Toto je zvláštní popis jednoho výletu, co nikdy a nikde neskončil, protože vlastně nikdy a nikde nezačal... Jeho autor prý nemá ctižádost vyprávět nějaký konzistentní příběh, neb v tom prázdném vozíku života žádná důslednost není... Takže pro dnešek trochu zvláštní čtení...

Tehdy ještě Bernard žil a myslel si, že chci vidět bojiště u Bosworthu. Ještě stále mu holá lebka házela prasátka jakmile odložil dudáckou glengarry; a brada hořela červeným plamenem, byť už se objevovaly první závějky šedého popele. Ještě pořád mne důsledně představoval svým přátelům tak, že vždy zasvěceně dodal »dělostřelec«, protože jsem sloužil kdysi u baterie houfnic 122 a byl jsem pyšný, že jsem v armádě patřil k těm, co umějí počítat.
Neříkal vlastně »artillery man či gun man«, říkal jejich britskou přezdívku a já dodnes nevím, zda to bylo »bluebarret boy« nebo »blueberry boy«. V jeho výslovnosti se to nedalo poznat a vždycky jsem zapomněl se později zeptat. Obojí by bylo možné - buď podle barvy baretu a nebo že s tím baretem vojcl mohl borůvku připomínat. Ale co Bernard umřel, rozhodl jsem se v tom už nebabrat.
Když jsme chodili po bitevní pláni a dívali na opuštěné dějiště odporné zrady, o to odpornější, že se z ní stala zásluha a novověký návod na prznění dějin a výkladů až ke goeblsovské dokonalosti, zase se mi zdálo, zda by nebylo praktičtější a lepší, kdybychom byli gauneři všichni. Vždyť život v polovičních jistotách je horší než v nejistotě, neboť každá naděje je dvousečná. Právě proto, že je jen naděje. Já bych byl mezi gaunery brzo doma, ale co takový Bernard, Dave, jiný Dave, Trevor nebo Fred? Ti by asi nemohli.
Nicméně je bitva u Bosworthu dokladem, že darebáctví se vyplácí a že historii píší vítězové. A že ji píší tak, že to stěží někdo dokáže zpochybnit a nalézt skutečnou pravdu..
„Tady se napil.“ přečetl a oznámil Bernard a zamyslel se nad tímto faktem, protože jemu před odjezdem do Koree plukovní doktor řekl, aby nikdy před akcí nejedl nebo nepil. Když tohle věděli vojáci Alexandra Makedonského, proč to nevěděl Richard III.? Možná, že si myslel, že se mu nic nestane. Buď jak buď, stejně by mu to život nezachránilo.
Poslední den. Odjeli jsme k Abrahamovým výšinám a Bernard hrál do kraje všechny písničky jednoduchého přátelství, i jednu chodskou melodii. Válel jsem se v trávě, očima zíral do bílých kumulů a stále vychutnával jednoduchou krásu výhledů do kraje, kouzlo volavky nad rybníčkem se zlatými kapříky, tklivé vřeštění Bernardových dud a k tomu tříšť vzpomínek na všechny skleničky whisky, co prošly mým životem jako u někoho jiného holky, či přesněji jejich prsa nebo frndy. A vzpomínky na těch několik opravdových lidí, co jsem kdy potkal. Zítra zas dál.
Bernard hrál pro moje potěšení a své potěšení a potěšení jiných a myslel to tak poctivě, že všichni kolem tu divokou muziku alespoň snesli, některým se dokonce začala líbit. A mně to u těch Angličanů přišlo kouzelné.
Zítra jedu dál, na téhle šílené pouti odnikud nikam.

Birmingham
Joyce mne vzala do Birminghamu a vyložila u New Street.
Modré hluboké nebe, neobvykle svěží vzduch v průmyslovém městě, svěží a svižný jak čerstvě vydloubnutá ředkvička. Když jsem tu byl prvně před dvacetipěti lety, u Trevora, myslel jsem, že se udusím. Vida, jak daňová politika může změnit svět k lepšímu.
Další etapa cesty začíná a v duchu slyším břeskný brass band, scénickou hudbu ke startovaným motorům busů a k drnčení kolejnic a železničních hvizdů z vedlejšího New Street Station. Jako ve filmu, kde je nádraží hrající kulisou v nějakém příběhu o odchodu chlapců do války. Zas na cestě!
Co to? To neslyším v duchu, to hraje kutálka Armády spásy.
Roztomilá buclatá Středoangličanka v okénku přepážky autobusového terminálu se zatvářila nešťastně ze smutku, že nemůže vyhovět, čímž zřejmě příjde o skoro sexuální uspokojení z dobré zprávy a aby přehlušila produkci spasitelského sdružení, oznámila zvyšeným hlasem:
„Místenky na dnešní spoj“ - v originále »servis«, skvostný termín v této souvislosti, nemohu se ho nabažit a málem se tetelím nad jeho výstižností, bohužel jen chvilku, - „Birmingham - Edinburgh 10.00 už nejsou. Lituji, pane!“
Bože, jak snadné a jednoduché je dostat se na zem.
