V Gibraltarském průlivu fouká vítr. Trasa trajektu ze španělského města Algeciras na černý kontinent vede kolem stejnojmenné skály patřící Anglii. Dvě hlavní brány, španělská Ceuta a marocký Tanger, nám otevírají jiný svět - Afriku. V obou případech musíme být připraveni na šok a vstup za zrcadlo. Odměřený evropský způsob chování najednou vystřídá přílišná vstřícnost, až vlezlost. Konečně, vždyť se místním specialistům na tahání peněz z turistů říká hustleři. A hustler znamená podloudník.

Tanger je město se špatnou pověstí. Vděčí za to období mezi léty 1923-1956, kdy byl mezinárodní zónou. Černý obchod, drogy, uprchlíci i umělci z celého světa - tak tehdy Tanger vypadal. Dnes je situace jiná. Každý rok zde několik letních měsíců tráví sám marocký král Hasan II. Právě díky jeho integračnímu plánu je dnes Tanger klidným a vzkvétajícím místem.

Španělskou enklávu Ceuta tvoří poloostrov o rozloze 19 km2. O strategické důležitosti a historii města vypovídají masivní hradby a pevnost, která z vrcholku nad městem střeží celou oblast. Ještě dnes zabírá více než polovinu území armáda. K nově příchozím návštěvníkům se Ceuta chová ještě evropsky. Vše se změní příchodem na celnici, ke které vede prašná silnice s výhledem na nuzné chatrče lidí z periferie. Celnici tvoří brány v maurském slohu. "Helou, Alibaba," tahají mě hned podloudníci. Jak jednoduchý je průchod přes úřední a policejní bariéru s jedním z nich, jsem ihned ocenil. Ovšem o jejich aroganci jsem se vzápětí přesvědčil při vymáhání bakšiše.

Hustleři patří dnes neodmyslitelně ke koloritu marockých měst. Pro obyčejného českého turistu, který chce za málo peněz hodně muziky, jsou pohromou. Pro fyzicky i finančně připravené návštěvníky Maroka možná požehnáním. Právě jeden z nich mě v Tétouanu zatáhl do berberského obchůdku s koberci, tak mám teď na památku koberec barvený indigem.

Barvy země
Výroba koberců je jedním z hlavních řemesel dnešního Maroka. Existují tu na to dokonce i umělecké školy. Zatímco prodej je výhradně mužskou záležitostí, výroba zůstává spíše výsadou žen. "Salam alejkum!" pozdravil jsem slušně ženy skloněné nad uzlíky barevných koberců. Dřevěné kostry několika ručních stavů stály v šedé oprýskané místnosti. Dovedné ženské ruce tvořily milimetr za milimetrem nádherné vzory z barevné příze zavěšené v chomáčích na rámu. V rohu vedle barevných klubek vlny stál na podnosu ve stříbrné konvici nezbytný mátový čaj a z rádia hrála monotónní hudba.

"Nejatraktivnější jsou vlněné koberce perského typu - silk," začal výklad Abdul a pokračoval, "cena takového koberce, jehož výroba trvá i měsíc, závisí na jeho stáří, počtu uzlíků na metr čtvereční a na síle vlny. Nejlepší koberce mají kolem 150 000 uzlíků na metr čtvereční."

Vzory a barevnost koberců se často mění region od regionu. Ve Středním Atlasu najdete koberce s převahou hnědé, zatímco v okolí Marrákeše převládá vínově červená. Kobercová příze se barví pouze přírodními barvivy. Indigo dává modrou, hena červenou a třeba máta zelenou. Původní obyvatelé Maroka Berbeři jsou přírodní lidé a přírodní barviva mají v jejich kultuře mnoho použití. Kromě textilní výroby se s nimi setkáte v kosmetice nebo na keramických vzorech. Stejné motivy jako na kobercích můžete najít i na keramice nebo v tetování na obličejích berberských žen. Obvykle si zdobí jednoduchými motivy čelo a bradu. Vzory tvoří pouze abstraktní geometrické tvary. Islám totiž zakazuje zobrazovat cokoli, co stvořil bůh, tedy například lidské postavy a zvířata.

