Bernard Elliot zemřel a zachtělo se mi vzpomenout si na něj. A nejen na něj. Zemřel, když odporná masožravá bakterie ujedla kus jeho plic a srdce. To srdce bylo široké jako srdce některých lidí bývají. Ale málo široké na záludnou bakterii. Nabízíme vám netradiční pohled směrem k Anglii...
Rád jsem jsem se tahal z kufříkem z těžkého afrického dřeva okovaným mosazí. Měl v něm složené dudy, další těžký artefakt. Na kufříku byly přišroubovány destičky s nápisy jako „Pozor, otevřít jen na vlastní nebezpečí“, „Tajná zbraň na Angličany“ a heslo svatého Ondřeje i skotských králů „Nemo Me Impune Lacessit - nikdo mne beztrestně nenapadne.“ Nosil těžký vlněný kroj, vlastní kilt vážil několik kilo a byl z látky sedm a půl metru dlouhé. Kroj byl uniforma a byla na něm spousta odznaků. Joyce byla jeho žena a Park View byl jejich dům, který Bernard opravoval. Dům byl nad říčním kanálem ve střední Anglii a byl plný Skotska.
Na zahradě běhal nečistokrevný ovčácký pes Jester, ten jediný Skotem nebyl. Příběhy ze skotské historie ho nezajímaly, věrolomnost Angličanů ho nechávala chladným. Miloval aportování míčku, sprchování záhonů a chytaní blech. Od zadního plotu se dívával za vlaky a mával jim oháňkou na pozdrav. Naslouchal vyprávění lidí a jeho psí tvář se usmívala.
Padesáté první setkání - reunion - veteránů Seafortských Highlanderů se konalo v sobotu večer 5. května 1990 ve městě Leicester ve střední Anglii.
Asi proto, že veteráni byli rozseti po celé Británii a sem to měli všichni nejblíž.
Odehrávalo se v posledním patře Charles Wilson Building, která patří Leicester University. Slavnostní začátek s přípitky, vzpomínkové řeči na padlé ve všech možných válkách a šarvátkách včetně Suezu, Kypru a Belfastu. Kapela hrála a pochodovala, dudák sólista prokládal pauzy tklivými melodiemi.
Mám rád skotské dudy, hudební nástroj a těžkou zbraň. Jezdíval jsem kvůli nim na festivaly do Strakonic. Kvůli nim, ne pro téměř mrtvý a plytký folklor východní Evropy. Skoti, Irové a dokonce i Bretoňci přehlušili každého, zvedli holuby nad město do vyděšených manévrů a rozbrečeli mého syna. I kamarád Rak zmlknul, rázem neměl co dodat. Po hospodách jsme neplatili, protože jsem hrdě nosil kalhoty z tartanové látky a skotský baret. Nikdo z ožralců si nedal vymluvit, že nejsem Skot. Asi i kvůli plnovousu.
Běhá mi mráz po zádech, když slyším skotské dudy. Ryčná epická muzika. Příběhy vojáků, co s dudákem, slonicí Maruškou a nosičem vody Gunga Dinem propochodovali Indií, bojovali s Pačtůnci a lstivými Afgánci na Severozápadní hranici, dobývali Inkerman, odehnali Búry od Mafekingu, v Normandii lezli na útesy. Taky o useknuté hlavě lorda Lovata, masakru v Glencoe, podvazku na památku a o děvčeti z Liverpoolu. A je jedno, že mnoho těch vojáků byli Irové ukrývající se v britské armádě za své protiunionistické skutky.

Setkání veteránů
Na setkání veteránů byl každý host vítán oficiálně a jmenovitě. Byl jsem pyšný na roli návštěvníka a přítele pluku až ze střední Evropy.
Vlastně mne přivedl Bernard a jeho žena Joyce.
Bernarda, muže speciálního charakteru, jsem poprvé viděl na představení skotských tanečníků na Staroměstském náměstí v roce 1988. Jejich reje doprovázela dudácká vojenská kapela. Skotský folklor je vojenský. Malou kapelu vede první dudák - Pipe Mayor, druhý dudák je Sergeant Piper. Poslouchal jsem a pozoroval kapelu Seaforth Highlanders Regimental Association. Druhý dudák mne zaujal náruživostí a opravdovostí hry a smutnýma očima bernardýna.
