Toho roku postihlo Dagestán stoleté sucho. Jinak zelené vrcholky dosáhly barvy žluté až šedé. Po stoletém suchu ale přišla stoletá voda, strhala většinu mostů, zaplavila silnice a v nových korytech znemožňovala cestu k některým jižnějším aulům. Čekali jsme v Curibu v místní filiálce banky až se učitelé, kteří přijeli toho dne do centrálního aulu na každoroční školení, budou vracet zpět do svých škol. Seděli jsme v kanceláři, jedli melouny, pili čaj, četli nejčerstvější týden staré noviny a bavili se zápolením místní úřednice s ruským softwarem. Když už si nevěděla rady, přišupitala šedesátiletá babča, utáhla šátek pod bradou a zalistovala ve svých poznámkách. "Byla jsem minulý měsíc v Machačkale na kursu," zahlaholila a prstíkem na klávesnici vyťukala další krok.

Před bankou se již tvoří hlouček diskutujících učitelů. Porada skončila. "Je to každý rok stejné," vrtí hlavou starší muž. "Zbytečná cesta." Pro mladé učitelky je to ale skvělá příležitost k opuštění rodných aulů. V autobuse mi dělají mezi sebou místo. Mačkají se kolem, překřikují. Zvědavé a nedočkavé. V kolika letech se u nás děvčata vdávají, kolik mají dětí, jak se u nás lidé baví. Ptaly se také, kde jsme se tak skvěle naučili rusky. "Ve škole," říkám,"my jsme se rusky učit museli." Nevěděly o čem mluvím. "Éto byl vaš intěres," ukončila malá Lena můj pokus o historický přehled po druhé světové válce. "Něbyl", zasáhl do rozhovoru poprvé Tomáš. Veškerá pozornost se teď obrátila na něho. Moc se jim líbil. Je prý neuvěřitelně podobný na hlavního hrdinu z mexikánského filmu předešlého večera, muže nevalného charakteru, leč dobývajícího každé ženské srdce.

V Gilibu na návsi, když řidič odmítl peníze s tím, že už je zaplaceno, vznikl spor, kdo si nás odvede domů. Vyhrála mladičká paní učitelka ruské literatury, dcera místní lékařky. Měli velký patrový dům a na dvoře tři nepojízdná auta. Maminka z nás měla velkou radost. Vařila, pekla a ujišťovala nás, že jíst budeme až do rána. Mezi talířky zavařeniny, sýrů a chleba postavila kulatý tác plný "chenkalů" (kosočtverců půl centimetru silných, chutnajících jak rozvařené knedlíky) a na nich velké kusy vařeného skopového masa s česnekovou omáčkou. U čaje se pak sešly všechny Marčiny kamarádky a zajímaly se o život v Čechách a v krajinách, které jsme procestovali. Moc mi záviděly, že můžu cestovat. Je matky nepustí. Říkají: "Jeď si až se svým mužem."

Noční klid v domě hlídal zarámovaný Šamil s pásem nábojů na prsou, druhý Šamil byl namalován v životní velikosti na zdi chodby prvního patra.