„Rád bych ovšem odjel a nechci jinak než National Expressem. Mám travel pass. Nechci jet vlakem.“ a při tom chci na sever. Z tisíce osobních a pošetilých důvodů a ten nejdůležitější je, že po opravdovosti Joyce a Bernarda si musím užít lehkomyslné rozevlátosti Margarety a Davida.
„Snad mohu doporučit, běžte k řidiči, třeba mu někdo nepříjde.“
„Lituji, pane, opravdu obsazeno. Ale zkuste ten spoj 10.00 za mnou. Jede taky do Edinburghu.“
Šel jsem k řidiči druhého autobusu a nadával si za ty věčné improvizace. Copak nejsem schopen metodicky plánovat své cesty? Na druhé straně, proč bych měl cesty plánovat, když vlastní život nechávám běžet jako splašeného koně, který je se mnou na závodišti spojován jen omylem, protože sázkaři si musí párovat koně a majitele.
„Místenku nepotřebujete, místa dost, sedněte si kam chcete.“ řekl druhý řidič a letmo jukl na můj travel pass.
Chvíli mi nedocházelo, co v celé té scénce rezonavalo v nezvyklém akordu: oba řidiči byli pihovatí prostovlasí vymydlení a vyžehlení běloši. Typičtí Britové dělňasové a sympaťáci. Sikh by byl vyžehlený a i umytý, ale z pod svých sítěk a turbanů by šířil komisní nedotknutelnost a zvláštní pach nikdy nemytých chlupů, černoch by mi pravděpodobně při nejmenším nepodával pravá vysvětlení, byť by mu svítila bělma, zuby i košile, a diskuze u prvního řidiče by byla „Není místo!“ a u druhého „Jedete nebo nejedete?“ A Ind či Pakistánec by možná nesrozumitelně neřekl ani to. Jiné barevné, třeba Číňany a podobně, jsem u dopravy nevídával. Jakto, že Asiaté z indického subkontinentu vypadají buď nepřátelsky nebo patolízalsky, ale vždycky uváleně. A jakto,že barevní u dopravy vždy trvají na přesné sumě peněz. Nebo se jim zdá, že za počítání nejsou placeni?
A jakto, že ti britští barevní jsou tak nebritští. Potkati černocha nebo Inda v uniformě může být při hraničním výslechu nebo celní kontrole malá tragédie a skvostný koncert pro jednoho byrokrata a ubohého návštěvníka. Případné v zemi Magny Charty. Viděl jsem to mockrát.

Taxíkem
Zavolal jsem si telefonem taxík. Trmácet se s kufrem z Windsoru na Heathrow autobusem by byla pěkná ptákovina. Předjela drožka civilního tvaru a barvy, žádný černý austin, ve kterém se dá cestovat i s cylindrem na hlavě. Normální sedan, firmy provozující taxi službu po telefonu neužívají austiny a svá auta jako taxíky neoznačují. Stejný rozdíl jako šlapky po telefonu a šlapky šlapky. Na kurvě, co je na zavolání, nikdo nic nepozná, na té, co šlape, se naopak musí řemeslo inzerovat.
Užvaněný taxikář odněkud z Chorvatska žvanil a žvanil a na letišti zajel na výstupní rampu označenou »pro autobusy a taxíky«. Jen jsme zastavili, už se k nám řítili dva trpaslíci v uniformách, kde je ta doba, co Bobby musel být nejméně pět stop šest palců. Jeden byl černé pleti a také vedl vyšetřování našeho zločinu.
„Jakto, že jste vjeli do prostoru pouze pro taxíky? Nevidíte ceduli?“ bafnul černoch na řidiče a povinnou zdvořilost jsem nezaznamenal, protože se někde válela v černochově brlohovém dětství.
„Já jsem taxík, strážníku. Ukážu vám papíry, jen co vyložím zavazadlo tomuto džentlmenovi.“ Na tato řidičova slova onípaný policajt běloch ztratil zájem, ale Bubu už byl nastartovaný.
„To mně nezajímá! Vaše driving licence a road test.“
Taxikář mi podal kufr a řekl: „Omlouvám se, pane!“ a k policajtovi dodal: „Mohu alespoň zákazníka zúčtovat?“
Policajt otočil obličej ke mně a štěknul: „Zaplaťte!“, nic víc a nic míň. Mezitím se bílý polda nenápadně klackoval pryč.
„Strážníku, mohu vám něco říci?“ zeptal jsem se pitomce a ten stroze dovolil.
„Prosím.“
„Skutečně je to taxík, mohu potvrdit že.....“
„Kde jste seděl?“ neurvale mne přerušil minoritní Brit, důležitý jako státníkovo čerstvé hovno.
