Máme za sebou cestu přes Agru s Taj Mahalem, Óčru s chrámy i Khadžuraho s erotickými soškami do poutního města Varanásí. Co nás čeká v Indii dál? A co tam možná potká vás, pokud se rozhodnete tuto úžasnou zemi navštívit?

V pátek vstáváme těsně po 6. hodině, abychom stihli pohled na Gangu za úsvitu, ale ukazuje se, že úsvit zde začíná dřív (přeci jenom jsme východněji).Na základě doporučení Lonely Planet vyrážíme do Dasaswamedh Ghatu, kde si po krátkém smlouvání najímáme za 200 Rupií loďku na hodinovou projížďku po řece. Veslař nás veze po řece jižním směrem, z lodičky sledujeme Ghaty a lidi, co se zde myjí, provádějí tu různé obřady a rituály, případně konají základní lidské potřeby. Pohřební Ghaty, kterou jsou zde nejméně dva, nesmíme fotit (samozřejmě ani natáčet) a to přesto, že zde zrovna nikoho nepálí ani ničí popel nesypou do řeky.
Po skončení projížďky vyrážíme pěšky podél řeky na sever, kde je také pohřební Ghat, ale ani zde bychom neměli fotit. Protože je vedro a já si v hotelu zapomněl čepici, vracíme se úzkými uličkami do hotelu. Uličky jsou plné lidí (hlavně žebrajících), krav (býků) a hlavně plno odpadků a kravských výkalů - jedním z následků této kombinace je neskutečný smrad.
Cestou si dáváme v Ganga Fuji Restaurant snídani (francouzské toasty). Po vyzvednutí čepice se oklikou vracíme k pohřebnímu Ghatu a Petrovi se přeci jen podaří pořídit několik záběrů. V uličkách též narážíme na Višvanathův chrám, který je ostře střežen policisty se samopaly. Pustí nás sice do areálu, kde se též nachází mešita, ale ani jedno pořádně neuvidíme. Kousek odsud je dům s prodejnou „textilu“ (hedvábí apod.), z jehož střechy je na zlatý chrám výhled (fotit se zde také nesmí). V obchodě ještě kupuji šátek (pro známé) za 200 Rs. Pak si najímáme autorikšu a necháváme se dovézt k Pontonovému mostu vedoucímu k pevnosti Ram Nagar a dále do kampusu Benáreské hinduistické univerzity. Překvapuje nás, v jak ošuntělých barácích (ukrytých v příjemném parkovém prostředí) probíhá výuka a výzkum takových oborů, jako je genetické inženýrství…
Po krátké procházce kampusem vyrážíme (stále stejným autorikšou) na nádraží, abychom si zde koupili lístek na příští den. Cestou nám ještě zastavuje u chrámu, na jehož podlaze je reliéf Indie. Na parkovišti nám pak ještě kdosi předvádí kobru a nabízí nám, že se s ní můžeme za 20 Rupií vyfotit, což s díky odmítáme.
Na nádraží (ve foreign office) bohužel nemají rezervace na vlak, kterým bychom potřebovali jet, nicméně nám prodají alespoň lístky s tím, že se o rezervaci máme pokusit těsně před příjezdem vlaku. Autorikšou se pak necháváme dovézt do Poonam restaurant, jejíž předností je klimatizace, příjemná obsluha a slušný výběr jídel; lehce zde oslavíme Petrovy narozeniny. Nedaleko se nachází internetová kavárna se slušným připojením.
Ulice se postupně začínají plnit lidmi, neboť je předvečer svátku Holi a v ulicích jsou již nachystány hranice dřeva, na kterých se bude upalovat symbol zlého démona Holiky.
Horko těžko se přeplněnými ulicemi dostáváme k hotelu, poslední kilometr se doslova prodíráme davem. Pak už jdeme spát, což se nám však vzhledem k hluku na ulici daří jen s nejvyšším vypětím. Petr ještě vychází s kamerou na ulici, ale po pár záběrech to vzdává.

