Ta holka se jmenovala Nataša, bylo jí asi osmnáct let a byla docela hezká. Žádná stopa po líčidlech, na sobě rifle a svetr, studentka umění, se kterou byla radost si celou noc povídat. O městě, zemi, lidech, prostě o životě. K ránu mi dala telefon, ať jí brnknu do práce, mohla by mě provést po městě.Druhý den jsem se vydal hledat telefonní automaty. Našel jsem jich celou řadu, ale z patnácti jich jen dva byly na místní hovory. Ze zbylých přístrojů šlo volat jen meziměsto. Nechtělo se mi kupovat kvůli jednomu hovoru kartu, tak jsem si šel rozměnit papírové hrivny na kopijky. Zašel jsem do "magazínu" zjistit, kolik stojí místní hovor. "Čtyřicet kopijek." Koupil jsem si pistolku na vodu a vrátil se k automatu. Drobné, jak jsem pozdě zjistil, tam vůbec do telefonů nepoužívali. Musím si prý pořídit žetony. Sehnal jsem je po patnácti minutách ve vrátnici nedalekého hotelu. Čtyři slitinové kusy plechu naštěstí ležely přímo u vchodu na podšálkovém talířku. Koupil jsem je hned všechny a šel se učit telefonovat.

Vložit žeton do otvoru, přidržet jej, vytočit číslo, a když se někdo ozve, tak ho pustit. Ani napočtvrté se mi nepodařilo tímto způsobem se dovolat. Byl jsem o čtyři kusy plechu lehčí. Nakonec mi musel pomoci místní mladík, který mi v hotelovém automatu vytočil číslo, v pravou chvíli vhodil žeton, a světe div se, na druhém konci byla Nataša!

VODA JE ŽIVOT

Vyslovíte-li pozpátku Odessa, zní to foneticky jako ve francouzštině dostatek vody. Nataša tvrdí, že tato slovní hříčka znamená, že je město dokola obklopeno mořskou vodou. V Oděse, která měla být krásnější než Paříž, je dnes voda vzácností. "Od jara do podzimu nám zavírají teplou, studená teče přes léto jen od dvanácti do šesti večer a od půlnoci do šesti ráno," říká zřejmě otužilá Nataša, která se ráda denně koupe. Toto opatření se nevyhne ani nejluxusnějším hotelům ve městě. V hotelu Londonskaja, kde jedna noc přijde bratru na sto čtyřicet dva dolarů (sedminásobek průměrného ukrajinského důchodu), také v době naší návštěvy netekla.