Kontrasty pouště
V Rissani cesta končí a začíná poušť. Stará dodávka se s námi řítí po kamenité pláni. Poskakuji na sedadle a mám pocit, že se náš vůz musí každou chvíli rozpadnout. K dunám Erg Chebbi si řidič hledá cestu plání s pavučinou stop od automobilů, které tu jely před námi. Jediným orientačním bodem během hodiny naší jízdy byly dvě palmy a fata morgána. Najednou z ní vystoupily ladné, oranžově zářící písečné duny. Když jsem vpodvečer bloudil po jejich opuštěných vrcholcích vysokých až sto metrů, připadal jsem si jako v jiném světě. Ticho rušil jen nepatrný zvuk písku přesýpajícího se přes vrcholky dun.

"Na poušti cítíte, jak čas plyne. Za prudkého slunečního žáru se blížíte k večeru, k svěžímu větříku, který okoupe údy a smyje všechen pot. Zvířata i lidé se pod ostrými paprsky blíží k tomu velkému napajedlu tak jistě jako ke smrti. Proto nečinnost není nikdy zbytečná. A celý den se zdá krásný jako ony cesty k moři." Antoine de Saint-Exupéry měl k Sahaře vroucí vztah, přestože ho při havárii letadla málem stála život. Pro film o jeho životě si filmaři opravdu nemohli vybrat lepší místo než Erg Chebbi.

Uprostřed ledna tu bylo příjemně teplo. V letních měsících však může teplota vyšplhat až k šedesáti stupňům. To byl asi také hlavní důvod, proč majitel hotýlku nedaleko dun ignoroval pravidla islámu a popíjel pivo. Když po večeři začaly vířit bubny a těla Tuaregů, spláchl jsem písek stejně a k tomu bez náboženských výčitek. Mladíci v modrých turbanech ubalili pár cigaret pro povzbuzení a v mihotavém světle svíček rozezvučeli bubny na maximum. Cítil jsem vibrace přímo uvnitř těla.

Dealeři v podhradí
A opět poušť. Následující den však písečné duny vystřídaly kamenité planiny. Ze suchého skalnatého podhůří Vysokého Atlasu vedla má cesta vzhůru do soutěsky Todra. Krajina, které dominovaly červené skály, na mě působila dojmem fotomontáže - palmy na pozadí zasněžených hor. Když jsem pak navíc narazil na ženy skloněné nad valchami v průzračné vodě potoka, mrzelo mě, že nejsem malíř, ale pouze fotograf.

Okolí vesnice Ait-Ouaritane však stojí za zvěčnění také z jiného důvodu. Zelené údolí lemují kasby - impozantní hliněné hrady. Díky malému množství srážek zde tyto již většinou neobydlené stavby vydržely do dnešních dnů, přestože jsou jen z hliněných nepálených cihel. Hlavním rysem těchto obranných staveb jsou vysoké zdi a orlí hnízda vysokých věží. Obraně sloužily i hradby kolem vesnic - ksour - skrývající bludiště hliněných domků. Zdejší zemědělsky hospodařící kmeny totiž dlouho sužovali nomádští nájezdníci. Přijížděli vždycky v období sklizně, aby vesničany oloupili o plody jejich celoroční práce.

"Sss, mesijé, hašiš, kokain, heroin?" pokřikoval na mě pochybný mladík kousek za vesnicí. Válející se horolezce s neobvykle rozšířenými zorničkami určitě neopojilo jen lezení po nádherných stěnách z červeného vápence. Všudybylové prodávající drogy byli pro mě dalším nepochopitelným jevem Maroka. Převážení jakéhokoliv množství narkotik je zde totiž trestné a výše trestu je úměrná množství převáženého narkotika. Navíc má trest několik částí. Za prvé - státu propadá vozidlo, ve kterém byla droga nalezena. Dalším odčiněním trestu je vězení až na deset let, a třetí částí je finanční pokuta.

Barevné variace
Bezpečnější tedy je, necháte-li se opájet pouze vůní a kouzlem marockých měst. Každé z nich je totiž jedinečné atmosférou nebo barvou domů a zdí. Některá města, jako například Fès a Meknès, zaujmou jasně zelenou krytinou střech. Když dům krytinu nemá, tvoří střechu otevřená terasa. Při pohledu na Fès z vrcholků okolních kopců zjistíte, že domy jsou nejčastěji omítnuty bílou a šedou barvou. Atmosféru města kazí jen satelitní antény. V blízkém Meknèsu zase převažuje barva žlutá. Nádherné mozaiky tvořené tisíci malinkých kachlíků zpestřují kromě paláců a mešit také kašny a napajedla. Pestře skládané obrazce vycházejí z maurské architektury a zdobí i moderní stavby.

