria: Je to město kontrastů. Vedle chátrajících nádherných domů jsou nové udržované "paneláky". Pláž Copacabana je od hotelů oddělena rušnou ulicí - něco jako magistrála v Praze. Kolem všech domů jsou vysoké ploty, první patra jsou zamřížována. Člověk se tu necítí moc bezpečně.
 
Jo, a prostitutky chodí oblečené, spíše svlečené, prostě na sobě nic nemají (skoro). A jsou hodně hezké.
 
*Tak to je pro dnešek vše, už se mi klíží oči. Je skoro půlnoc místního času.*
 

 
21. 11. 1999, letadlo do Salvadoru
 
*Je asi půl jedenácté a zrovna sedíme v letadle a letíme do Salvador de Bahia.*
 
Včera jsme měli perný den. Nejdříve jsme si museli přebookovat letenky air pasu. Chvíli to trvalo, ale Stano ukecá každého.
 
Pak jsme se vydali podívat na dominantu Ria - sochu Ježíše Krista. Ta je na hoře nad Riem ve výšce asi 700 metrů (myslím, že 760 m n. m.). Chtěli jsme tam nejdříve jet lanovkou, ale takový příjemný taxikář s dobrou angličtinou nás ukecal. Cestou nahoru jsme se zastavili u původního portugalského domu, kolem kterého protéká říčka, nebo spíše potok, Cariocas. Ten potok dal také jméno místním lidem. Pak jsme pokračovali na helioport s nádherným výhledem na okolí. Cestou jsme potkali pár opic, které se drze procházeli po silnici. No a konečně jsme se vydali ke Kristu. Nádherný pohled na Rio! Je to kouzelné město s počtem obyvatel větším než má Slovensko. :-)
 
Když jsme sjeli dolů, během pár minut sestup o více než 700 metrů, zalehlo nám v uších. Takhle nesestupují ani letadla. Šli jsme na autobus (přepravujeme se místními autobusy) a Stano prohlásil, že je to horší než Airbus, kterým jsme přiletěli.
 
Autobusy, to je kapitola sama pro sebe. Doprava s nima je stejně rychlá jako s taxíky (klidně si to ženou přes devadesát) a je taky pro silné žaludky. Je to něco jako horská dráha. Z pruhu do pruhu, pak náhle zastavit (autobusy se v Riu musí stopnout) - no prostě zážitek.
 
Dorazili jsme splnit Stanův se - uvidět Maracana, největší fotbalový stadion světa. Je fakt obrovský a krásný. Uvítal nás průvodce se slovy: "Já jsem Brazilčik". Markus (tak se jmenoval) mluví šesti jazyky a od každé výpravy se učí pár vět v jejich rodné řeči. Podal nám velmi slušný výklad o stadionu, jeho historii, - Provedl nás i šatnami. Mimo jiné mají v šatnách také vířivé koupele. Ještě jedna věc mne zaujala. Kousek od nás měly výlet školačky (bylo jich asi dvacet) a když začaly něco skandovat, bylo to dost slyšet. Nedokáži si představit ten rachot, když je stadion plný.
 
Z Maracana jsme se přesunuli na Cukrovou horu. Ne že by se tam těžil cukr :-), ale vypadá jako homole cukru trčící z moře do výšky 730 metrů. Na tu horu se dá dostat jedině lanovkou (není mi jasné, jak ji v roce 1912 postavili - horolezci asi museli základ vynést na hřbetech) a to dvoufázově přes jednu menší horu. Na homoli cukru jsme potkali Čechy, kteří s námi přiletěli z Prahy - svět je přece jen vesnice. Zůstali jsme do setmění a prohlédli si noční Rio - světýlka vypadají jako rozkopnuté ohniště.
 
Zpátky jsme šli noční Copacabanou a já si toho moc nevšímal, protože jsem měl horečku. Když jsme přišli na pokuj, pochopil jsem proč. Ač celý den v podstatě nevylezlo slunce a bylo pouze za mraky, byl jsem lehce opálený (spálený).
 
*Právě jdeme na přistání v Salvadoru, takže toho zatím nechám.*
 

 
21. 11. 1999, večer, Salvador
 
*Jsme v Salvadoru. Je to něco úžasného. Rio - to je v podstatě Evropa, ale Salvador - to je něco.*
 
Přes den tady probíhala soutěž kapel a mažoretek. Asi tak od čtyř a dále pokračuje. Navíc se v ulicích tančí - jak odněkud zazní hudba, tak na ulici se hned pár lidí dá do tance.
 