Urostlý chlap. Měl houštinatý plnovous, zrzavý jak čerstvý měděný plech na věži kostela. Na vysokém čele mu seděla glengarry - skotská vojenská lodička se stuhou. Kryla úplně holou vejčitou hlavu. Z obličeje mu hleděly ty laskavé smutné oči, modré jako nebe v horách. Když pustil nafukovací píšťalu, na vteřinku byly vidět horní řezáky vybroušené od píšťaly do tvaru vlaštovčího ocásku. Jeho kilt byl MacKenzie tartan, jako i u ostatních dudáků. Seafortští dudáci nosí MacKenzie barvy. Přes modrou tuniku měl pléd a bandalír, na něnž byl mezi dalšími i RAF odznak, protože v Korei opravoval letadla. Pak měl ještě čtyři vyznamenání. General Service Medal, Korea Campaign Medal, For Good Conduct a čtvrté byla plukovní dekorace.

Jedlo se a pilo. Byla to pohádka, obzvlášť pro mne, co neumím vařit. Skotská masová polévka, božská, neuvěřitelná a orientální, vývar s lahodnými kousky libovoučského masa. Pak Garrick stejk podávaný na míse, s talíře by přepadával přes okraje. Určitě byl lepší než Amirstarský beránek. Byl podepřený dvěma tuniskými bramborami a obložený zeleninou známých i neznámých druhů. Nevím, kdo to byl Garrick. Snad kuchař, který ho vymyslel. Ostatně, ten kuchař musel být geniální. Možná, že Garrick byl proslulý gurmán. Možná, že se tak jmenovalo dobytče, které jsme jedli.
Britové pili víno. Nemám rád to, co za víno považují, co si nechají vnutit od pojídačů žab. Raději jsem zapíjel pivem.
Káva, šlehačkový dort, „mints“.
Dudáci zase hráli, ke skotským tancům a k mému potěšení. Tanečníci Galloways řádili ve složitých figurách a chvílemi jsem měl pocit, že nejsem v Anglii, nýbrž na skotské vrchovině, že nejsem v baráku, ale stojím po kolena ve vřesu. Lidé mého klanu se baví a já strážím. Před prokletými Campbelly z Argyllu či Černou stráží skotských zrádců v žoldu hanoverského elektora.
Po koutech se bavily skupinky lidí, co se potkávají už jen na srazech. Řehtaly se jako koně při vzpomínkách na příběhy posunuté do komické roviny. Charming ladies prodávaly lístky do tomboly a já jsem u baru vychutnával whisky. Pouhá Bell´s, ale za víc než sympatickou částku devětadevadesát pencí. Piju whisky a vidím městečko Pitlochry, kde se v údolí říčky Tay schovávají pagody palírny, z níž Bell´s pochází.
Historky lidí, řemeslníků války. Všechno je minulost jen Belfast je tíživý. Všichni cítí, že ti co umřeli v Belfastu, umřeli zbytečně. I ty Falklandy na konci světa jsou plné zadostiučinění. Občas mi někdo zaplatil, občas já jemu. Za celý dlouhý večer končící hluboko v noci jsem utratil dvacet dva liber. Muzika dud, bubnů a bubínků plnila sál. Whisky se salašila v mém žaludku a blaho bylo nekonečné. Jako noc prvního pohlavního styku.
Barry Thomas byl Royal Signalman. Byl mladší než já a byl u baru víc se mnou, než kde jinde.
„Proč jsi opustil vojsko?“ ptal jsem se ho.
„A proč ne, stejně mne už nepotřebovali, taky už to nebylo vono, všude samej Anglán, ty jejich přemoudřelý“ (= overclever, ten muž byl básník), „tlamy. Kdo se měl na ně furt koukat.“
Barry byl kouzelný a s chutí pro mne přehrával anglo-skotskou rivalitu. Za rok zemřel, z armády odešel vlastně pro těžkou srdeční vadu. Ale pil velmi statečně.