„Co jak kde jsem seděl?“
„Na jakém sedadle? Vy jste řídil?“
„Ne. Ale.....“
„Tak mlčte!“
„Ale přeci .....“
„Řídil jste? Ne! Tak mlčte. Zaplaťte a běžte.“
No zmohl jsem se jen na dvě věty:
„Myslím, že vaše číslo bude zajímat mého poslance!“ a řidičovi: „Tady je vizitka, kdybyste potřeboval mé svědectví.“
Když jsem míjel lelkujícího bělocha, mrknul na mne a rychle se podíval jinam.

A busem
10.00. Téměř všechny autobusy do všech možných směrů startují, houkají, dveře zavírá uvzdychaná hydraulika, dispečeři pokřikují a mávají rukama, autobusy pojíždějí, kupí se u výjezdu ve snaze získat lepší pozici a vyjet dřív, navzájem se blokují, hned nato si dávají přednost, řidiči sakrují, točí urputně volanty a skřípou brzdami, až se odehraje malý britský zázrak: za námi zůstává opuštěné a rázem ztichlé autobusové nádraží, beze stopy hektické ucestovanosti. To jsou ty střípky potěšení a miluju shakespearovskou dramatičnost britských autobusových nádraží, kdy pár vteřin do odjezdu jsou cestující schopní klidně začít přebalovat kufr a kdy náhle obraz nudy, zívaní a lenivého přednesu ospalých replik vystřídá bez viditelné výstrahy akce ne nepodobná historickým panikám, které způsobovalo objevení vikingské plachty či plácavý zvuk vesel barbarů. Tak nějak taky muselo vypadat jinak poklidné germánské ležení kolem ohňů s kotly s masem, když hláskař Helmut oznámil rohatým chrapounským soukmenovcům, že se blíží zástupy licoměrných Čechů v bílých řízách a s dědky na ramenou. Ta hrůza, oni jdou pěšky. To nevěstí nic dobrého!
Nájezdníci ani náchodníci těch typů už nejsou. Jen někde barbarství přežívá. Jako když v Sarajevu přijede rychlík, Bosňáci praští lahvemi o peron, popadnou své rance a vrhnou se zavile na něj. Pod záminkou svezení ho chtějí rozebrat. Ale na autobusových nádražích Spojeného království je barbarství nahraženo diktátem jízdních řádů, které se dodržují aspoň při odjezdu. Je to stejné na Victoria Coach Station v Londýně, zrovna jako v Dundee či Hastingsu. Zvláštním případem téhož jsou trajekty. A je to stejné jako v Havlíčkově Brodě na autobusovém terminálu u železniční stanice každý den v 19.15.
Medím si vzadu, hulím, protože tady mohu a přemýšlím nad jednou z dalších britských mystických záhad: proč autobus před námi je narvaný a náš je vlastně prázdný.
Řítíme se na sever, dálnice M..jakési číslo.. mizí vzadu a zas je mi veselo - v půl třetí budu ve Skotsku.

Všechno mi došlo, když náš bus po deseti kilometrech z dálnice sjel a první autobus nechal mizet v dáli. Ten byl dálkový a my jsme zastávkový. Téměř každý bílý Brit má smysl pro komično, jak se asi pochechtává pihovatec řidič prvního autobusu.
Nastal zvláštní způsob cestování. Pár kilometrů od vesničky k vesničce, dokonce se i vracíme kousky k jihu. Nastoupí babka s bandaskou plnou rybízu, aby si doma vyrobila domácí marmeládu a vystoupí maminka s protivným dítětem, které každého tluče pískacím kladívkem. Nastoupí tři děti ve školních uniformách s baťůžky a vystoupí klacek s pinglem, nejspíš si jede hledat místo a doma si zapomněl vyčistit nos. Nastoupí strejda a vystoupí Mařena, dokola a dokola. Netypičtí Britové. Rytmus jak celý můj život. Všechno každému trvá velice dlouho, než řidiči upřesní svůj cíl včetně jeho důvodu a dohodne s ním všechny náležitosti a podrobnosti svého nadcházejícího několikakilometrového výletu či než posbírá svoje věci a s každým osobně se rozloučí, zatímco řidič trpělivě čeká a já rostu do stropu. Ještě nejlepší jsou podivné dvojky, které autobus opouštějí s průtahy malými, snad aby nevyšla na venek nějaká jejich závada. Matka s dospělým synem, bratr se sestrou, dva zmalovaní mladíci - jaké náznaky morbidních krvesmilných spojení gerontofilie, samohany, pedofilie a kdoví čeho, (možná včetně lžidimitrijství).
Po pár vesnicích návrat na dálnici, aby se celá záležitost za chvíli zopakovala, lhostejno na kterou stranu od cesty. Semtam městečko, kde výměny pasažérů jsou silnější. A o to delší zoufalé prodlevy. Odboček jak knoflíků na klerice a řidič je úporně zapínal. Nedej bože, aby se spletl, museli bychom začít znovu.