Sobota je ve znamení barev – i na našich tělech
Dnes je svátek Holi, což spočívá v tom, že na vás každý bude lít hektolitry barev a navíc je po vás i mazat rukama. Také je problém nalézt otevřený obchod a autorikšu, která by nás odvezla na nádraží. Vědomi si toho, že se stanem snadným terčem barevných útoků, bereme si na sebe starší věci a malé baťůžky balíme do igelitových pytlů.
Během 5 minut, během nichž sháníme autorikšu, jsme barevní od hlavy až k patě. Autorikšu nakonec seženeme, ale na nádraží nás odveze za 200 Rupies, což je čtyřnásobek sumy, za kterou jsme do hotelu z nádraží přijeli. Ani v autorikše, která bohužel nejede moc rychle, nejsme ušetřeni útoků okolí. Dostáváme zásahy nejen barvami, ale také mandarinkami.
Na nádraží si opatřujeme rezervaci i přesto, že se foreign office zdá býti zavřená, jenomže její úředník stojí před ní a kvůli nám ji otevře. Já vyrážím koupit něco k jídlu a pití, ale seženu pouze Pepsi a vodu. Petr mi po návratu sděluje, že náš vlak má 10 hodin zpoždění, takže narychlo měníme lístky (díky neskutečné byrokracii musí Petr přebíhat od jednoho úředníka k druhému a to přes několik nástupišť; nutno ale zdůraznit, že informaci o zpoždění se dozvěděl přímo od jednoho úředníka, který ho na nástupišti sám vyhledal!). Ani v kanceláři úředníků nejsme ušetřeni barevných útoků.
Nakonec doráží vlak ve směru Lucknow (odtud chceme do hor). Ve vlaku se nacházejí pouze vozy nižších tříd. V jednom z nich se uvelebíme, připoutáme naše zavazadla řetězy pod sedačku a čekáme na odjezd vlaku. Tu a tam se ve vagónu objeví nějaký žebrák, který po nás chce (marně) peníze. Ve finále se objevuje tlupa asi deseti výrostků, kteří nás obklopí (Petrovi seberou láhev koly) a v žádostech o peníze jsou poměrně neodbytní. V tu chvíli máme docela strach (uznávám, že to byl debilní nápad jít do prázdného vagónu, ale když on o svátku Holi skoro nikdo necestuje), ale naštěstí si jich z nástupiště někdo všimne a zažene je. Cesta do Lucknow už naštěstí probíhá v klidu a jelikož trvá několik hodin, cestou se trochu prospíme. Ke konci cesty si ještě „popovídáme“ s policistou, který cestuje s námi (anglicky však téměř neumí).
V Lucknow si na nástupišti smýváme nejhorší nánosy barev (studenou vodou z kohoutku to moc nejde), ukládáme batohy do úschovny a předplaceným autorikšou (stánek pro předplatné stojí před nádražím), se necháváme odvézt do Ritz Continental, kde mají dle Lonely Planet dělat i pizzu (už máme oba hroznou chuť na „evropské“ jídlo). Soudě dle hostů se jedná o „lepší“ podnik, kam příliš nezapadáme (špinaví od barev a celkově uválení). Pizza je dobrá, navíc si dáváme zákusky, které prodávají v cukrárně, jež je součástí restaurace.
Cestou zpět k nádraží ještě hledáme otevřenou internetovou kavárnu, ale všechny jsou kvůli svátku Holi zavřené. Trochu se projdeme centrem, uvažujeme i o návštěvě kina, kde dávají nějaký místní trhák, ale z obavy, aby nám neujel vlak, tuto myšlenku opouštíme. Na nádraží se opět dostáváme autorikšou.