Ale vraťme se zpátky k ránu. Šikulka Stano vylil v letadle pivo. Pak šel "zkontrolovat" piloty (stejný typ letadla havaroval v den, kdy jsme přiletěli). Přistání bylo taky zajímavé - praštil s námi jak s pytlem brambor. Jo, ještě něco. Měl jsem objednanou vegetariánskou stravu, ale neměli ji. Letuška ale vtipně sestavila z nějakých misek jídlo, takže jsem toho měl zase víc než Stano. :-) Ale rozdělil jsem se s ním. Snědl všechnu šunku a já zase jemu zákusek. Byl moc dobrý.
 
Po přistání jsme se šli zeptat na naše letenky. Abychom se dostali dále, což je asi 900 km vzdušnou čarou, musíme letět přes Brasílii - tedy asi 2500 km. Navíc přes Recife je to skoro po cestě, akorát tam není následující let. Teda je, ale až za 5 hodin a to nelze - podle letecké společnosti. Zítra to jdeme dojednat, tak uvidíme.
 
Salvador je jinak velmi chudé město. V podstatě je to jeden velký slum, až na centrum a pláže.
 
Dnes v noci je ale maximálně bezpečné. Na každé malé křižovatce stojí policajt. Je to taky typicky "afro" město. Všichni jsou krásně černí. Úplně jiný typ lidí než v Riu.
 
Hostel, ve kterém bydlíme, je perfektní. Je to stejně drahé jako v Riu, ale máme svůj pokoj. Do hostelu jsou vydávány karty, a mimo malého baru-kavárny je tu taky internet.
 
Dnes jsme upřesňovali náš další plán. Spoustu času strávíme v letadlech. Jsem zvědavý, kolik toho nakonec nalétáme. Zítra jdeme do muzea Afro-Brazílie. Už se dost těším.
 
A ještě jedna poznámka. Už zase slunce svítí z jihu. V Riu jsme ho měli na sever od nás. Jsme totiž asi na 13° jižní šířky.
 

 
23. 11. 1999, ráno, Salvador, kavárna hostelu
 
21. po dopsání poslední poznámky jsme se rozhodli jít na lehkou večeři. Objevili jsme v naší ulici pár stolků venku a lapil nás číšník. Přinesl jídelní lístek, ale stejně jsme mu nerozuměli. Tak nějak jsme si vybírali, až přišla kuchařka a ukázala nám jídlo za R$ 14 (real je asi jako marka) a že je to dost pro dva. Za chvíli přinesl číšník talíře, misku s rýží, misku s kukuřičnou kaší a misku s maniokovou drtí. Pak ještě mističku s tmavou drtí v oleji - k tomu se dostanu později. Samo o sobě to vypadalo jako pro čtyřčlennou rodinu. To ještě přišla kuchařka s kameninovou mísou plnou bublající dobroty. Byly to kusy ryby s rajčaty, paprikou, cibulí, česnekem a kdoví čím ještě. Ale bylo to moc dobré. Tak jsme se začali cpát. Ani náhodou jsme to nemohli sníst. Když jsme dojídali všiml jsem si té záhadné mističky s tmavou drtí. Vzal jsem si trošku na špičku nože, naštěstí jen na špičku nože, a ochutnal. Pálilo to jako čert! Byly to drcené papričky v oleji a pěkně ostré. K jídlu jsme si dali Cuba libre, koktejl z rumu a coly. Rum byl ale perfektní, místní třtinový. Mělo to úplně jinou chuť, než nám namíchají doma z Bacardi. Dojedli jsme, dopili, zaplatili a zjistili, že jsme tak přežraní, že se nemůžeme pohnout! Když ono to bylo tak dobré, že člověk prostě nemohl přestat se cpát.
 
Ráno jsme se vydali zabookovat letenky. Bylo to přes půl Salvadoru (má asi 2,5 mil. obyvatel), tak se to trochu protáhlo. Ale jízda autobusem se změnila ve vyhlídkovou jízdu, protože trasa byla v podstatě přes všechna turisticky zajímavá místa: pláže, kolem majáku, pevností a taky obchodním centrem města.
 
Když jsme si zabookovali letenky, šli jsme se podívat do nákupního centra. Je to taková krabice z betonu plná malých obchůdků, celkem je to velké asi jako dva Černé mosty (to obchodní středisko), ale ve třech patrech. Lehce se dá uvnitř zabloudit. Stano byl asi po pěti minutách už dost nervózní a furt chtěl pryč. Vevnitř vládla vánoční nálada - stromečky, sníh z vaty, děda Mráz, - ani jsme si v tom vedru tady neuvědomili, že vánoce jsou za měsíc.
 