„Měl sem toho dost. To máš furt něco. Aden, Kypr, Kongo. Představ si, že ti angličtí bejci z Whitehallu nás do Adenu vybavili zimními mundůry. Viděls někdy něco tak »stupid«? Když byly Falklandy...“
„Malvíny.“ opravil jsem ho potměšile.
„Malvíny. Co to je?“ zpozorněl.
„Argentinsko-komunistický název Falkland.“
„To neznám. Tak dyž byly Falklandy, tak tam kluci jeli, představ si, v kraťasech, a Gurkové bosky. Oni v létě slouží bosky, víš.“ lišák jeden.
„To už, myslím, kecáš!“ musel jsem se smát.
„Nekecám. A to tam byla sviňská zima. Můžeš mi věřit, vůbec mi nescházej. Ti Sasíci. Eště se musim zbavit toho anglickýho přízvuku. Šichni se mi smějou a tetka Gwen už zapomíná a dycky si myslí, že nás zasejce ti červenokabátníci okupujou.“
Barman byl Angličan a nedůvěřivě si nás měřil.
K baru zašly dívky s lístky do tomboly.
„Dámy, co se dá vyhrát?“ vyzvídal Barry.
Byly to dobré obchodnice, stačil jim na nás jediný pohled a vyjmenovaly tu část výher, které nás musely nadchnout.
„No láhev whisky je tam pětkrát, a je tam i džbán sladové, pak je tam krabice doutníků Davidoff. A CD album pochodů. A kravata pluku.“
„Fantastický! Dejte mi pět lístků na těch pět lahví, ostatní může mít někdo jiný.“
Taky jsem si koupil dva lístky. Nádherná kulisa zvuků mne houpala na polštáři složitých akordů a nadnášela před branami skotského nebe plného malých medvídků v kiltech a bodlákových záhonů mezi rašelinovými potoky. Květnová iluze Skotska uprostřed anglické noci.

... a něco navíc
Mám také rád britské kravaty. A irské, s jejich výmluvností a skrytou informací. Kdo dnes vlastně ví, co je jetelíček za symbol. Že právě lístkem shamrocku se Patrikovi - misionáři - podařilo vysvětlit trojjedinost boží divokým Gaelům. Když mám kravatu se shamrockem, vždycky se cítím jako Říman mezi barbary.
Vzít si správnou kravatu je v Británii problém. Na jakýsi večírek v Beaumontu jsem si uvázal jednu se skotským vzorem. Před mnoha lety byla pořízená v Praze za pár bonů v Tuzexu. Zaujal mne tartan, byl méně obvyklý než typické skotské kostky. Základní barva modrá, protkaná levými a pravými diagonálními pruhy se žlutou, červenou a zelenou. Klan Anderson, skotsko-norský, pozůstatek dobrodružné turistiky a vikingských výletů na drakarech.
Skotští Norové z ostrovů, s krásnou a průhlednou angličtinou, která je předurčila ke službě na pojítkách. Každý jim rozumí, oni rozumí každému. Bývali vojenskými telefonisty a bezdrátovými operátory.
A na záchodě mi jeden chlápek řekl: „Máte moji kravatu.“
„To teda nemám!“ ohradil jsem se.
„Já to tak nemyslím, já myslím na náš vzor. Jmenuju se Anderson.“
Dnes jsem měl raději kravatu od Trevora, jeho firmy GKN. Navy blue, jak jinak, se širokými azurovými pruhy.
Skot v kiltu, co stál na záchodě vedle mne, náhle povídá:
„GKN? Která divize?“
Bylo by pěkné získat kravatu Seafortských Highlanderů. Abych se mohl dostávat do podobných situací, jako jednou s Dave Haywardem, kdy mne v hospodě v Chelsea zdravili hošíci s vylepanými hlavami, protože jsem měl kravatu Coldstream Guard.
„Pane, my víme, že patříte k nám. To se pozná nejen kravatou.“
„Čím myslíte?“
„Třeba jak jste ostříhaný, jak chodíte. A tak. A jste v naší hospodě.“
„Co můj přízvuk?“
„Dnes u gardy slouží hodně lidí z Jižní Afriky. Ostatně, já jsem vás viděl na štábu. Nedávno.“
dodal jeden kluk. Asi se jim potuluje u pluku kdejaká sebranka.