Protože do odjezdu vlaku zbývá spousta času, krátíme si čas sledováním nádražních opic, které s nádražními psi bojují o jídlo, nádražních krav, které vybírají odpadkové koše a nádražního personálu, který marně vyvěšuje seznamy s rezervacemi, aby je pár vteřin na to ukradly drzé opice…
Těsně před půlnocí ještě kecáme s holkou z Británie, která pracuje v místní charitativní organizaci. Nakonec doráží „náš“ vlak (na jiné nástupiště, než původně hlásili), vyhledáváme vůz preferované třídy (2A). My máme lístek nižší třídy a průvodčímu chvilku trvá, než pochopí, že chceme upgrade lístku, ale nakonec se uvelebíme ve „vysněné“ třídě. Po připoutání zavazadel usínáme.

Neděle v horách
Ráno nás průvodčí budí na nádraží v Kathgodamu. Tváří se poněkud kysele na barvy z mé tváře otištěné do lůžkovin, ale c’est la vie. Před nádražím se nám podaří usmlouvat jízdu do Nainitalu, což je cíl naší cesty, z 300 Rupií na 150. Cesta dlouhá asi 35 km trvá cca hodinu, neboť naše dodávka (spolu s dalšími pasažéry) musí na horské hadovitě se klikatící silnici zvládnout převýšení asi 1 400 metrů. Při průjezdech ostrými zatáčkami se mi chvílemi zastavuje srdce, ale výhled do údolí je opravdu úchvatný.
Nainital nás vítá o poznání chladnějším počasím (naštěstí je to stále na tričko). Protože nás taxi z Kathgodamu zanechal na začátku městečka a námi vyhlédnutý (samozřejmě z Lonely Planet) hostel je téměř na opačné straně, najímáme si další taxi a vyrážíme do Kholi Hotel. Naším hlavním požadavkem je teplá voda, neboť bychom ze sebe konečně rádi smyli barvy z předchozího dne. Teplá voda je nám přislíbena, v koupelně jsou skutečně kohoutky na teplou i studenou, momentálně však teplá neteče, neboť došlo k výpadku elektřiny, čemuž se při pohledu na místní rozvody ani nedivím. Ukecáváme tedy snížení ceny o 50 Rupií. Necháváme si na pokoj donést snídani a pak již vyrážíme na obhlídku jezera, které je dominantou celého Nainithalu.
Po hodinové projížďce na šlapadle ve tvaru kačenky vyrážíme na procházku k horní stanici lanovky, která ten den nejezdí. Cestou se ještě stavujeme v jiném hotelu, kde chtějí sice 800 Rupií za noc (po dostatečně dlouhém smlouvání), ale jsou zde (relativně) čistší lůžkoviny a hlavně bojler v koupelně. S majitelem se domlouváme na ubytování od dalšího dne.
Od horní stanice lanovky by měly být vidět vrcholky Himaláje, ty však zůstávají našim očím ukryty v mlze. Scházíme tedy jinou cestou do Nainithalu, kde navštěvujeme internetovou kavárnu s pomalým DIAL-UP připojením. Pak ještě vyrážíme na večeři do čínské restaurace a po velmi ostré večeři se vracíme do hotelu. Elektřina již jde, teplá voda však nikoliv, a tak se definitivně rozhodujeme, že se příští den stěhujeme.

Pondělí a indická lanovka
Ráno se stěhujeme do včera domluveného hotelu. Opět nejde proud a to už jsme vážně naštvaní. Pak vyrážíme na stanici lanové dráhy. Na vrchol kopce jezdí dvě visuté kabinky, takže vzhledem k velkému počtu návštěvníků se zde tvoří fronta. Naštěstí jsou jízdy očíslovány (číslo máte na zakoupeném lístku) a číslo právě probíhající se zobrazuje na displeji. Odhadli jsme, že máme čas asi 40 minut, a tak jsme se vydali do blízkého knihkupectví (vedle internetové kavárny), kde si kupuji bloček, do něhož píši tento deník.