Směrník k Leicesteru. V netrpělivé horečce letmá vzpomínka na reunion Seaforthských Highlanderů, směrník k Derby, tady jsme byli včera, směrník k Nottinghamu, bože, lstivý normanský sheriff kontra anglosaský jánošík Robin Hood, směrník k Sheffieldu, poloslepý švagr Rona Parkina a suvenýr ze shefffieldské ocele - miska na máslo s nápisem Made in Italy, směrník k Yorku, další letmá vzpomínka na to, jak Trevor hledal své auto na parkovišti u Minsteru. Nekonečná cesta a vražedné myšlenky.
Cigarety, krajina, podřimování, cizí příběhy v torzech a můry myšlenek poletující kolem lampy mé hlavy. Jedenáct hodin, dvanáct hodin, jedna hodina ... kdy jsme vlastně dojeli do Durhamu. Autobus se kroutí po uličkách města a ze všech směrů nad námi trčí katedrála jako potvrzenka dojmu prvních turistů: „Half church of God, half castle ´gainst Scots.“! Normanský hrad a ta katedrála, zázrak postavený za pouhých čtyřicet let. A k ní dvouobloukový kamenný most nad říčkou Wear. Nějak se mi plete do myšlenek ctihodný Beda, neměl něco společného s tímto místem?
Most a katedrálu znám. Z pětilibrové bankovky banky Durham Bank z roku 1849, která společně s bankovkami z Bank of Darlington a Stockton on Tees Bank byly dlouhá léta klenotem mé sbírky neplatných peněz.
Třicet minut pauza. Měl bych čas se někam podívat, ale nervozita přání už už být na severu mi brání vzdálit se od nádražíčka více jak na dohled. A tak mohu vychutnat pouze svůj netrpělivý vztek a telefonní automat na mince, který mi vrátil víc, než ode mne dostal.
Dave rychle pochopil, že nepřijedu v půl třetí, nýbrž v půl sedmé. Pokud se dá věřit jízdnímu řádu. Co se týče příjezdů, jízdním řádům autobusů v Británii ovšem nevěří nikdo, ani já. A to dokážu naletět na ledacos.
Teď už snad musíme být blízko Skotska.

Jedeme dál
Vyměnil se řidič.
Cesta se odvíjí jak sled skečů na různých pódiích života, kde okrajoví aktéři zahrají svůj bezvýznamný štěk. Jako procházka provozního úřednictva filmovými ateliéry, v kterých se natáčí v každém jiný film. A štáb a zřízenci vchází do děje, zapojují se do hry na okamžik průchodu, oblékají kožichy a naskakují na sáně ve filmu z Aljašky, mávají kolty v barové šarvátce na Divokém západě, pomohou vykroutit prostěradlo v čínské prádelně při natáčení filmu z Fríska podle Jacka Londona. Berou sluneční brýle, cepíny či další atributy scén, kdosi zastřelil lva před nosem Mašukulumba, co vytrčuje asagaj, a všichni opouštějí děje stejně náhle, jak do nich vnikli. Stále při tom vedou svůj vlastní dialog. Tak, jak to bylo v jednom americkém filmu. Byl tak dobrý, že nemohu věřit na jeho holywoodský původ. A to se o Holywood nechci otírat.
Nevyměnil se jen řidič.
Z autobusu se konečně vytratil těžký pach kvetoucích živých plotů a řepkových lánů, pach silně připomínající bordelové obrazy Georga Grosze s růžovými zadky a rozchlíplými funidly. Vystřídal ho suchý prach trav, slabá vůně šišek, jehličí a závany fialkového odéru vřesu. I levandulové voňavky dvou au pair Švédek.

Diskuze
Hned na začátku dlouhé ulice se sobotním Portobello Road Market stával dědula. Nezaujal jen tím, co nabízel na pultu, ale tím, co nabízel jeho vzhled. Jak pohádkový dědeček. Voněl knihami a severskou přírodou. Nikdy před ním a nikdy po něm jsem neviděl tak bezelstné a teplé modré oči. Bylo to, že jejich modř byla sytá až skoro po »french navy blue« nebo že byla posazená do hladké tváře ojíněné sněhobílým plnovousem? Těžko říct. Ale byla jak dvě chrpy na louce plné bělásků a kopretin. V dlouhém kabátě, v černém mambo klobouku do čela, v bezprstých pletených rukavicích popíjíval kávu z termosky a prodával veteš z vojenských a námořních přebytků.
Fred Unstead byl živým dokladem, že starý muž může být uměleckým dílem. Není třeba neskromnosti Holbeina, Rembrandta či dokonce renezančních italských malířů frajerů. To ostatně není můj postřeh.
Hrabal jsem se v krabici s britskými plukovními odznaky, když řekl:
„Sviňská zima, není-liž pravda.“
„To tedy jo!“ v originále »definitely!«. Začátek anglické konverzace a teď příjde zmínka o prognózách BBC.
Jo prdlajz!
„Vidím komando svetr. Je teplý, co?“
„To tedy je!“ jako bych zimou ztrácel slovní zásobu, zase »Definitely!«. Ale aspoň nedrkotám.
„Nedal byste si kávu?“
„Myslím, že s chutí a potěšením.“
Podivný začátek.