„Franku, víš co zas vymysleli na ministerstvu války. To nemůžeš vyhádat. Až ti to řeknu, budeš si myslet, že lžu.“ navázal Barry. „Ale pozor, moc to neroztrubuj, třeba je to důvěrný.“
Už jsem čekal další kaledonskou nadsázku: „Schválně, tak povídej.“
„No, nová pravidla pro přehlídky a slavnostní rozvody do zaměstnání. Přehlídka nemůže začít dřív než po hodině stání v pozoru. A dřív, než omdlí pět procent maníků. A nesmí začít pozdějc než v deset hodin. Tak se nastoupí a čeká, až omdlí těch pět procent. Běda, když nepadají v pozoru. Když je jich furt málo a čas jde, pak se zastavujou hodiny. Třeba na Big Benu.“
„To ti nevěřím, moc přeháníš!“ bránil jsem se, ale ve skrytu jsem doufal, že je to pravda.
„Zeptej se Bernarda. Dudáci to maj eště horší, ti naopak nesměj omdlít nikdy. Bubeník tak eště, sem tam nějakej. Ale dudák? Nikdy! Co by to bylo za přehlídku, kde by se band válel na buzerplacu a po ambulancích.“
K našemu překvapení Barry vyhrál. Vyhrál docela pěknou bižuterii. Prohlásil, že láhev whisky by určitě byla milejší.

Mám rád Brity. Angličany s jejich buldočí houževnatostí, rezervovaností a odpovědností staršího bratra. Mírně lehkomyslné Skoty, žárlící a občas nervózní ze svého druhorozeného postavení, Welšany s pověstí nejmladších bratrů s bláznivými nápady a věčným prozpěvováním, Iry coby nevlastní, občas zanedbávané a ponejvíce nezdárné. I ty bratrance z Austrálie nebo Kanady mám rád. Američan sice do rodiny také patří, ale vyrostl v dětském domově. Všichni jsou rodina, kde se nevychází ze srandy.
„Co s tím budu dělat?“ říkal Barry a trochu s despektem si prohlížel tretku.
„Dej to ženě!“ povídám.
„Žádnou nemám, bohudík. Poslední nebavilo se furt stěhovat. Co ty?“ ptal se.
„Co co já?“
„Ty si ženatý?“
„Jo, já jsem.“
„Tak jí to vezmi, s pozdravem od Skota.“
Z dětství mi zbylo jihomoravské upejpání: „To nejde, to nemůžu přijmout.“
„Co by nešlo, co bys nemohl. Prosím tě!“ a strčil mi řetízek do kapsy.
Cítil jsem, jak mi svítí oči. Od whisky, radostí, pohodou. Zvláštními akordy hudby. Bernard a ostatní hráli bez únavy, Joyce tancovala a každý byl Skot. Chlupy na hřbetu ruky se mi zhoustly a obočí se mi zježilo.
„Děkuju, bude mít radost. Velikou. A já taky. Ale ty nejsi typický Skot!“
„Jsem typický Skot!“ zdůraznil. „Estli myslíš hamounství,“ blýsklo mu v očích. „tak to sou blbý anglický pomluvy. Oni už nevědí, co si o nás vymyslet. Sme lepší, lepší vojáci, mechanici, doktoři, naftaři, všecko! Dycky sme byli lepší! Tak nás aspoň pomlouvaj. Angláni sou sprosťáci! Nemůžou nám zapomenout, jak sme jim dali lekci u Bannockburn.“ za spravedlivým rozhořčením byl jeho úsměv poťouchlý.
„Já to tak nemyslel. Ale pravda je, že se říká, že jste opatrní.“ bránil jsem se. „A s tím Bannockburnem, ježíšmarja, vždyť to bylo skoro před sedmi sty lety. Od té doby vám to mockrát vrátili, třeba u Cullodenu.“
„Opatrní jo, ale ne lakomí. To ti dokážu! Barmane, dvě whisky, prosím!“ a podal chlapovi za barem dvě kovové libry. „Nechci, abys mi kupoval na oplátku. Já vám dám, lakomí!“ brumlal.