Výhled z lanovky je sice hezký, bohužel se ukazuje, že les pod lanovkou se pomalu ale jistě proměňuje v jedno velké smetiště. Absurdní bylo, že si některé páry toto místo vybraly pro uspořádání romantického pikniku.
Po pěti minutách jízdy jsme se opět ocitli u horní stanice lanovky, bohužel, z vyhlídky na Himaláje opět nebylo nic vidět. Vyrazili jsme tedy lesem okolo kopce na kratší výlet s cílem Nainital - netřeba dodávat, že začátek cesty bylo nutno zahájit průchodem smetiště.
Do Nainitalu docházíme za deště, rychle se utíkáme schovat do internetové kavárny Cyberia, která má sice ISDN, ale nelze načíst ani stránku; proto se vracíme do kavárny, kde jsme byli den před tím, což je naštěstí blízko.
Po návratu do hotelu se ukazuje, že ráno proud nešel kvůli nějaké špatně přehozené páčce v rozvaděči. Pak už jenom čekáme na ohřev vody v bojleru, první teplou sprchu po dlouhé době bychom nejraději oslavili šampaňským, ale to nemáme, takže si jdeme lehnout.

Úterý, cesta vzhůru
Ráno (tedy asi v 10 ráno) vyjíždíme taxíkem na Snow View, Himaláje opět nejsou vidět, takže se vracíme zpět do Nainitalu, kde si lze v místní dopravní kanceláři koupit lístky na vlak, což činíme. Pak vyrážíme na výlet jihozápadně od jezera, jehož vrcholem (alespoň co do výšky) je Dorothy’s Seat (2 292 m. n. m.), odkud je výhled nejen na samotné jezero, ale i areály různých škol i guvernérovu rezidenci, která má podobu středověkého hradu. Cestou dolů trochu bloudíme (vracíme se jinudy), neboť turistické cesty zde nejsou značené. Nakonec se dostáváme až k plotu z ostnatého drátu, který nás najednou obklopuje ze všech stran. Vracet se nám po cestě do strmého kopce nechce, tak raději plotem prolézáme v místě, kde někdo udělal díru.
Ocitáme se v udržovaném areálu s golfovým hřištěm. Pak míjíme několik rezidencí s ozbrojenou stráží, což nás krapet znervózňuje. Nakonec z areálu vycházíme hlavní branou, přičemž nás (udiveně) sleduje stráž. Před branou z cedule zjišťujeme, že se jednalo právě o guvernérův komplex budov.
V Nainitalu si dáváme kuřecí hamburger (vzhledem ke střevním potížím preferujeme evropskou stravu). Obligátně navštěvujeme internetovou kavárnu, dále trh na břehu jezera, kde si kupuji skládací nůštičky coby přívěšek na klíče a vyrážíme do knihkupectví, kde si Petr kupuje místní mutaci Timesů. Já si chci ještě prohlédnou knihy a Petr odchází do hotelu. Nakonec si kupuji knihu Stephena Kinga „From Buick 8“. Při placení se dozvídám, že následující tři dny bude všude zavřeno, ale díky mým jazykovým neznalostem si nejsem zcela jistý, zda jsem správně rozuměl a tak to říkám i Petrovi, který mě obratem vysílá koupit 4 litry vody pro případ, že jsem rozuměl správně. Prodavač i pan „domácí“ mi následně informaci o zavřených obchodech potvrzují. Pak už si jen zlehka pročítáme noviny a já novou knihu, ale moc tomu nerozumím, a tak si jdeme lehnout.

Středa, všude je zavřeno
Ráno jsme vstali ve čtvrt na šest, neboť jsme chtěli stihnout pohled na Himaláje, než je zahalí denní mlha. Jenomže pršelo a s taxikářem bylo domluveno, že za deště nemá jezdit. Tak jsme si šli zase lehnout.