Fred byl převráceným potvrzením postezku Wolfa Tone-a, že obchodníci bývají špatní revolucionáři. Tedy že revolucionáři musí být špatní obchodníci.
„Rád bych se někdy podíval do Prahy ....“ konverzace odcvakávala v krátkých replikách s dlouhými pauzami mezi strofami, jak v popěvku osamělého honáka a nevím proč, že v druhém plánu mi v hlavě povykoval statický obraz - fotografie malého opravdového téměř tragického doteku smutku, co jsem jednou zahlédl na zdi cizího pokoje.
Možná proto, že z obou, z Freda i z obrázku, číšela základní a čirá skutečnost, která s žádnou literární opravdovostí nemá nic společného.
Byl to obrázek matky a jejích dvou malých dětí. Matka byla spíše matrona, přísných rysů a ironické linie rtů. Malý chlapeček blonďáček se držel kolem jejího krku a ona ho objímala rukou. Dívali se do kamery, ale bylo zřejmé, že sekundu před expozicí na sebe zálibně a s vřelostí hleděli. Jejich svět byl bez skvrnky. Z druhé strany se matky držela holčička, držela se stiskem paží a pěstiček, protože se vnutila a přisála na poslední chvíli, kdy už jí nešlo poslat pryč. Nikdo ji nepřidržoval a pěstičky jí klouzaly po přísném taftu matčiných fotografovacích šatů.
Chlapec byl beztarostný, ale v očích holčičky, v napětí vnějších okrajů z předčasných starostí pokleslých víček a v křivce úst byl ještě zbytek hrůzy, že nebude s maminkou na jednom obrázku. A bylo v nich první trpké poznání o křivých lidských vztazích. Opatrný hořký úsměv, že se jí podařilo být u maminky.
O nic nešlo. Ale cítil jsem z té fotky smutek. Stejný jako z Freda - stále někdo musí žít na odvrácené straně, drápe se sem; a ještě se pokouší být z toho šťastný.
Chtěl bych se někdy dozvědět, jak holčička v životě zvládla svou zkušenost. Zda jí to zocelilo a stala se z ní vyrovnaná mrcha nebo vyrovnaná světice. S největší pravděpodobností se z ní stala nevyrovnaná směs obojího. Těžko říct, co v pustině života má větší cenu.

„Kdo vlastně ty plukovní odznaky kupuje?“ ptám se jen tak, aby pauza nebyla nosným prvkem konverzace. Ptám se Freda, jehož jméno jsem se právě dozvěděl. Konečně po několika letech a mnoha návštěvách k tomu dozrála situace.
„Ten, kdo je sbírá. Většinou vojáci, i v důchodu, hlavně v důchodu. A policajti. Lidi s khaki myšlením.“ on to řekl jinak, ale mělo to tento obsah i když smysl proti češtině méně pejorativní.
„Občas turista, většinou Ital, jako suvenýr. A taky jeden pán z Prahy.“ To jsem měl být já.
Doma na zdi mám obraz, co mi jednou Fred dal a kdesi v šuplíku jeho fotku. Vypadá na ní jak horský vůdce uprostřed zmatku bagáže před výstupem ze základního tábora. Nebo jako zapomenutý dědeček na rampě v Treblince, zapomenutý mezi rodinnými poklady. Pohádková bytost z jiných příběhů z palubních magazínů Sky Life.
Mezi několika novými cestujícími zasvítily jiskry pohledu malého chlapce a hodily mne ve vzpomínkách právě k Fredovi. A zase zpět. Přelety mezi dimenzemi.

Panebože, to není cesta, to je trest, součást předpeklí. Suneme se na sever s ironickou odhodlaností pohádkového krále předat oblíbenou dceru vícehlavému a hnilobou pachnoucímu drakovi. Možná na kole bych jel rychleji. Čím blíž k severu, tím jedeme pomaleji.
Geordie oblast. Gateshead, Washinton, Newcastle s nádherným železným mostem a trpasličím středem města. Jedeme kolem nárožní thajské restaurace, kde jsem kdysi jedl cosi, čehož původ mi byl milosrdně zatajen. Dodnes se bojím zeptat, abych se nestal spoluviníkem. Restaurace měla jméno Mata Hari. Divné jméno na thajskou vývařovnu, asi stačilo, že zní exoticky.
A stále stojíme, postáváme, lelkujeme na semaforech, moje srdce se mrtvičně chvěje. Kingsley Amis věděl, o čem ve Šťastném Jimovi píše.
»Samozřejmě zajedeme na letiště!« myslím si ironicky a vyzývavě.
A skutečně tam jedeme.
Aby mohly nastoupit dvě nečekaně sympatické Američanky hispánského vzezření a především divize prťavých francouzských skautíků. Mají tyče, bedny, kotlíky, vaky, trumpetky, vlaječky, nášivky, sláva - nemají baseballové čepičky. Vypadají jako žlutí mravenci z pohádek Ondřeje Sekory o Ferdovi.