V opravdu suchých vesnicích Maroka tvořených skromnými hliněnými domky zůstávají často jediným zpestřením živé ploty, nikoli z kvetoucích keřů, ale z opuncií.

Rudou perlu mezi městy najdete v podhůří nejvyšších hor Maroka - Vysokého Atlasu. Je to Marrákeš, jehož hradby jsou stejně jako okolní půda zbarveny do červena. Srdce tohoto starého sultánského města bije o poznání rychleji a živěji než jinde v Maroku.

Palác žárlivého vládce
Cesta do Marrákeše se z vnitrozemí klikatí přes sedlo ve výšce 2260 metrů. Sjíždíte dolů, a jakmile ustoupí sněhová pole a oschne silnice, je všude kolem rudá země, je to půda v barvě heny, kterou marocké ženy používají už po staletí k malování ornamentů na svou kůži. Zdaleka je vidět téměř osmdesátimetrový minaret Koutoubia. Už osm století symbol Marrákeše. Poslouží vám jako dobrý orientační bod, který oceníte, zvlášť pokud bloudíte podél nekonečných rudých hradeb. Když jsem hledal na okraji starého města - mediny - palác el-Badi, byl zrovna malý svátek - den po skončení postního měsíce ramadánu. Omylem jsem zabloudil do dveří policejní prefektury. Policisté mě okamžitě vtáhli dovnitř a k mému údivu pohostili a nasměrovali na místo, které jsem hledal. Palác el-Badi tvoří už pouze ruiny bývalého královského sídla. Rozlehlost stavby je neuvěřitelná stejně jako její historie. Palác nechal postavit v 16. století Moulay Ahmed el-Mansour nazývaný El Dehbi, neboli Zlatý. Obchod se zlatem a otroky tehdy vynášel, a tak palác sestával z 360 bohatě zdobených místností. O sto let později však jeden z El Dehbiho následovníků nechal palác v záchvatu žárlivosti zničit. Povedlo se mu to do základů. Poničené hradby slouží dnes jen jako hnízdiště holubů a čápů.

U zaklínačů hadů
Srdcem Marrákeše je náměstí Jemaa el-Fna - Shromaždiště setnutých hlav. Své jméno si vysloužilo veřejnými popravami, po kterých zde byly vystavovány hlavy nešťastníků napíchnuté na kopí.

Náměstí ožívá pomalu. Teprve před polednem se začínají objevovat první účinkující velkolepé podívané, která každé odpoledne promění náměstí v jedinou živou masu. Postupně vyrůstají desítky imaginárních jevišť, hledišť a bufetů. Herci jsou ti nejšikovnější z chudých, režisérem je cinkot dirhamů a scénář píše nejspíš sám Alláh. Všude se ozývá bubnování a zpěv zaklínačů hadů, kterému přizvukují čističi bot klepáním kartáči o zem. Všechny tyto zvuky mají jediný úkol, přitáhnout pozornost kolemjdoucích.

Zrovna jsem využíval kvalitní služby čističů bot, když mi na hlavě přistála opička. Chvíli po mně skotačila, ale když u mě její pán neviděl odezvu, nechal ji přeskočit na jiného Alibabu. Hloučkem lidí jsem se protlačil k dalšímu plácku. Byl to vlastně ring, v jehož středu boxovali asi sedmiletí kluci, které si vybíral rozhodčí z davu. Padaly sázky, platilo se vstupné - vše jako při skutečném zápase. Krásná Fatima se závojem přes obličej mi nabízela malování henou. Odmítl jsem, a tak mi uvázala na ruku alespoň zdobený provázek pro štěstí. Při chůzi jsem se dobře díval pod nohy, protože přímo na zemi hráli šikovní skořápkáři různé hazardní hry. Nechyběli ani vrásčití vypravěči příběhů, kteří hloučku lidí rozprávěli dlouhé ságy z historie země. Ti modernější z nich už mluvili do mikrofonu a zesilovali tak svůj hlas přes malý magnetofon.