Informace o zavřených obchodech byly bohužel pravdivé. A zavřené nebyly pouze obchody, ale i restaurace. Ten den nebylo možné nikde v Nainitalu sehnat nic k jídlu ani pití. Před jistou smrtí hladem nás zachránil pan domácí, který nám nechal udělat čaj a toasty- samozřejmě, že ne z lidumilství, ale za Rupie :-).
Druhým spasitelem se ukázal starý muž s bílými vousy, kterého jsme původně považovali za žebráka, jenž nám poradil, že krámky s jídlem a občerstvením u horní stanice lanovky jsou otevřené; nebudete tomu věřit, ale za svou radu nic nechtěl! Dále nám objasnil důvod zavření obchodů, restaurací i internetové kavárny – jsou zavřeny na protest proti zavedení DPH v tomto indickém státě. Jaký měla stávka výsledek, nevím, ale jsem si stoprocentně jistý, že měla příznivý vliv na čistotu restaurací, neboť personál celé řady restaurací a jídelen využil dny bez zákazníků k vynesení hrnců a kotlíků před restaurace, kde je drhl, jinde zase vystěhovali nábytek a zametal, nebo ho nově natíral atp.
Na lanovku jsme tentokrát čekali naštěstí jen pár minut. U horní stanice lanovky byly stánky skutečně otevřené a nejenže jsme si tu dali oběd, ale navíc jsme zde zakoupili chleba, sladké pečivo, máslo (o kterém jsme se původně domnívali, že je to sýr). Z vyhlídky samozřejmě Himaláje vidět nebyly. Vyrazili jsme na výlet, tentokrát opačným směrem, než před tím, a to směrem ke kopci s anténami. Až k němu jsme však nedošli, neboť byl střežen armádou.
Po návratu do Nainitalu bylo všechno stále zavřené, takže jsme si šli lehnout. Před tím jsme se však s jedním taxikářem domluvili, aby pro nás přijel v 5:45 a potom též na 17:00 - a to vše za 500 Rupií.

Čtvrtek, pohled na Himaláje
Ráno opět vstáváme ve čtvrt na šest, neprší, takže vyčkáváme příjezdu taxíka, který má lehké zpoždění. Ze Snowview jsou vidět pouze špičky Himalájí, ale jsme rádi i za to málo a navíc pohled na vycházející slunce nad horami také nebyl hnusný :-).
Po čtvrthodině to balíme a vracíme se zpět do hotelu, kde se ještě chvilku povalujeme, pak si necháváme na pokoj přinést čaj a cpeme se „buchtami“, které jsme si koupili předchozí den. Pak se jdeme čekautovat a velké batohy necháváme za poplatek na recepci. Jdeme se podívat na místní jeskyně, ale jedná se spíše o takové průrvy ve skále. V místech, kde se jedná o skutečnou jeskyni, musíme lézt po kolenou (nic pro klaustrofobiky).
Po návštěvě jeskyní se vydáme hledat hotel, kde má být minigolf, na nějž jsme viděli reklamu na cedulích. Nachází se nad jihozápadním cípem jezera, kousek od dopravní kanceláře. Zjišťujeme, že je otevřen a že bude otevřen i odpoledne. Protože máme hlad, jdeme na lanovku (čekáme asi 50 min). Nahoře si dáváme opravdu výtečné nudle a po jídle si ještě zahrajeme v místní herně air hockey. Pak scházíme do Nainitalu a cestou potkáváme starého muže, který nám dal tip na otevřené ochody u horní lanovky. Dáváme se s ním do řeči a ukazuje se, že má docela znalosti o Česku i Slovensku (věděl o rozdělení státu i okolnostech, které tomu předcházely), pak nám vysvětloval politickou situaci Indie.
Odpoledne jdeme na minigolf do hotelu, kde si po hře dáváme studené pití a správce hřiště nám ukazuje obrázkové knihy o Nainitalu. Docela jsme zaskočeni fotografiemi zasněženého městečka (to, že by tam mohl padat sníh, nás předtím nenapadlo).