Nastupují dlouho, trvá to, než se všechno naloží, umístí, než se všichni rozmístí po autobuse. Špatné vojenské manévry. Snad vystoupím, abych pomohl. Pomohl přerazit ty blbé tyče, pak se snad vejdou do zavazadlového prostoru. Dlouhán s píšťalkou všechno řídí, ale i na vlčatech je vidět galská nesoustředěnost. Proboha, jak se Francie mohla stát občas velmocí, snad jenom omylem. Když se zbytek světa unavil a zdřímnul si.

TGW
Paříž, Lyon Gare. Jedu do Lyonu a konečně si vychutnám malý francouzský zázrak - TGW. Jízdenka stojí celý majetek či roční příjem eritrejského nosiče vody. Spousta instrukcí, užvaněných a nadbytečných, jak v německém duchu, pronášených zřejmě středověkou angličtinou, všechno chápu jen zpola a domýšlím. Proto se musím vracet po nástupišti mnoho stovek metrů, abych jízdenku zasunul do jakéhosi strojku pro jakési potvrzení, označení či co. A zase zpět podél vlaku dlouhého jak soulož z povinnosti.
Není obtížné najít svůj vagon a své místo. Je nepředstavitelně těžké si sednout a dostat nohy před sebe, aby je člověk neměl zlomené nebo zkroucené pod sebou jak v kokpitu závodní slalomky. Konstruktér zešílel a navrhl vlak pro děti na cestu do Disneylandu. Co s kufříkem? A navíc - v povrchním národě náhle taková důslednost - místenky přiděluje systém přísně po řadě, takže všichni sedíme v přední části vlaku, snad abychom se důkladně prošli před nahňácanou cestou. Ve vagónu, kde místenky došly, je zbytek prázdný. Přesto mi průvodčí zabránil, abych se tam zhroutil. Tak sedím jako blbec napěchovaný do sedadla, kolena mám u brady, přesto zabořená do sedadla přede mnou, balancuji s kufříkem, vedle sedící tlusťoch mne obtěžuje, přetéká ze své pozice a sálá z něj zatuchlé horko, jak z čerstvě poraženého a půleného prasete. Nemohu si ani sundat sako, aniž by polovina pasažérů nemusela dočasně vystoupit. Potím se a modlím se, aby tato přeprava v zařízení inspirovaném nejspíš výbavou středověké mučírny byla co nejkratší. Už mám hrůzu z odpolední cesty zpátky. Ještě štěstí, že to všechno trvá jen chvilku. I tak, o takovou lekci vlastní bezvýznamnosti ve srovnání s francouzským duchem, moc nestojím. Proč Francouzi raději nezůstavají u vymýšlení jídel a budování prostředí pro malíře a blábolily celého světa. Mohli nás ušetřit vlny alkoholizmu po napoleonských válkách, potopení Rainbow Warriora, potupy Mnichova a kdo ví čeho ještě.

Skautíci jsou ještě ke všemu otravní, vadí jim, že kouřím. Vyčítavě se koukají a kvokají tím svým ambiciozním jazykem. Nemohou uvěřit, že tady neplatí francouzská pravidla. A že kouření v autobusu je požitkem, kterého si dopřává už jen a už jen krátko britská rasa, poslední střípek zdravého rozumu ve sjednocené Evropě.
Celý svět zblbnul plastikem a plechovkami od nápojů.
Kdejaký kamenný plot, co se táhne k obzorům, může být Hadriánův val proti Piktům. V nás je taky val, abychom nikdy nedojeli tam, kam chceme. Celá staletí se Skotsko dobývalo, náhle není zájem.
Příběh je tak nekonečný a tak tupý, že i mne zdlouhavost pohlcuje, stává se přirozenou jak protivný rusavský dialekt v okolí Ráztoky.
Vždyť dokonce už Edinburgh vidím, občas, když dosáhneme vrcholu silniček, těsně před dalším sjezdem a dalšími zatáčkami jukne mezi vegetací černá čedičová skála s Hradem či Holyrood Palace. Jak dětské kulisy, člověk by čekal neproporční dřevěné loutky a hýkavý příběh. Našimi složitými manévry se kulisy nepřibližují, někdy je dokonce zahlédnu vzadu. Jako bychom jezdili po Průhonickém parku nebo po Phoenix Park stále dokola se ctižádostí projet každou silničkou a chodníkem. Kriste Ježíši, vždyť některé směrníky míjíme už po několikáté z různých stran. Naše nechuť dosáhnout cíle je boží a zoufale si představuji osobní život řidiče, kterého ve skotském královském sídle čeká zlobná tchyně s obličejem plným bradavic, se šuárskou hlavičkou jako náhrdelníkem a s ústy plnými jedovatostí, které jsou schopné vymyslet jen tchyně; nebo ošklivá neodbytná milenka s velkohlavým miminem v náručí. Copak máme špatné vysvědčení, abychom váhali mezi domovem či kariérou v obchodním loďstvu? Nebo jedeme na operaci hemeroidů?