Po setmění připomíná Jemaa el-Fna množstvím lidí Staroměstské náměstí v době oslav Nagana. Téměř se nedá projít mezi davy diváků a účinkujících. Trochu klidu je pouze na lavicích kolem pultů pojízdných restaurací. Jejich majitelé je každý den přivážejí na kárkách a umožňují svým hostům povečeřet jídlo, které jim zruční kuchaři připravují před jejich zraky třeba ve světle představení polykače ohňů. Když jsem se pomalu vzdaloval z tohoto mihotajícího se představení, napadlo mě, že vrchol cesty po Maroku mám za sebou, a nemýlil jsem se.

Fès 1419
Jméno Fès znamená arabsky motyka. Podle jedné z pověstí vykopal zlatou motyku, když kopal základy prvního domu ve Fèsu, "otec Maroka" Moulay Idríss - pravnuk dcery proroka Muhamada. Tato přímá vazba na zakladatele islámu je také jedním z důvodů hlubokého vztahu Maročanů k jejich víře. Jiná z pověstí praví, že motyku Idríss zakopal na zvoleném místě, aby zdůraznil důležitost zemědělství pro život národa. To se událo někdy kolem roku 790. Dodnes je toto bývalé královské město centrem severu země.

Rozlehlá a krásná mešita Karaouiyne schopná poskytnout své prostory až 20 000 věřícím je zároveň sídlem nejstarší univerzity na světě, která je dnes nejvýznamnější v islámském světě západní polokoule. Ve své době byl proto Fès intelektuálním a církevním centrem říše rozprostírající se od Španělska po Senegal.

Návrat do středověku, tak by se dnes dala nazvat návštěva mediny Fès el-Bali - nejrozsáhlejšího starého města v Maroku. Od okolí je medina oddělena hradbami a několikakilometrové bludiště středověkých uliček zůstává dokonale zakonzervováno. Proto jej na svůj seznam zaneslo i UNESCO. Ostatně o tom, že jste ve středověku, vás zde přesvědčí i datum na kalendáři - 1419. Islámský kalendář má totiž o 580 let méně než náš.

Jdete úzkými uličkami napříč časem a opatrně nahlížíte do drobných krámků a řemeslných dílniček, jen tak abyste nikoho nevyrušili. Musíte uhýbat nejrůznějším kárám, oslům a mulám, takže se nejednou ocitnete v nevonícím dvoře, kde v obrovských nádobách, připomínajících spíše malé bazény, vydělávají koželuhové kůže. Najdete krámky plné neznámých koření vonících dálkami, nebo stařenky prodávající přímo na zemi svazečky máty.

U pekárny, kam mě přilákaly čerstvé chlebové placky, jsem narazil na hlouček dětí. "Dirham, sahib, dirham," pokřikovaly na mě. Chtěl jsem je vyfotit, ale hned jsem měl jejich ruce v objektivu. "No foto. Foto dirham," zněla jejich nabídka. "Wacha," souhlasil jsem tedy a namířil opět fotoaparát. "No foto, dirham!" hráli to se mnou dál. Když jsem tedy zaplatil a chtěl konečně fotit, uviděl jsem v hledáčku už pouze záda capartů uhánějících pryč. Dál jsem se vydal uličkami košíkářů, kovotepců a hrnčířů. Vůně cedrového dřeva mě přivedla do řezbářské čtvrti. Umělci zde vyráběli nádherné svícny na jednoduchém soustruhu. Na jejich nabídku "Foto dirham" jsem reagoval okamžitě několika stisky spouště fotoaparátu a po poděkování "Šokran" jsem se urychleně vzdálil. S čistým svědomím jsem tak vyrovnal skóre.

Když jsem nakukoval do dílniček a pozoroval, jak pod rukama zručných řemeslníků vznikají malé zázraky, fascinovalo mě, že to vše je opravdové. Je tu možnost nahlédnout na chvíli pod pokličku a přivonět k pokrmům připravovaným podle starých receptur. Nevadí, že z bludiště uliček a průchodů pak netrefíme ven, postačí krabička cigaret, a někdo nás už do šedi civilizace odvede.
Jakub Hladík