Dostali jsme, nebo spíše měli jsme už delší dobu, hlad. A tak jsme se začali rozhlížet po něčem k snědku. Objevili jsme restauraci, nebo spíše asi dvacítku fast food namačkaných do půlkruhu a uvnitř půlkruhu byly stolečky. Člověk si vybral co chtěl u nějakého pultu a pak si to odnesl sníst. Tomu říkám přímá konkurence. My jsme si to prošli kolem dokola a pak si každý z nás vybral nějaký pultík.
 
Když jsme se najedli, vydali jsme se zpátky do města a vystoupili jsme u majáku - byl zavřený. Tak jsme si dali naše oblíbené pití. Čerstvý kokos, příjemně studený, který před vámi rozseknou a člověk dostane brčko na vypití. Když vypije lahodně studenou "Aqua de Coco", vrátí se s kokosem k prodavači a ten kokos rozčtvrtí a pak může sníst měkký čerstvý kokos. Prostě svačinka jak má být.
 
Když jsme se vydali zpátky do centra, kde bydlíme, koupil si Stano sandále - chodil v botaskách a už toho měl dost.
 
*Zrovna jsme odeslali maily, internet je tady celkem dost přístupný. Jdeme konečně do muzea, tak končím.*
 

 
23. 11. 1999, večer, trajler v Salvadoru
 
*Sedím v kajutě lodi (trajleru) a blížíme se k Salvadoru. Stano je na horní palubě a studuje co můžeme zažít v našem dalším cíli na cestě - Fotralese.*
 
Ale vrátím se ještě ke včerejšku. (Když to tak vidím, budu muset někde dohnat ten skluz; snad v letadle). Po tom, co si Stano koupil sandály, jsme šli vyzkoušet místní atrakci - výtah. Ten dopravuje cestující z centra na pobřeží, převýšení je pár desítek metrů. Je celkem běžně využíván a skoro nic nestojí R$ 0,05 - což je nejmenší mince tady.
 
Dole na pobřeží jsme si nakoupili ovoce. Mango a kakao a chtěli jsme si je jít sníst na ochrannou hráz k přístavu. Smůla! Je to totiž vojenský prostor a kolem se prochází mládenci se samopaly. Takže jsme vyjeli nahoru výtahem a zkoumali jsme, jak se to jí. Nejdříve jsme rozkrojili kakao. Uvnitř bylo asi padesát bobů. Vzali jsme si po jednom a rozkousli. Brrr! Byly pěkně hořké. Pak ale na to Stano přišel: boby se musí jen cucat, asi jako hašlerky, pak je to sladké. Až to přestane být sladké, tak se bob vyplivne. Po chvíli Stana cucání bobů přestalo bavit, tak zbytek věnoval místnímu chlapci - potulnému čističi bot. Mezitím jsme si oloupali mango. To byla jiná! Je sladké a šťavnaté. Mně chutí připomínalo něco mezi broskví a meruňkou.
 
Už nás přestalo bavit flákat se jen tak po městě a šli jsme do hostelu. Tam jsme potkali naši dobrou duši - Francouz, jehož matka byla Švédka a který hovoří anglicky - několikrát už nám dobře poradil. Tak jsme seděli a popíjeli pivo a kecali. No a začali jsme mít hlad, tak jsme si řekli, že na něco vyrazíme. Šli jsme na víno. Měli mladé červené 1999 s nádhernou vůní. A protože jsme měli hlad, tak jsme si dali rybu. Ať konvence říkají co chtějí k tomu vínu šla perfektně. Dostali jsme flák smažené ryby - nejmíň čtvrt kila, ale spíše půl kila každý. Každý dostal misku rýže (čtvrt kila je asi místní norma), misku pražených fazolí s maniokovou moukou a dohromady tác zeleniny: cibule, rajčata, papriky, salát, napařenou mrkev, hrášek a kukuřici. Nemusím moc zdůrazňovat, že jsme se zase přecpali. No a taky jsme byli dost unavení, že jsme šli spát.
 

 
Ráno 23. 11. jsme po snídani sedli k internetu a odeslali pár mailů. Pak jsem chtěl zaplatit, ale nevzali mi peníze. Což o to, oni by je i vzali, ale neměli za R$ 100 na vydání nazpátek. Jak je to velká suma jsme si uvědomili, až jsme zjistili, že minimální plat je R$ 136 a že to pobírá velká spousta lidí - prý skoro každý. No, nějak se to vyřešilo a šli jsme na naši "Tour de Museum".
 
*Přistáváme, tak zatím toho na chvíli nechám.*
 
Pokračování na Bedekru přineseme zítra.
 
Martin Slíva (soutěžní příspěvek)