Basingstoke
Jakási zprdelená manýra mne kdysi dostala do té nudné díry.
Moje vzpomínky jsou lidi usazení v kulisách míst, vlaků, autobusů, nádraží, přesně jak v nějakém příběhu cesťáka. A tak jsem náhle někde jinde, v polosnu vzniklém vinou dohlédnutého, ale stále nedostupného Edinburghu. Nekonečná netrpělivost je asi citově svázána s nekonečnou nudou, kterou jsem v Basingstoku zažil. Nevím, který ďas mne dostal do toho podivného města, kde i roundabouty mají jména slavných lidí.
Ten vlak, co mne přivezl z Bath, města plného květin, oklikou přes nijaké Newbury a Reading červených cihel, ten ďasem nebyl. Čas v Bath byl jak pobyt na dlouhé klidné rekonvalescenci po bezvýznamném válečném zranění. Oněch několik dní byly procházky, hukot vody na umělých vodopádech, římské lázně, knížky, témeř literární deštíky, obytný most s krámkem s malovaným porcelánem, káva na rohu, potkávání lidí, pohoda, která člověka zbavuje opatrnosti. Těch několik dní čas ubýval v pomalém rozjímání a vydal za celé věky neplodného partu. Kdy není třeba něco dělat; a není ostatně vůbec nic na práci. Člověka zasáhne ona verze stagnace, co je žádoucí, co umožňuje procítit každý okamžik času, který se vleče jak burlak na břehu Volhy a co vyvolává obrazy v takové míře harmonie, že skupina skinheadů připomíná spíše Rěpinovu malbu »Záporožci píší Tureckému sultánovi« než bezduché lidské stroje ze Zdi Růžových Floydů. A náhle ani neexistuje děs z jednotvárnosti.
Flinkal jsem se po knihkupectvích, pospával prohřátý sluncem v parku nad řekou, scházel se s Grahamem v hospodě nad pintou yorkshire bitteru a žvanil s ním o angličácích nebo o malých dětech, jeho čerstvém koníčku, nad vykopávkami přemýšlel o Římanech a síla jednotvárného poklidu mne zaslepila iluzí věčného trvání, věčného v čase i prostoru.
Nadbytek vede k plýtvání. Slepý a zhýčkaný pohodou jsem furiantsky opustil Bath a žádostivý dalšího nenasytného umocnění prožitku jsem odjel do Basingstoku. A byl jsem víc jak ten cikán, co utekl před Husákem do Sovětského svazu.
Nuda může být přímo taky vražedná a čas se může stát rapírem, na který se napichuješ při každém pokusu o předklonění. Každé anglické městečko je rozlezlé svými domečky jako chobotnice po krajině a zabírá plochu, kterou si nezaslouží a o kterou okrádá zbytek světa. (Ale kam se ovšem Angláni hrabou na nejrozlehlejší město na světě, město sice s pouhými dvacetitisíci lidmi, ale rozcapené jak děvka nad bidetem, na Kirunu ve Švédsku.)
Rozlezlý Basingstoke. Rozlezlý víc, než bych byl ochoten dovolit. Prošel jsem ho všemi možnými směry a stále nemohl nalézt to, co v Bath leželo na každém kroku. Možná, že jsem si nakukal, že přítomnost ve městě, kde je sídlo poslední britské významné obchodní tiskárny bankovek, směle konkurující i tiskárně Anglické banky, nějak zasáhne mé čivy čímsi, co znají zvířata, když se blíží zemětřesení.
Thomas de la Rue Company - jak jsem si mohl myslet, že ta nejhorší bude rozdávat nějakou krásu či co? Kdyby nebyla nejhorší, zmizela by jako ty ostatní. Jako zmizela Waterlow and Sons a Bradbury Wilkinson, které byly v ceninové grafice mamuty, co stvořily klasiku. Zůstaly po nich skvosty vyrobené pro moudré zákazníky a nyní roztroušené po sbírkách nebo nenávratně propadlé do fyzické neexistence. Tiskárny nepřežily a nepřežila řada menších a méně slovutných domů, zůstala povrchní a agresivní Thomas da la Rue. Její plytké ukázky počítačové grafiky ovládají svět, plevelí se nám v peněženkách při cestách do nových zemí, vnucují svůj levný vkus všude, kde kolují a zbaví nás jich jen budoucí bezpeněžní styk.
Z Basingstoku bylo cítit tristní ůsilí vydělat prachy, být úspěšný, prosadit se, zbohatnout, nalézt nové trhy, proniknout k zákazníkovi a totálně ho ovládnout, proniknout ke konkurenci a totálně ji zlikvidovat, ošidit stát o daně a tvářit se přitom počestně. Okrást co největší počet sirotků a vdov v co nejvíce zemích světa. S nevinným výrazem dostat potravinovou pomoc pro chudé země úplně někam jinam. Nebo se v rezignaci dočkat konce dní. Jak nedostatek Říma může vyvolat vznik zánětlivého ložiska!?