Pak se vracíme do „našeho“ hotelu pro věci, kde už na nás čeká taxikář, který nás odváží do Kathgodamu na vlakové nádraží.
Po příjezdu (asi v 18 hodin) si dáváme věci do úschovny a jdeme se trochu projít po tomto pidiměstečku. Naštěstí se tu nestávkuje, a tak si zde můžeme koupit i něco k jídlu a pití. Pak ještě chvíli čekáme na nádraží, vlak naštěstí přijíždí včas. Ještě před tím, než uleháme ke spánku, dává se s námi do řeči spolucestující Ind, který před pár lety navštívil obchodně Bratislavu.

Pátek, znovu v Dilí
Ve tři čtvrtě na pět nás budí průvodčí, jelikož jsme právě dorazili do Dilí – na nádraží ve Starém Dilí. Protože máme trochu hlad a hlavně protože potřebujeme rozměnit peníze, kupujeme lákavě vypadající kuřecí sendvič (v obchodě, který vzhledem zcela odpovídá evropským standardům). Pak po chvilce dohadování usmlouváváme cestu autorikšou do hotelu, kde jsme již před tím bydleli – Star Paradise.
Po bezproblémovém ubytování se chceme ještě trochu prospat, ale hotel je po ránu krapánek hlučnější, takže se spíš jen tak převalujeme.
Po čaji doneseném na pokoj, vyrážíme na obhlídku Nového Dilí. Za 300 Rupií najímáme autorikšu, který s námi udělá okružní jízdu Qutb Minar, Bahaj Temple, Humayun’s tomb, Lodigarden a Indigate. Ještě se dohadujeme o počtu obchodů pro turisty, kam nás během cesty zaveze (za každý prý dostává provizi 50 Rupií, a to i když nic nekoupíme). Na začátku jsme mu povolili jeden, ale pak mu v záchvatu dobromyslnosti dovolujeme 3 další (ani v jednom si nic nekupujeme).
Do Qutb Minar je pro cizince vstup 250 Rupií (+ 25 za kameru). Jedná se o komplex s mešitou a troskami paláců. Najdete zde taky železný sloup, který je hrozně starý a údajně nerezaví, ale mně teda rezavý připadal.
Pak pokračujeme do Bahaj Temple, což je moderní modlitebna ve tvaru lotosového květu. Architektonicky velice zdařilé a oku lahodící. Co se týče duchovní stránky, navštívili jsme informační centrum a celé nám to připadalo, jako nějaká sekta.
Následuje Humayun’s tomb (opět platíme vysoké vstupné), což je hrobka ve stylu Taj Mahalu – ale zdaleka ne tak fotogenická. Pak se jedeme podívat do městského parku Lodigarden, který slouží (zdarma) rekreaci místních obyvatel. Park je hezky udržován (bez odpadků), součástí je mmj. expozice bonsají. Nakonec se necháváme dovézt k Indiagate (připomíná Vítězný oblouk), u níž se zrovna točí film (policisté mlátí na povel režiséra demonstranty).
Dále jdeme kousek pěšky směrem k prezidentskému paláci, cestou se poptávají řidiči autorikš, zda nechceme někam odvézt; palác je sice blízko, ale přeci jen je docela vedro, takže se tam odvézt nakonec necháme. Palác je střežený, takže ho vidíme pouze skrz mříže.
Nakonec vyrážíme na Connaught place, což je jedno z center Dilí. Protože jsme utahaní a máme docela hlad, navštěvujeme Pizza Hut a dáváme si (překvapivě) pizzu. Pak skákneme do nedaleké internetové kavárny (30 Rupiíí za hodinu) s příjemně rychlým připojením. Cestou k našemu hotelu „potkáváme“ několik lékáren, v žádné z nich však nemají Ercefuryl a ani nic s podobnou účinnou látkou, tak si alespoň kupujeme imodium (4 ks za 12 Rupií). Trošku bloudíme, nakonec si bereme kolorikšu. Protože patříme do kategorie hostů s checkoutem do 24 hodin, což by znamenalo, že musíme opouštět hotel v 5 ráno, domlouváme se s majitelem, a ten nám povoluje checkout na devátou hodinu. Pak už si jdeme dát sprchu (je teplá) a jdeme si lehnout.