„A co nám vrátili u Cullodenu? To byly normální anglánský podrazy, museli si nato vzít německý odvedence. Jinak by se nezastavili až v moři.“
Barman odměřil a šoupl před nás skleničky. Zvedli jsme je, prohlásili „Slâinte!“ a srkli si. Kořalka mi klouzala do žaludku a zase mne posouvala blíž a dál k pochopení lidstva.
Skot řekl: „Vidíš to? A pak že sme lakomci. Koupil sem ti whisku. Jen tak, bez vypočítavosti.“ Opřený zády a lokty o bar se obrátil na druhou stranu směrem k barmanovi a s výmluvným gestem levé ruky mu řekl: „A vy mi koukejte vrátit ty dvě pence!“

Silnice a silničky střední Anglie tvoří téměř nepřehlednou síť paralelek s podivnými spojkami. Bernard řídil a vypadal unaveně. Myslím, že i on měl toho dost po šesti hodinách nafukování měchu. Večírek skončil dohodou, že se zase sejdeme. Scotland The Brave a Burnsova Auld Lang Syne.
Stejk odpočíval v mých útrobách a líně se převaloval v jezírku whisky. Stále byla noc, ale už velice stará a uondaná. Nechtělo se mi spát. Díval jsem se z okna a vyprávěl Bernardovi svoje zážitky a Barryho historky.
„Františku, to tě teda dostal. To je prevít. Vždyť on vůbec Skot není.“ rozchechtal se Bernard.
„Welšan, ne? Thomas zní welšky.“ řekl jsem.
„Vůbec ne! Je to welšský jméno, ale on je Polák. Vždyť jeho otec, než si poangličtil jméno se jmenoval Tomaševski. Tohle až řeknu Joyce! Chachacha, Barry a Skot!“ a Bernard se smál až mu tekly slzy.
Zamyslel jsem se nad faktem, že některé země dokáží s lidmi víc, než jiné.
Reflektory na okamžik ze tmy vydloubly silniční ukazatel s nápisem BOSWORTH. Nic jiného než asociace - Shakespeare, Richard III. a 22.srpen 1485. Bitva u Boswothu. Druhá klíčová bitva britské historie. Lavrence Olivier v roli hrbatého historického darebáka v dlouhé bezesné noci vidí zkrvavené oběti svých bestialit a básnickým monologem se vyrovnává s noční můrou, pak zrazen a opuštěn je sražen s koně a huláká „Království za koně!“ A všechno bylo jinak. Žádný mordýř a darebák, naopak. Poslední anglický král bojující v čele svého vojska. Statečný a slušný člověk. Ještě ke všemu i vzdělaný. A nenabízel království nýbrž korunu, ale ne tu, co měl na hlavě, ostatně ta se stejně někam zakutálela, nýbrž stříbrnou minci v hodnotě pěti šilinků. Za takové peníze si tehdy mohl koupit celé stádo nejlepších ořů. Kdyby chtěl někdo prodat. Kdyby se každý nebál bandity Jindřicha. Udělal nám pěkný bordel v historii ten Zatřesstromkem.! Ale udělal to elegantně.
A tak že vyhrál Jindřich Tudor, falešnou historií rehabilitovaný státní zločinec, tak máme novověk a na trůně Němku Alžbětu.
„Hele,“ povídám, „Bernarde, není to místo, kde skončila válka Růží a Richard III. Plantagenet přišel o koně, o království, o život, o čest? Včetně vévodství z Gloucesteru a svého kančího znamení?“ všechno informace od Shakespeara.
A Bernard Elliott z klanu Elliottů, žijící už ve čtvrté generaci v Anglii, muž s typickou zavřenou středoanglickou výslovností mající míle daleko ke skotské angličtině, muž z normanských Skotů, pro něž vazba s Angličany je mocnější než vazba na galské nebo piktské horaly z Vrchoviny, tak ten řekl: „Jo, máš pravdu, tady si voni zabili svýho krále.“