Možná to byla jen náhoda, ale bylo to jediné místo, kde mne obtěžoval verbíř Svědků Jehovových a ještě jeden z další obskurní sekty nabízející člověku něco, co si dovolila katolická církev jen v dobách odpustků.
Ovšem v Basingstoku je nádherný zelený park a kouzelné nádražíčko s parčíkem před ním. Když neprší. Kdo ale navštěvuje města kvůli parkům.
Nevím, čím to je, ale některá místa mi přijdou jako zbytečné pasti na pouti světem a životem, jako nesmyslné odbočky z hlavní cesty, které mohou mít význam jen pro bezhlavce. Možná jim křivdím, možná má nechuť je výsledkem jakéhosi nečekaného dojmu, či už sama ve své podstatě je iracionální. Buď jak buď, po krátké návštěvě s jedním noclehem a po zjištění, že ani hospody nejsou azylem nýbrž pouhým pouštěním žilou, sedím v parku před nádražím, čekám na vlak a hraju si na foukací harmoniku svých pár popěvků.
Až do okamžiku, kdy o asfalt cinkla mince a zahleděl jsem se do rezolutních zad chodce, který tak automaticky ocenil mojí nudu.
Kdyby to byla aspoň ženská, abych si mohl představit, jak se jí pomstít: nejdřív rozrajcovat a ... pak odejít.
Blbý Basingstoke.
Nádraží je kouzelné, protože člověka odvede pryč.

Protivní skautíci, příliš nahlas komentují dým z mé cigarety. Žebych kouřil tak nervózně? Francouzi se domnívají, že jejich řeč je nejzvukomalebnější řeč na světě. Je to stejně oprávněné jako když si kokršpaněl myslí, že je nejkrásnější psí rasa.
Vůdce něco projednává s řidičem, ale zbytečně jsem se těšil na konflikt, ze kterého vítězně vyšla slovanská úpornost nad galskou nadutostí. Za anglosaské soudcovské asistence. Na čí straně by byly švédské macandy a hispánsko-americké učitelky?
Nikdy se to nedovím, protože řidič do mikrofonu oznámil neplánovanou zajížďku - smí se to vůbec?, cítím přímo udavačské nutkání - , aby se ta skautská telata dostala kamsi blíž. Momentálně se mi zdá, že nejlepší věc, co Francie stvořila, je Cizinecká legie. Neboť je složená s cizinců.
Zajížďku všichni schvalují, jen Švédky mlčí. Velká prsiska a mléčná stehna mají cosi do sebe.
„Uuííí!“ vyju v duchu a všichni na mne překvapeně zírají, protože vlastně nahlas. Dobře oblečený člověk, co se nestydí nosit široký plochý klobouk, by neměl pištět jak znásilňovaná trpaslice. Ale mou zoufalost si řidičský slouha vyložil jako souhlas. Snad jsem neřval »Jupí!«?

Bez cíle
Ani nevím, kde skautíci opustili náš upachtěný koráb. Na jaké osamělé křižovatce cest od buku k dubu nebo od Buku k Dubu. Prožil jsem snad všechny stavy mysli, co se dají prožít se zaťatými zuby a s kamennou tváří. Utlumenost, odevzdanost, strnulost - strnulost typickou pro hlodavce pod hadím pohledem. A tento stav hluchých zvuků, rozmazaného vidění a odosobněného vnímání, jako bych měl hlavu v hrnci a bydlel ve špinavém rybníčku v kesonu pod vodou, mne už neopouštěl, dokud se Edinburgh nedostal na dostřel flusbroku.
Naděje se vrací jak pooperační srůsty. Z odporné čarodějnice se stala roztomilá stará paní a dítě s velkou hlavou netrpí vodnatelností nýbrž einsteinizmem. Autobus ujíždí krátkými a klidnými předměstími města a změna jeho chování je jak náhle zažehnutý reflektor při výslechu v dolní kachlíkárně. Najednou je plný odhodlání ukončit tu strastiplnou a nervózní pouť trvající celé lidské dějiny ve všech oněch několika desítkách generací člověka vztyčeného. Co všechno se od úsvitu stalo a mohlo stát. Nedáme se odradit už žádnou překážkou, už i netrpělivě houkáme na couvající limuzínu, vehementně projedeme Regent Road přes Waterloo Place, kolem Register Housu, vřítíme se na Princezninu ulici, se zarytou odhodlaností a nekompromisně objedeme náměstí Sv. Ondřeje, zahneme na York Place a za zvuků vítězných fanfár skončíme na autobusovém nádraží. Stal se zázrak. Jsme na místě. Na minutu přesně. Mohu vztyčit svou standartu s věrohodným nápisem »C2H5OH«, což je moje varianta »A Wee Drum O´Scotch.«.
Zpoza rohu krytého loubí nádraží vybíhá Dave a Margareta. Přede mnou je první pinta heavy bitteru. A »poklid dní, které bude rušit jen jejich jednotvárnost.«
František Sedláček