Sobota, nakupujeme a jedeme
Bohužel je od pěti hodin v hotelu poněkud hlučno, takže nakonec přeci jen vstáváme v sedm. Balíme si věci, dáváme si čaj a buchtu (ještě z Nainitalu) a jdeme se checkoutovat. Platíme 400 Rupií za noc a v recepci si necháváme uložené batohy. Před hotelem ukecáme rikšu za 20 Rupií, aby nás odvezl do Karol Bugh, což je čtvrť s obchody. Cestou míjíme rozestavěnou dráhu metra (nadzemní) a budoucí stanice. Rikša se z nás na konci cesty snaží vymámit víc, ale jsme neoblomní.
Dopoledne trávíme nákupy, Petr si u Bati kupuje sandále, já v Levisu kraťasy. Na oběd jdeme do hotelu Swati (restaurace Suruchi) na Ajmal Khan Road. Je sice vegetariánská, ale dost jsme se tam nacpali a za rozumné peníze (oba za 350 Rupií včetně pití a zákusků), navíc s pohotovou a úslužnou obsluhou. Pokračujeme nákupy dárečků pro blízké a Petr si ještě kupuje hmoždíř. Pak se autorikšou necháváme odvézt na Connaught Place, zde už víceméně jen nakukujeme do obchodů; navštěvujeme obchodní centrum, jež se nachází v podzemní části náměstí. Bohužel se nám nedaří nalézt žádný supermarket s potravinami.
Jeden šmejd nás pod slibem možnosti nákupu potravin odláká do obchodu s kobercema atp., ale tam už se na obsluhu tváříme velmi velmi zle až nepěkně.
Vracíme se na Connaught place a dokupujeme drobné dárky a nějaké sendviče na příští den (na Šeremetěvu totiž máme tvrdnout 8 hodin) a pak už si jdeme sednout do klimatizované restaurace sítě McDonalds. Možná tomu nebudete věřit, ale je to opravdu docela příjemné :-).
Po několikahodinovém vysedávání v tomto podniku, který se jinak podobá svým evropským sestrám - tedy s výjimkou toho, že se zde neprodávají hovězí hamburgry ale pouze kuřecí případně vegetariánské - se vydáváme na cestu zpět do hotelu, kde si v recepci vyzvedáváme zavazadla a recepční nám objednává taxi.
Cestou ještě utrácíme peníze za drobnosti a pak hurá na letiště. Kontrola zavazadel je z mého pohledu poněkud komická, protože poté, co vám je zrentgenují, vám je zase vrátí zpátky a to normálně ve vstupní hale – jediným, co má zabránit tomu, abyste do takového zavazadla nevložili bombu, je páska, kterou vám upevní okolo baťohu (u kterého však zůstává dost dalších kapes, kam můžete tu bombu dát).
Pak už jenom odevzdáváme zbytek imigračního formuláře a čekáme na letadlo, které má navíc hodinu zpoždění. Na Šeremetěvu se snažíme získat místa v dřívějším letadle, ale i přes Petrovu okouzlující ruštinu se nám to bohužel nedaří; takže absolvujeme 8 úmorných hodin v tranzitním prostoru, který tak důvěrně známe.
V Praze, jak už bývá v mém případě zvykem, musím na rozdíl od zbytku letadla jako jediný vložit baťoh do rentgenu a vybalit z něj podezřelé pixly (ve kterých je ovšem pouze naložená zelenina pro známé).
Zdeněk Mandík